Rok 2014

Konec roku je zde. Nevím, jestli jsem něco podobného psala i loni, ale letos se tomu nevyhnu a nechci vyhnout. Je to osmdesátý a poslední článek tohoto roku. A bude to dlouhé....

52. týden 2014

Tak poslední týden tohoto roku je snad úspěšně za námi. Možná úspěšně, možná neúspěšně. Přeberte si to jak chcete. A co se dělo? Řekla bych nic moc, ale to přece nejde. Vždyť byly Vánoce a s nimi i liturgie.

V pondělí jsem byla doma. Balila jsem dárky až se ze mě kouřilo. Nešlo mi to. Vždycky mě to baví, ale letos to byla otrava. Tolik balícího papíru jsem nezničila za celý svůj život. No, pak jsem umyla v pokoji okno a dala do něj výzdobu. V úterý jsem byla doma. Spíš jsem jela nakupovat, ať nemusím do obchodu na Štědrý den. Nakoupila jsem vše potřebné a do večera se flákala. Ne to fakt ne. Uklízela jsem. Ve středu byl Štědrý den. Dárky až na pár věcí byly zabalené. Ve středu byl ten den, kdy se dárky dávají a dostávají. Ráno jsem si přivstala, protože dávali pohádku Popelku z roku 1969, tak jsem se chtěla podívat. Pak jsem bohužel do toho obchodu musela. Koupit bílou svíčku. Pak už jsem nikam nešla. Zdobila jsem stromeček, ujídala kolekci a pak zdobila stromeček u babičky a silně ujídala kolekci. A pak už jen čekala na večer. Po výborném kapru jsme se šli podívat pod stromeček, zda se tam už něco objevilo. A ejhle, ono se objevilo. Dostala jsem novou myš k počítači, bezdrátovou, taky halenky, ponožky, jsou krásné pruhované, novou čepel na florbalku, protože tu starou jsem nalomila, a taky krásný přívěšek andílka. O toho se musím prostřednictvím fotky podělit.

Večer jsem byla na mši, na vigilii. Málem jsem tam nešla. Nějak jsem se přestala kontrolovat a pojídala a pojídla cukroví až mi bylo zase špatně. Budu si muset víc hlídat, kolik toho sním. Nicméně na mši jsem byla. Liturgii jsem sledovala, ale soustředila jsem se i na to podstatnější. Takže ani na Vánoce si nedám pokoj.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Jen taková praktická drobnost. Když jsou dva misály, z toho jeden zpívaný, tak se na mensu dává pouze ten zpívaný. Je v něm všechno, co se týká bohoslužby oběti. Od superoblaty po modlitby k purifikaci misky, patén a kalicha a možná ještě dál. Myslím, že až po slavnostní požehnání. Z hlavy to fakt nevím a nemůžu do něj nahlédnout. Škoda. Jinak liturgie proběhla jako normálně. Ve čtvrtek jsem byla na slavnosti Narození Páně. Vše svatá proběhla stejně jako na vigilii. Jen preface byla jiná a ordinarium taky. Ale nehrála jsem. Odpoledne jsem byla ještě na besídce u jesliček. Pak už jsem spokojeně seděla doma na zadku. V pátek jsem ráno byla na mši svaté. Svátek svatého Štěpána, prvomučedníka. Byla by ostuda neoslavit jej mší svatou. Nějak jsem ji ale bohužel nevnímala. Bylo mi příšerně špatně. Myslela jsem si i, že po přijímání odejdu. Vydržela jsem až do konce.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Taky jsem si všimla jedné věci před slavnostním požehnáním. Neříkal tam větu, která se říká před samotným požehnáním. Je tam věta "Skloňte se před Bohem a přijměte požehnání." Je to docela škoda. Lidé pak očekávají, že bude jen klasické propuštění lidu a ono nic. Pak to jednotlivé Amen mezi modlitbami se vztaženýma rukama je takové nejisté.

V pátek jsem měla hrát, ale nehrála jsem. Mistr varhaník i já jsme nachcípaní a nikdo jiný nedošel, tak se rozhodlo po zralé úvaze, že hrát nebudu, že budu radši zpívat. Zahrála jsem si jen Pater Noster. Překvapivě jsem zvládla i první rychlou výměnu akordů. Taky mě mistr varhaník donutil si ji přehrát. Odpoledne jsem byla doma a byla jsem ráda. Po celých třech dnech jsem byla nějaká unavená. Tak jsem celé odpoledne četla Příručku pro varhaníky. V sobotu jsem se trochu prospala. Pak se uklízelo, ale ne nijak moc, jen se vysálo. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát. Nemám ráda pozdní hraní. Ještě to jde od půl třetí, ale od půl čtvrté už to nebylo nic moc. Ale co jsem měla dělat. Cvičit se musí. Pak jsem byla na mši svaté a opět tu bude........

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Schválně jsem se podívala do direktáře a hle. Byl sice svátek svatého Jana, apoštola a evangelisty, ale svátek se měl slavit jen ráno. Mše svatá byla až večer. Tudíž měla být z vigilie. Vzpomněla jsem si, jak jednou byla vigilie ze svátku, který vigilii nemá. Taky jsem o tom psala, jen nevím, kde. Přidávám foto z direktáře. Poslední dobou mě baví jej fotit. Dnes ale foťákem.

První část.

A druhá část. Samozřejmě neměli nové Obřady žehnání. Škoda, asi se toho nikdy v životě nedočkám. Přeřadit na jedničku nejde, zasekla se spojka. (ironie) Ale na druhou stranu, aspoň byla správná liturgická barva a žehnací modlitba byla na konci mše svaté před požehnáním.

Večer jsem byla doma. Florbal nebyl, neb jsou prázdniny. Nebyla jsem ovšem ušetřena nevolnosti. Už se z těch stavů asi zblázním. Nejspíš na mě čekají každý den, jen si pokaždé vyberou jinou dobu. Někdy je to ráno, někdy večer. Je zajímavé, že v poledne nikdy, ale nesmím to zakřiknout a zaťukat do dřeva. (Au moje hlava.) V neděli jsem byla na mši svaté. Hrála jsem. Dohrála jsem, ale s velkými a poznatelnými chybami. Nejsem na to hrdá, spíš naopak. Nejraději bych se nechala zastřelit a zahrabat. Taky mi zase bylo špatně. A to jsem toho moc nesnědla. A nebylo to z hladu. Vzbudila jsem se do bíla. Venku sněžilo a nasněžilo, tak dva centimetry, a u muzea tři. (To nevím, nebyla jsem tam, ale vzpomněla jsem si na Ladovskou zimu od Nohavici.) Když jsem hrála, bylo mi fest špatně. Asi jsem za manuály neměla lézt, ale stalo se. Možná mám strach, co nový rok přinese. Tak neudělám státnice, no a co? Tak je udělám v září. Na mši svaté byli dva kněží. Docela zajímavé. Opět jsem ale rostla z liturgie. A proto bude.........

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Už čtvrtá. Ignorace mensy stále pokračuje. Škoda. Chtělo by to pro ministranty povinně přečíst IGMR. A někdy nejen pro ministranty. A snad už poslední.

Odpoledne jsem se kochala sněhem. Dočetla jsem příručku pro varhaníky a sledovala Pevnost Boyard. Po dlouhé době.

Tak to bude pro dnešek a letošní rok vše. Přeji krásný zbytek roku 2014 a úspěšný vstup do roku 2015.

Vaše Vanimaré

Vánoce 2014

Krásné svátky vánoční.

pěknou cestu z půlnoční.

Pod tromečkem dárků dosti

pozor však na rybí kosti.

Na silvestra pevný krok

a pak šťastný celý rok.

Krásné svátky vánoční přeje Vanimaré

51. týden 2014

A neděle je opět tu. Toto letí, že? Za tři dny je Štědrý den a všichni se můžou zbláznit, aby sehnali dárky.

A co se dělo? V pondělí jsem zamířila do Olomouce. Naposledy v tomto kalendářním roce, a naposledy na koleje. Cesta probíhala v pohodě. V prvním vlaku jsem potkala známého průvodčího, tak jsme pak na nástupišti povykládali asi pět minut, než mi dojel druhý vlak. V Brně jsem pak přestoupila do třetího a posledního vlaku a frčela směr Olomouc. Učila jsem se. Didaktiku vlastivědy. Večer jsem šla na svou poslední zkoušku sboru. Donesla jsem jim čokoládu a rozloučila se s nimi. Nechtělo se mi. Nechce se mi odcházet. Nechci odejít ze studií. Ale budu muset. V úterý byla na zkoušce z didaktiky vlastivědy a mám za …A. nečekala bych to. Odpoledne po jednom zapsání do indexu jsem šla se spolubydlící do města nakupovat dárky. Taky jsem byla na poslední studentské a zpívala jsem. I sólo. Pak jsem se s nimi vyfotila a ještě jednou se řádně rozloučila, poobjímala skoro celý sbor a s úsměvem na rtech a slzami v očích jsem odešla. Uzavřela jsem další krásnou kapitolu života. Pak jsem si šla s holkama sednou na chvíli do Mučírny v Olomouci. A večer jsem završila hrou na housle na přáni. Ve středu jsem byla na mši svaté na teologické fakultě a kolem poledne jsem psala poslední písemku z primární pedagogiky. Učivo jsem si přečetla nějaké dvě hodiny před testem. No což, snad to dám, myslela jsem si a taky že dala. Pak už jsem se mohla věnovat jen sobě a svým kuličkám a stužkám a špendlíčkům. A vzniklo z toho toto.

Tohle byla poslední kulička do jednoho velkého celku.

Ve čtvrtek jsem jela domů. Na jednu stranu jsem se těšila a na druhou se mi nechtělo. Poslední cesta z kolejí. Četla jsem si. O tom také vyšel ve čtvrtek článek. Přečíst si jej můžete ZDE. A týká se liturgie, takže kdo nechce číst, nechť nečte. Cesta byla trochu prodloužena pobytem v Brně. Vlak nabral nějakých deset minut a přípoj mi ujel. Využila jsem ovšem hodinu a šla přijmout svátost smíření. Domů jsem dojela skoro o půl druhé. Tak jsem si ohřála oběd a vrhla se na vybalování. Pak jsem si pustila pohádku Rebelku a pomalu u ní usínala. Pak jsem šla popřát několika lidem krásné svátky, předala dárek, který jsem dělala minulý týden a šla tvořit zase něco doma. Skoro jsem dodělala věnec, který jsem ovšem zapomněla samostatně vyfotit. Tak tu bude jen fotka celku. Ale to nevadí. Věnec jsem dodělala až v pátek dopoledne, kdy jsem si musela zajet do Ivančic pro špednlíčky, neb mi došly. Koupila jsem si rovnou dvě balení. Však ono se to neztratí. V pátek dopoledne a částěčně odpoledne jsem dodělala velký celek.

Pak jsem už utíkala hrát na varhany. Do zimy. Pak jsem zpívala na mši a čekala na zkoušku s orchestrem. Liturgie proběhla normálně. Žádný kopanec jsem neviděla. Třeba se poučili. Zkouška byla taky v kostele. Přežila jsem a možná i ve zdraví. Uvidíme za tři dny, jestli se na mé osobě nějak podepsala zima. Zatím nic nepociťuji. V sobotu jsem nešla hrát. V kostele se zpovídalo. Tak jsem se trochu prospala, pověsila závěs (na fotce výše) pověsila hvězdičku, kterou jsem dodělala v pátek v jedenáct večer a uklidila psovi na dvoře. Už se tam nedalo projít bez toho, aby na botě nezůstal voňavý pozůstatek. Hvězdička vypadá nějak takhle.

A nebyla jsem líná vzít si foťák, takže všechny fotky jsou foceny foťákem.

Dopoledne jsem v sobotu dělala svícínek. Zatím fotku nemám, neb se suší. Hvězdička už visí v okně. Pak jsem pomáhala s cukrovím, i ujídat. A naši si stěžovali, že zase moc žeru. Když nejím, tak se to nelíbí, když mi chutná je to taky špatně. ne dělám si srandu. Večer jsem byla na florbale. Bylo nás docela dost. Byl to taky poslední florbal na dlouhé tři týdny. Dala jsem si tři góly a spokojeně odešla domů. V neděli jsem byla na mši svaté. Hrála jsem ordinarium a verš před evangeliem. První část ordinaria se povedla. Bez chyby. Pak přišel na řadu verš před evangeliem. Taky bez chyby. Moje hraní pokračovalo Credem, kde už byly nějaké přehmaty, ale ty byly bleskurychle opraveny a mnohými nezaznamenány. Pak přišel horor. Sanctus. Ano, ten byl nejhorší. V pátek jsem to hrála nejvíc a pomalu, pěkně notičku vedle notičky. Super, začátek, kde jsem chybovala posledně se povedl. Tentokrát jsem se vysekala v poslední frázi a už se nevymotala. Zkusila jsem dát aspoň poslední akord, ale ani ten se neozval. Neměla jsem se kde chytit. Ale už to svým způsobem bylo jedno, když byl konec. Pak mě čekal Pater Noster. Ten až na první výměnu akordů se povedl. ta první výměna je rychlá a moje prsty ji nějak nezvládly. Taky musím docvičit. Agnus Dei byl v pohodě. Pak jsem ještě chvíli preludovala a měla jsem po hraní. Liturgii jsem nějak nesledovala. Jen jsem si všimla, že oltář stále v ignoraci. IGMR se stále nestalo bestsellerem. Přitom je to tak zajímavé. No, odpoledne jsem dodělávala jeden dárek. Takový jednoduchý svícínek. Návod jsem našla ZDE. A takhle to dopadlo.

Foceno foťákem, překvapivě. Na tom tácku jsem to dělala, zatím z toho ještě odpadávají krystalky, ale doufám, že se mi podaří sehnat lak ve spreji, abych to zafixovala. Odpoledne jsem jela do Hrotovic na koncert. Ne jen tak se podívat, ale i hrát. Koncert dopadl aspoň pro nás dobře. Poprvé jsem zahrátla celé tři takty od konce. Většinou jsem se tam vysekala a zahrála až posledná tón. O půl sedmé jsem byla doma u zapálených čtyřech svíček na adventním věnci.

A to bude pro dnešek asi všechno. Možná se v týdnu ozvu.

Tak přeji všem, co se dočetli až sem krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Vlaková četba

Název článku je trochu divný, ale obsah článku patří do nové rubriky s názvem Liturgika. Dneska jsem jela naposledy z Olomouce s velkým batohem. Ano, už jsem se definitvně odstěhovala. Ve vlaku, jelikož už jsem se nemusela učit, jsem vytáhla dlouho dokládanou knihu s názvem Příručka pro varhaníky a začetla se. Mám ji nějakou dobu rozečtenou, hlavně část, která se týkala liturgie. Tu jsem ve vlaku dočetla a došla jsem do další části knihy, jejíž autorem je Karel Cikrle a jmenuje se Liturgická hudba. Dočetla jsem se do stránky 77, což není moc, ale aspoň něco. O několik stránek dříve byl jeden odstavec týkající se vztahu faráře a liturgické hudby. V podkapitolce s názvem Vztah k hudebníkům je doslova napsáno, cituji: "Farář se snaží, aby ve farnosti byli lidé, kteří se starají o hudební složku liturgie. Získává je hlavně z řad hudebně nadaných farníků. Snaží se, aby měli a doplňovali si hudební a liturgické vzdělání." (CIKRLE, Karel a SEHNAL, Jiří. Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2. Přesně na straně 73.) Další novinkou, i pro mě, je, že farář má podporovat a umožnit činnost hudebníků a to nejen jejich učinkování při liturgii, ale také na cvičení. A peníze (řešilo se to pod jedním článkem v komentářích) nejsou jen na opravy, provoz a pastoraci, ale také na liturgii. A liturgie je nejdokonaleším projevem úcty k Bohu. Liturgie je vrcholnou, ne však jedinou činností církve. (CIKRLE, Karel a SEHNAL, Jiří. Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2.) A ještě přidám jednu informaci, kterou jsem taky netušila, že na varhany se musí hrát pravidelně, jinak chátrají.

Tak to bude asi všechno. Potřebovala jsem se trochu vypovídat. V pravidelném reportu z týdne se dozvíte i jiné zajímavosti z posledního týdne v Olomouci.

Požehnaný závěr adventní doby a krásné Vánoce přeje Vanimaré

50. týden 2014

Tak je tu opět neděle. Hned na začátku vás, milí čtenáři budu informovat, že s pravidelnými informačními články prozatím končím, neb na to nejspíš nebudu mít čas a mnohdy ani náladu. Ale občas se ozvu s novinkami z mého nudného života.

A co se dělo? V pondělí jsem jela do školy. Rozhodla jsem se, že pojedu o vlak dříve z Brna, tak jsem vyrazila už před dvanáctou. A měla jsem dobrý nápad. Vlak, kterým jezdívám normálně, měl dvacet minut. To už bych nestíhala zkoušku sboru. Takhle jsem přijela už ve tři do Olomouce. Spokojeně jsem si šla nakoupit večeři, došla na koleje, najedla se a šla se podívat na slavnost Panny Marie, počaté bez prvotního hříchu do katedrály sv. Václava. Mši svatou měl olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Liturgie byla naprosto dokonalá a překrásná. Tohle mít doma, tak skáču dva metry, no možná i víc, vysoko a usmívám se na celé kolo a jsem ten nejšťastnější člověk ve farnosti. Bohoslovci nezklamali. A sbor zpěváků také ne. Jsou vždycky dokonale připraveni. Bylo mi přímo líto, že jsem s nimi nemohla zpívat. Moc mi to chybí, ale už jsem veškeré své předměty liturgické hudby a zpěvu vyčerpala. Snad se vrátím. Pozdravila jsem se tedy se sbormistrem. Překvapil mě, že si mě pamatoval. Na to, kolik lidí potkal a ještě potká… Asi jsem se mu zaryla do paměti. Potkala jsem také jednoho bohoslovce, se kterým jsem si krásně popovídala na dni otevřených dveří. Ale bohužel jsme se jen pozdravili, když jsem čekala na tramvaj do centra. Ale pozdravili jsme se. A to je velmi povzbuzující. Ti bohoslovci, se kterými jsem zpívávala, tak mě na ulici normálně nezdravili. Ani se nedivím, pamatovat si několik dalších lidí, které potkali na zpěvu hodinu přede mší svatou, je docela těžké. Sama jsem si vybavovala jen nějaké tváře, ale zaručeně ne všechny. Největší radost mi ale dělalo to, že jsem mohla zpívat v katedrále, před arcibiskupem a s budoucími knězi. Prostě paráda. Nic lepšího mě v Olomouci snad nemohlo potkat. Kolik lidí z celé univerzity dostane takovou příležitost. Po mši svaté jsem spěchala na tramvaj a jela k dominikánům na zkoušku sboru. Moji předposlední. Bude mi po nich smutno, bude mi smutno po té atmosféře ve sboru, po té škádlivosti… No, všechno krásné jednou skončí. Možná i proto, aby něco krásnějšího mohlo začít. I když to v některých případech není pravidlem. Skončilo mé ministrování a nic krásnějšího mě ještě nepotkalo. Počkám si, co přijde pak, a třeba to bude ještě lepší. Jeden jáhen mi kdysi řekl, že kdybych byla kluk, hned by mě poslal na teologii. Odpověděla jsem mu, že by mě posílat nemusel, že už bych tam studovala. Zatím jsem mu neřekla, že to fakt studovat jdu. Možná by měl radost. Nevím. Ale to jsem odbočila, silně odbočila, od reportu z týdne. V úterý jsem šla napsat jeden test z angličtiny. O tom už jsem psala minulý článek. Snad to dobře dopadne, něco jsem tam napsala, ale jak moc je to dobře, nevím. Nechám se překvapit. Ve středu jsem měla jen jednu hodinu. Odpoledne jsem se šla podívat na trhy a do města. Cesta domů probíhala v pohodě. Ve čtvrtek jsem se flákala, a v pátek taky. Jen v pátek odpoledne jsem byla na chvíli hrát. Zmrzaly mi prsty, ale zatím neodpadly, tak je to dobré. Pak jsem zpívala na mši, i přes mé nachlazení jsem musela. Bylo nás ve sboru pět a půl. Žalm byl ve stylu, že vůbec netuším, zda mi bylo rozumět. Rýma dělá divy s některými hláskami. Jedna koncovka byla úpně spolknutá, protože mi do krku stekla slina a já musela polknout. Pak jsem šla do orchestru, většinu jsem zpívala, ale jednu koledu hrát budu. Neb potřebují chlapy na zpěv. Tak vystřídám kolegu violistu a budu hrát já. Pak jsem šla za dětmi. Bylo jich tam málo. Vzala jsem si s sebou svou tvořící práci, tak jsem tvořila na svém. Takhle to dopadlo. Tu jednu jsem dělala ještě v Olomouci. Tentokrát jsem nebyla líná jít pro foťák. Takže dnes kvalitně. Třeba se k tomu dokopu častěji.

Velikostně jsou obě dvě stejné, jen jedna má hvězdičku uprostřed větší a druhá menší. Obě půjdou z domu. Jako dar.

Příští týden budu tvořit ozdoby do kostela. Už tam jednu mám, tak udělám ještě aspoň jednu, jestli to stihnu časově. Ale to se dozvíte až příští týden. V sobotu jsem se konečně vrhla na učení didaktiky vlastivědy. Uklidila jsem si na stole a trochu jej přerovnala, aby mi nic nezavazelo. Můj styl učení je takový, že si všechno přepisuju. Skončila jsem na šesti otázkách z třinácti. Kolem šesté večerní nastala krize. Přemýšlela jsem, že nepůjdu na florbal a že se budu učit. Nakonec jsem šla s tím, že při nejhorším odejdu. V tělocvičně se mi udělalo trochu nevolno, tak jsem asi první tři čtvrtě hodiny nehrála a uklidňovala žaludek. Pak jsem se odhodlala a šla hrát, i když stylem rychlejší chůze. Hned v první minutě na hřišti jsem si dala gól. Pak jsem si dala ještě tři. Spokojeně, hlavně, že jsem neodešla s nulou, ale silně unaveně jsem šla domů. Pak jsem začala řešit, do čeho zabalím dárky pro spolubydlící. To jsem vyřešila za necelou půl hodinku. Pak jsem šla konečně po dlouhém a velice únavném dni spát. V neděli jsem vstávala na mši svatou. Liturgiky si tentokrát moc neužijete, tak můžete být šťastní. Proběhla relativně normálně a žádný lapsus a kopanec se nekonal anebo nestojí o to, abych se s ním zabývala, neb se stále opakují. (Byly tam dva, ale na ty už jsem si zvykla a zas tak moc z nich nerostu.) Hurá, sláva, Vanimaré si nerýpe. Odpoledne jsem ještě dodělávala otázky ke zkoušce z didaktiky vlastivědy. Tu dělám v úterý, tak na mě myslete. Kolem čtvrté odpolední jsem dopsala poslední otázku a mohla se aspoň chvíli dívat na Pevnost Boyard. Aspoň konec jsem viděla. Jen dopadl špatně. Nezískali žádné zlaťáčky, jen garantované tři tisíce eur. I tak dost slušná cena. Abyste věděli, není to pro soutěžící, ale pro nějakou pomáhající asociaci, kterou představují a reprezentují. Pak jsem se konečně vrhla na psaní tohoto článku.

Tak to bude pro dnešek asi všechno. Jsem unavená z neustálého sezení za stolem a psaní. Ale udělám tu zkoušku, napíšu si jeden test ve středu, odstěhhuju se z kolejí a na školu kašlu. Mám to nařízeno od paní doktorky. Vypnout. Ale....já to neumím. Špendlíková terapie to jistí. I když ta mi posledně moc nepomohla. Tak už přestávám a přeji všem, krásný další adventní týden roku 2014. Konec roku se blíží.

Vaše učením unavená Vanimaré

49. týden 2014

Tak, neděle je tu a s ní i reportáž z týdne. A co se dělo?

V pondělí jsem šla na jednu hodinu do školy, odprezentovala jednu prezentaci a dostala zápočet. Pak jsem byla odhodlána jet domů, abych v úterý mohla jet s přáteli do Vídně. To, že jsem nakonec nikam nejela již víte z úterního článku,. Je tam všechno detailně popsáno, opakovat to v tomto článku nebudu. Ráno mě čekalo překvapení ve formě sněhu. Ano v Olomouci sněžilo. V úterý jsem tedy šla do školy. Po pěti hodinách spánku to bylo opravdu zajímavé. Ale vydržela jsem až do devíti do večera. Pak už jsem to vzdala a šla spát. V úterý odpoledne, když jsem si šla nakoupit, tak jsem se ze zvědavosti podívala, jak jezdí vlaky. Vlak ve tři, kterým jsem jela v pondělí, nejel vůbec. Místo něj jel autobus a i ten měl půl hodiny sekeru. V Olomouci nejezdily tramvaje, tak jsem chodila všude pěšky. I když ne tak úplně. Z nádraží jsem se svezla autobusem č. 13 k fakultě. Večer jsem na mši nešla. Byla jsem unavená, že jsem se kolem čtvrté hodiny umyla hlavu, aby mi uschla a chtěla jít spát mezi osmou a devátou. Nakonec jsem šla v devět. Ve středu jsem vstávala dříve než normálně a dobře jsem udělala. Měla jsem na devátou konzultaci k diplomce. Když jsem seděla před pracovnou, zapkoloval mě jeden vyučující, jestli bych mu nepomohla s nástěnkou. Tak jsem se vrhla na sundávání leátčků a textů. Pak už jsem šla na konzultaci. Na výuku didaktiky angličtiny jsem přišla tak o deset minut pozdě. Stejně pořádně nestihli ani začít, neb jich a nás bylo pomálu. Zbytky Izraele. Pak byla primárka, ale vyučující nedojela, tak jsme měli supla. Po obědě a krátké pauzičce na kolejích jsem šla na psychologický seminář a hurá nakupovat, ale jen večeři a filce na tvořivé hraní a taky do knihovny pro dvě knížky. Všechno jsem to zvládla za hodinu a něco málo. Pro ty filce jsem šla až na Hodolanskou v Olomouci, což je docela daleko, jen tramvaj tam jede sedm minut. A jako naschvál žádné tramvaje v Oomouci nejezdily. Stále kalamita. Jediná tramvaj, která jezdila byla linka číslo jedna. Při cestě z Hodolanské jsem se podívala na zpoždění vlaků. Jeden tam měl napsáno sto minut. Myslím, že ta něch našich úterních deset hodin asi nikdo nemá. No, a pak jsem teprve pěšky dostávala do knihovny. Knihy jsem sehnala a tak mám četbu na Vánoce. Taky je musím do 6. ledna vrátit. Přes Vánoce bude času dost. Hlavně se nesmím stresovat a myslet na školu. Ve čtvrtek jsem měla poslední praxi. Učila jsem angličtinu. Nachystala jsem si hromadu aktivit a neodučila ani polovinu. Paní učitelce se hodina líbila, takže jsem byla spokojená i já. Pak jsem cupitala na zkoušku z didaktiky přírodovědy. Ústní zkoušku jsem dala, obrázky jsem také poznala, jen nevím, jak na tom jsem s portfoliem. Pak jsem si spokojeně zašla na oběd a hurá na vlak. Docela jsem měla strach, abych vůbec dojela ještě ve čtvrtek. Na nádraží jsem si ještě zašla pro odškodnění za zpoždění. Pak jsem tedy vyrazila a dojela. Sice o půl hodiny později, než normálně, ale dojela. To bylo hlavní. Nezkysla jsem na deset hodin sto kilometrů od domova. V pátek jsem se byla podívat do muzea. Nafotila jsem si tam nějaké texty, abych je pak mohla zpracovat, a taky pozdravit přátele. Fotky jsem zpracovat v pátek nestihla. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát na varhany. Už začala zima, umrzaly mi prsty. Pak jsem zpívala na mši. Po mši svaté přišel Mikuláš.

PEDAGOGICKÁ POZNÁMKA: Pro děti pěkné, jen bylo velmi nepedagogické, že ti, kteří pomáhají ve farnosti, dostali větší balíčky. Brala bych to, kdyby jim ty balíčky byly předány v soukromí, ale takhle.... Pro budoucího pedagoga je to nepředstavitelné. Když už, tak mají dostat všichni stejně, mít všichni stejné podmínky. Zvlášť pokud se jedná o balíčky od Mikuláše.

Při odchodu byli ministranti trochu zmateni. A mě dorazily ohlášky tím, že v neděli, kdy se má slavit druhá neděle adventní, bude slavnost sv. Mikuláše.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Neděle adventní má přednost před patrociniem. Všechny vztahy mezi předností svátků a slavností je důkladně a krásně popsán v direktáři, který vydává Katolický týdeník s r. o. každý rok. Hlavně se jedná o tabulku na straně 14.

Pak jsem do orchestru nešla. Nebyl. Tak jsem šla tvořit za dětmi. Byly jsme tam jen dvě, co tvořily. A dopadlo to takhle. Vytvořila jsem jeden náramek z korálek a stužky a jednu baňku z filcu.

Náramek je focen foťákem. Podložkou je moje skriptum do vlastivědy s názvem Didaktika vlastivědy. K čemu všemu se dá využít jedna knížka.

Baňka. Vlastnoručně jsem si vyrobila šablonu. Fotka je trochu rozmazaná, ale podstatné je vidět. Foceno mobilem takže se omlouvám za kvalitu.

Večer po příchodu domů jsem si stáhla nový dokument o liturgické hudbě, který vydala ČBK. Teď mi ho stačí přečíst, ale nevím, kdy. Potřebuji se učit na angličtinu a vlastivědu, dodělat metodické zpracování regionu a pak teprve se tomu budu moct plně věnovat a připravovat se na přijímací zkoušky. Přečetla jsem si jen tak slovo úvodem a musím přímo citovat: "Podpořte mladé lidi, kteří mají o tento druh služby ve farnosti zájem, i finančně, aby se mohli zúčastnit nabízených kurzů, a sami vzdělávejte tyto své spolupracovníky v základnách vědomostech o Bohu, o církvi a o liturgii." (ČBK. Soubor doporučení pro používání liturgické hudby při bohoslužbách, Praha 2014, internetový zdroj: http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/fialova-rada/). Citace není asi podle normy, ale tady je to vcelku jedno. Až se začtu dál, tak dám vědět, určitě to bude moc poučné i pro nehudebníky. V sobotu jsem se věnovala škole. Začala jsem se učit na test z angličtiny, který píšu v úterý. Tak na mne prosím myslete, ať ho zvládnu. Děkuji. A taky jsem dodělávala zpracování regionu do didaktiky vlastivědy. Skončila jsem na straně 25 bez příloh. Večer jsem byla na florbale. dala jsem si tři góly a odešla smutně domů. Nějak se mi nedařilo. V neděli jsem byla na mši, ale možná jsem tam neměla chodit. Myslela jsem, že je advent, ale asi ne.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Je sice hezké, že v sobotu bylo patrocinium kostela, ale neděle adventní je v hierarchii slavností a svátků výš, než patrocinium. Taky v direktáři, podle kterého se řídím, nebylo nic o slavení patrocinia. Svatý Mikuláš je patron našeho kostela, ale pokud se mělo slavit patrocinium, tak se mělo slavit buď v pátek, v předvečer a nebo v sobotu, v den svátku. A byla jsem ještě tak drzá, že jsem si dovolila na to upozornit kněze. Když má člověk něco rád, tak za to bojuje. Já mám ráda liturgii, tak bojuji za to, aby byla podle platných předpisů a ne podle toho, jak někomu rupne v hlavě a tak to celé změním. Liturgie je krásná a jednoduchá. Naučit se anglický jazyk je mnohem složitější, ale pochopit liturgii je hračka. Hlavně pro kněze, který to studoval a má na to papír. Vyhledala jsem si v IGMR (2002) předpisy, které se vztahují k mému problému. Nachází se přesně v kapitole osm, Mše a modlitby k různým příležitostem a mše za zemřelé, pod číslem 372. Cituji: Mše spojené s určitými obřady jsou spojeny se slavením některých svátostí nebo svátostin. Jsou zakázány o ADVENTNÍCH, postních a velikonočních nedělích, ve dnech velikonočního oktávu, v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, na Popelčení středu a ve Svatém týdnu; jinak je třeba zachovat předpisy uvedené v obřadních knihách nebo přímo u textů těchto mší. Na stránkách liturgie.cz, už jsem se o nich taky jednou zmiňovala, jsem našla praktické informace k adventu. Cituji: "Nesmí se použít mešní formuláře pro mše spojené s určitými obřady nebo votivní mše. O všedních dnech do 16. 12. je možné toto pravidlo porušit, pokud to duchovní správce uzná za opravdu potřebné nebo pastoračně užitečné. O nedělích a v předvánočním týdnu se toho pravidlo porušit nesmí NIKDY." A ještě přidám jednu citaci, také z internteových stránek liturgie.cz "Pro svůj mimořádný význam ustupuje neděle jedině slavnostem a svátkům Páně. Neděle adventní, postní a velikonoční mají ovšem přednost i před svátky Páně a před kteroukoli slavností." Ještě sem přidám fotku z direktáře. Spíš dvě.

Druhá fotka. Jsem líná skenovat.

Můžete tam zkusit najít to pravidlo, kdy se patrocinium, či jiná slavnost nebo svátek, může přesunout na neděli. Většinou tam bývá něco jako slovo nebo, nebo tam bývá, většinou se jedná o Slavnost těla a Krve Páně, kdy jsou na výber možnosti. Pokud se slavnost přesouvá na neděli, otočte na stranu xy. Neděle je vždy ohraničena vodorovnými čárami. Takže pod tou spodní už je pondělí, neošidila jsem vás o nic. Foceno mobilem, tak se omlouvám za kvalitu, ale přečíst to jde. Trochu by mě zajímalo, jaké hodinky se ráno modlil. Jestli z neděle, jako já, protože nic jiného mi elektronický breviář nedovolil, nebo z Mikuláše, což breviář knižní dovolí. Ten dovolí všechno. I třeba Slavnost Narození Páně v den Slavnosti Zmrtvýchvstání. Stačí zapomenout, kolikátého je. Možná počasí venku někoho zarazí, že místo bláta, mlhy a případně sněhu, venku svítí slunko a kvete zlatý déšť, vrba jíva a šeřík. Někoho nezarazí ani to.

Teď se vrátím ke mši. Musela jsem tedy hrát Gloria, i když vůbec být nemělo. Nastala situace, jako na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Zkuste na druhé fotce najít slovo Gloria. Na první fotce z direktáře je. Tam je hledat nemusíte. Hrála jsem já a mám štěstí, že jsem tak pohotová a hrála dál. Sice to nebylo nic moc, ale dohrála jsem byť i jednou rukou. To naštěstí nebylo v Gloria, ale až v části Sanctus.

Odpoledne jsem byla doma a snažila se učit angličtinu. Vytiskla jsem so práci do didaktiky vlastivědy. Tak snad bude všechno v pořádku aspoň ve škole a já zdárně dokončím semestr a celých pět let, když už není v pořádku nic ve farnosti.

Tak jsem se vypovídala a vypsala. Asi jsem to potřebovala. No a době postní budeme hrát gloria taky, ať je to veselejší, ne? Neděle se do postních dní stejně nepočítají. (smutná ironie, která se snad nestane realitou, i když tady je možné všechno)

Tak přeji všem, co se dostali až sem, krásný další adventní týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Ještě jedna LITURGICKÁ POZNÁMKA: Všechno, co se týká nových dokumentů. Nejsou to nejnovější trendy, ale závazné předpisy pro každého kněze, které souvisí s vírou a poslušností kněze i věřícího. Navíc, když člověk na mši nevidí gesta a symboliku, která tam má být, tak nemůže mši svatou prožívat správně a je z toho akorát rozladěný a někdy, dovolím si říct až znechucený. Pokud je mu jedno, myslím tím věřícího a ne kněze, jak mše svatá probíhá, taky to není ten správný postoj, ale dobře, nerozumí tomu, tak se k tomu nevyjadřuje. Neznalost zákona neomlouvá. Je to stejné jako jet sto dvacet v obci a pak říct policii, že jste to nevěděli, že v obci je jen padesátka.

Děkuji za pochopení.

V.

Nejdelší cesta mého života

Přidávám trochu netradiční článek, sice by v této rubrice být neměl, ale svým způsobem tam patří, i když to nebude reportáž z uplynulého týdne. Teď po dopsání si říkám, jestli jsem to neměla nazvat, co dokáže déšť a mráz.

Všechno začalo v Olomouci na nádraží. Jela jsem netradičně domů už v pondělí. Chtěla jsem odjet vlakem ve tři, abych kolem šesté byla doma. Vlak přijel relativně na čas. odjezd už byl ale o deset minut zpožděný. Paní průvodčí musela projít celý vlak, aby upozornila cestující do Prostějiva, že jedeme odklonem a že si mají přestoupit na osobák. Venku stále pršelo a padaly takové malé ledové krupičky. Teploměr na koleji mi před odchodem ukazoval teplotu - 2,1°C. Nastoupila jsem tedy do vlaku a pohodlně se usadila s vidinou volného dne ve Vídni. Vlak odjel z Olomouce s patnáctiminutovým zpožděním. to je ještě dobré, buď to doženeme a nebo pojedu spěšňákem a přestoupím na osobák a dojedu jen o půl hodiny později. Utěšovala jsem se a těšila se na teplou a pohodlnou postel. Tak jsem se tedy začetla do přírodovědy. Čas i cesta utíkaly až do Přerova (odklon). tam nastal drobný zádrhel a to v podobě toho, že se z rychlíku stal osobák. Minulý týden to bylo také, ale nebylo takové velké zpoždění. Situace na první pohled stejná a přece odlišná. zpoždění v Přerově narostlo na víc jak půl hodiny, ale i tak jsem se nestrachovala. Vlak do Ivančic jede každou hodinu. Takže No stress. Říkala jsem si. Z Přerova do Nezamyslic je to kousek, ale jelikož jsem nejela rychlíkem, ale osobákem na přechodnou dobu, tak se zastavovalo v každé dědině. A Kojetín, což je asi druhá zastávka od Přerova, byl vlaku osudný. Celou cestu už z Olomouce od sběrače pantografu létaly jiskry. Mela jsem to za hezkou podívanou. V Kojetíně jsme stáli deset minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu, dvě, sři a stále jsme nejeli. Paní průvodčí nás v pravidelných intervalech informovala o vývoji na trati. Před námi zamrzl vlak v opačném směru. Měli jsme štěstí, kdy strojvedoucí odmítl jet dál z důvodu nebezpečí. Měli jsme štěstí, že jsme mohli topit a svítit. Ti chudáci, co jeli proti nám, prý seděli ve tmě a zimě. Měli jsme štěstí a dostatek energie v bateriích. čas ubíhal, informací ubývalo a pomalým tempem ubývalo i energie. Paní průvodčí tedy udělala některá opatření. Pokud si člověk vyloženě nečetl, tak mě zhasnout. většina světel ve vlaku tedy zhasla. v kupé, kde jsem seděla ještě se dvěma spolucestujícími se kolem osmé vyprázdnilo a já osaměla. Už jsem si nečetla, tak jsem taky začala šetřit energii a zhasla jsem. Pomodlila jsem se nešpory a celý Růženec a zkoušela usnout. Venku několikrát a na dlouhou dobu zhasla světla. Po desáté hodině vlak utichl. Většina cestujících aspoň podřimovala. Před jedenáctou kolem projela diesel lokomotiva a jela pro vlak, který uvízl mezi Kojetínem a Nezamyslicemi. Také k nám se kolem jedenácté hodiny dostali hasiči a nabízeli vodu, jídlo a deky pro aktuní případy. Nic z toho jsem nepotřebovala. V kupé jsem měla relativně teplo. O půl dvanácté přijela Kojetínská městská policie s tím, že nám starosta posílá jídlo a pití. Rozdávali nějaké tyčinky s vyšší energetickou hodnotou a ochucenou matonku. Také nám nabízeli, že za hodinu bude teplý čaj. Už jsem nemohla usnout. taky se k nám dostala informace, že do hodiny a půl vyrazíme směr Přerov a pak do Brna. Bděla jsem. Nevím v kolik projel kolem vlak do Bohumína tažený lokomotivou, která předtím projela kolem nás. Ti na tom prý byli podstatně hůř. My jsme stále stáli Kolem půl jedné nastala krize. Aspoň pro mě. Zrovna jsem se rozepisovala o této příhodě, kdy se z vedlejšího kupé ozvala rána. něco nebo někdo spadl na zem. Věděla jsem, že tam spí jeden pán, co původně seděl v kupé se mnou, ale šel si lehnout a trochu se vyspat vedle, kde bylo volno a tma. Vstala jsem. Šla jsem se tam podívat. Pán ležel na zemi tváří dolů. Mluvila jsem na něj, ptala se ho, jestli je v pořádku, ale neodpovídal mi. Po chvíli se začal třást v křečích. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem zburcovala pána v dalším kupé, aby mi pomohl. Poslal mě, ať najdu paní průvodčí. Měla jsem štěstí, že jsem ji zaregistrovala jít do dalšího a posledního vozu vlaku. Proběhla jsem celý vagón v ponožkách, botama jsem se nezabývala, bylo důležitější postarat se o toho pána, ale nenašla jsem ji. Ona si však všimla mě a zeptala se, co se děje. Všechno jsem jí vysvětlila. Nevěděla jsem, co dělat, jestli jsem to udělala správně, ale v rámci možností jsem se podle některých cestující zachovala pohotově. Dorazilo mě několikahodinové stání, vidina Vídně s přáteli se rozplynula s úderem půlnoci a teď ještě tohle, byla jsem psychicky vydeptaná. Brečela jsem, třásla jsem se, byla jsem v šoku. Paní průvodčí zavolala sanitku. Pán byl zmatený, aspoň co jsem poznala z komunikace s paní průvodčí.Jeden spolucestující pán si pak přišel za mnou povídat, čímž mě uklidnil. Mezitím vším dorazila policie s čajem a postupě jej rozlévali cestujícím. Sanitka přijela tak za půl hodiny. Rychleji by to ani nešlo v takovém počasí. Než přijeli, byla jsem už relativně v pohodě, jen jsem se ještě trochu třásla. Pánovi už také bylo lépe, což jsem poznala z komunikace s paní průvodčí. Ale to čekání bylo skoro nesnesitelné. Musela jsem poskytnou informace lékaři, který přijel. Popsala jsem všechno. Pán jen prodělal epileptický záchvat. Nepoznala jsem to, ale i kdybych to poznala, tak bych mu nemohla pomoci. Všechno dopadlo dobře. O půl druhé v noci přijel autobus. Jeden autobus pro více jak sedmdesát lidí. trochu málo. Druhý autobus prý poslali do Šumperka. Já už jsem vzdala cestu do Brna a domů a chtěla se co nejdříve vrátit do Olomouce na koleje. Z Brna bych se domů stejne nedostala. Bylo pro mě tedy jednodušší jet zpátky do Olomouce a pak dojít pěšky na kolej. Brzy přijel další autobus. Autobus od hasičů. Ti měli odvézt lidi do Přerova, kde měli přestoupit na autobus do Brna. Několik lidí chtělo také do Olomouce, tak jsme jeli s hasiči až do Olomouce. Na kolej jsem přišla po třetí hodině ranní, přesně po dvanácti hodinách cesty, kdy jsem dojela jen do Kojetína.

Zaručeně to byla moje zatím nejdelší cesta vlakem, jakou jsem kdy zažila. Snad se ale nebude opakovat. Zkysnout deset hodin na jednom nádraží, kde si nemůžete skočit ani něco koupit, je příšerné. Až pojedu příště vlakem, což bude pravděpodobně ve čtvrtek, snad dojedu relativně v čas a budu spát ve své posteli a ne ve vlaku...

A v Brně, Olomouci a Praze nejezdily tramvaje a trolejbusy. A pro Brno speciálně šaliny.

48. týden 2014

Tak je tu opět neděle. Přes týden se nic moc nedělo.

V pondělí jsem jela večer na koleje. Moc se mi nechtělo. Jako každý týden. Taky se během pondělka rozhořela pěkná diskuze u článku z minulého týdne. Přeji příjemné čtení. V úterý diskuze pokračovala, ale ty komentáře, které se mi v administraci objevily kolem tři čtvrtě na šest zveřejňovat nebudu. Netýkají se článku a jsou to takové výkřiky do tmy. Navíc mi přišlo, že pisatel/ka nečetla komentáře, na které reagovala ve svých komentářích a podepsal/a se jako tvé svědomí. Já mám svědomí čisté. A teď už se k tomu vracet nebudu. V úterý jsem byla ve škole skoro celý den. Byla jsem také na praxi, která probíhala v hodině vlastivědy a věnovala jsem se jednomu žáčkovi. Připravila jsem si pro něj hromadu úkolů, ale stihla jsem tak polovinu. Žáček měl asistentku. Ale byl moc moc moc šikovný. Večer jsem šla na mši svatou zpívat. Pak byla modlitba Taizé.  Ve středu jsem byla taky ve škole. Jak jinak, že? V jedné hodině jsem měla přínostnou přednášku ohledně žádání o práci a o všem s tím spojené. Pak jsem odevzdala jednu seminární práci a měla jsem volno. Relativně. Musela jsem udělat přípravu na opakování vyjmenovaných slov na praxi. Docela záhul najít něco, co by se mi líbilo, co by bylo vhodné. Přípravu jsem sesmolila za tři hodiny. Možná to bylo víc. Po pravdě jsem to nepočítala. Ve čtvrtek se šlo na plac před děti. Hodina proběhla celkem dobře, i když z mého pohledu je toho dost, co bych měla zlepšovat, ale paní učitelka byla trochu jiného názoru. Hodina se jí moc líbila a nic mi nevytkla. Divné. Pak jsem strávila hodinu a půl na semináři z přírodovědy, šla na oběd a balit kufr, v mém případě spíš krosnu, a hurá domů. Cesta probíhala velice zvláštním způsobem. Zpoždění hned na začátku asi pět minut. Pak jsme s vlakem pět minut stáli někde mezi Olomoucí a Prostějovem. Z Prostějova jsme pak vymetali každou zastávku a na každé vystupovali lidé. Takže konečné zpoždění bylo nějakých dvacet minut. Vlaku do Ivančic jsem ani nezamávala. Neviděla jsem ho. Tak jsem musela spěšňákem a pak přestupovat. Domů jsem dojela o půl hodiny později, než normálně. V pátek jsem byla v nemocnici. Na gastroendoskopii, či jak se to jmenuje. Docela zajímavý a nepříjemný zážitek. Když vám doktor ústy dává hadičku do žaludku...Ble...Chce se vám.... Nebudu to sem psát. Ale toto vyšetření nikomu nepřeji. Ani svému největšímu nepříteli. Strávila jsem v nemocnici skoro dvě hodiny. Nic mi nezjistili. Prý jsou mé nevolnosti způsobeny psychicky. Aspoň jedna dobrá zpráva. Ale prášky brát musím. Už mám třetí sadu a pokaždé jsou jiné. Odpoledne jsem byla na chvíli hrát. Pak jsem zpívala na mši a hrála v orchestru. Večer jsem se šla podívat za dětmi a dokončila náramek. Když se ještě vrátím k té mši svaté, dávat skoro nejmenšímu ministrantovi tu nejtěžší knihu, je trochu divné. Navíc nějak stihl poztrácet záložky, takže kněz je musel hledat. Našel je relativně rychle. To se musí nechat. V sobotu jsem chtěla jít hrát, ale jelikož jsem bez klíču, tak jsem nikam nešla. Možná to bylo dobře. Nemusela jsem mrznout v kostele a udělala jsem si tři adventní věnce. Taky jsem přemýšlela nad metodickým zpracováním regionu. Večer jsem šla na florbal. Dala jsem si sedm gólů a spokojeně odešla domů. V neděli se mi nechtělo vstávat. Možná to bylo i tím, že jsem usnula až po půlnoci. To se mi dlouho nestalo. Na mši jsem zpívala. Skoro celou. To se mi taky dlouho nestalo. Liturgie byla velmi zvláštní, úplně se vynechal úkon kajícnosti. Ten by neměl být vynechán, protože k jeho vynechání dnes nebyl důvod a nemělo ho co nahradit. Tolik ke mši svaté. Odpoledne jsem jela na koncert. Cesta tam proběhla relativně v pohodě. Nejkrásnější bylo, když jsem vyjela za Neslovice směrem na Hlínu, tak jsem se ocitla v pohádce. Všechny stromy okolo cesty byly bílé, omrzlé. Koncert proběhl v pohodě, nikdo moje chyby nezaregistroval Všichni byli spokojeni. Cesta zpět už byla trochu více nebezpečná, protože drobné mrholení namrzalo. A v tom počasí jsem ještě zamířila do Olomouce. Vlaky si jezdily, jak se jim chtělo, ale já se dostala na koleje v rámci možností v dobrém čase. Od nádraží ke kolejím jsem se poprvé, vlastně podruhé prošla pěšky. Nechtělo se mi čekat na tramvaj, na to byla moc velká zima. A to bude pro dnešek asi všechno. Ještě přikládám fotky adventních věnců.

Přeji krásný další již adventní týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Tenhle jediný je focený mobilem. Neměla jsem čas a pak ani možnost vyfotit jej normálním foťákem, neb putoval hned v sobotu ke svému majiteli.

A tenhle putoval ke své majitelce v neděli po mši svaté.

A tenhle krasavec zůstal doma. A teď už má jednu svíčku ohořelou.

Všechny jsou tak nějak na "jedno brdo" jak se říká, ale to nevadí. V rámci mých časových možností to jde.

V.

Modlitba Taizé

Stala se mi krásná věc, o které nemůžu a hlavně nesmím mlčet. Byla jsem na modlitbě Taizé. Netušila jsem, jak to bude probíhat, neměla jsem ani moc náladu na to, abych tam dlouho zůstávala, ale... Nedalo mi to. Zpíval sbor od dominikánů a já s nimi. Modlitba začínala po mši svaté. Bylo chvíli povídání o tom, co to vlastně je a že bude setkání v Praze. Takže můžete jet. Bližší informace nevím, neslyšela jsem je. Během toho se připravoval presbytář, kde se na všechna možná místa daly zapálené čajové svíčky. V celém kostele se zhaslo a jediné elektrické světlo směřovalo na svatostánek. Pak začala samotná modlitba, kdy za zpěvu jedné z mnoha písní z Taizé byl v průvodu přinášen kříž. Před křížem šel ministrant s kadidlem a za křížem kněz v pluviálu. Chvíli se jen zpívalo a zpívalo, písničky se měnily a hned u druhé jsem začala plakat. Nevím proč. Dojalo mě to, líbilo se mi to, chtěla bych ty chvíle v blízkosti Boha zakoušet znovu a znovu. Takhle blízko Bohu jsem snad ještě nebyla. Byla jsem blízko já a byl blízko i On. Cítila jsem, jak se dotýká mého srdce.....Že stačí jen natáhnout ruku a dotknout se ho a stulit se do jeho láskyplné náruče. Vypovídat se, svěřit mu veškerá tajemství, veškerá trápení i veškeré radosti, které byly a které přijdou, i když o nich ještě nevím. Nebyla jsem schopná zpívat. Seděla jsem na boku, kousek od svatostánku, kde byla Nejsvětější svátost, Eucharistie, kněz seděl kousek ode mne a já si vzpomněla, jaké to bylo, když jsem mohla takhle blízko svatostánku sedávat skoro denně. Možná i to byl důvod mé krátké indispozice ze zpěvu. Po chvíli jsem se uklidnila a ještě s větší radostí jsem se zapojila do společného zpěvu.

Pokud budete mít možnost se takovéto modlitby zúčastnit, určitě neváhejte. Je to krásné...

Vaše duchovně povzbuzená Vanimaré

Zdroj obrázku.

47. týden 2014

Tak jsem opět tu. Po dlouhé době, celý týden. A co se dělo?

V pondělí jsem jela do školy. Naštěstí jsem nemusela vlakem, ale měla jsem odvoz až do Olomouce autem. Super. Místo tří hodin trvala cesta jen hodinu a tři čtvrtě. Nestěžuji si. Na dálnici byla trochu zácpa u Vyškova. Večer jsem šla na zkoušku sboru. Potkala jsem tam někoho, koho bych tu nečekala. Tak jsme chvíli za chůze pokecali a šli každý svou cestou. V pondělí se zde také objevila dlouho očekávaná povídka s názvem Cesta do minulosti. Tak snad se aspoň trochu líbí. V úterý jsem byla na jedné hodině, kvůli které jsem přijela. Měla jsem s kolegyní prezentaci. Odprezentovaly jsme a spokojeně se vrátily na kolej. Večer jsem šla na mši. Liturgii jsem moc nesledovala, poněvadž jsem zpívala a hrála, tak jsem se soustředila na to. Ve středu jsem se trochu prospala. Do půl deváté. Pak jsem se rozhodla, že něco udělám do školy. Nic moc jsem neudělala, protože jsem asi hodinu a půl strávila vymýšlením komentáře ohledně liturgie, který byl napsán pod článkem s povídkou Cesta do minulosti, která byla vydána v pondělí a ve které nebylo ani slovo liturgie či zmínka o ní. Zajímavé. Je vidět, kdo článek čte a kdo mě chce jen vyprovokovat. No, na komentář jsem reagovala. A můžete si jej přečíst pod daným článkem. Myslím, že moje odpověď je více než dostačující. Ale po pravdě si moc nefandím. Posuďte sami. Pod článkem se po chvíli objevil další komenář od pana Kvída. Všechny si můžete přečíst pod článkem. Ve čtvrtek jsem měla praxi. Celou středu jsem dělala prezentaci na praxi. Pohrála jsem si s ní, i když z těch hub mi bylo náležitě špatně. Ale výuka a celá hodina ve škole na praxi dopadla dobře. Paní učitelka byla moc spokojená, i když mě to úžasné moc nepřipadalo. - Věř si holka. - Začínám mluvit sama se sebou. Pak jsem šla na oběd na menzu. Po velmi velmi velmi dlouhé době. Domů jsem nejela. Nechtělo se mi, to zaprvé, a za druhé byl v pátek den otevřených dveří na teologii. Tak jsem se chtěla jít podívat a pozeptat se. Odpoledne jsem chvíli dělala věci do školy. Po nevydařeném soustředění jsem se na to vykašlala a utřela si prach na poličkách nad hlavou u stolu a stůl. Nějak mě to chytlo a pokračovala jsem šuplíky, postelí a pomalu i podlahou. Ne tu jsem fakt nevytírala. To už se mi nechtělo. Tu jsem jen zametla. V pátek jsem byla na dni otevřených dveří. Zamířila jsem jen na teologickou fakultu pozeptat se, jak to bude s přihláškou, kolik budu platit a co všechno musím přiložit u přijímacího řízení. Pobavila jsem se tam se studenty teologie o bibli a o liturgii. klidně bych mluvila dál, ale tlačil mě čas a já musela spěchat na vlak. Z fakulty jsem odcházela povzbuzena a pozitivně naladěna. Vlak jsem stihla, stihla jsem i první přípoj a druhý taky a bus taky. Doma jsem do sebe naházela rizoto a šla na mši. Po mši svaté doma se všechno pozitivní najednou vytratilo a já si uvědomila důležitost toho, abych se na tu teologii prostě dostala. Pak jsem zamířila do orchestru. Zahrála jsem si a zazpívala a hlavně nacvičila na nejbližší koncerty. Pak jsem šla na chvíli za dětmi a snažila se dodělat náramek. Už je dodělán, ale doma. Foto zde.

Je to taková trochu housenka bez hlavy. Foceno mobilem, tak snad je to aspoň trochu vidět.

V sobotu jsem chtěla jít hrát. Ráno to nešlo. Neměla jsem klíče. Tak jsem se tedy domluvila na odpoledne. Mezitím jsem obalila dba korpusy na adventní věnce. Pak jsem vyrazila do kostela s tím, že si tedy zahraju. Ouha, tak zase nic. Ale do třetice všeho dobrého. Zahrála jsem si, ale nebylo to nic moc. Takhle pozdě jsem snad nikdy necvičila. Po pravdě je to na houby. Nic moc jsem nenacvičila, tak snad to zítra nepodělám. Na florbal jsem šla totálně znechucená, naštvaná. Myslela jsem si, že v půlce odejdu. Vydržela jsem až do konce a dala jsem si šest gólů. Z toho byl teda jeden vlastní. Ale pak jsem si dala jeden skoro přes celé hřiště. Aspoň jsem neodešla s nulou. To se mi stalo jednou a stačilo. V neděli jsem byla na mši svaté. Hrála jsem, všechno jsem dohrála, i když s chybama, ale to nikdo nepoznal. A stíhala jsem sledovat i liturgii. Kdo se nechce přiučit o liturgii, nechť nečte následující odstavec.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Preface vlastní byla hledána. Nevím, co měli nachystané, ale očividně to bylo špatně. Ale aspoň byl zpívaný Římský kánon, což bylo moc pěkné. Okuřování radši komentovat nebudu. Všechny odkážu dneska na stránky liturgie.cz ať se poučí. Přiznám se, že sama okuřovat neumím, ale na druhou stranu, když to neumím, tak se k tomu nepohrnu. Mě nechte mé liturgické knihy, nejlépe misál a já budu spokojená.

Odpoledne jsem pekla. Divné co? Pekla jsem pudingové šneky. Ale trochu jsem si je upravila a dala do nich čokoládový puding. Před pečením vypadali takhle.

A po dopečení takhle.

Touto cestou bych také chtěla poděkovat Ježurce za nápad. Moc moc Vám děkuji...

Taky jsem celý večer přemýšlela o myšlení některých lidí, kteří ostatním brání v konání služby ve farnosti. Otázka do éteru a k diskuzi: jak asi vypadá duchovní život takových lidí, kteří mají víru a liturgii jen jako prostředek k prosazení svého egoismu. To jen tak na zamyšlení...

To by bylo pro dnešek asi tak všechno.

Přeji všem krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Ještě jednou

Téma týdne: Ještě jednou.

---

Ještě jednou... bych chtěla vrátit čas na konec dubna roku 2013. Mnozí si vzpomenete, co bylo. Odjížděla jsem do zahraničí na desetidenní pouť s farností. Směřovalo se do Arsu, Lyonu, Avignonu, Barcelony, Montserratu, Zaragozy, Fátimy, Batalhy, Alcobacy, Nazaré, Santiaga se Compostela, Lurd a Nevers. Ještě jednou bych chtěla prožívat ty chvíle, kdy jsem byla součástí krásné liturgie v roli ministranta a hlavně v roli ceremonáře. Liturgie byla podle předpisů, krásná a jednoduchá... Kde jsou ty časy.

A teď můžu jen doufat, že se liturgie zlepší, že se opět stanu její součástí v roli ceremonáře a ministranta. Kdy nebudu při liturgii trpět a budu ji sama utvářet k obrazu nebeské liturgie, k tomu, jak má správně být...

Ještě jednou bych chtěla zažít ten pocit, kdy jsem byla v jeskyni v Ludrech, kde se zjevila Panna Maria a představila se jako Neposkvrněné početí. Znovu zažít ten pocit, kdy jsem na celý zástup lidí čekající na koupele v lurdské vodě zpívala Slyš jaký to nad řekou jásot a ples....Od té doby jedna z mých nejoblíbenějších písní.

Nějak to na mě zase padlo.

Třeba se to všechno zlepší. Krásný den všem.

Vaše Vanimaré

P.S.: Ale svítá mi naděje, že dá-li Pán, tak příští rok na podzim pojedu do Svaté země, kde jsou nejposvátnější místa pro křesťany a kde budu blízko oltáře v roli ceremonáře.

V.

Cesta do minulosti

Tak a je tu dlouho připravována a ještě déle psaná povídka. Poslední článek s nějakým příběhem byl zveřejněn 16. června 2014. Snad se bude líbit. Přeji příjemné čtení.

Vaše Vanimaré

46. týden 2014

Tak, neděle. Možná hurá, možná už zase. No, a co se dělo? Nic moc.

V pondělí jsem jela do školy. cesta docela zajímavá. Vlak zpoždění, ale nějak extra mě to netrápilo. Nespěchala jsem. Maximálně do obchodu pro pečivo. V úterý jsem měla angličtinu a výchovu ke zdravému životnímu stylu. Středa byla taky ve znamení školy. Cesta domů byla v pohodě. Ve čtvrtek jsem pekla bábovku. Bohužel jsem ji nějak zapomněla nafotit rříve než byla snězena. Teď můžu vyfotit akorát prázdný talíř. Ale moc všem chutnala. V pátek jsem byla celé dopoledne v muzeu a vytvářela pracovní listy do školy. Ještě tam budu muset jít znovu. Nejspíš až za čtrnáct dní. Odpoledne bylo trochu jíné než normálně. Žádné hraní, žádná mše svatá. Jen orchestr a děti. Náramek jsem opět nedodělala, takže fotka není. V sobotu jsem byla hrát a jelikož mi přijeli příbuzní, tak se odpoledne šlo na procházku. I přes nepěkné počasí byla procházka příjemná. Jen jsem nechala doma foťák, takže nemám fotky. Večer jsem šla na florbal. Měla jsem strach, abychom se sešli, ale tento strach byl neoprávněný. Sešlo se nás dost. Dala jsem si pět gólů a šlo se zase domů. V neděli jsem byla na mši svaté. Liturgii jsem moc nesledovala. Hrála jsem Modlitbu Páně a pak dovětek po embolismu. Po mši jsem si udělala radost a po dlouhé době se podívala na věž. Zimují tam berušky. Odpoledne jsem jela do Brna. Podívat se na výstavu Je přece Štědrý večer.... Výstava byla pěkná. Našla jsem tam i ozdoby, které používáme doma. Pak jsem se prošla kolem Špilberku a podívat se na Petrov a pak domů.

A to bude asi pro dnešek vše. Přeji všem krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Moje první blogerské krůčky

Téma týdne: Moje první blogerské krůčky

---

Ty byly poněkud nejisté. Když jsem začínala, což je asi šest let, neznala jsem nikoho, kdo by měl blog. O založení blogu jsem uvažovala dlouho. Adresu a přezdívku jsem měla vymyšlenou už dávno, tak jsem neváhala. A vznikl blog vanimare.blog.cz. Jsem na něm pořád a zatím jej nehodlám opustit. Na to nemám odvahu a ani by se mi nechtělo. V tuto chvíli si nedokážu představit, že bych tuto adresu opustila, ale v minulosti mě tyto myšlenky napadly. Byly ovšem téměř okamžitě zavrženy, neb jsem nevěděla, na jakou jinou adresu bych se přestěhovala. Tak jsem stále tu. A doufám a věřím, že se sem aspoň někdo, kromě mě, rád vrací, i kdyby se jen podívat, zda je tu něco nového.

K historii blogu bych napsala asi je tohle. Původně vznikl za účelem zveřejnění příběhu o Ari. Ten již skončil, je tomu asi rok, a od té doby se tu moc příběhů, až na ten můj životní, moc neobjevilo. Nepředpokládala jsem, že se z blogu stane tak trochu deníček, ale budiš. Vývoj blogu ani sebe nezastavím. Mezi jednotlivými kapitolami Ari se zde také objevily jiné příběhy. O Štěpánce, o matce Bera Írimě, také o Ludmile a Elain. Taky se zde objevily poznámky o liturgii. Kdo mě zná osobně, tak ví, že liturgii miluji a nedokážu snést to, když ji někdo kazí. To je tak asi všechno, na co jsem si vzpomněla. Taky se tu objevilo velké množství různě kvalitních fotek jak z cest, tak i z mých pokusů. Jednou se lehce změnil design, ale ne moc radikálně. Jen jsem místo barvy dala na okraje fotku Plitvic a místo velkého Lorienského lístku jsem dala panoramatickou fotku z Plitvických jezer.

ZDROJ.

Děkuji všem, kteří se sem vracíte pravidelně a přeji krásný víkend.

Vaše Vanimaré

45. týden 2014

Tak a jsem opět tu.

Týden utekl jako voda a mě to začíná silně děsit. Semestr se blíží ke svému konci a já nemám polovinu věcí splněno. Já to zvládnu. Musím. A co se dělo?

V pondělí jsem byla cedit krev. Zas tam moc jsem jí nevycedila. Jen na testy. Do školy jsem jela až večer. Na koleji jsem byla postavena do reality, že půlku věcí do školy nemám splněno. Tak jsem začala dělat. Večer jsem nevynechala zkoušku sboru. Bohužel jsem se musela omluvit z jedné akce, na kterou jsem se těšila. Ale nemůžu být všude. V úterý jsem šla do školy na angličtinu. Proběhlo to relativně v pohodě. Z pondělní beznaděje jsem se vypsala. Hned po výuce jsem zabrousila do knihovny a odnášela si z ní jednu pěkně tlustou knihu. Kdyby to byla liturgie, tak už je nejspíš přečtená. Ale byla to psychologie, tak jsem si tam pouze vyhledala, co jsem potřebovala. Večer jsem šla na mši svatou zpívat a tentokrát i hrát. Když jsem hrála první písničku, tak jsem si omylem nachystala jiné noty. Trochu jsem zpanikařila, ale včas jsem si vzpomněla, co hrát, a hrála jsem. Překvapivě i dobře. Na housle jsem hrála. Ve středu jsem měla zpívat ještě na jedné mši svaté, ale kvůli škole jsem to musela odvolat. Škoda. Mohlo to být pěkné. Taky jsem byla ve středu ve škole. didaktika angličtiny byla v pohodě. Stejně tak psychologický seminář. Až na ten smrad na chodbě. Bylo mi z něj trochu špatně a donesla jsem si ten pocit i na koleje. Kolem poledne, jejda já dneska nějak přeskakuji a cestuji časem zpět, jsem si volala pro výsledky rozboru krve. Všechno v normě. Aspoň nějaká dobrá zpráva od lékaře, když neví, co mi je. Zbytek dne, kdy jsem neseděla ve škole, jsem dělala portfolio do přirodovědy. Kdyby někdo měl nějaký námět na činnost ve výuce přírodovědy, nechť jej zde zanechá. Potřebuji jich ještě devět. Ve čtvrtek jsem šla na praxi. Učila jsem první hodinu angličtinu. Dopadla jsem asi lépe, než jsem očekávala. Jen mám problém s gramatikou. No jo, jazyky mi nikdy nešly, ale to neznamená, že se nemůžu zlepšit. Taky mi bylo opět náležitě špatně. Zvládla jsem to. Až budu učit, budu to muset zvládat denně, předstoupit před děti, usmívat se a učit. Pak jsem byla na přednášce. Týkalo se to českéjo jazyka a literatury a toho, jak změnit styl výuky tohoto předmětu, aby to bylo zábavnější a efektivnější pro děti. Domů jsem jela ve tři z Olomouce. Cesta proběhla v pohodě. Drobné počáteční zpoždění bylo dohnáno a já stihla druhý vlak. V pátek jsem byla doma. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát na varhany. Pak jsem zpívala na mši, hrála hodinku na violu a utíkala za dětmi. Náramek jsem ještě nedodělala, takže fotka stále nebude. V sobotu jsem se snažila se trochu prospat. Moc se mi to nepovedlo. Celou noc jsem se budila. Hrát jsem nešla. Odpoledne jsem šla na chvíli schůzovat a večer na florbal. Dala jsem si pět gólů a byla jsem relativně spokojená. V neděli jsem šla na mši svatou. Na dvakrát. Došla jsem do kostela, nachystala žalm, písničku, varhany a musela jsem utíkat na záchod. Od soboty beru jiné prášky, které mi mají pomoct se zažíváním, a nejspíš mě trošku prohnaly. Ale nezabránilo mi to ve hraní. Mši svatou jsem stihla celou. Hrála jsem celé ordinárium a bez chyby. Dopoledne jsem ještě chvíli dělala věci do školy. Odpoledne jsem byla na návštěvě.

To by tak mohlo být za ten týden všechno. Mějte krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

44. týden 2014

V pondělí jsem byla doma. Překvapivě jsem odpoledne nezamířila do Olomouce. Nemusela jsem. Prospala jsem se krásně až do půl deváté. Venku nebylo moc pěkné počasí, tak jsem se většinu dne zašívala doma a dělala věci do školy. Jen asi dvě hodiny jsem strávila na přípravě na vyučování. Pak jsem se šla projít s mamkou do obchodu a chvíli dělala na diplomce. V úterý jsem byla dopoledne doma. Odpoledne jsem šla na krátkou procházku. Následně jsem si vzpomněla, že jsem nezaplatila tělocvičnu. Ale zatím se nic nedělo. Volala jsem p. správcové, že se za ní stavím koncem týdne. Večer jsem jela do Olomouce. Cesta probíhala relativně v pohodě i přes mlhu venku. Naštěstí nejel místo vlaku autobus.

Foceno mobilem a přes okno. Takže nic moc.

Ve středu už jsem cupitala do školy. Pěkně na seminíř didaktiky angličtiny, primární pedagogiky a na psychologický seminář. Taky jsem si během dne stihla zjistit, že kniha, pro kterou jsem si chtěla zajít do knihovny, tak zase není. No nic. Zkusila jsem vědárnu, ale tam ji taky záhadným způsobem ztratili. No, uvidíme, třeba se jí dočkám v univerzitní. Jinak fakt nevím, kde ji seženu. Ve čtvrtek jsem byla na praxi. I přes můj počáteční dojem, že jsem hodinu podělala jak nejvíc to šlo, si paní učitelka nestěžovala. Domů jsem jela překvapivě vlakem. Cesta začala drobným zpožděním, ale do Brna jsem dojela včas a mohla jsem spokojeně přestoupit. V pátek jsem běhala po doktorech. Opět. Takhle jsem zabila celé dopoledne. Odpoledne jsem byla na chvíli hrát na varhany, zpívat na mši a hrát na violu. Pak jsem šla domů. Za dětmi jsem nešla, protože se nesešly. Taktéž tedy nezveřejním fotku náramku. Neměla jsem možnost jej dodělat. V sobotu jsem byla na chvíli hrát. Dole poslouchali lidé, jak se hledám na manuálu varhan. Pak jsem jim zavřela dveře a měli po poslechu. Odpoledne jsem šla na mši svatou. Jelikož byla slavnost a já měla hrát, hrála jsem i Gloria a Credo. Relativně bez chyby a v klidu. Po mši byla krátká pobožnost na hřbitově. Večer florbal nebyl. Škola byla zavřená a nejspíš se netopilo. V neděli jsem byla na mši.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Trpěla jsem, celou mši mi bylo špatně, nebyla jsem schopná se soustředit. Gloria, které být nemělo, se zpívalo. Nebylo napsané v direktáři. Osobně se řídám pravidlem, že co není v direktáři napsané, to ve mši nebude. Ale asi se tím neřídí všichni. A rýpavce odkazuji na stránky liturgie.cz, kde si o tom můžou přečíst pěkný, stručný, výstižný a krátký článek.

Ještě přidávám jednu fotku, která se týká zvláštností liturgie 2.listopadu. Není to moc kvalitní fotka, ale přečíst se snad dá. A vyhlašuji soutěž: Kdo v tomto úryvku z direktáře najde slovo Gloria.

Teologie mě volá stále silněji a hlasitěji. Už abych měla po státnicích a mohla se připravovat na přijímačky. Ale ať jen nekritizuji, aspoň byla zvolena správná liturgická barva.

Na mši jsem jen zpívala a chvíli preludovala. Aspoň jsem se nemusela stresovat ještě víc, než jsem byla. Odpoledne jsem se dívala po dlouhé době na Pevnost Boyard a večer jsem šla na hřbitov.

Tak to bude pro dnešek asi všechno. tak přeji všem, co se pročetli až sem, krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

43. týden 2014

Tak už se nám to blíží. Vánoce a konec roku. Ale nebudeme předbíhat a spíše se posuneme zpět do minulosti tohoto uplynulého týdne.

V pondělí jsem vstávala brzo. Moc brzo. O půl šesté a vůbec se mi z vyhřáté postýlky nechtělo. Ale musela jsem. V sedm už mi odjížděl vlak do Olomouce. Do školy jsem šla na jednu jedinou hodinu. Odpoledne jsem se snažila se věnovat diplomce. Večer jsem šla na zkoušku sboru. Úterý bylo už trochu více školní. Byla jsem ve škole docela dlouho. S jednou trochu větší přestávkou na oběd a nákup jsem tam byla celý den. Večer jsem měla ještě čas a sílu na zpívání. Těsně před odchodem na "plac" jsem dostala sólo v jedné srbské písni. Tak jsem si to několikrát v duchu přezpívala a dala jsem to. Na liturgii jsem jako vždy pořádně neviděla, ale dominikání mě s liturgií ještě nezklamali. Během úterka mi také přibyl komentář, který ale nebudu zveřejňovat, protože a poněvadž jsem jmenována svým křestním jménem a jsou tam jmenovány další dvě osoby. Takže to ke komentáři, který si nikdo, kromě mě, nepřečte. Jinak na misijní jarmark v Újezdě se můžete podívat ZDE. Ve středu jsem byla ve škole. Překvapivě. Měla jsem didaktiku angličtiny, primární pedagogiku a pak psychologický seminář. Večer jsem šla na led bruslit. Užila jsem si to, opět bez hanby, pádu, škody na zdraví, zlé příhody, jak se jednou za čtyři týdny modlívám v hymnu pondělních ranních chval třetího týdne žaltáře. V Breviáři z roku 2007 je to přesně na straně 1165. Ve čtvrtek jsem vstávala brzy a nechtělo se mi. Měla jsem praxi. Učila jsem matematiku. Docela to ušlo. Aspoň naše cvičná paní učitelka si na nic nestěžovala. Snad jen na délku jednoho cvičení. No co, učím se. Pak jsem utíkala na výuku didaktiky přírodovědy s praxí. Docela jsem se pobavila. Hráli jsme Riskuj na opakování učiva pátého ročníku. Docela zajímavé poznatky o tom, že toho hodně nevím. Pak jsem si spokojeně zašla na oběd, sbalila krosnu a hurá domů. Na nádraží mě čekalo jedno trochu nemilé překvapení. Z Nezamyslic jel jen autobus. Až do Brna. No co, musela jsem to přežít. Zas tak špatná ta cesta nebyla. S několika minutovým zpožděním autobus vyrazil. Myslela jsem si, že budu muset čekat v Brně, ale čekání se nakonec nekonalo. Vlak jsem stihla. Jen jsem nestihla ten nepohyblivý záchod. Zašla jsem si ve vlaku a pak až doma. Co jiného mi taky zbývalo. V pátek jsem trochu nestíhala. Od rána jsem se snažila najít nějaké texty na večer chval. Měly by se týkat adventu a toužebného očekávání příchodu Krista. No uvidím, zda jsem uspěla. Dopoledne jsem ještě navštívila knihovnu, ale odešla jsem z ní s prázdnou, a pak spolek na zámku. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát, abych v sobotu nevypadala a nehrála jako totální blbec a že jsem se za ty dva roky i něco naučila. Pak jsem zpívala na mši, hrála v orchestru na violu. Večer jsem šla ještě za dětmi vyrábět náramky. Zatím jsem ten svůj nedodělala, ale snad už příště se tu objeví fotka. V sobotu jsem byla hrát na varhany. Přehrála jsem si všechny písničky, co znám a umím, celé ordinárium a pak jsem si vybrala další, kterou se budu učit. Vyhrála to adventní písnička 126. Po obědě jsem se rozhodla, že budu péct ve stylu Láďa Hruška a jeho jablečné růžičky. Dopadlo to relativně dobře.

Ještě v troubě. Trouba byla doma, tak se mohlo péct.

Ještě na plechu a všechny. Jedna vypadá jako po dopadu atomovky.

A ještě jednou i s cukrem na talíři. Chuťově byly moc dobré. I když jsem si myslela, že jsem tam dala moc skořice. Odpoledne jsem se šla asi na půl hodiny projít. Už mě to doma nudilo, i když práce mám dost. Večer jsem šla na florbal a nic moc. Nějak mi to nešlo. Dala jsem si jen dva góly. Za to jsem dostala dvakrát do stejného místa na noze. Snad tam nebude modrák. V neděli jsem i po spánku, který trval hodinu déle než normálně, jsem měla problém vstát. Noha bolela. O modráku zatím nevím, možná se tam objeví později. Měla jsem hrát, ale v sobotu jsem se dozvěděla, že hrát nebudu. Tak jsem nemusela spěchat se rozehrát. Jen jsem chvíli preludovala při přijímání. Ještě přede mší svatou jsem zjistila, že dneska nebude z pohledu laika "obyčejná". Přijel jáhen. Trochu jsem se ale zarazila, když se v homílii kázalo a nečetl se Pastýřský list. Toho jsem se dočkala na konci mše svaté v ohláškách. Dopoledne jsem také udělala radost babičce, kdy jsem jí donesla oběd a na chvíli si s ní popovídala. Odpoledne jsem jela do divadla a na večeři s přáteli.

Článek je dnes přednastaven, nebo v čas vydání článku budu nejspíš v divadle.

Přeji všem krásný další týden roku 2014 a školou povinným krásné prázdniny.

Vaše Vanimaré

42. týden 2014

Tak jsem opět tu. Divné co? A co se dělo? Nic moc.

V pondělí jsem jela do školy až odpolende. Výuka se nekonala, tak co budu v Olomouci strašit, když můžu strašit v Oslavanech? Cesta proběhla relativně dobře. Vlaky jely s minimálním zpožděním. Trochu mě překvapil dotaz jedné paní, která se mnou jela do Brna. Ptala se mě, jestli píši plnícím perem. Viděla mě, jak píšu povídku. Večer jsem ještě navštívila zkoušku sboru. Překvapivě jsem i hrála. Jen na housle. Něco podobného klaviatuře varhan nepoužíváme. Zpíváme a capella. V úterý už jsem do školy utíkala na angličtinu ráno a odpoledne na výchovu ke zdravému životnímu stylu. Večer jsem zpívala a hrála na mši. Celkem to ušlo. Ve středu jsem byla ve škole překvapivě dva předměty po sobě. Což se nestává tak často. Pak odpoledne mě čekalo ještě jedno cvičení. Po něm jsem šla nakupovat. A to jsem neměla dělat. V batohu noťas a venku leje jako z konve. Do obchodu jsem došla, ale pak jsem musela chvíli čekat, než přestane tak hustě pršet, abych se mohla vrátit a jet na kolej. Večer mě čekala ještě jedna úvodní hodina z českého jazyka. Pak znovu na koleje a hurá na led.Šlo mi to už lépe a několikrát jsem se pokusila přešlápnout pozadu. A hlavně jsem nelíbala led jakoukoli částé mého těla. Pokud nepočítám to pohlazení a zkoušení ledu. A teda ještě čepele bruslí. Ty se dotýkat ledu musí, jinak by to nebylo bruslení, ale lítání. K tomu se taky trochu odhodlávám, že začnu lítat s RC modely. Ale to asi nechám na pozdější letní dobu, kdy snad budu mít po státnicích. Ve čtvrtek jsem měla jen jeden předmět a pak volno. V pátek jsem si k obědu pustila online video z Makovce a pozorovala ptactvo na krmítku. Přikládám odkaz sem. Vytvořila jsem několik printscreenů.

Sýkorka, snad zvonek a to třetí nepoznám a neznám. Kdo by věděl, nechť se podělí v komentářích.

Tady jich bylo docela dost. Jen je screen trochu nekvalitní.

Další opeřenci.

Odpoledne jsem byla na chvíli hrát na varhany, pak zpívat na mši, hrát na violu a za dětmi. (Tohle sem píšu každý týden, ale každý týden to dělám.) Večer jsem se začala chystat na neděli. Taky jsou si všimla, že jsem si odřela jeden žaltář. Možná jsou odřené všechny, tak jsem vzala lepidlo, odlepené částečky přilepila a co přilepit nešlo, tak jsem dokreslila a zamaskovala. Taky jsem znovu otevřela knihu Liturgika, Křesťanská bohoslužba a její vývoj, a pokusila se najít něco o katechumenátu a o obřadech s ním spojenými. No, nic moc jsem nenašla. Budu se muset podívat do obřadů Uvedení do křesťanského života a přečíst si rubriky. V sobotu jsem tak učinila. Než jsem šla hrát, tak jsem nakoukla do zmiňované knihy, jen tak letem světem. Hrála jsem asi hodinu. Nebylo to nic moc. Přehrála jsem si všechny písničky, celé ordinárium, tam jsem se na chvíli zarazila u Sanctus, pak modlitbu Páně a znovu jednu písničku na příští neděli. Odpoledne jsem si opravovala futrál na housle. Není tak starý na to, abych si kupovala nový. Naavíc na nový nemám, ale mám prostředky, kterými můžu ten stávající opravit.

Vyfotila jsem jen pomůcky na opravu, neb se za výsledek opravy trochu stydím. Nepodařilo se mi to tak, jak bych si představovala. Ale co, má to sloužit. Pak jsem si řekla, že budu dělat na diplomce. A ejhle, oni dávají na Markíze Pána prstenů, Společenstvo prstenu. Musela jsem se dívat a hned u prvního jména Froda Pytlíka ve slovenské verzi jsem se musela smát. Frodo Bublík. Hezký dabing. :) Překládala jsem si u toho literaturu do diplomky. Z angličtiny za pomocí strýčka Googla. Nic moc teda. Nebavilo mě to, a některé věty si musím i za pomoci Googlu domýšlet a formulovat jinak a lépe. Večer jsem šla na florbal. Moc jsem se netešila, po minulém týdnu, kdy jsem se nemohla pomalu trefit ani do míčku. Celkově florbal probíhal v pohodě. Dala jsem si sedm gólů. Taky jsem se trochu zlepšila v ovládání míčku. Teda aspoň si to myslím. V neděli jsem překvapivě a po roce a něco málo vstávala v šest. Vstávalo se mi lépe, než v osm. Měla jsem před sebou dlouhou cestu. V sedm jsem už stepovala na autobusáku a netrpělivě vyhlížela autobus. Dojel na čas, tak jsem stihla vlak, na který jsem přestupovala, abych se dostala do Brna. Tam jsem chvíli čekala na další autobus, který mě zavezl do Újezda u Brna, cíle mé cesty. Dojela jsem s velkým, skoro hodinovým předstihem. Tak jsem chvíli bloumala po Újezdě. Na desátou jsem se dostavila do kostela, kde se pomalu, ale jistě scházela schóla. Vlastně schóly dvě. Jedna místní a druhá z BiGy, která měla ten víkend na oratoři soustředění. K tomu všemu jsem se rozhodla, že se přidám. Na spolupráci jsem se těšila, i když jsem z toho všeho byla trochu nervózní. LITURGIE: Mše svatá probíhala v duchu krásné liturgie. I když jsem ji pro neznalost některých písní a stylu jejich interpretace, nestíhala tak dobře sledovat. Kdyby to bylo doma, polovina těch, kdo by četl tyto řádky, by jásala. Ale teď zpět k liturgii. Byla misijní neděle. Přímluvy byly doprovázeny donášením darů, které představovaly různé světadíly. U toho zpíval sbor píseň Požehnaný jsi Bože navěky. Říkám sbor, protože jsem já osobně s tím zpěvem této písně měla trochu problém. Slzy se draly na světlo Boží, jak moc se mi to líbilo, jak moc mě ta slova, která doprovázela každou skupinku dětí přinášejících dary, dojala. Bylo také moc krásně řečeno, že Evropa, ze které pochází nejvíce misionářů se pomalu stává misijní oblastí, že víra upadá v zapomnění. Nevím, jak tato neděle probíhala u nás. Klidně se podělte v komentářích. Jen neberu vulgární a urážlivé komenty. Ale teď zpět k Újezdu. Po dlouhém opakování melodie písničky brumendem jsme se dočkali i slov. Zazpívala se pokaždé sloka, a pak bylo brumendo, do kterého kněž říkal modlitby nad dary. Většinou se neříkají, jen když je tzv. tichá mše. Každá skupinka dětí kromě toho, že nesla nějaké dary, za které se modlili, tak byli i barevně rozlišeny. každý světadíl měl jinou barvu. Bohužel si nepamatuji, která barva patřila kterému světadílu. Byla tam bílá, červená, modrá, zelená a žlutá. Myslím, že žlutá byla Asie. Jinak nevím. No, prostě krása. K přijímání jsem se i trochu předvedla a hrála jsem na housle. Nebylo to nic moc, asi dva lidi mi říkali, že jsem měla jít k mikrofonu, na což jsem odpověděla, že by to byla ostuda. A několik dalších lidí ze sborů se mě ptalo, zda jsem vůbec hrála. Po mši svaté byl před kostelem misijní jarmark, kde se prodávaly výrobky nejen dětí. Co všechno tam bylo, nevím. Nestihla jsem si všechno prohlédnout, ale byly tam napečené buchty, ručně vyrobené náušnice, háčkonavé baňky a andílci a mnoho mnoho dalšího. Příští rok jedu znovu, pokud se to dozvím zavčas. Na oběd jsem šla do restaruace na zvěřinové hody. Dala jsem si nějakou srnčí kýtu na smetaně s brusinkovým terčem a karlovarským knedlíkem. Pochutnala jsem si a moc. Jako zákusek kousek Tiramisu. Jejda, hned bych si dala. Odpoledne jsem strávila s přáteli částečně na bruslích, částečně na procházce po Újezdě. Taky jsme se zašli podívat na fotbal ženatí vs. svobodní. U toho jsem si vzpomněla, že u nás by to pro neochotu nešlo. Vím, jak to dopadlo, když se pořádal přátelák s hasiči. Většina mužstva byla ženského pohlaví. Nebudu dál rozebírat. Na zápase jsme byli chvíli, pak jsme pokračovali ke kapli sv. Antonína a dál mezi zahrady a vinohrady. Pak jsme se vrátili na místo výchozí, ugrilovali malou svačinku a frčeli domů. Bohužel. Den nějak rychle utekl. A nechtělo se mi domů, ale...všechno krásné jednou skončí....

Tak to by pro dnešek bylo asi všechno. Přeji všem, kdo se prohrabal záplavou písmenek až sem, krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

P.S.: Prostě musím dodat jeden odkaz na krásné video. Odkaz je ZDE. Doufám, že se vybralo dost na pomoc potřebným.

V.

41. týden 2014

A jsem tu opět. Dřív jsem se ozvat nestihla. A co se dělo?

V pondělí ráno jsem jela do školy. Brácha mě vezl do Brna na vlak a pak už jsem frčela do Olomouce. Přijela jsem totálně vyšťavená, ale včas. Do školy jsem šla na jednu hodinu. Docela přínosné. Sáhla jsem si na interaktivní tabuli SMART. Večer jsem ještě měla zkoušku sboru. V úterý jsem se ve škole zdržela trochu déle než v pondělí. Přežila jsem hodinu angličtiny, výchovy ke zdravému životnímu stylu a didaktiku vlastivědy. Mezitím jsem ještě stihla jít do knihovny. Večer jsem šla na mši zpívat. Ve středu jsem se vyspala. Nebyla didaktika angličtiny a ani pedagogika. Do školy jsem opět šla jen na hodinu psychologie. A těšila jsem se na večer. Šla jsem bruslit. Lidí bylo docela dost. Občas se tam vyskytli jedinci, kteří si evidentně nepřečetli řád veřejného bruslení a hráli na honěnou. A ti, co se na bruslích necítili tak jistě, si museli dávat pozor, aby nebyli sraženi. Mezi ně jsem taky patřila, mezi ty nejistě bruslící. Stála jsem na tom po půl roce. A před tím půl rokem jsem na tom stála po dvou letech. Nebyl led a o veřejném bruslení na stadionu jsem nevěděla. Tak teď to snad trochu napravím, a začnu chodit bruslit pravidelněji. Uvidím, jak moc mi to diplomová práce dovolí. Škola je přednější. Když nebudu stíhat, tak nebudu bruslit. Ve čtvrtek jsem měla praxi. Unavená z bruslení jsem na náslechu trochu usínala, ale snad jsem zachytila všechno důležité. Pak jsem měla ještě jednu hodinu didaktiky přírodovědy a jela jsem po obědě domů. Cesta proběhla celkem v pohodě. Až na to skoro půl hodinové zpoždění. Do Ivančic jsem jela o vlaky později. Ano jely dva. V Bránicích jsem musela zvednout svůj líný zadek a přestoupit do dalšího vlaku. Domů jsem přijela o půl hodiny později. Ale dojela jsem. Večer jsem se dokoukala na Pevnost Boyard. Teď doufám, že to mám dobře napsané. Dívám se na to proto, že se po drobných úpravách úkolů, by se to dalo použít i ve škole. Třeba to navlékání korálek čínskými hůlkami na drátek je naprosto super úkol na procvičení jemné i hrubé motoriky. Nebo seřazování barevné kombinace kuliček e dobré na paměť. No, podívejte se sami, buď v sobotu a v neděli na Prima Cool, nebo na netu Prima Play. Vždycky se mi tahle soutěž líbila a jsem ráda, že jsem na ni opět po letech narazila. V pátek jsem se nevyspala. Zase. Jela jsem už v sedm do školy v Nové Vsi zeptat se, zda budu moci u nich dělat praxi. Dopadlo to dobře a v březnu se tam ukážu coby učitelka. Snad to půjde. Na málotřídní škole jsem ještě neučila. Uvidíme. Dopoledne jsem byla doma a přemýšlela, co všechno musím za den stihnout. Knihovna, zámek, oběd, hraní, zpívání, znovu hraní a zaplatit validační známku. A jít volit a napsat pár řádků do diplomky. Na to všechno mám jen dvacetčtyři hodin. Něco snad stihnu během dopoledne. Nejraději bych šla spát. Po dlouhé době jsem se dokopala k tomu, abych si našla nějaké volné slušné eurofolie a uklidila si trochu ve skříni, kde mám věci na tvoření a částečně školu. Většinu úkolů jsem v pátek stihla. Večer jsem byla po dětech dokonale vyšťavená. Oči se mi zavíraly už o půl osmé. Vydržela jsem to do desíti, kdy jsem se trochu věnovala diplomce. V sobotu jsem byla již tradičně hrát. To, co jsem minulou neděli podělala, se v cvičném neobjevilo. Tak nevím, proč jsem se tam vysekala. Přitom se dívám do not a ne na prsty. Pak jsem si přehrála Modlitbu Páně s doxologií, která pochází z přelomu 1. a 2. století. (ADAM, Adolf. Liturgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj. 2. vyd. Praha: Vyšehrad spol. s r. o., 2008. ISBN 978-80-7021-968-3. na straně 208 - 209). Odpoledne jsem byla na drakiádě. Můj drak akrobat moc lítat nechtěl, tak jsem měla v záloze ještě bumbara. Ten už lítal lépe, i když po každém hodu skončil na zemi. Ale veškeré mé hody přežil. Večer jsem byla na florbale. Po pravdě, nic moc jsem si zahrála. Jen jeden gól. V neděli jsem byla na mši. Nějak jsem nestíhala sledovat liturgii, i když jsem nehrála celou mši. Hrála jsem jen alelujový verš před evangeliem a pak modlitbu Páně. Pak tedy následovalo preludium v Adur. Zapomněla jsem, že to má tři křížky. Hrála jsem jen dva, ale prý to nikdo nepostřehl. Ani zpěvačka, která seděla kousek ode mne. Po obědě jsem chvíli odpočívala. Pak jsem se vydala na cesty a jela se podívat do Újezda a muzikál Tarsan. Neudělala jsem chybu, že jsem jela. Bylo to naprosto suprový. Muzikál není o nějakém Tarzanovi, ale o Pavlovi z Tarsu a o jeho životě. Děj začíná ve vězení, kdy Pavel čeká na svou popravu mečem, jakožto Římský občan nemohl být ukřižován. Ale víc už nenapíšu, protože bych prozradila moc. Kdo chce tento muzikál vidět, nechť si zadá do vyhledávače TARSAN. Myslím, že větší nápovědu dávat nemusím.

Omlouvám se, že píšu až v pondělí, ale včera jsem už neměla sílu. Tak a teď je na řadě přání krásného dalšího týdne roku 2014.

Vaše Vanimaré

40. týden 2014

Tak jsem opět tu po druhém týdnu školy. Přežila jsem.

V pondělí jsem školu neměla. Tak jsem spinkala ještě doma a do Olomouce vyrazila až odpoledne. Cesta byla v pohodě. Dojela jsem relativně na čas. Jen mě naštvala ta tramvaj, která mi ujela před nosem. Ale za chvíli jela další, takže jsem dlouho nečekala. Po krátkém občerstvení na koleji jsem vyrazila na sborovou zkoušku. Zkouška byla dlouhé dvě hodiny. Na kolej jsem se vracela už potmě. V úterý jsem krásně kráčela do školy na hodinu angličtiny. Pak jsem si šla s kolegyní vyřizovat praxi a pak jsem šla ještě na jednu hodinu. Toť byl celý můj školní den. Večer jsem šla na zloučku sboru a pak jsem se sborem zpívala na mši. Bylo docela zajímavé kázání, kdy kněz prošel celým kostelem a ptal se studentů, jak často čtou Písmo. Ještěže se neptal mě. Trochu jsem si při tom kázání sáhla do svědomí a uvědomila si, že Písmo jen tak nečtu. Pokud nepočítám modlitbu se čtením. Měla bych se polepšit. Ve středu jsem šla na hodinu didaktiky angličtiny. Řekla nám jen info k zápočtu a rozdělily se skupinky a šlo se domů. Teda, já jsem domů nešla. Jela jsem nakoupit zásoby čokolády. Pak jsem se dostala na koleje. Odpoledne jsem měla ještě hodinu psychologického semináře. Taky byla nějaká kratší a po dvaceti minutách se odcházelo domů. Já jsem opět zamířila do města nakupovat. Potřebovala jsem si konečně koupit papíry a taky baterky do teploměru. Opět máme díky bráchovi teploměr. Pak už jsem byla celou dobu na koleji. Už se mi nikam nechtělo. Taky za to může to počasí, kdy vlastně skoro celý den pršelo. Tak jsem pokračovala v diplomce. Dělala jsem si přípravy. Na samotné diplomce nemám kromě úvodní části a obsahu ještě nic. A nevím, jak začít a nechce se mi. Opustila mě veškerá tvořivost a tvůrčí schopnost. Začala jsem číst tedy literaturu k diplomce. Jednu knihu, ze které jsem si vybírala techniky, mám už přečtenou. Teď jsem začala číst knihu Psychologické metody výchovy k tvořivosti. Hned v prvním odstavci bylo několik slov o socialismu. Rychle jsem zjišťovala, z kterého roku kniha je. Pak jsem se přestala divit a četla dál. Možná by nebylo marné shánět nějaké pozdější vydání. Uvidím, jestli najdu knihu, která je velmi podobně zaměřená. Ve čtvrtek jsem utíkala na praxi. Náslechy proběhly v pohodě. Zatím žádný stres z dětí. Jen jsou ty náslechy únavnější než samotné učení. Po praxi pěkně na oběd a na vlak. Ještě jsem se před odjezdem trochu prospala a jela jsem o dvě hodiny později, než jsem měla v plánu. Na nádraží mně čekalo jedno překvapení a pořádný hluk s prachem.

Dojela jsem celkem v pohodě. Zpoždění na odjezdu někde dohnal, tak jsem nemusela čekal hodinu v Brně. Ve druhém vlaku jsem stála u záchodu. Jel takový ten vagon se záchodem pro invalidy, tak jsem tam moc nezavazela. Jen mě trochu vadila ta maminka, co zbytečně zabírala čtyři místa. Na jednom seděla ona, na druhém její dcerka a dvě místa blokoval kočár, který klidně mohl stát tam, kde jsem musela stát já. Ale jsem přece mladá, tak mi to chvilkové stání vadit nebude. Ale mohla jsem mít dodělané protokoly a nemusela jsem je dodělávat doma. Dál raději bez komentáře. Ve vlaku jsem konečně stihla dočíst dokument Všechny barvy církve. Pak jsem chvíli dělala protokoly do praxe a v druhém vlaku si četla tu krásnou socialistickou knihu. Průvodčí se na nás vykašlal a já jsem bez razítka na jízdence. Večer jsem dočetla posledních pár stránek v Eschatologii.V pátek jsem si šla domlouvat praxi na málotřídku do vedlejší vesničky. Autobus tam jel v pohodě. Domluvila jsem se s paní ředitelkou a chtěla se vrátit domů. Ouha, autobus před minutou odjel a další jede až skoro za dvě hodiny. Fajn. Tak se projdeme. Šla jsem tedy ty tři kilometry pěšky. Bylo krásně, nepršelo. Trochu pod mrakem, ale sluníčko se občas ukázalo. Procházka opravdu pěkná. Stihla jsem aspoň i fotit.

Foceno pouze mobilem. Nečekala jsem, že půjdu zpět pěšky. Po obědě jsem se na chvíli vyhřívala na sluníčku. Pak jsem se rozhodla, že se půjdu projít na zahradu, podívat se na mátu. Ani jsem k ní nedošla a začala jsem sbírat oříšky. Myslela jsem, že jich bude pár, ale nakonec jsem zaplnila celou krabici. Fotku jsem nestihla udělat. Takže ze zahrady jsem neviděla skoro nic. Odpoledne jsem šla hrát na varhany. Musím pilně cvičit. Pak jsem zpívala na mši, šla hrát do orchestru a na chvíli za dětmi. Asi jsem jich potkala málo ve škole. V sobotu jsem byla na chvíli hrát. Přehrála jsem si všechno na neděli, šlo to i bez chyb. Tak snad to dobře dopadne. Pak jsem ještě zůstala na svatbu. A to jsem asi neměla dělat. Trpěla jsem. Strašně moc. Liturgie.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Změny, které jsou v liturgii při svatbě neznám zpaměti, ale podívala jsem se do direktáře a tam je VŠECHNO napsané, co je a není při svatbě. A stačilo by číst rubriky v misálu jak přede mší, tak během ní. Rubriky jsou stručné a krátké.

V sobotu večer jsem byla na florbale. Docela jsem si to užila. Dala jsem si čtyři góly. V neděli jsem ke spokojenosti všech nestíhala sledovat liturgii. Měla jsem dost práce sama se sebou. Hrála jsem i proprium a moc se nedařilo. Asi písnička nebyla dost nacvičená. Tři měsíce je asi málo. Málem jsem se vysypala hned v první sloce, ale tu jsem dohrála. Před evangeliem jsem to zahrála skoro bez chyby. Ordinárium bylo snad úplně bez chyby. To by bylo asi hodně blbé, kdybych se vysypala i v ordináriu, které hraju už skoro dva roky. K obětování byla písnička v pohodě. K přijímání už to bylo horší a o dost. První sloku jsem zahrála. Plynule jsem navázala další slokou a ouha. Tu jsem nedohrála. Naštěstí došel ochotný zachránce a dohrál za mě. Tímto mu děkuji. I když si to asi nepřečte. Pak už mě čekal jen závěr mše a to jsem měnila písničku za moji oblíbenou Lurdskou. Těsně předtím, než jsem začala hrát, jsem byla nervózní, jestli ji ještě umím. Přece jen, je to první písnička, kterou jsem se naučila hrát na varhany. Ale proč se strachuji, Vždyť jsem jí hrála včera, všech osm slok a možná i některou dvaktrát. Ta dopadla dobře. Až na tu dohru. Na tutti tak často nehraju. Neskončilo to tak dobře, jak jsem chtěla, ale mohlo to taky dopadnout ještě hůř. Trochu jsem kazila liturgii a strašně moc mě to mrzí. Na druhou stranu, někdy se to naučit musím a jindy hrát nemůžu, než v neděli. Každý den není posvícení, i když je to neděle. Z úkonu kajícnosti: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.

Tak to bude pro dnešek asi všechno. Děkuji všem komentujícím a přeji krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

P.S.: Ještě dnes přidávám jednu fotku ze zahrady. Mamka šla zpracovat jahodníky a tohle našla. Musím podotknout, že byla výborná. Jako v červnu.

39. týden 2014

Tak opět tu bez újmy na zdraví ze školy.

Tak v pondělí jsem už cupitala do té mé vysoké a velké školy. Jen na jednu hodinu. A ani ta nebyla úplně celá. Začátek semestru je vždycky takový. Info co k zápočtu, případně ke zkoušce. A hurá opět na koleje se nudit. Dopoledne jsem si oběhala vyřizování, abych mohla jezdit šalinou, pardon, v Olomouci jezdí tramvaje. Odpoledne na studijní pro potvrzení o studiu kvůli divadlu a taky kvůli vlakům. V úterý to se školou bylo velmi podobně. Dopoledne jedna hodina angličtiny. Psali jsem test, který potom ve složitější formě bude ke zkoušce, nebo zápočtu. To jsem úspěšně zapomněla. Ale ke splnění mi chyběly dva a půl bodu. To naštve. A i kdybych to dala, tak si jej stejně na konci semestru napíšu znovu. Odpoledne jsem mela ještě jeden seminář, či cvičení. Stále nevím, jaký je v tom rozdíl. Jednalo se o výchovu ke zdravému životnímu stylu. Zadala se skupinám prezentace a šlo se domů. Večer jsem byla na mši svaté. Měl ji nějaký, pro mě zatím neznámý kněz. Starší, ale podle hlasu bych mu tipla tak o několik let méně, než na kolik vypadal. Netroufnu si odhadnout věk. Mše svatá byla velmi povzbuzující, liturgicky krásná a z mého pohledu liturgicky bezchybná. Ve středu mi taky odpadl jeden předmět. Tak jsem šla jen na psychologický seminář a hurá domů. Ve čtvrtek mě totiž nečekalo žádné cvičení ani seminář. Cesta probíhala stylem, že jsem nevěděla, na jaké nástupiště vlaku půjdu. Bylo to tam dané až tak pět minut před odjezdem. Pak mě čekala dlouhá cesta na nástupiště. Kdo by nevěděl, tak v Olomouci se nádraží opravuje. Vlak mi ale neujel. Měl jen drobné zpoždění, ale to pak dohnal. Přípoj do Ivančic jsem stihla. Ve čtvrtek jsem tedy byla doma a byla jsem ráda, že jsem doma. Nikam jsem nešla. Dovybírala jsem si techniky k diplomce. Večer jsem šla do sboru si zazpívat. V pátek jsem dopoledne byla vesměs doma. Jen jsem se na chvíli zastavila na zámek do spolku podívat se, jak se mají. Odpoledne jsem byla na chvíli hrát na varhany, pak zpívat na mši a hrát do orchestru na violu. Pak jsem ještě měla sílu na děti a šla za nimi. V sobotu jsem vstávala o hodinu dřív než normálně. Myslela jsem, že mě to zabije. Na varhany jsem šla hrát už na osm, abych aspoň dvě hodinky hrála. Přehrála jsem všechno, sice s chybama, ale dohrála jsem svou dlouho nacvičovanou 516. Pak jsem zůstala ještě na svatbu zpívat. Liturgii komentovat nebudu. Večer jsem byla na chvíli na florbale. Po třech měsících jsem hrála. Vydržela jsem to hodinu a něco. Ještěže se dalo střídat. Tak půl hodiny před koncem jsem odešla. Opět mi nebylo nejlépe. V neděli jsem byla na mši svaté. Byla slavnost sv. Václava. Nehrála jsem, jen jsem zpívala a chvíli preludovala. Omylem jsem vynechala jeden křížek, ale uvědomila jsem si to a svou chybu jsem neopakovala. Místo úkonu kajícnosti byl asperges. Tak snad nebude i příští týden. To bych měla hrát a celou mši svatou. Po druhé. Jedno plus pro ty, co se jim nelíbí, že tu kritizuji ministranty. Nebudu stíhat sledovat liturgii. Uvidíme, jak to všechno příští týden dopadne. Odpoledne asi nejspíš budu doma. Jsem nějaká unavená, asi ještě nejsem zcela zdravá. Možná se půjdu podívat na zahradu a možná i na zámek za babičkou. A taky bych měla dál řešit diplomku. A mě se tak nechce. Jen se válet a nemyslet na lidi a na problémy.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Od roku 2013 jsou vydány nové Obřady žehnání. Nevím, jak je to v okolních farnostech, ale u nás jsem je ještě neviděla a v sakristii jsou.

Tak to bude pro dnešek asi všechno. Přeji všem krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

38. týden 2014

Opět jsem tu po celém dlouhém týdnu.

A co se dělo? Mnoho věcí. Předně jsem jela na dovolenou. Na Slovensko. Opět po roce. Z domu jsem odjela v pondělí ve značně unaveném stavu. Týden předtím jsem prodělala nějakou žaludeční virózu. Připadala jsem si trochu jako blázen, že jedu do hor na túry. Cesta proběhla v klidu. V úterý jsem už vyrazila do hor na Popradské pleso. Tu cestu už jsem prošla potřetí a stále mě překvapovala. Bohužel jsem nic nevyfotila. Celou dobu bylo krásné počasí. Ve středu jsem měla zarezervovanou jízdenku na Lomničák. Tak se jelo. Nahoru jsem použila všechny kabinkové lanovky. Celkem tři. Na Skalnatém plese bylo ještě pěkně, ale při pohledu vzhůru jsem se dívala to bílé mlhy. Lomničák okupoval mrak. Bohužel se nestihl zcela rozptýlit, naopak ještě přibral na hustotě. Cesta lanovkou nahoru byla docela zajímavá. Zaléhaly mi uši. Jinak bylo všechno v pohodě. Prošla jsem se po Lomničáku, ale žádné fotky jsem nevyfotila. Ale o to víc jsem si to užila. Vidět bylo jen chvílemi do Polska.Uvědomila jsem si to až zpětně při psaní článku. Jen mohu poskytnout fotku z penzionu.

Ve čtvrtek jsem odpočívala v Tatralandii v bazénku s teplotou 30 stupňů a víc. Pátek už byl opět akční. Čekal na mě Slovenský ráj. Procházka moc krásná a jsou z toho i fotky. Jedna z prvních fotek ve Slovenském ráji je z údolí Suchá Belá.

Moc fotek jsem nevyfotila, snažila jsem se dívat kolem sebe svýma očima a odnést si hlavně vzpomínky. Na další fotce je jeden z vodopádů, u kterých jsou žebříky. Největší lákadlo pro turisty.

A poslední fotka je po cestě z Kláštoriska. Prostě se mi ty houbičky na stromě líbily, tak jsem je vyfotila.

Fotky nejsou moc kvalitní. Fotila jsem mobilem.

V sobotu jsem zamířila domů. Moc se mi nechtělo. Cesta proběhla v rámci možností dobře. Domů jsem přijela kolem půl sedmé večer. Dala jsem si trochu večeře a utíkala na florbal. Nehrála jsem. Byla jsem unavená z cesty a skoro týdenního pobytu v horách a taky jsem se musela sbalit do školy. Hrát na varhany jsem nestihla. V neděli jsem byla na mši svaté. Opět jsem trpěla liturgií. Na druhou stranu za to děkuji, protože mě to motivuje k tomu, abych se dostala na teologii. LITURGICKÁ POZNÁMKA: Žehnání, jakékoli, vyjma ratolestí, hromniček a adventních věnců, je na konci mše svaté. Naštěstí byl tentokrát aspoň úkon kajícnosti. Kropilo se vodou.

Pak jsem po dvou týdnech zasedla za varhany a měla hrát. Taky jsem kvůli tomu utíkala do kostela už na devátou, abych se aspoň trochu rozehrála. Povedlo se. Gloria jsem dohrála. I když s chybama. Ale těmi se člověk učí. Pak jsem hrála i Credo. Tam těch chyb bylo trochu méně než v Gloria. Překvapivě. Právě to mi nešlo na harmoniu za varhanama. Pak naštěstí nebyl moc velký problém. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Moje heslo při zpěvu a hraní. Sanctus a Agnus Dei už bylo v pohodě. Bohužel jsem víc nestihla sledovat liturgii. Neměla jsem možnost se přiučit něčemu "novému", aneb zařadit v liturgii zpátečku. Po mši svaté jsem navštívila babičku, předala dárek z Lomničáku a frčela autem do Olomouce. Hurá. Ubytovala jsem se, zašla s rodiči na oběd a pak se snažila vybalit si věci. Pak jsem ještě dávala na jiné stránky jeden plakát. Pak jsem se konečně dostala k dopsání tohoto článku. Na koleji jsem úspěšně zjistila, že jsem si zapomněla několik věcí doma, nemohla jsem je včera v rychlosti najít, a taky jsem si několik věcí zapomněla koupit. Ale to doženu zítra. Času na to budu mít dost. Přesněji řečeno celý den. Do školy si jdu jen pro potvrzení o studiu. Ale o tom zase za týden.

Tak vám všem přeji krásný další týden roku 2014. I pro mě už je školní, tak hurá do školy.

Vaše Vanimaré