Minulost

Dny plynuly. Mamil se zatím nevracela. Začínala jsem ztrácet naději. Někdy jsem chtěla vyrazit a sama ji hledat. Jenže jsem neustále byla pod dozorem strýce Frona a tety Jarin. Také se mi věnovali mí bratři.

Návrat domů

Osaměla jsem. Dlouho jsem za nimi hleděla a měla jsem pocit, že se minulost bude opakovat. Pocítila jsem úzkost, že přijde Hwesta a znovu se mě zmocní.

"Slečno, vyrazíme. On se vrátí. Vždycky se vrací. I když někdy mu to trvá." usmál se Rdane.

"Proč? Proč mě vždycky vynechají?" zeptala jsem se, ale odpověď jsem neočekávala.

"Tak pojďte." pobídl mě Rdane, "Bohužel nemáme volného koně. Pojedete se mnou."

"Co mi zbývá…" otočila jsem se a následovala muže k jeho koni.

Nečekané setkání

"Pospěšte si!" křikl znovu, již poněkolikáté Ošklivec. Někde vytáhl důtky a švihal s nimi skřety. Byla jsem třetí den v zajetí a už mě to nebavilo. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem se pořádně vyspat, chtěla jsem normální jídlo a vodu. Chtěla jsem hřejivou náruč… Chtěla jsem toho strašně moc. A nic jsem neměla. Jen nepohodlí, úplně natřesený žaludek a špinavé oblečení.

Bez naděje

Nemohla jsem spát. Kolem mě byly zvuky noci. Trochu jsem se bála. Vzpomněla jsem si na svou první noc v divočině. Tehdy jsem se přitulila k Liesovi. Teď jsem měla smůlu. Ve stanu jsem ležela sama. Kolem stanu neustále někdo chodil.

V bezpečí tábora

Následovaly jsme ho. Služebná se ale někam vytratila. Nebyla s námi od té doby, co nás ti muži zastavili.

"Mamil, kde je?"

"Nevím. Někde blízko."

Muži nás dovedli do tábora. Vzbudily jsme rozruch.

Cesta na sever

Útěk se snad zdařil. Mamil se zorientovala venku podle hvězd. Já jsem toho nebyla schopná. Důvěřovala jsem jí, že jsme jely správným směrem. Nemluvily jsme.

Pak jsem zaslechla koně. Za námi. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Dusot kopyt se přibližoval.

"Měly bychom zrychlit." řekla jsem mamil, "Někdo je za námi." Mamil se otočila.

Na svobodě

Dlouho jsme seděly a povídaly si. Mamil chtěla hlavně vědět, jak jsem rostla, co všechno jsem prožila.

"Aranel, jsem tu pod jiným jménem, nechtěla jsem, aby mě někdo identifikoval. Mám pocit, že Imperos tomuto lidu nevládne, ale vládne jim někdo jiný. Někdo, koho znám. Až moc dobře znám."

V zajetí

Šla jsem asi dvacet metrů. Pak jsem se ukázala na volném prostranství. Žena mě téměř okamžitě zaregistrovala. Rychle skočila na koně a přebrodila řeku.

"Mára rë." oslovila jsem ji jako první. Neodpověděl mi, ale chytila mě za límec a hodila před sebe do sedla.

"Co vás to napadlo..." sykla mi do ucha, "Nevíte, jak to tady chodí?" i se mnou vjela pod stromy, kde mě pustila.

"Co to…" nestihla jsem se ani nadechnout k otázce a znovu mě umlčela.

První noc v divočině

Vyrazili jsme z města, kde bydlel strýc s rodinou. Strýc dlouho přemlouval mé bratry a svou ženu, abych mohla jet s nimi hledat svou matku. Do poslední chvíle se mě snažili přesvědčit, abych zůstala pěkně v teple. Byl totiž podzim. Zima nebyla daleko. Poslední podzimní úplněk byl asi před dvěma týdny. Dny se rychle krátily.

Začátek hledání

Seděla jsem ve svém pokoji. Na klíně jsem měla obrázek. Obrázek své matky. Bratr Lies mi ji dal teprve nedávno. Do té doby jsem si myslela, že Jarin je má matka a Fron otec. Sami měli tři děti. Byla jsem z nich nejmladší. Trochu mi to vadilo. Ale na druhou stranu jsem měla jistá privilegia. Sunka a Froncina mi dělaly často společnost. Obě měly základy sebeobrany, ale Jarin dalšímu pokračování v učení zabránila. Nesouhlasila s Fronovou výchovou a hlavně s jeho výcvikem. Já jsem byla na výcvik podle Frona ještě mladá.