Návrat domů

Osaměla jsem. Dlouho jsem za nimi hleděla a měla jsem pocit, že se minulost bude opakovat. Pocítila jsem úzkost, že přijde Hwesta a znovu se mě zmocní.

"Slečno, vyrazíme. On se vrátí. Vždycky se vrací. I když někdy mu to trvá." usmál se Rdane.

"Proč? Proč mě vždycky vynechají?" zeptala jsem se, ale odpověď jsem neočekávala.

"Tak pojďte." pobídl mě Rdane, "Bohužel nemáme volného koně. Pojedete se mnou."

"Co mi zbývá…" otočila jsem se a následovala muže k jeho koni.

Rdane se vyšvihl do sedla a podal mi ruku. Pomohl mi na koně.

"Pevně se držte, pojedeme rychle." otočil se ke mně. Chytila jsem ho kolem pasu. Pobídl koně.

Krajina kolem nás rychle ubíhala. Zabývala jsem se vlastními myšlenkami. Těšila jsem se ke strýci, že se konečně vyspím v posteli, že se vykoupu.

"Za jak dlouho budeme ve městě?" zeptala jsem se.

"Pokud pojedeme stejným tempem celý den, tak kolem půlnoci jsme u města. Nocovat ale budeme venku."

"Proč?"

"Po setmění nás do města nepustí."

"Aha." Dál jsem se neptala a znovu sledovala ubíhající krajinu.

Kolem poledne jsme na chvíli zastavili.

"Dejte si." podával mi Rdane jablko, "Musíte mít hlad. Bohužel nic jiného nemáme."

Rdane mě na chvíli opustil. On i jeho muži napojili koně v nedaleké řece. Snědla jsem jablko a všichni jsme pokračovali v cestě do města. Nevnímala jsem cestu. Brzy se setmělo. Za tmy jsme dorazili k městským hradbám.

"Postavíme jeden stan, pro vás. Lutene, rozdělej oheň. Rozestavte hlídky a připravte něco k večeři." rozdával Rdane pokyny svým lidem. Seskočil z koně.

"Slečno, Aranel, vy jste úplně zmrzlá. Měla jste mi říct, že je vám zima. Lutene rychle." pomohl mi z koně, protože sama jsem to nedokázala. Cítila jsem se jako kus ledu. Za chvíli plál oheň. Rdane mi přes záda hodil houni. Nad ohněm se začala vařit voda s čajovými lístky. Rdane si sedl vedle mě.

"Zítra už budete v pohodlí u svého strýce."

"Bojím se…"

"Čeho?"

"Toho, co ublížil mamince."

"Myslíte Hwestu?"

"Co mezi nimi bylo?"

"Nejsem si jistý, zda jsem ten pravý, kdo by vám to měl vyprávět."

"A kdo mi to řekne? Strýček? Maminka? Nebo snad tatínek?"

"Měla byste se prvně zeptat jich."

"A myslíte, že mi něco řeknou? Vždyť mi nic neřekl ani bratr. Všichni okolo mlčí." povzdechla jsem si.

"Třeba vám něco řeknou. A teď už běžte spát. Za svítání se otvírá brána. Mára lómë."

"Mára lómë." vstala jsem od ohně a zalezla do stanu. Usnout jsem jako vždy nemohla. Kolem mě bylo najednou tolik zvuků. Nakonec jsem se zaměřila na praskot blízkého ohně, který mě uspal.

Probudila jsem se brzy. Ještě snad ani nesvítalo. Kolem stanu už byl ruch. Muži se chystali na cestu do města. Vylezla jsem ze stanu. Venku byla zima. Velká zima.

"Mára arin, slečno. Za chvíli vyrážíme. Za chvíli jsme v teple." řekl mi Rdane, vyskočil do sedla a pomohl mi taky nahoru. Vyjeli jsme. Projeli jsme bránou do města a zamířili rovnou k domu, kde bydlí můj strýc Fron.

Projeli jsme bránou na dvůr. Všude byl klid. Nečekala jsem, co udělá Rdane, a seskočila jsem z koně. Rozběhla jsem se k domu. Rdane mě za chvíli následoval. Vstoupila jsem do domu a rozhlédla se. Ze schodů šel strýc.

"Strýčku!" vykřikla jsem. Zvedl hlavu a usmál se.

"Aranel!" zajásal a běžel ke mně. Mohutně mě objal, "Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?"

"Ne strýčku. Nic mi není."

"Arin tě dva dny hledal… Co se stalo?" zval mou hlavu do svých dlaní a podíval se mi do očí.

"Mára arin, heru. Slečna by se měla prvně najíst a zahřát. V noci byla velká zima a my jsme nebyli vybaveni. Nepředpokládali jsme, že budeme někoho doprovázet."

"Děkuji Rdane. Pojďte na snídani."

"Postaráme se o koně a přijdeme."

"Aranel. Musíš všechno vyprávět. Pojď. Jarin ti pomůže." objal mě kolem ramen a vedl do mého pokoje.

"Aranel." ozvala se teta Jarin, "Dítě drahé." objaly jsme se. Odváděla mě do pokoje.

"Tetičko, kde je Arin? A Likon a Lies?"

"Přijeli pozdě v noci, ještě spí."

"Nestalo se jim nic?"

"Ne, přijeli v pořádku. Měli jsme strach hlavně o tebe." řekla mi, "Je dobře, že ses vrátila."

"Viděla jsem maminku." zašeptala jsem.

"Viděla jsi Ari?"

"Ano."

"A jak se má?"

"Jela hledat tatínka. Byla strašně unavená. Podávali jí nějaké drogy, aby byla slabá." začala jsem plakat.

"Aranel. Teď už se z toho dostane."

"A je tu ten člověk, který ji hodně ublížil…"

"Kdo?"

"Hwesta…"

Teta Jarin se při tom jménu trochu otřásla. Zřejmě na něj také neměla nejlepší vzpomínky.

"On jí hodně ublížil."

"Doufám, že mi všechno řekne. Slíbila mi, že přijede a že budeme spolu." posteskla jsem si. Jarin mi připravila lázeň. Rychle jsem ze sebe smyla všechnu cestovní špínu a připojila se k mužům na snídani.

Rdane popisoval strýci cestu a osvobození mého otce. Pozorně jsem poslouchala a mnohdy i zapomínala jíst. Pak jsem si vzpomněla na vzkaz.

"Strýčku, mám pro tebe vzkaz od mamil." vyskočila jsem od stolu. Nečekala jsem na povolení odejít a utíkala jsem rovnou do svého pokoje. Šaty, co jsem měla na sobě, byly ještě na židli. Vytáhla jsem z kapsy dopis a utíkala zpátky do jídelny. Nedošla jsem tam. Potkala jsem je v půli cesty do stájí.

"Aranel, pojď se postarat o koně. Vyvedeme je na pastvu." oslovil mě strýc.

"Nesu ti ten dopis." ukázala jsem obálku a předala ji strýci. Fron s Jarin se usadili na chodbě do křesel. Stála jsem u nich. Strýc Fron rozbalil obálku a nahlédl do obsahu. Po chvíli se začal usmívat.

Moji drazí v Modrém městě,

konečně jsem se dostala na svobodu. Strávila jsem pár dní se svou dcerou, která by měla doručit tento dopis. Doufám, že v pořádku dorazila i se svým doprovodem.

Dostala jsem se ze zajetí a mířím do trpasličí pevnosti, kde by se měl nacházet Ber. Společnost mi dělá LacRen, kterého zavolala má osobní služka v Númenu.

Po Siredovi jsem poslala druhý dopis pro Frona. Snad také v pořádku dorazil.

Hned jak najdu Bera, tak se vrátím. Snad už nebudou žádné komplikace. Jsem stále velmi slabá. Snažím se ze sebe dostat jed, který mi v Númenu podávali.

Teď mám naději, že se vrátím i s Berem.

Pozdravuj všechny. Snad se brzy uvidíme.

Tvá Ari

Strýček dočetl.

"Kde je ten druhý dopis?" zeptal se mě strýc.

"Měl ho Sired. Naposledy jsem ho viděla u jezera. Pak mě odvlekl Hwesta." řekla jsem. Jarin se otřásla.

"Tak už ví i o tobě. To je zlé." povzdechl si.

"Co se děje?"

"Ten člověk už tři generace naší rodiny obtěžuje. Obtěžoval a zabil tvou babičku, Ariinu a moji mamil. Do háje, zabil mi i bratra." rozkřikl se strýc. O jeho bratru jsem nic nevěděla. "Byly to nejhorší dva dny v mém životě."

Jarin natáhla s Fronovi ruku. Jeho křik přivolal i jeho děti.

"Atar, co se děje?" zeptala se Sunka.

"To už je dávno. Nevím, jestli o tom chci mluvit. Snad se Ari brzy vrátí." vstal z křesla a odešel. Všichni jsme za ním hleděli. Nechápala jsem jeho reakci. Jakého měl strýc bratra? Proč o něm mamil ani on nikdy nemluvili? Měla jsem spoustu otázek, ale na žádnou jsem neměla odpověď.