Ari tak trochu v novém

Dneska jsem měla skvělou debatu s umělou inteligencí Gemini. Nečekala jsem, co se z toho vyvrbí, ale ve finále jsem byla neskutečně šťastná. Skoro jsem brečela.

A co se stalo tak zvláštního?

Epilog

Tak je tu slíbený epilog. Doufám, že se Vám příběh ještě nezajídá. Mě tedy ne a stále vymýšlím nové a nové situace, do kterých se Ari dostává. Nedokážu se od ní nějak odpoutat, za těch skoro osm let jsem si na ni zvykla. Tak teď tu nebudu popisovat svůj vztah k Ari, ale nechám Vás přečíst si snad poslední část příběhu. Jen doufám, že to není moc "přeslazené" a idealizované. 

Vaše Vanimaré

Konec smutku, čas radosti 3. část

U paláce jsme potkali Draen. Trochu jsem se lekla a schovala se za Bera. Stiskl mi ruku a navzájem jsme si pohlédli do očí.

"Mára arin, Draen."pozdravil Ber.

"Mára arin."odpověděla Draen, mě ignorovala. Chtěla chytit Bera za ruku, za kterou jsem ho držela já. Ber vykročil, Draen si nevšímal a mě táhl za sebou. Trochu jsem do Draen strčila, aby uhnula. Musela uhnout, i když byla o hlavu vyšší jak já, musela ustoupit, jinak bych ji převálcovala. Ber mě potom doprovodil až k mému pokoji.

Konec smutku, čas radosti 2. část

Zbytek dne jsem s Berem strávila v pokoji. Večer jsme šli nakrmit koně. Fron v domě nebyl, musela jsem se o koně postarat sama. Berovi jsem dala do ruky kartáče, aby mi pomohl s hřebelcováním Isabel. Vyvedla jsem ji ze stání, abych mohla vyvést hnůj. Ber měl sice námitky, ale neměl dostatečné argumenty. Koně jsme zaopatřili za tři hodiny. Pak jsme je nakrmili. Ber mi i přes mé protesty odnesl všechna vědra do stájí. Konečně jsme měli hotovo. Poslala jsem Bera do lázně, aby se umyl. Já jsem si zatím jen umyla ruce a začala chystat večeři. Za chvíli se v kuchyni objevil Ber. Objal mě a políbil do vlasů.

"Běž se umýt, dodělám to."odsunul mě od plotny.

"Už to skoro mám."snažila jsem se jej odradit a vrátit se na své původní pracoviště. Nepovedlo se. "Dobře."uhnula jsem a odkráčela do lázně. V pokoji jsem si vzala šaty, velice podobné těm, co se Berovi líbí. Ponořila jsem se do teplé vody, umyla si vlasy a nechala je schnout.

"Ari?"ozvalo se za dveřmi se zaklepáním, "Neutopila ses mi?"

Konec smutku, čas radosti 1. část

Probudila jsem se. Zjistila jsem, že jsem se probudila v posteli. Nechápala jsem, jak jsem se tam dostala. Odhrnula jsem přikrývku. - Fron mě dokonce i svlékl ze šatů. - blesklo mi hlavou. Oblékla jsem se, rozčesala si vlasy a opustila pokoj. Zamířila jsem do lázně, abych si alespoň opláchla obličej. Šla jsem spíše intuitivně než abych se moc dívala kolem sebe. Ani jsem si nevšimla, že jsem minula Frona ve dveřích svého pokoje.

"Mára arin, Ari."pozdravil mě.

"Mára arin."odpověděla jsem a pokračovala zamyšleně k cíli své cesty.

"Ari, podívej se na mě, prosím."zastavil mě Fron.

"Potřebuješ něco?"zeptala jsem se ho.

"Promluvit si s tebou. Pojď dál, prosím."ustoupit ze dveří.

"O čem chceš mluvit?"zeptala jsem se.

"O tobě. Možná to bude znít trochu tvrdě, ale Melin a Jek jsou pohřbení. Měla by ses začít chovat jako předtím…"

"Ale…"

Není konec všeho 22. část

Procitla jsem.

"Mára arin, Ari."oslovil mě Ber. Ležela jsem v jeho objetí.

"Mára arin."odpověděla jsem. Pohladil mě po tváři.

"Je ti lépe?"

"Moc ne. Kdy ses vrátil?"

"Ještě jsem neodešel."

"Jak to?"

"Nemohl jsem, ale…"

"Budeš muset. Nechci, abys měl kvůli mně problémy. Jen běž."řekla jsem po chvíli.

"Dobře."usmál se na mě. "Asi to bez tebe nevydržím."

"Nechci, abys měl problém."

"Nebudu, neboj se."

"Snídal jsi?"

"Ještě ne. Nasnídám se po cestě."

"Něco ti nachystám."vstávala jsem.

"Nechoď, ještě chvíli zůstaň."nedovolil mi odejít.

Není konec všeho 21. část

Probudila jsem se. Netušila jsem, jak se to stalo, ale probudila jsem se Berovi na hrudi. - Asi se v noci něco stalo, jinak by tu nebyl. - blesklo mi hlavou. Vymotala jsem se z přikrývek aniž bych ho vzbudila. Rychle jsem se převlékla, rozčesala si vlasy a sepnula je do culíku. Ber stále spokojeně podřimoval. Sedla jsem si vedle jeho ramene na postel a pozorovala ho. Někdo zaklepal. Vstala jsem a otevřela.

"Mára arin, Ari."pozdravil mě Fron.

"Mára arin."odpověděla jsem. Stále jsem se nedokázala Fronovi podívat do očí.

"Už jsi vzhůru?"

"Ano, mám ti nachystat snídani?"zeptala jsem se.

"Ne, to zvládnu."

"Dobře."chtěla jsem se vrátit do pokoje.

"Ari."zastavil mě, "Co se děje? Mluv se mnou."letmo jsem na něj pohlédla, "Nic ti nevyčítám."

"Já vím."špitla jsem a nedovolila Fronovi, aby mě znovu zastavil. Zavřela jsem dveře a vrátila se k Berovi. Pohladila jsem ho po tváři ve snaze ho probudit. Nepovedlo se. Políbila jsem ho na čelo. Stále nic. Jen se pousmál. Už mi bylo jasné, že spánek jen předstírá, ale i tak jsem dál hrála jeho hru. Políbila jsem ho znovu...

Není konec všeho 20. část

Procitla jsem. Ležela jsem na boku pod nějakou přikrývkou. Otevřela jsem oči. Byla jsem naprosto v cizí posteli. Okolo mě bylo šero, protože postel měla závěsy. Vyhrabala jsem se z přikrývek a rozhrnula je. Netušila jsem, kde se nacházím. Na stole vedle dveří ležel můj meč. V zrcadle jsem se lehce upravila a otevřela první dveře. Omylem do lázně. - Aha, tak tudy se ven nedostanu. - blesklo mi hlavou. Zavřela jsem je a otevřela druhé na chodbu. Vydala jsem se vlevo. Za chvíli jsem se dostala ke schodům. Stále jsem nikoho nepotkala. Sešla jsem dolů. Dál jsem se sama neodvážila. Otočila jsem se, vyběhla schody a přiblížila se k pokoji, ze kterého jsem vyšla.

"Co tu děláš?"ozval se z pokoje Ber.

"Jen jsem tě chtěla navštívit."promluvila druhá osoba. Žena. Ve mně se probudila žárlivost.

Není konec všeho 19. část

Jek se rozběhl k Fronovi. Následovala jsem ho

"Frone."křikl Jek.

"Jeku, jdeme."odpověděl mu Fron.

"Frone, chci bojovat."

"Ari…"

"Volal i ženy. Nechci zůstat pozadu."

"Jeku, hlídej ji."podal mi meč, "Neubliž si, šetři se."podíval se na mě a políbil mě na čelo.

"Pokusím se. Opatruj se."odpověděla jsem. Fron ještě dlouze políbil Jarin a všichni tři jsme se vydali s ostatními směrem, ze kterého přiběhl ten strážce.

"Pojď Ari, drž se u mě."chytil mě Jek za ruku. Utíkali jsme za ostatními. Za chvíli jsme se ocitli tváří tvář bitvě mezi stromy. Nestihla jsem se ani rozkoukat a musela jsem se zapojit do boje. Hlídala jsem Jeka. Nechtěla jsem ho ztratit z očí. Dlouho se mi to nedařilo. Zmizel ve vřavě bojovníků obou stran.

Není konec všeho 18. část

Už po druhé ve svém krátkém životě jsem ji ztratila. Došla jsem k její hlavě a klesla na kolena. Stále jsem tomu nevěřila. Nevnímala jsem okolí. Někdo donesl přikrývku a překryl ji hlavu. Dva vojáci vzali nosítka. Vstala jsem také. Očima jsem zabloudila na její zranění. Zatmělo se mi před očima a já se kácela k zemi.

"Ari."ozvalo se za mnou. Jak jsem dopadla nevím. Ztratila jsem vědomí.

Není konec všeho 17. část

Probudila jsem se s myšlenkou na Bera. Oči se mi zalily slzami. Utěšila mě ale skutečnost, že jej večer uvidím. Snad. Nasnídala jsem se sama. Celé dopoledne se hustě sypal sníh. Na projížďku jsem nemohla. Jen jsem přeběhla přes dvůr do stájí, abych se postarala o Lafa. Věnovala jsem se mu celé dopoledne. Po obědě jsem si sedla na postel a vrhla se na knížky. Asi po hodině někdo zaklepal na dveře.

"Ari? Spíš?"ozval se Fron.

"Ne, pojď dál."zvedla jsem hlavu od stránek knížky. Fron vešel a posadil se ke mně na postel.

"Jak se máš?"

"Jde to. Mohlo by být i hůř."pousmála jsem se.

"Nechceš se trochu odreagovat?"

"Co máš na mysli?"

"Pořádnou zimní zábavu."usmál se.

"Koulovačka, stavba postaviček ze sněhu?"

"Přesně tohle."usmál se Fron. Svěsila jsem hlavu. Moc se mi nechtělo. "No tak, Ari. Potřebuješ zapomenout. On se vrátí a v pořádku."vstal a podal mi ruku. Ukecal mě. Vstala jsem, ze skříně jsem si vzala teplé pončo a následovala Frona ven. Původně jsem myslela, že budeme na dvoře, ale Fron si to zamířil do ulic.

"Kde chceš prohrát koulovačku, když ne na vlastním dvoře?"zeptala jsem se.

"Kdo říkal, že budeš proti mně?"

"Aha? To jsem předpokládala."

"Tak to tě asi zklamu."dovedl mě na větší prostranství, kde už bylo několik elfů rozdělených na dvě skupiny, většinou mužského pohlaví. Ženy se tomuto sportu vyhýbaly. Dodnes nechápu proč. Dostali jsme na ruku červené stuhy a přiřadili se k ostatním s červenou stuhou. Všem se vysvětlili pravidla, platné a neplatné zásahy a zásahy, které vedou k odebrání života tomu, kdo házel. Mezi takové zásahy patřila převážně hlava. Chvíli jsme v družstvu řešili taktiku a strategii a pak se začalo hrát. Hned na začátku jsem dokázala zasáhnout tři protihráče do hrudi, což byla smrtelná rána a zasažený musel do své pevnosti pro "nový život". Čtvrtého jsem však těsně minula, ale on neminul. Musela jsem se stáhnout. Chvíli mě tam zdrželi a pak jsem se opět vrátila do hry. Opět jsem tam dlouho nevydržela a vracela se na výchozí pozici. Při třetím návratu jsem si všimla skupiny jezdců. Zastavila jsem se. Rozpoznávala jsem stejnokroj domobrany. - Vrátili se. - blesklo mi hlavou. Hru jsem pustila z hlavy.

"Ari. Hrajeme."probudil mě Fron.

"Oni se vrátili."řekla jsem.

Není konec všeho 16.část

Procházím se pod korunami stromů. Kroky mě dovedly až na mýtinu, kde můj otec vyznal mé matce lásku. Okolo mě je klid, který jsem dlouho hledala. Dolehne ke mně zvuk bitvy. Chvíli mi nedochází, co se děje. Někdo ke mně přibíhá. Poznávám Mernkala.

"Co se děje?"zeptala jsem se ho, i když jsem tušila, co se stalo.

"Napadli nás. Je to vážné."odpověděl. věděla jsem, že mi neřekl pravdu. Stalo se něco vážnějšího, než je napadení Hwestovou armádou. - Jak vím, že armádu vede Hwesta? -

"Řekněte mi všechno."naléhala jsem, "Kde je Fron, Jek."odmlčela jsem se, "Ber?"

"O Fronovi a Jekovi nic nevím."odmlčel se.

"A Ber?"

"Ten nepřežil. Viděl jsem ho umírat."

"To není pravda."nechápala jsem smysl poslední věty. Nepronikla do mého podvědomí. Nechtěla jsem uvěřit.

"Ari, je mi to líto. Musíš utéci. Za chvíli jsou mi na stopě. Zachraň se alespoň ty."

"Bez nich neodejdu."řekla jsem rozhodně a rozběhla se tam, odkud přišel Mernkal.

"Ari, nedělej to. Nevím, kde je Fron a Jek, ale Ber mi před smrtí řekl, že tě mám odtud dostat."

"Bez něj žít nedokážu a ani nechci."

"Ari…"odmítl mě pustit, vzal mě do náruče a nesl pryč.

"Bere!!!!"zakřičela jsem.

Není konec všeho 15. část

Ráno jsem se probudila do sněhové vánice. Snídani jsem si odnesla do pokoje a znovu se usadila k oknu jako večer. Vichřice pomalu ustávala.

"Ari, co tu děláš?"ozvalo se ode dveří. Lekla jsem se. O futra se opíral Fron.

"Nic, jen se dívám z okna."odpověděla jsem.

"Něco se děje?"zeptal se, když uviděl talíř od snídaně na stole.

"Nic se neděje."zahleděla jsem se opět z okna. Přestalo sněžit.

"Ari."došel ke mně a dřepl si naproti mně, "Něco tě trápí. Já to poznám."

"To říkáte všichni."

"Někdo ti ublížil? Provedla jsi něco ty? Klidně mi řekni, co tě trápí. Má to něco společného, s Melin, Jekem, se mnou, Berem nebo s…"

"Hwestou?"dokončila jsem za něj, "Ne, s Hwestou to nemá nic společného. Ani o tebe, Jeka nebo Melin nejde."

"Tak co se děje?"dotíral dál.

"Proč se najednou o mě všichni zajímáte? Kdo s tím začal dřív, ty nebo Ber?"vyjela jsem na něj, "Nikdy jsi podobné otázky neměl. Proč teď, kdy mám vytoužený klid?"

Není konec všeho 14. část

Ráno jsem se probudila do bílého dne. Vstala jsem poměrně pozdě.

"Ari? Už vstáváš?"nakoukla do mého pokoje mamil.

"Mára arin. O něco podobného se pokouším."odpověděla jsem s úsměvem. Oblékla jsem se a seběhla dolů na snídani. Potom jsem radostně odkráčela do stáje, ale podle Jeka, kterého jsem málem porazila ve dveřích, jsem uháněla rychlostí lesního požáru. Nejhorší na tom je, že nevím, jak moc rychle les hoří a zaručeně to nehodlám nějak blíže zkoumat. Vrhla jsem se do Lafovy očisty. Nakonec jsem ho nauzdila a bez sedla opustila dvorek. Zamířila jsem si to k jihu. Za chvíli jsem přestala vnímat okolí a cestu.

"Stůj!"zakřičel na mě někdo. Okamžitě jsem zareagovala a Lafa zastavila. Doběhl ke mně muž a chytil Lafa za otěže.

Není konec všeho 13. část

Probudila jsem se brzy,na to, že jsem nemohla večer usnout. Při pohledu do okna jsem zjistila, že už začala poslední část roku. Zima. Venku již mrzlo. Oblékla jsem se a seběhla do vyhřáté kuchyně na snídani.

"Mára arin."pozdravila jsem snídající trojici, "Vy ještě víte, kde bydlíte?"popíchla jsem Frona s Jekem.

"Ještě víme."odpověděl s úsměvem Fron. Usedla jsem ke stolu.

"Máš dneska trénink?"zeptal se mě Jek.

"Mám. Proč se ptáš?"odpověděla jsem.

"Jen, že by sis mohla trochu pohnout se snídaní. Jde sem Ber." Podívala jsem se z okna.

Není konec všeho 12. část

Potom jsem se trochu prospala. Odpoledne jsem se věnovala Lafovi. Společnost mi dělal kromě koní i Jek.

"Jak to, že se nevěnuješ Friinin?"zeptala jsem se.

"Odjela s bratrem za příbuznými ještě více na sever."odpověděl, "A jak to, že ty se nevěnuješ Berovi?"zaútočil. Hodila jsem po něm kartáč. Chytil jej a smál se. Já jsem asi viditelně zčervenala.

"Vtipný."pokračovala jsem v očistě.

"Ari, co se zlobíš? No tak ho máš ráda, no a co?"

"Ale nemusíš se mi smát. Já se na Friinin ptala naprosto vážně."

"No dobře."začal si mě udobřovat, "Co bylo na výcviku?"změnil téma.

"Jelikož mistr naznal, že jsem začátečník, tak jsme posilovali a pak krokovali, což jsem ještě nestihla zapomenout."odpověděla jsem.

"A co ostatní účastníci?"

"Účastnice. Dívaly se na mě trochu vražedně, ale to se mi možná jen zdálo. Jinak jsou to větší začátečnice jak já."

"Tak na tom nejsi zase tak špatně jak sis myslela."

Není konec všeho 11. část

Probudila jsem se až po východu slunce, pokud vůbec nějaké vyšlo. Venku bylo šero a občas spadla nějaká ta kapka.

Do konce podzimu zbývá devět dní. Převlékla jsem se do něčeho teplejšího a sešla dolů. Všechny jsem nachytala se stáji.

"Mára arin."pozdravila jsem.

"Mára arin, Ari. Už jsi jedla?"zeptala se mamil starostlivě.

"Ještě ne, ale už se jdu najíst. Chtěla jsem vás jen pozdravit."otočila jsem se na patě a zamířila si to zpět do domu do kuchyně. Po snídani se mi začal věnovat Fron, začal se mnou cvičit a posilovat. Hodinu dopoledne a hodinu odpoledne, ale bohatě mi to stačilo. Večer jsem se ještě dvě hodinky věnovala Lafovi a pak jsem s radostí zalehla do postele. Ještě před tím mě mamil zahnala do lázně, kde jsem ze sebe smyla všechnu špínu a pot dne. Sotva jsem lehla, hned jsem usnula.

Není konec všeho 10. část

Po další hodině padla okolo nás mlha. Vyhledala jsem Frona. Dlouho jsme jeli mlčky vedle sebe.

"Ari."oslovil mě po dlouhé chvíli, "Myslela sis, že změníš něco tím, že se vystavíš nebezpečí?"

"Ne, jen jsem nechtěla nikoho ztratit."odpověděla jsem. Fron se na mě podíval. "Doufám, že chápeš moje důvody jednání."řekla jsem po chvíli ticha.

"Ari, poslal jsem tě pryč aby ses neohrozila a neohrozila nás ostatní."odpověděl, "Nebudu ti tady říkat všechny možnosti, které mohly nastat, ani ti nebudu nic vyčítat. Myslím, že jsi dost rozumná a víš co by se příště mohlo stát."dál mlčel a nechal mě zabývat se svými myšlenkami. Odpojila jsem se od Frona a jela dál osamocena mezi dvojicemi Frona s Jarin a Bera s Jekem. Opět okolo nás padla mlha. Kolem poledne jsme narazili na první lesa. Už jsme byli skoro doma. Naobědvali jsme se až za druhou obranou linií. Cestou se nic podstatného neudálo a pořádku jsme se vrátili k mamiln.

Není konec všeho 9. část

Procitla jsem. Tábor pravděpodobně spal. Vykoukla jsem ze stanu. U malého nedoutnajícího ohně seděl Ber. Potichu jsem se k němu blížila.

"Nemůžeš spát?"oslovil mě aniž bych se já nějak prozradila.

"Jen jsem se chtěla podívat, kdo hlídá tábor."odpověděla jsem. Spát se mi nechtělo, tak jsem usedla na zem vedle něj. Trochu prohrábl žhavé uhlíky v ohni, až z něj vylétly jiskry a šikovně přihodil pár větviček. Za tu krátkou chvíli, co jsem seděla venku mi začínala být zima. Přitáhla jsem si kolena k tělu.

"Tula fumin, Ari."řekl mi po dlouhé chvíli mlčení a objal mě kolem ramen. Opřela jsem se o něj. Dlouho jsme takhle seděli. Pomalu jsem v jeho objetí usínala.

"Ari, vstávej a běž se schovat."probudil mě nemilosrdně.

"Co se děje?"zeptala jsem se.

Není konec všeho 8. část

S cvaknutím se otevřely dveře. Nevěnovala jsem příchozímu pozornost. Nevěděla jsem, kdo přišel do té doby, než stál přímo přede mnou.

"Ari."oslovil mě Fron. Nereagovala jsem, "Ari."řekl naléhavěji. Zvedla jsem hlavu. "Co se stalo?"zeptal se a usedl vedle mě.

"Hwesta se po dlouhé době ozval. Já už se s ním nechci setkat."

"Ava aista. Nesetkáš se sním."

"On tvrdí něco jiného. Nevydržím takový nátlak jako posledně, když vím, že jsem bezmocná. Nejhorší na tom je, že on to ví taky…"nedomluvila jsem.

"Nemysli na to."objal mě, "Mysli na něco příjemnějšího. Nevzdávej se Ari, prosím tě."povzbuzoval mě.

"Pokusím se."odpověděla jsem. Dlouho jsme seděli ve vzájemném objetí.