Probudila jsem se brzy,na to, že jsem nemohla večer usnout. Při pohledu do okna jsem zjistila, že už začala poslední část roku. Zima. Venku již mrzlo. Oblékla jsem se a seběhla do vyhřáté kuchyně na snídani.
"Mára arin."pozdravila jsem snídající trojici, "Vy ještě víte, kde bydlíte?"popíchla jsem Frona s Jekem.
"Ještě víme."odpověděl s úsměvem Fron. Usedla jsem ke stolu.
"Máš dneska trénink?"zeptal se mě Jek.
"Mám. Proč se ptáš?"odpověděla jsem.
"Jen, že by sis mohla trochu pohnout se snídaní. Jde sem Ber." Podívala jsem se z okna. V tu chvíli někdo zazvonil na zvonec u dveří. Melin šla otevřít. Vrátila se v doprovodu již zmiňovaného Bera.
"Mára arin."pozdravil, "Ari, nespěchej. Máš čas."uklidňoval moji rychlost. Usedl ke stolu a nepohrdl hrnkem čaje. Spokojeně jsem se nasnídala, umyla a mamil mi upravila vlasy, aby mi při šermu nezacláněly. Pak jsme konečně bok po boku vyrazili směr palác. Cestou jsme mlčeli. Když jsme došli do místnosti, kde se konával výcvik, byly tam jen spolucvičitelky bez Istiara zabrané do jakési hry. Když jsem přišla blíže, poznala jsem hru, kterou hrávala jako malá. Na slepou bábu. Zaregistrovaly nás a byli jsme okamžitě zapojeni do hry. Dostala jsem na oči a byla jsem zamotána. Pak jsem osaměla. Ovšem okolo mě se stále ozývalo dívčí štěbetání. Šla jsem tedy za hlasy. Po chvíli jsem do někoho narazila.
"Teď musíš uhodnout, koho jsi chytila."oznámila mi jedna z cvičenek.
"Tak jo."usmála jsem se. Začala jsem zjišťovat, koho jsem to vlastně ulovila. Osoba byla o dost vyšší než já. Opatrně jsem po pažích osoby mířila směrem nahoru k hlavě. Konečně jsem se dopracovala k ramenům. Pomalu mi bylo jasné, koho jsem chytila. Žádná z ostatních cvičenek nebyla tak vysoká.
"Chytila jsem Bera."oznámila jsem a čekala na reakci ostatních, zda jsem uhodla. Odpovědí mi bylo, že mi byl sundán šátek a umožněn pohled do Berových hlubokých kaštanových očí, které se jako vždy usmívaly.
V další hře byl slepý Ber. Zatočily jsme ho a nechaly o samotě.
"To už mám hledat?"zeptal se.
"Ano."odpověděla jsem. Urena, jedna z cvičenek, mě umlčela pohledem. Chvíli na to jsem musela opustit své dosavadní stanoviště, jinak bych byla chycena. Za mnou stála Draen, další cvičenka, kterou si pamatuji jménem. Ona však uhnout nestihla a byla chycena.
"Hádej."pobídla Bera Urena.
"Kolik mám pokusů?"zeptal se Ber.
"Jen tři."odpověděla jiná cvičenka.
Trochu málo, ale snad se trefím."pohodil rameny. Draen se mohla uchechtat, ovšem nemohla se rozesmát nahlas, protože by se prozradila a hra by ztratila svůj smysl.
"Možná je to Ari, protože jsem ji z této strany slyšel…"komentoval své myšlenky, rukama směřoval po Draeniných pažích nahoru, "Ale Ari to asi nebude. Není tak vysoká."stále uvažoval nahlas, "Možná je to Sárine."hádal.
"Ne,"ozvala se jmenovaná, "Už jen dvě jména." Ber se zaměřil na obličej. Opatrně přejížděl prsty přes Draeniny tváře, rty, oči.
"Tak je to Érina."
"Taky špatně."odpověděla jmenovaná.
"Kdo by to tak mohl být?"odmlčel se. Prsty vjel Draen do vlasů. "Už vím."
"Na sto procent?"zeptala se Urena, "Máš poslední možnost."
"Draen. Naše milá a divoká Draen."
"Uhodl jsi."odpověděla chycená. Ber si sundal šátek a rozhlédl se. Nejdelším pohledem se zastavil u mě. V tu chvíli došel Istiar. Následovala rozcvička a pak nás rozdělil do dvou skupin. Jedna se stále věnovala krokům a druhá, ve které jsem byla i já, se konečně dotkla alespoň dřevěného meče. Ve skupině jsem byla já, Urena, Draen, Érina a Polanet. Istiar se prvně věnoval nám. Vysvětlil veškeré známé seky a obranu proti nim. Vyzkoušeli jsme si všechny možnosti proti smýšlenému protivníkovi, pak nás rozdělil do skupin. Urena proti Polanet, ke mně se připojila Érina a Draen chvíli šermovala proti Istiarovi. O chvíli později ji předal pod meč Berovi a podíval se na nás ostatní, jak nám to jde. Když jsem útočila na Érin, byla za chvíli bez meče. Když útočila ona na mě, stále jsem odolávala. Byla podle mě málo agresivní. Jak na tom byla Urena s Polanet, jsem nezjišťovala. Snažila jsem se Érin vysvětlit, že musí být více agresivní, jinak nemá šanci vyhrát, natož přežít. Nechala jsem ji chvíli odpočívat a sledovala jsem ostatní. Ber dostal Draen na kolena téměř okamžitě. Pomohl jí vstát, aby ona mohla útočit na něj. Vrhla se na něj velmi prudce, až moc prudce s myšlenkou, že jej rychle dostane na kolena. Kdyby znala Bera jako šermíře, bylo by jí jasné, že takhle to nepůjde. Snažila se dlouho, ale nakonec její snaha přinesla ovoce. Využila Berovy nesoustředěnosti, kdy upřel svůj zrak na mne. Dostal ne malou ránu do zápěstí a cvičný meč mu vypadl z ruky. Draen byla velice šťastná, že jej odzbrojila. Ber si mnul zápěstí, naštěstí chráněné pevným chráničem. Znovu se podíval na mě. Jen jsem pokrčila rameny a začala se věnovat Érin. Po půl hodině zavelel Istiar, že máme vyměnit protivníka. Ke mně se přihnala Draen. Érin se ujala Urena a Ber cvičil s Polanet. První útočila Draen se stejnou horlivostí jako na Bera. K její smůle neuspěla. Přešla jsem do útoku a po chvíli se na mě Draen dívala bez meče. K mé smůle nás sledoval Istiar a nestačil se divit. Téměř okamžitě ke mně povolal Bera ať změřím síly s ním.
"Mám tě šetřit?"zeptal se mě s úsměvem.
"Ani nemusíš."odpověděla jsem taktéž s úsměvem.
"A neublížím ti?"
"Myslím, že se ti to nepovede." Čekal, než jsem se připravila.
"To je dobře, že si věříš."řekl jen a vrhnul se na mě. Chvíli jsem se odhodlávala k útoku. Nechávala jsem Bera v domnění, že mě porazí. Nechal se nachytat. Zaútočila jsem tak rychle, že se nestačil divit, ale porazit se nenechal. Za chvíli jsem na sobě cítila jedenáct udivených pohledů. Trochu jsem znervózněla. Ber toho využil a přešel do útoku. Usmál se, čímž mě znervóznil ještě víc. Začala jsem chybovat a ztrácet svou převahu. Odzbrojil mě docela primitivním trikem. Z boku se ozval potlesk. Vydýchávala jsem souboj. Ber mě neustále sledoval. Dívali jsme se navzájem do očí. Já se v těch jeho doslova utápěla. Sklonil meč, dvěma kroky překonal vzdálenost mezi námi a napřáhl ke mně ruku.
"Byl to vyrovnaný boj."řekl. Podání ruky jsem opětovala.
"Výborně."ozval se Istiar, "Ari, Vy jste prostě …."nenašel vhodné slovo.
"Prostě úžasná."dořekl za něj Ber. Zčervenala jsem a sklopila oči. Nedokázala jsem se dál dívat Berovi do očí. Istiar později nahnal ostatní do cvičení. Sebrala jsem ze země meč.
"Hodláš ještě cvičit?"zeptal se mě Ber.
"Ano, od toho tu přece jsem?"usmála jsem se, "Navíc mě Istiar nepropustil."postavila jsem se proti němu a zaujala pozici v levém gardu. Neváhal a napodobil mě. O chvíli později jsme se na sebe vrhli. Šermovat jsem se znovu naučila, teď musím potrápit vytrvalost. Dlouho v duelu nebylo vítěze ani poraženého. Po celý zbytek tréninku jsem se s Berem nezastavila. Istiar nás musel přerušit.
"Slečno Ari, jak vidím nemám Vás již co učit. Pokud se chcete i nadále zdokonalovat, s potěšením Vás předám pod meč Berovi."řekl mi, "Je obdivuhodné, že jste zvládla za necelé čtyři dny veškeré základy šermu. Přeji Vám, abyste tohle umění nemusela nikdy použít, a pokud budete muset, tak ať vyjdete ze souboje vítězně a bez zranění."potřásl mi rukou a vyprovodil nás z místnosti. Po chvíli jsme vyšli z palácového komplexu.
"Tak co, chceš se i nadále zdokonalovat?"zeptal se mě Ber při cestě zpět.
"Co mi uděláš, když ti řeknu, že ne?"odpověděla jsem otázkou, i když jsem byla pevně rozhodnutá, že jeho výcvik podstoupím. Zastavil se.
"To myslíš vážně?"zíral na mě s otevřenou pusou.
"Ne."pousmála jsem se, "Ráda se zdokonalím." Ber dal najevo svou radost. Poskočil si, objal mě a zdvihl ze země. Trochu mě jeho reakce zarazila. Nikdy moc nedával najevo své emoce a když už, tak jen ty, které vyjadřovaly strach a smutek. Po chvíli mě opět postavil na zem, objal mě kolem ramen a pokračovali jsme v cestě.
"Můžu mít jednu otázku?"zeptal se mě Ber, vzal mé ruce do svých, zahříval je svým dechem a díval se mi do očí.
"Můžeš to zkusit."odpověděla jsem s úsměvem.
"Co děláš dnes odpoledne?"usmál se.
"Ještě nevím. Ty máš něco v plánu?"
"Dozvíš se."usmál se ještě víc, "Tak už se běž zahřát ke krbu."naposledy mi dýchnul na ruce a nechal mě odejít k domu. Čekal, dokud se za mnou nezavřely dveře. Hned za dveřmi na mě čekala Melin. Pomohla mi z pláště a společně jsme zasedli i Fronem a Jekem k obědu.
"Jak jsi se měla na tréninku?"zeptal se mě Jek.
"Bylo to super. Už jsme se některé dotkli meče a podle Istiara jsem dosáhla dokonalosti, ke které se mě snažil dostat. Pokud se ale chci ještě zdokonalovat, mám se obrátit na Bera."pousmála jsem se.
"Samozřejmě jsi souhlasila."pousmál se Jek.
"Ano."trošku jsem zčervenala. Fron s Melin se usmáli. Po obědě jsme sklidili ze stolu a na chvíli si šli odpočinout. Po posledním, pro mě velice náročném tréninku jsem usnula.
"Ari,"ozvalo se vedle mě. "Ari, vstávej."pokoušel se mě někdo vzbudit, "Máš tady návštěvu."
"Kdo je to?"zeptala jsem se aniž bych otevřela oči.
"Ber přišel."odpověděla osoba, která se mě snažila vzbudit. Rychlostí blesku jsem vyskočila z postele. Fron, který mě vzbudil, se jen smál. Udělala jsem ve vlasech drobné úpravy, v kuchyni vypila hrnek čaje a následovala Bera ven, do mrazivého, ale slunečného počasí.
"Máš nějaké speciální přání, kam chceš jít?"zeptal se mě.
"Půjdu tam, kam mě povedeš. Já se tu stále nevyznám."
"To bych být tebou neříkal dvakrát."pousmál se.Dnes mě Ber dovedl na nejsevernější cíp města. Za pruhem namrzlé trávy bylo jezero, které se doleva táhlo do nekonečna.
"Tohle je jezero Alassë."oznámil mi Ber, "Ze tří stran ohraničuje Esgoren."
"A kudy jsme přijeli?"zeptala jsem se.
"Museli jsme jezero objet z jihu. Přijeli jsme z východu. Z jediné strany, ze které je možný přístup do města."podíval se na mě, "V zimě se sem chodí bruslit a na támhleten kopec jezdit na čemkoli, pokud je sníh."vedl mě blíž k jezeru. Na jeho hladině byl již ledový škraloup. Ber mě vedl dál po břehu.
"Ari, není ti zima?"zeptal se mě po chvíli.
"Ani ne."odpověděla jsem a dál zaujatě sledovala odraz slunce a okolních stromů na hladině jezera. Slunce pomalu dokončovalo svou pouť obloze, stíny se prodlužovaly a já fascinovaně hleděla na částečně zamrzlou hladinu jezera. Ber mi stál po boku. Cítila jsem jeho blízkou přítomnost. Okolo nás pomalu padala tma. V okolních korunách stromů se začaly objevovat světýlka. Ostatní obyvatelé lesa se scházeli k večeři. Pokračovali jsme v chůzi po břehu jezera. Za chvíli byla okolo nás černočerná tma. Vraceli jsme se mezi stromy. Několikrát se mi podařilo klopýtnout o jejich kořeny. Ber mě občas ani nestíhal chytat.
"Ari, nechceš vzít do náruče?"zeptal se mě po chvíli.
"Ne, to je dobrý."odpověděla jsem. Před námi se najednou objevil strážce lesa. Docela jsem se lekla. Vůbec jsem nezaregistrovala, že by nás někdo sledoval. Strážce měl lucernu zakrytou tmavou látkou. Teď ji odkryl, aby se na nás mohl podívat. Ber tasil meč a mě postrčil dozadu, abych mu v případném boji nepřekážela. Strážce taky tasil. Oba dva zatím vyčkávali. Okolo nás se rozžalo několik dalších luceren a všechny směřovaly naším směrem.
"Lutene, snad bys nezabil svého přítele?"ozval se najednou Ber a sklonil meč.
"Bere?"ozval se oslovený a také slonil meč, "Co tu děláš takhle po tmě?"
"Doprovázím slečnu Ari na vycházce."odpověděl. za tu slečnu jsem ho chtěla pořádně nakopnout.
"Dobře. Doprovodíme vás do osvětlené části, tam už si poradíte."řekl Luten a pokynul ostatním, aby zcela odkryli lucerny a svítili nám na cestu. Pozorně jsem si prohlížela strážce. - Proč mám pocit, že jsem ho už někde viděla? - blesklo mi hlavou. Ovšem těmito myšlenkami jsem se zabývat nemohla. Znovu jsem klopýtla o kořen stromu. Ber už se mě na nic neptal a vzal mě do náruče.
"Nedělej to."řekla jsem mu, "Spadneme oba."
"Neboj, vím, co dělám."strážci nás doprovodili na okraj Esgorenu, kde nás nechali svému osudu..
"Asi bych tě měl odvést domů. Tvá matka bude mít strach, kde jsi."vzal mé ruce do svých, "Navíc, je ti určitě zima."usmál se na mě. Dovedl mě až k domu.
"Ari."oslovil mě, jak to umí jen on.
"Děkuji ti za tohle nečekané dobrodružství a za příjemný večer."řekla jsem.
"Vůbec nemáš za co děkovat. Rádo se stalo."usmál se. Utápěla jsem se v jeho hlubokých očích. Políbil mě na čelo.
"Tak už se běž ohřát ke krbu. Mára lómë."probudil mě z letargie.
"Mára lómë."odpověděla jsem a za chvíli zmizela v domě. V kuchyni na mě čekala večeře. Usedla jsem s ní ke krbu ve společenské místnosti a hledíc do plamenů jsem pomalu ukusovala.
"Sedíš tu dlouho?"ozvalo se ode dveří. Docela jsem se lekla. Stál tam Fron. Než jsem stihla odpovědět, došel ke mně a sedl si.
"Moc dlouho ne. Jen po dobu mé večeře."odpověděla jsem a znovu se zahleděla do ohně.
"Nad čím přemýšlíš?"zeptal se mě po chvíli ticha Fron.
"Co teď bude. Jsme tady, všichni zdraví. Ty máš Jarin, Jek Friinin… Já Melin. Ale i tak je tu někdo navíc. Někdo, koho jsme dlouho neviděli."odmlčela jsem se.
"Myslíš Hwestu?"zeptal se. Asi jsem sebou viditelně cukla. Fron mě vzal za ruce a donutil mě se na něj podívat. "Ničeho se neboj. I tenhle problém se vyřeší."objal mě.
"Bojím se dalšího setkání. Nejsem na tom se šermem tak jako dřív. Nediv se mi prosím, jestli budu utíkat z boje a hlavně se mi prosím nesměj."
"Ava aista. Spíš bych se divil, kdybys neutíkala a že bych se ti smál? Toho se taky neboj."políbil mě do vlasů. Chvíli jsme mlčky hleděli do plamenů.
"Půjdu spát. Mára lómë."vstala jsem, odnesla talíř s hrnkem a umyla je v kuchyni a odebrala se do svého pokoje. Převlékla jsem se do noční košile a po zalehnutí jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat