S cvaknutím se otevřely dveře. Nevěnovala jsem příchozímu pozornost. Nevěděla jsem, kdo přišel do té doby, než stál přímo přede mnou.
"Ari."oslovil mě Fron. Nereagovala jsem, "Ari."řekl naléhavěji. Zvedla jsem hlavu. "Co se stalo?"zeptal se a usedl vedle mě.
"Hwesta se po dlouhé době ozval. Já už se s ním nechci setkat."
"Ava aista. Nesetkáš se sním."
"On tvrdí něco jiného. Nevydržím takový nátlak jako posledně, když vím, že jsem bezmocná. Nejhorší na tom je, že on to ví taky…"nedomluvila jsem.
"Nemysli na to."objal mě, "Mysli na něco příjemnějšího. Nevzdávej se Ari, prosím tě."povzbuzoval mě.
"Pokusím se."odpověděla jsem. Dlouho jsme seděli ve vzájemném objetí.
"Tak pojď, je čas oběda."odtáhl se ode mě a povzbudivě se na mě podíval, "Ta dva dny jsme u mamilo. Zase bude dobře."usmál se, "Netrap se." Společně jsme opustili pokoj. Na chodbě jsme potkali v debatě zabraného Jeka s Berem.
"Jdete na oběd?"zeptal se Fron. Oba kývli na souhlas a připojili se k nám. V jídelně už byla spousta hostů. My jsme přišli mezi posledními. 'Zasedací' pořádek byl dán, takže jsme seděli po pravici a levici krále, jako čestní hosté. Velin se opět začal vyžívat v proslovu, však ho to po pár letech kralování přestane bavit, oficiálně se s námi rozloučil a nakonec poděkoval Bohu, nebo bohům, nevím, v kolik jich věří, usedl a všichni jsme se mohli pustit do hodování. Stále jsem v sobě měla ten pocit nejistoty, který jsem začal mít po přečtení prvních řádků Hwestova dopisu. Neustále jsem se rozhlížela a pečlivě zkoumala tváře všech přítomných. Na chvíli jsem se zahleděla na jednoho celkem mladého strážného. Byl tak ve věku Hwesty. Chvíli jsem nevnímala okolí. Když jsem se probrala z transu, ucítila jsem na sobě pohled. Stačil mi jediný pohled přes stůl a bylo mi jasné, kdo se na mě nemůže vynadívat. Vedle mě seděla totiž Jarin a naproti Fron s Jekem a Berem. Dál se nic nedělo. Oběd jsme v klidu a bez vyrušení vychutnali. Po dvou hodinách konverzace a pomalého dojídání zbytků, jsme se konečně zvedli od stolu a za dalšího zdlouhavého loučení se dostali z ven z jídelního sálu a zamířili k pokojům pro zavazadla. Na posteli jsem měla pečlivě poskládané jezdecké kalhoty, lehčí vzorovanou tuniku a ještě jednu teplejší. Vedle postele byly pečlivě vyleštěné moje jezdecké boty. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Služebná mi pomohla z šatů a než se vrátila, byla jsem oblečená a nazouvala si boty. Služebná se tedy vrhla na moje vlasy a dle mého přání mi je zapletla do dlouhého copu. Chvíli na to někdo zaklepal.
"Dále."vyzvala jsem příchozí osobu a po dřívějších zkušenostech se otočila ke dveřím čelem. Dveře se tentokrát otevřely rázně a v nich se objevil Jek. Že to není Ber, jsem věděla hned od začátku.
"Už jsi připravená? Jdeme?"zeptal se.
"Můžem, necourám se. Doufám, že jsem tu nic podstatného nenechala."opustila jsem pokoj.
"Když tak to Velin pošle po nějakém kurýrovi."usmál se Jek jdoucí po mém boku. Reagovala jsem pouze úsměvem. V mlčení jsme došli do stáje, kde na nás čekali koně a Ber. Jek se začal věnovat svému Donovi a já se vrhla na Lafa. Ber mě mlčky sledoval a čekal na chvíli, kdy mi bude moci ulehčit život. Příležitost se mu naskytla až když jsem chtěla sedlat. Než jsem stihla očistit a uložit kartáče na své místo, bylo mi doneseno sedlo a uzdečka. Podívala jsem se na něj, zda to mysl vážně. Klidně se mi díval do očí. - Myslí to vážně. - S povzdechem jsem se podvolila jeho přání a požadavku, vzala si uzdečku a nauzdila Lafa. Se sedlem jsem si nemusela lámat hlavu. Laf mi byl osedlán před nosem. Mohla jsem jen nečinně přihlížet. Odvázala jsem Lafa a vyvedla jej ze stání. Ber ještě přivázal k sedlu moje zavazadlo, stihl na mě i mrknout a šel pro svého koně. Všichni jsme se sešli před stájemi.
"Tak jedeme?"zeptal se Fron a podíval se na všechny.
"Jedem."ozval se Jek a pobídl koně. Zarazil ho ještě Velin.
"Přišel jsem se ještě rozloučit méně formálně."začal, "Chtěl jsem už jen popřát šťastnou cestu."se všemi si podal ruku, "Opatruj se Ari."řekl, když se dostal ke mně. Nakonec se obrátil se na Bera, "Postarej se dobře o Ari. Vím, že ti není lhostejná a ty jí taky nejsi lhostejný. Važ si toho, co k tobě cítí. Dobře dojeďte."opustil nás. Ber se na mě podíval jestli jsem slyšela, co mu řekl Velin. Samozřejmě jsem slyšela, ale nedala jsem na sobě nic znát. Vyjeli jsme. Den vypadal nadějně, co se týče počasí. Občas se ukázalo sluníčko. Užívala jsem si znovunabytý pocit volnosti, který jsem v královském městě těžce hledala a nenašla. Tichou společnost mi dělal Jek a Ber. Jeli jsme pomalu. Nemuseli jsme nikam spěchat. K večeru se na krajinu okolo nás snesla mlha. Utábořili jsme se pod skupinou stromů. Jek postavil dva stany a Fron rozdělal oheň. Jarin se vrhla do vaření. Já jen seděla a hleděla na zapadající slunce. Za chvíli si ke mně všichni postupně posedali. Fron mi do dlaní vtiskl misku s jídlem a společně jsme se navečeřeli. Fron potom rozdělil hídky mezi mužskou část výpravy. Polovinu Jekovy hlídky jsme seděli po jeho boku. Fron objímal Jarin a moc jim to spolu slušelo. Já se stulila pod ochranná křídla Jekovi.
"Tak a za chvíli se vše vrátí do starých dobře vyjetých kolejí."řekl Fron po dlouhé době ticha.
"Tak rychle to nebude. Nic nebude jako dřív."oponovala jsem mu. Fron se na mě podíval.
"Proč myslíš?"
"Zůstanou nám vzpomínky a nejen ty hezké, ale i ty nejhorší. Kolik známých už nikdy neuvidíme. Kolik nepřátel ještě potkáme. Nic už nebude jako dřív."zmlkla jsem. Všichni se na mě podívali.
"No dobře. Plácl jsem blbost."přiznal Fron.
"To jsem neřekla. Naznačila jsem, že se nic nevrátí do starých kolejí.. nic už nebude tak, jak to bylo předtím."
"Já tě chápu."uklidňoval mě Fron, "Ale pojďme už spát, ať můžeme zítra brzy vyrazit."vstal s Jarin a opustil nás. Nechtělo se mi opouštět tuto pohodu u ohně, ale Jek mě nakonec přesvědčil.
"Mára lómë."řekla jsem, když jsem od něj dostala pusu na čelo.
"Mára lómë."odpovědělo mi zbývající osazenstvo u ohně. U stanů jsem potkala Frona s Jarin. Něco si ještě šeptali. Mě si nevšimli. Zalehla jsem do stanu a naslouchala zvukům noci. Nakonec jsem přece jen usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat