Po další hodině padla okolo nás mlha. Vyhledala jsem Frona. Dlouho jsme jeli mlčky vedle sebe.
"Ari."oslovil mě po dlouhé chvíli, "Myslela sis, že změníš něco tím, že se vystavíš nebezpečí?"
"Ne, jen jsem nechtěla nikoho ztratit."odpověděla jsem. Fron se na mě podíval. "Doufám, že chápeš moje důvody jednání."řekla jsem po chvíli ticha.
"Ari, poslal jsem tě pryč aby ses neohrozila a neohrozila nás ostatní."odpověděl, "Nebudu ti tady říkat všechny možnosti, které mohly nastat, ani ti nebudu nic vyčítat. Myslím, že jsi dost rozumná a víš co by se příště mohlo stát."dál mlčel a nechal mě zabývat se svými myšlenkami. Odpojila jsem se od Frona a jela dál osamocena mezi dvojicemi Frona s Jarin a Bera s Jekem. Opět okolo nás padla mlha. Kolem poledne jsme narazili na první lesa. Už jsme byli skoro doma. Naobědvali jsme se až za druhou obranou linií. Cestou se nic podstatného neudálo a pořádku jsme se vrátili k mamiln.
Vítala nás s otevřenou náručí a bohatě prostřeným stolem. Po návštěvě našich rukou v lavoru s vodou jsme zasedli ke stolu. Společně s Berem a Jarin jsme začali hodovat. Mamil se nás samozřejmě začala ptát jaká byla svatba. Vyprávět jsem nechala Frona s Jekem. Občas jsem doplnila nějaký detail, který nevěděli, což bylo skoro vždycky doprovázeno pohledem od protější strany, kde seděl Ber. Když jsem se na něj podívala, usmál se, jako vždy, když jsem se na něj podívala. Pozdě v noci nás opustili. Fron jen doprovodil Jarin a určitě se dlouho loučili, protože se vrátil hodně pozdě, když jsem už dávno spala.
Vzbudilo mě slunce na podzim tak vzácné. Vylezla jsem z postele, oblékla si šaty se šněrováním na boku a sešla dolů na snídani.
"Mára arin, Ari."uvítala mě mamil v kuchyni. Trochu jsem se lekla. Nečekala jsem, že bude někdo v domě. Jek drezíroval svého koně na dvoře a Fron někam zmizel. Na maminku jsem trochu pozapomněla. Okamžitě jsem zčervenala.
"Mára arin."odpověděla jsem, seskočila poslední dva schody a objala ji.
"Ari?"řekla vyjeveně. Nechápala moji reakci. "Co se děje?"
"Nic."odpověděla jsem.
"Tak se pojď najíst."vzala mě kolem ramen a vedla do kuchyně. Se snídaní na mě čekala. Postavila přede mě hrnek čaje. Chvíli jsme seděli mlčky.
"Ari."oslovila mě po chvíli mamil, "Jak moc se změnilo Modré Město."
"To nedokážu posoudit. Od doby, co jsi tam byla asi hodně. Jednou se tam vrátíme."konejšila jsem ji, ale hlavně jsem uklidňovala sama sebe. Věděla jsem, že se tam pravděpodobně nikdy nevrátím. Všichni přátelé byli pryč. Navíc jsme se neměli kam vrátit. Náš dům včetně kůlny, kde jsem se učila lukostřelbě, do základů vyhořel.
"Ari, Fron mi všechno řekl. Všechno vím."
"Takže nemusím nic vysvětlovat."odmlčela jsem se, "A vyprávěl ti taky, jak se mě snažili naučit tancovat?"začala jsem jiné a veselejší téma.
"Ne, to mi neříkal."
"No dopadlo to tak, že to neumím dodnes a ani se to nehodlám naučit."podrobně jsem ji vyprávěla jejich pokusy.
"Takže nebyli úspěšní."
"Dalo by se to tak říct. Fronovi se nedivím, že měl takovou trpělivost, ale Ber?"trochu jsem se zasnila, vzpomněla jsem si na jeho oči, jak jsem se v nich utápěla, jeho doteky na věži v hluboké noci. Musela jsem uznat, že Velin měl pravdu. Nebyl mi lhostejný, něco jsme k němu cítila, ale zatím nevím co, jak ten pocit pojmenovat.
"Ari?"probudila mě ze zasněn mamil.
"No?"trhla jsem sebou.
"Nespi mi tu."usmála se.
"Já nespím."ohradila jsem se. Vstaly jsme a vrhly se na nádobí a přípravu oběda. Jelikož to byla po mnoho let moje povinnost, neváhala jsem s pomocí.
"No tady to voní."ozvalo se po hodině naší společné práce a povídání si o mém životě ode dveří, kde stál Fron. Obě jsme se otočily. Fron došel až k nám a nahlédl mi přes rameno.
"Dáš si?"zeptala jsem se ho.
"Dal bych si."odpověděl a natahoval ruku.
"Máš smůlu, nech si zajít chuť. Dostaneš až na oběd."pleskla jsem ho po ruce. Zašklebil se na mě a začal mě odstrkovat. No, podařilo se mu to. Já oproti němu tintítko, jsem neměla sebemenší šanci ubránit své působiště. Fron si zobnul a začal zdrhat. Pronásledovala jsem ho. Utekl mi. Dřív bych byla schopná jej dohonit, ale po dlouhé době bez pohybu jsem neměla šanci. Zastavila jsem se a oddechovala. Fron se zastavil o pár metrů dál, když zjistil, že jej nenásleduji.
"Ari?"oslovil mě, když ke mně došel, "Je ti dobře?"
"Je mi fajn."odpověděla jsem.
"Když jsi mi takhle naposledy odpověděla, ta jsi se skácela k zemi."
"Neboj, dnes to nehodlám udělat."usmála jsem se a myslela na to, jak jej položit na lopatky. Nečekaně jsem se na něj vrhla a skoro se mi podařilo jej dostat k zemi. Zasmál se mému chabému pokusu a oba jsme se svalili na zem.
"Tak už pojďte na oběd. A zavolejte i Jeka."
"Jasně."odpověděli jsme a sbírali se ze země. Sešli jsme se u stolu. Společně po velmi dlouhé době jsme se najedli. Jen nám chyběl atar. Jen to mi bylo líto. Nikdy jej neuvidím. Po obědě následoval povinný odpočinek, teda alespoň pro mě. Fron zmizel hodně rychle. Asi šel za Jarin. Jek taky zmizel. Jakmile můj pokoj opustila Melin, ještě chvíli jsem si četla, pak jsem vyskočila z postele, převlékla se do pracovního, opatrně nakoukla na chodbu, zda mě mamil nenačapá na útěku a seběhla ze schodů rovnou do stáje za Lafem. Stál ve svém stání. Když jsem vešla, zvedl hlavu a odfrkl si.
"Tak co, ty můj mazlíčku."oslovila jsem ho a objala jeho černou hlavu s bílou hvězdou. Odvázala jsem ho a vyvedla na dvůr, kde jsem ho znovu přivázala a vrhla se do jeho očisty. Po dlouhé době jsem se mohla sama postarat o vlastního koně. Vyžívala jsem se v tom. Nikdo mě nerušil. Po dlouhé době jsem byla sama se svým koněm, nikdo mi nestál za zadkem, nikdo mě do ničeho nenutil. Zabrala jsem se do práce a přestala vnímat okolí. Užívala jsem si ty chvíle.
"Ari, co tu děláš?"vybafl na mě Jek. Lekla jsem se a hodila po něm kartáč, který jsem v ten moment držela v ruce. Jek kartáč chytil a s úsměvem přišel ke mně.
"Proč mě děsíš?"zeptala jsem se ho už taky s úsměvem.
"Jen tak. Baví mě to."odpověděl. Chtěla jsem pokračovat v očistě, ale kartáč se nacházel v Jekově ruce. Zastavila jsem se uprostřed pohybu. Znovu jsem se otočila na Jeka a nastavila ruku. Jek chvíli přemýšlel, co že to chci a pak mu to došlo. Než jsem ho stačila za ruku s kartáčem chytit, zdvihl ji nad hlavu. Neměla jsem šanci se k němu dostat. Na zdviženou ruku o hlavu a půl vyššího Jeka jsem nedosáhla. Musela jsem ho uprosit. Vrátil mi kartáč a sám se vrhl na svého koně. Společně jsme vyvezli od koní hnůj. Zabavili jsme se takhle na celé odpoledne. Večer jsme si lehli do seníku na slámu a odpočívali.
"Jeku?"začala jsem.
"No?"reagoval Jek.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Zkus to."otočil se na mě.
"Je to hodně, jak bych to řekla……"
"Důvěrné?"skočil mi do řeči.
"Dalo by se to tak říct."
"Tak se ptej."
"Líbí se ti Friinin?"mrkla jsem na něj.
"Ano."odpověděl upřímně, "Asi jsem se zamiloval na první pohled."
"Jí se taky líbíš."oznámila jsem mu, "Jinak by se nenechala tebou přemluvit."
"Jsi všímavá."
"Ari, Jeku!"ozvala se ze dvora mamil. Vyskočili jsme a dali si závody k žebříku. Vyhrál Jek. Slezli jsme dolů na dvůr. Docela mě překvapila mamil, že na dvoře nebyla sama. Po levé ruce ji stál Ber a vedle Bera Friinin.
"Mára undómë."pozdravil nás Ber. Friinin mlčela. Mamil nás opustila a nechala nás samotné s návštěvou. Jek se ujal role hostitele. Všichni jsme ho následovali zpět do domu do místnosti s krbem. Já se chvíli zdržela u dveří s Berem. Odmítal jít přede mnou, i když jsem byla ze strany hostitelské. Musela jsem se podvolit a vejít jako první. Usadili se a já se vrhla do obsluhy. Po chvíli jsem se usadila vedle Jeka naproti Berovi. Hovor trochu vázl. Nikdo nechtěl mluvit. Já osobně jsem v rukách neustále držela svůj hrnek s čajem a koukala do něj pod bedlivým dohledem Bera. Mlčky jsme popíjeli čaj. Po chvíli jsem neměla co pozorovat v hrnku, tak jsem po očku mrkla na Bera. Stále mě sledoval.
"Půjdeme se projít?"zeptal se, když zjistil, že ho sleduji. Mrkla jsem na Jeka.
"Můžeme to zkusit."odpověděla jsem vstala. Ber mě následoval. Jeka jsme nechali o samotě s Friinin. S Berem v závěsu jsem opustila dům. Jakmile zavřel dveře, nastavil rámě a já se do něj zavěsila. Zatím jsme šli mlčky. Rozhlížela jsem se po okolí. Ber mě vedl místy, které jsem ještě nenavštívila. Snažila jsem se ve městě trochu orientovat, ale jakmile jsme zahnuli za několik dalších vedlejších cest, ztratila jsem orientaci úplně.
"Ještě nejsi unavená?"zeptal se mě po hodině procházení městem.
"Ne."odpověděla jsem. Nemohla jsem se vynadívat krásou a dokonalou upraveností stromových domů a míst s vysázenými květinami. Ber mě tedy vedl dál, ale viditelně zpomalil tempo procházky. Po další hodině a půl se začalo stmívat. Po západu slunce mě dovedl k našemu domu.
"Doufám, že jsem tě příliš neotravoval a neunavil."řekl omluvně, i když nevím, proč by se měl omlouvat.
"Ne, ani jedno z toho se ti nepovedlo."odvětila jsem s úsměvem. Vzal mé ruce do svých.
"Ari, měla jsi mi říct, že je ti zima."zděsil se.
"Není mi zima."
"Máš studené ruce."začal je zahřívat svým dechem.
"Už bych měla jít."porušila jsem krátkou tichou pauzu.
"Tak dobře."řekl trochu neochotně a políbil mě do vlasů, "Mára lómë"zašeptal mi do ucha, pustil moje ruce a počkal až vejdu do domu.
"Mára lómë."odpověděla jsem a zaklapla za sebou dveře. Nikým nezpozorována jsem vyběhla do svého pokoje. Zmatená ze svých pocitů jsem dosedla na postel. Po deseti minutách jsem se převlékla do noční košile a netradičně brzy jsem zalehla. S krásnými a zmatenými pocity jsem usnula.
Probudila jsem se akorát na východ slunce nad Elfským lesem. Slunce sotva vykouklo zpoza korun stromů hned jej přikryly vodou nasáklé, ocelově šedé a těžké mraky. Ve vzduchu byla silně cítit voda. Po další půlhodině jsem seběhla do kuchyně na snídani. Cestou jsem potkala jen Melin.
"Mára arin."pozdravila mě. Odpověděla jsem stejně. Mamil mě dovedla do kuchyně a na stůl přede mě položila snídani a hrnek čaje.
"Jaká byla procházka?"zeptala se po chvíli.
"Krásná."odpověděla jsem krátce. Mamil mě otázkou zaskočila, ale i přesto jsem odpověděla. Moje odpověď ji stačila. Měla jsem dojem, že přede mnou něco skrývá. Nevyzvídala jsem. Dřív nebo později se to stejně dozvím. Po snídani jsme se vrhly do přípravy oběda. Práce nám šla pěkně od ruky. Půl hodiny před obědem jsme mohly odpočívat. Volno jsme proseděli na dvoře. Bála jsem se, že mamil bude vyptávat na včerejší odpoledne, ale mé obavy nebyly oprávněné. Celou dobu jsme mlčely. Po obědě jsem byla donucena k odpočinku. Vydržela jsem to o chvíli déle než včera, ovšem za cenu přečtené knihy. Vstala jsem a potichu prošla domem na dvůr. Nečekala jsem, že potkám Melin ve stáji. Zastavila jsem se ve dveřích a nevěřícně koukala, jak s láskou pečuje o svého izabeláka.
"Projedeme se?"zeptala se ve chvíli, kdy jsem se chtěla nenápadně vypařit.
"Jasně."odpověděla jsem přes rameno a zamířila pro uzdu a sedlo. Melin už byla připravená. Já jsem ji rychle napodobila. Vyvedly jsme koně na dvůr, kde jsme se obě dostaly do sedla.
"Budeš mě muset šetřit, dlouho jsme na koni neseděla."usmála se.
"Neboj se."uklidňovala jsem ji s úsměvem a pobídla svého vraného Lafa do kroku. Melin mě váhavě, ale přece následovala. Nechala jsem se dojet, abych se nemusela ohlížet, jestli ji nebudu sbírat ze země. V sedle se držela výborně. Neměla sebemenší problém udržet rovnováhu. Vyjely jsme mimo obydlenou část lesa. Najednou se před námi rozprostřel výhled na nevelkou louku, vprostřed níž rostl jeden strom. Melin se zastavila a upřeně se na něj zadívala. Dlouho seděla nehybně na koni a očima, teď již uslzenýma, stále upřeně hleděla na strom.
"Mamil?"oslovila jsem ji, "Co se děje?"
"Tady mi tvůj otec vyznal poprvé lásku."odmlčela se. Nechala jsem ji. Nechtěla jsem rušit její vzpomínky na mého otce, kterého jsem nikdy neviděla.
"Setkali jsme se zcela náhodou. Asi dvě míle jižně od lesa."sesedla z koně a pomalu se vydala ke stromu. Seskočila jsem taky a následovala ji.
"Tehdy mi zachránil život. Teda on si to myslel a já ho při tom nechala. Potom mě vezl domů. Ve městě jsem mu utekla. Setkali jsme se u jeho domu. Ten den mě dovedl k domu, kde teď bydlíme. Druhý den jsme se setkali na hranici lesa. Odpoledne jsem ho zavedla sem. Dlouho do noci jsme tu seděli, nikým nerušeni…"odmlčela se. Postřehla jsem, že si několikrát otřela slzy. Došla ke stromu a usadila se u jeho kořenů. Uvázala jsem jejího koně, usedla na kraji louky tak, abych na ni viděla. Lafa jsem držela za otěže a nechala jej pást. Melin se schoulila do klubíčka a tiše plakala. Nechala jsem ji.Seděla jsem dlouho a čekala, až se mamil vrátí ke svému koni. Čekala jsem až do tmy. Trochu jsem si zdřímla. Pak se začaly dít podivné věci. Okolo celé louky se začaly míhat pochodně. Za chvíli se splašil Melinin kůň. Rychle jsem zareagovala a chtěla jej chytit. Ovšem chycena jsem byla já. Ti, co obcházeli louku čekali, až se nějak projevíme. Nestihla jsem ani vyjeknout. Okamžitě mě umlčela ruka. Za chvíli mě ozářila pochodeň. V její záři jsem spatřila hezkou tvář elfa v královských službách. Vyjeveně na mě hleděl.
"Omlouvám se slečno. Nečekali jsme, že tu někdo v tuto hodinu a zlou dobu bude."
"Nic se neděje."hledala jsem Melin. Za chvíli ji přivedli k nám. Jeden ze strážců byl Ber. Nečekala bych jej tady. Právě on dovedl Melin.
"Mára undómë."pozdravil, "Doprovodíme vás do města."pomohl Melin do sedla. Mě pomoci nestihl. Já jsem pouze hledala třmen.
"Není ti nic?"objevil se vedle mě Ber a pomohl mi s hledáním.
"Ne, Ava aista."
"Lekl jsem se, když jsem našel tvoji matku uplakanou."dodal a nasedl na svého koně. Celou cestu jel vedle mě. Jak slíbili dovedli nás elfové v královských službách do města, ale k domu jsme musely samy. Sotva jsme sesedly, byly jsme objaty od Frona a Jeka. Po očistě a zaopatření koní jsme šli unaveni spát. Měsíc už dávno minul nejvyšší bod své cesty. Jen jsem se převlékla a po zalehnutí do postele jsem okamžitě usnula.
Ráno jsem vstávala nezvykle pozdě.ještě dopoledne se na mé bývalé zranění přišla podívat Aca. Svolila, abych se opět začala učit obraně, a zůstala u nás na oběd. Odpoledne jsem šla objevovat zákoutí města sama. Snažila jsem se nezabloudit. Povedlo se, ale zabloudit, i když jen na chvíli. Pak jsem potkala Bera.
"Mára ré, Ari, co tu děláš?"oslovil mě.
"Trochu bloudím, ale já se zorientuji."pokusila jsem se svůj problém ulehčit. Nepovedlo se. Ber mi okamžitě nabídl pomoc a pomohl mi s orientací. Dovedl mě až k domu. Cestou jsem se ptala na hromadu, pro mě podstatných pro něj nepodstatných, věcí, jednou jsem někomu vlezla do pečlivě opatrované zahrádky odkud jsem byla trochu nemilosrdně vyhnána, ale jakmile "majitelé" zjistili, že je se mnou Ber, hned se omlouvali a hluboce se klaněli. Nepochopila jsem to. Asi je Ber nějaký vysoký vojenský důstojník, nebo nevím, co. Zatím jsem to neřešila, nechala jsem to plavat. Za dveřmi jsem odložila plášť,v jídelně se najedla a nachystala si lázeň. Když jsem se oblékla, přišla mamil.
"Ty už jsi tady?"zeptala se.
"Ano."odpověděla jsem.
"Tak si pojď dát čaj. Jistě jsi zmrzlá."usmála se. Společně jsme sešli dolů a usadily se v jídelně. Dlouho jsme si povídaly. Nakonec došlo i na dnešní procházku a na včerejší doprovod.
"Ari, mohu se tě na něco zeptat jako matka dcery?"
"Proč by jsi nemohla."nechápala jsem smysl otázky.
"Jaký máš vztah k Berovi?"zeptala se na rovinu. Otázkou mě zaskočila.
"Je jen dobrý kamarád."odpověděla jsem po chvíli, "Alespoň já ho tak beru."dodala jsem ještě.
"Nejsi mu lhostejná. Velmi si tě váží. Možná k tobě cítí i něco víc než jen přátelství."podívala se na mě.tímto konstatováním mě dorazila úplně.
"Neboj se,"usmála se, "do vztahů ti mluvit nebudu. Jsi už dost rozumná."po tomhle ujištění se mi ulevilo. "Pojďme spát."vstala ze židle. Následovala jsem ji. Na chodbě v prvním patře jsme se rozloučily a mamil zašla do svého pokoje. V pokoji jsem ze sebe shodila župan a zalehla do postele. Okamžitě jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat