Procházím se pod korunami stromů. Kroky mě dovedly až na mýtinu, kde můj otec vyznal mé matce lásku. Okolo mě je klid, který jsem dlouho hledala. Dolehne ke mně zvuk bitvy. Chvíli mi nedochází, co se děje. Někdo ke mně přibíhá. Poznávám Mernkala.
"Co se děje?"zeptala jsem se ho, i když jsem tušila, co se stalo.
"Napadli nás. Je to vážné."odpověděl. věděla jsem, že mi neřekl pravdu. Stalo se něco vážnějšího, než je napadení Hwestovou armádou. - Jak vím, že armádu vede Hwesta? -
"Řekněte mi všechno."naléhala jsem, "Kde je Fron, Jek."odmlčela jsem se, "Ber?"
"O Fronovi a Jekovi nic nevím."odmlčel se.
"A Ber?"
"Ten nepřežil. Viděl jsem ho umírat."
"To není pravda."nechápala jsem smysl poslední věty. Nepronikla do mého podvědomí. Nechtěla jsem uvěřit.
"Ari, je mi to líto. Musíš utéci. Za chvíli jsou mi na stopě. Zachraň se alespoň ty."
"Bez nich neodejdu."řekla jsem rozhodně a rozběhla se tam, odkud přišel Mernkal.
"Ari, nedělej to. Nevím, kde je Fron a Jek, ale Ber mi před smrtí řekl, že tě mám odtud dostat."
"Bez něj žít nedokážu a ani nechci."
"Ari…"odmítl mě pustit, vzal mě do náruče a nesl pryč.
"Bere!!!!"zakřičela jsem.
"Ari, probuď se."ozvalo se do mého snu. Otevřela jsem oči. Na posteli seděl Fron a u nohou postele stála Melin s Jekem.
"Co se děje?"zeptal se Jek.
"To byl jen sen, nic se neděje."
"Křičela jsi.."řekla Melin a přesunula se k mé hlavě.
"Občas se mi to stává. Nic to není."snažila jsem se je přesvědčit, aby odešli. Nechtěla jsem, aby si dělali jakoukoli starost. Melin vstala z postele.
Dobře. Mára lómë."políbila mě na čelo a odešla. Jek ji následoval. Otočila jsem se se zády k Fronovi a doufala, že odejde také. Za Jekem zaklaply dveře.
"Ari."oslovil mě a pohladil po rameni, "Co se stalo?"
"Frone, běž si odpočinout. I já chci spát."snažila jsem se aby odešel.
"Co se ti zdálo?"vyzvídal dál.
"Proč jsi tak neodbytný."odmlčela jsem se, "Už jednou se mi něco podobného zdálo. Esgoren byl napaden. Potkala jsem Mernkala. Říkal, že o tobě a Jekovi nic neví. Zemřelo asi hodně obyvatel lesa. Mezi nimi i …"nedořekla jsem. Po tvářích mi tekly slzy.
"Dořekni to."setřel mi je.
"Zemřel Ber."zašeptala jsem, "Co se se mnou děje?"zeptala jsem se.
"Ari, máš ho moc ráda…"řekl potichu Fron. Jen jsem mlčky kývla. Objal mě.
"Nechci aby umřel."
"Neumře, nedovolím to."šeptal mi do ucha. Brečela jsem. Nakonec jsem pokojně usnula.
Procitla jsem. Zjistila jsem, že v pokoji nejsem sama. Trochu jsem zpanikařila. Vedle postele ležel na zemi Fron a spal. Musela jsem se pousmát. Vzbudila jsem ho.
"Mára arin."
"Mára arin, Ari."
"Hlídal jsi můj spánek?"zeptala jsem se.
"Ano, vyspala ses dobře?"
"Asi lépe než ty na zemi."Fron se posadil, "Doufám, že brzy tvůj spánek bude hlídat někdo jiný."pousmál se. Já jsem zčervenala.
"Ari."
"Promiň za tu noc."začala jsem se omlouvat. Fron si sedl na postel.
"Ari, neomlouvej se."pohladil mě po tváři.
"Pokusím se."
"Dobře. Převleč se a dojdi na snídani, ano?"
"Za chvíli jsem dole."usmála jsem se. Fron odešel. Oblékla jsem se a sešla dolů. Společně jsme posnídali. Potom jsem se celé dopoledne věnovala Lafovi. Po obědě jsem Lafa chtěla provětrat. Vyjela jsem do lesa. K jezeru mě doprovázel Fron s Jarin. Šli bruslit.
"Opravdu nechceš jít s námi?"zeptala se mě Jarin.
"Ne, nebudu vás vyrušovat. Užívejte si soukromí."
"Ari, nerad tě pouštím samotnou. Nechceš se stavit pro Jeka nebo pro Bera?"strachoval se Fron.
"Ne, potřebuji si provětrat hlavu a srovnat myšlenky. Zvlášť po dnešní noci."nasedla jsem na neosedlaného Lafa, zamávala Fronovi a Jarin a zamířila podél jezera na sever. Projížděla jsem pod korunami stromů a zabrala se do svých myšlenek. - Má to Berovi říct nebo ne? Nevím, jestli ke mně cítí to stejné. Donedávna jsem myslela, že ho mám ráda jako bratra. Asi jsem se zmýlila ve svých vlastních pocitech. Obávám se jeho reakce, když mu to řeknu. - podobné myšlenky jsem měla celou cestu. Za celé odpoledne jsem objela Esgoren. - Asi mu nic neřeknu. Radši ať je to mezi námi takové, jako dřív. - došla jsem k závěru. - Radši se budu trápit, než abych ho ztratila. - Dojela jsem k domu. Zaopatřila jsem Lafa a přehodila přes něj houni. Ještě jsem čistila kartáče, když někdo vešel. Stála jsem skoro zády ke vchodu.
"Byl tady Ber."ozvalo se ode dveří. Lekla jsem se. Ovšem zpráva mě potěšila.
"Nezanechal nějaký vzkaz?"zeptala jsem se. Podle hlasu jsem poznala Melin.
"Večer se staví."oznámila mi. Pousmála jsem se.
"Děkuji."snažila jsem se, aby na mě Melin nic nepoznala. Radovala jsem se. Naskládala jsem kartáče do bedny.Lafovi jsem ještě vyměnila vodu, pohladila ho po bílé hvězdě na hlavě. Odešla jsem ze stáje s úsměvem na rtech. K večeři se vrátil Fron s Jarin a Jekem. Po večeři jsem se vrátila do svého pokoje a začetla se do knihy.
"Mára undómë. Je Ari doma?"ozvalo se dole. Podle hlasu jsem nepoznala, o koho se jedná.
"Mára undómë, heru. Je ve svém pokoji. Následujte mne."odpověděla příchozímu Melin. Chvíli na to někdo zaklepal na dveře mého pokoje.
"Ari, máš tu návštěvu."ozvala se Melin. Vstala jsem od stolu.
"Kdo je to?"zeptala jsem se. Ve dveřích jsem málem narazila do Bera.
"Mára undómë, Ari."pozdravil mě Ber.
"Mára…undómë."odpověděla jsem trochu zaraženě. Melin nás nechala o samotě.
"Máš nějaké speciální přání, kam chceš jít?"zeptal se mě.
"Někam, kde jsem ještě nebyla."odpověděla jsem.
"Tvé přání je mi rozkazem."usmál se. Vyšli jsme z domu. Ber mě vedl směrem, kterým jsem se ještě nikdy nevydala.
"Ještě nejsi unavená?"zeptal se mě asi po hodině.
"Ne."usmála jsem se.
"A po včerejšku tě nic nebolí?"
"Jen zadek. Z těch mých pádů."
"Zítra už tolik padat nebudeš, jestli teda nepohrdneš nabídkou bruslení."postavil se proti mně.
"Doufat můžeš."usmála jsem se a pohlédla na špičky svých nohou.
"Ari…"oslovil mě a donutil ně podívat se mu do očí "Z čeho máš strach?"zeptal se.
"Z ničeho. Mára lómë."otočila jsem se a odcházela. Po pár krocích jsem se otočila. Ber stál na místě a díval se na mě. Měla jsem chuť se k němu vrátit a obejmout ho, ale neudělal jsem to. Zarazil mě strach z odmítnutí. Vešla jsem do domu. Téměř okamžitě jsem vyběhla do svého pokoje. - Fron má asi pravdu. Mám ho moc ráda. - pomyslela jsem si. Převlékla jsem se a zalehla do postele. Usnula jsem téměř okamžitě.
Probudila jsem se celkem brzy. Oblékla jsem se do kalhot, oznámila Fronovi, jakožto jedinému nespícímu jedinci v domě, kam se chystám a šla si zaběhat. Venku se moc elfů nepohybovalo, bylo moc brzy. Nepotkala jsem nikoho známého. Za mnou se ovšem ohlíželo mnoho pohledů. Hlavně od strážců lesa, které jsem potkala. Překvapilo mě to. Trochu zadýchaná jsem doběhla na dvůr, zklidnila dech a rozcvičila se. Zpocená jsem došla do domu.
"Mára arin, Ari."pozdravila mě Melin.
"Mára arin."odpověděla jsem a chtěla ji obejmout.
"Ari, běž se prosím umýt."bránila se Melin.
"Promiň."usmála jsem se. Vyběhla jsem do svého pokoje, sebrala šaty a vběhla do lázně, kde jsem ze sebe smyla pot. Vrátila jsem se do vytopené kuchyně na snídani. Posnídala jsem společně s Melin.
"Co máte s Berem v plánu dneska?"zeptala se Melin.
"To nevím, asi půjdeme bruslit."odpověděla jsem. Melin se jen usmála.
"Nestyď se. Už jsem tě jednou ujistila, že do vztahů ti mluvit nebudu."pohladila mě po ruce a odešla. Umyla jsem nádobí a zamířila do stáje za Lafem.
"Ari?"ozvalo se ode dveří. Ohlédla jsem se.
"Jak víš, že jsem tady?"zeptala jsem se.
"Asi šestý smysl."odpověděl, "Ne, to ne. Řekla mi to tvá matka."
"Našel sis spiklence?"
"Dalo by se říct, že ano."došel ke mně.
"Čekala jsem, že přijdeš až odpoledne."
"Odpoledne už tu pravděpodobně nebudu. Jakožto člen domobrany jsem poslán na sever, kam se odebrala armáda Maura."oznámil mi.
"Spíše to, co z ní zbylo."odvětila jsem, "Ten zbytek byl rozprášen."pohlédla jsem mu do očí.
"Ari. Mají nového velitele."chytil mě za ramena, "Sjednotil je. Zatím jen monitorujeme jejich pohyb, ale…"
"Kdo je vede?"zeptala jsem se.
"Zatím to nevíme. Právě to se hlídky snaží zjistit."odmlčel se.
"Je to nebezpečné?"zeptala jsem se opatrně a sklonila hlavu.
"Ava aista, nic se mi nestane."nadzvedl mi bradu.
"Nechci abys umřel."řekla jsem. Objal mě.
"Ari, ava aista."políbil mě do vlasů, "Půjdeme se projít?"zeptal se.
"Jo."vymanila jsem se z jeho objetí. "Promiň."
"Neomlouvej se."vyšli jsme z domu. Nevěděla jsem, kam Ber zamířil.
"Nechtěl jsi jít bruslit?"zeptala jsem se.
"Však jsme za chvíli u jezera."usmál se. Posadili jsme se na lavičku. Ber mi pomohl do bruslí a za chvíli jsme se proháněli na ledě.
"Zkus váhu."
"Cože?"zpanikařila jsem.
"Jinak řečeno jízda po jedné noze. Sleduj."rozjel se. Zastavila jsem a sledovala. Váhavě se pokusil přenést váhu na pravou nohu, levou zanožil a rozpřáhl ruce. Chvíli takhle jel, pak ovšem najel na nějaký hrb a zakolísal. Nakonec to ustál. Otočil se ke mně čelem a usmál se. K jeho smůle najel na další hrb a tentokrát dosedl na zadek. Musela jsem se začít smát. Dojela jsem k němu.
"To je tak, když se někdo předvádí."řekla jsem stojíc nad ním.
"Tak tohle bolelo."třel si boky. Natáhla jsem ruku, abych mu pomohla vstát. Usmál se a ruku přijal. Za chvíli jsem se válela po ledě taky. Lehce jsem se praštila do hlavy.
"Že se vždycky necháš nachytat."sklonil se nade mnou s úsměvem.
"Taky si říkám."chytila jsem se za hlavu.
"Ari, co se stalo?"zarazil se.
"Nic…"
"Ari?"
"Dopadla jsem trochu tvrdě a na hlavu. Budu v pořádku."
"Opravdu?"zeptal se. Sbírala jsem se z ledu.
"Ano."odpověděla jsem. S Berovou pomocí jsem vstala.
"Omlouvám se Ari. Nechtěl jsem ti ublížit.
"Já vím."
"Tak pojď. Za chvíli je čas na oběd a pak…"
"Neříkej to."zarazila jsem ho, "Jak dlouho budeš pryč?"
"Jen do zítřka do večera."objal mě kolem ramen. Přezuli jsme si boty a zamířili do města. Doprovodil mě k domu.
"Ari."oslovil mě a postavil se přede mě, "já…"
"Opatruj se."odešla jsem. Chvíli na to jsem toho litovala, ale nevrátil jsem se. Uvnitř jsem se opřela o dveře.
"Ari?"ozvalo se od schodů. Zvedla jsem hlavu.
"Frone?"lekla jsem se.
"Co se stalo?"
"Nic."
"Takhle vypadáš vždycky, když se rozloučíš s Berem."odmlčel se, "Ari, promiň, ale toho si nemůžu nevšimnout."
"Já vím."
"Co se děje?"chytil mě za ramena. Sklonila jsem hlavu. "Kolikrát jsem ti říkal, že tě vždy vyslechnu."
"Frone, já se nevyznám sama v sobě. Nevím, co se děje. Asi si nevážím jeho náklonnosti vůči mě."pohlédla jsem mu do očí. Fron se zarazil.
"Jak to myslíš?"
"Pokaždé mě chce…."nadechla jsem se, "chce mě políbit a já uteču" a je to venku. Znovu jsem sklonila hlavu. Chvíli bylo ticho.
"Ari. Máš strach z něčeho, ž čeho strach mít vůbec nemusíš."
"Ale…"hrkly mi slzy do očí.
"On tě má rád. Snaží se ti to dát najevo, ale ty mu v tom bráníš."
"Promiň Frone."odstrčila jsem ho a pokusila se utéct do svého pokoje.
"Ari."křikl za mnou. Nevnímala jsem ho. Uprostřed schodů mě zastavil. "Ari promiň. Nechtěl jsem tě nějak vyděsit."obrátil mě čelem k sobě a objal mě.
"Ještě něco tě trápí."řekl po chvíli ticha.
"To nic není."snažila jsem se to zamluvit.
"Ari."donutil mě podívat se mu do očí. Vzal moji hlavu do svých dlaní. "Co se děje?"
"Odjíždí."vydechla jsem, "Říkal, že domobrana monitoruje skřety, že je někdo sjednotil."
"Vrátí se, jestli máš strach z tohoto."
"Z něčeho podobného."
"Ava aista."políbil mě na čelo a konečně mě pustil. Odešla jsem. V lázni jsem si umyla obličej.
"Jsi v pořádku Ari?"ozvalo se ode dveří. Lekla jsem se. Ve dveřích stál Jek.
"Jo, nic mi není."odpověděla jsem a doufala, že Jek nic nepozná. Naštěstí není tak všímavý jako Fron.
"Za chvíli je oběd. Počkám na tebe."opřel se o dveře. Setřela jsem ze sebe vodu.
"Když dovolíš, ještě bych se ráda převlékla."otočila jsem se k němu.
"Dobře."společně jsme vyšli na chodbu a kráčeli směrem k mému pokoji. "Počkám venku."postavil se ke dveřím jako stráž. Svlékla jsem ze sebe mokrou halenu a oblékla se do tmavě modrých šatů.
"Jdeme?"vybafla jsem na Jeka.
"Jasně."odpověděl. Společně jsme sešli dolů do kuchyně. Po obědě jsem se uvelebila ve stáji u Lafa a pozorovala ho. Nakonec jsem se rozhodla, že se na něm projedu. Já se proběhla ráno, tak proč by se on nemohl proběhnout odpoledne. V pokoji jsem se stavila pro teplejší halenu a vrátila se do stáje nauzdit a osedlat Lafa. Na dvoře jsem nasedla a opustila dům a zahradu. Zamířila jsem mimo obydlenou část lesa. Potkávala jsem jen občas pár elfů, kteří měli stejnou myšlenku jako já, a také hlídky domobrany. Zabrala jsem se do myšlenek. - Vážně Bera odrazuji svým odmítáním od intimnějšího kontaktu? Nechci aby umřel. Nevím, co mám dělat. Nechci ho ztratit jako přítele. - pomyslela jsem si. Narazila jsem na jakousi mýtinu. Rozhodla jsem se, že Lafa procvičím v krocích. Reagoval výborně. Na chvíli mě to odvedlo od myšlenek na Bera. Po cestě zpět, už za šera, mě myšlenky přepadly znovu. Dohnaly mě až k slzám. Zastavila jsem a otřela si tváře do Lafovy hřívy. Nebyla jsem schopná pokračovat v cestě. Nevnímala jsem okolí. Setmělo se a rapidně se ochladilo. Když jsem si uvědomila, kde jsem, byla kolem mě tma. Alespoň ze začátku.
"Sesedněte z koně. Hned."ozvalo se z lesa. Chvíli na to na mě dopadlo světlo několika luceren. Uposlechla jsem. Ze stínu vyšla postava a mířila ke mně. Nedokázala jsem rozpoznat rysy obličeje. Instinkt mi radil zaútočit. Rukou jsem se dotkla hlavice.
"O to se ani nepokoušejte. Míří na vás několik lučištníků."varoval mě. Kdyby to byl Hwesta, nebo nějaký jeho komplic, asi by se nechoval tak zdvořile. Uklidnila jsem se. Dotyčný došel až ke mně. Konečně jsem zahlédla, i když jen matně, jeho tvář.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
"To jsem se chtěl zeptat já Vás, slečno. V těchto oblastech v takovou pozdní hodinu očekáváme spíše nepřítele."
"Omlouvám se. Nechtěla jsem vzbudit paniku."
"Neměla byste se v těchto končinách pohybovat sama. Doprovodíme Vás do města."pokynul aby ostatní odhalili lampy. Najednou bylo okolo mě velké světlo. Chystala jsem se nasednou.
"Radši pojďte pěšky. Jsou tu nízké větve. Ať Vás nějaké nesrazí ze sedla."oslovil mě. Doprovodili mě k prvním obydleným stromům. "Odtud už trefíte. Mára lómë."
"Děkuji. Mára lómë."odpověděla jsem. Strážní zakryli lucerny a zmizeli ve tmě. Snažila jsem se zorientovat, ale i přes to jsem stále hledala cestu.
"Ari?"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Za mnou stál Fron s Jarin. Došli ke mně. "Kde se touláš."
"Já… chtěla jsem přemýšlet."
"Já vím. Pojď, dovedeme tě domů.
"Dobře."doufala jsem, že se nebude Fron vyptávat. Cesta k domu proběhla mlčky.
"Mára lómë, Jarin."rozloučila jsem se a vešla do domu.
"Za chvíli jsem zpět. Jen doprovodím Jarin."oznámil mi Fron. Jen jsem kývla na souhlas, obešla jsem dům a odvedla Lafa do stáje.
"Ari, jsi to ty?"ozvalo se od domu.
"Ano."odpověděla jsem. Do stáje vběhla Melin.
"Ach, Ari. Jsem ráda, že ti nic není."objala mě.
"Našli mě stráže. Dovedli mě k městu. Pak mě našel Fron a dovedl mě domů."řekla jsem Melin.
"Hlavně, že jsi doma."vzala moji hlavu do svých dlaní a políbila mě na čelo, "Tak pojď, pojď se ohřát. Musíš být na kost zmrzlá."
"Hlavně jsem unavená. Půjdu si lehnout. Jen se ještě postarám o Lafa."
"Postarám se o něj. Běž si lehnout."
"Dobře. Děkuji a … mára lómë."objala jsem ji a opustila jsem stáj. Venku na dvoře jsem potkala Frona.
"Jsi v pořádku, Ari?"
"Jo, jsem. Mára lómë."
"Kdyby sis potřebovala promluvit, stačí říct. Mára lómë."
"Děkuji."vešla jsem do domu, vyběhla schody a vešla do svého pokoje. Převlékla jsem se a zalehla do postele. Ještě než jsem usnula, někdo vešel do pokoje, zastavil se u stolku, něco na něj položil, znělo to jako hrnek, a posadil se na postel. Chvíli mě sledoval, pak mě pohladil po tváři a odešel. Chvíli na to jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat