Probudila jsem se. Zjistila jsem, že jsem se probudila v posteli. Nechápala jsem, jak jsem se tam dostala. Odhrnula jsem přikrývku. - Fron mě dokonce i svlékl ze šatů. - blesklo mi hlavou. Oblékla jsem se, rozčesala si vlasy a opustila pokoj. Zamířila jsem do lázně, abych si alespoň opláchla obličej. Šla jsem spíše intuitivně než abych se moc dívala kolem sebe. Ani jsem si nevšimla, že jsem minula Frona ve dveřích svého pokoje.
"Mára arin, Ari."pozdravil mě.
"Mára arin."odpověděla jsem a pokračovala zamyšleně k cíli své cesty.
"Ari, podívej se na mě, prosím."zastavil mě Fron.
"Potřebuješ něco?"zeptala jsem se ho.
"Promluvit si s tebou. Pojď dál, prosím."ustoupit ze dveří.
"O čem chceš mluvit?"zeptala jsem se.
"O tobě. Možná to bude znít trochu tvrdě, ale Melin a Jek jsou pohřbení. Měla by ses začít chovat jako předtím…"
"Ale…"
"Jejich smrt tě ranila stejně jako mě, ale tohle patří k životu."chytil mě za ruce. "Miluješ a jsi milována, užívej si toho. Užívej si života. Máš ještě toho ještě mnoho před sebou. Nezahrab se do smutku, sebelítosti a sebeobviňování."díval se mi do očí. Mě se slzy rozkutálely po tvářích. Fron je setřel a přitiskl mě k sobě.
"Dobře. Pokusím se o to."slíbila jsem mu. Po chvíli mě od sebe odstrčil a znovu na mě pohlédl.
"Myslím, že jsi chtěla jít do lázně."
"Ano, promiň"chvatně jsem opouštěla jeho pokoj. "Děkuji, Frone."otočila jsem se ještě ve dveřích.
"Ari. Úsměv. Sluší ti víc než slzy."řekl. Konečně jsem došla do svého cíle. Opláchla jsem si obličej a seběhla dolů připravit snídani. I když jsem se po rozhovoru s Fronem cítila lépe a povzbuzeněji, stále jsem se trápila. Ber měl odjet a hledat skřety. Pravděpodobně odjel brzy ráno, protože se nestavil. Do oběda jsem seděla doma. Jarin uvařila, takže jsem se nemusela o nic, co se týče kuchyně, starat. Po obědě jsem šla projet Lafa. Když jsem vešla do stáje, všichni čtyři koně zvedli hlavu. Každý z nich očekával vlídné slovo a pohlazení od svého pána. Jen Laf se dočkal. Prvně jsem pohladila Jekova Dona a podstrčila mu jablko. Chvíli jsem hleděla na jeho krásnou hlavu a smutné oči. Asi truchlil. Pak jsem se přesunula ke koni Melin. Pohlédla jsem do tváře krásného izabeláka. Stejně jako Donovi, i Isabel jsem podstrčila jablko a pohladila ji po hebkém nose. Fronova Fana jsem pohladila a pak už jsem se začala věnovat svému koni. Podstrčila jsem mu poslední jablko z kuchyně, lehce jej vyhřebelcovala a osedlala. Když jsem ho vyváděla, potkala jsem ve dveřích Frona.
"Co s nimi uděláme?"zeptala jsem se ho a ukázala na koně.
"Asi je budeme muset prodat. Tolik koní nezvládneme."řekl Fron. "Už bychom nedělali nic jiného, kromě krmení a projíždění koní. Pochop to, Ari."
"Já to chápu."otočila jsem se ke koním. "Bude tu prázdno."
"Zvykneš si."položil mi ruku na rameno a povzbudivě se usmál. "Tak se běž projet."pustil mě, "A pokus se nezahučet do jezera."
"Dobře. Měj pěkný den, Frone."postavila jsem se na špičky, chytila Frona za rameno a políbila jej na tvář. Jeka jsem takhle nepolíbila, pokud nepočítám ten posmrtný polibek na čelo, a Melin také ne. Teď jsem toho začala litovat. Opustila jsem dvůr a vyjela na sever. Snažila jsem se vyhnout místům s obyvateli lesa. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, aby mě někdo oslovil. Bohužel se mi ani jedno přání nesplnilo. Skoro celou cestu jsem někoho potkávala. A jedna skupina stojících mě musela i oslovit.
"Mára rë, Ari."oslovila mě jedna elfka ze skupiny.
"Mára rë."odpověděla jsem slušně a chtěla pokračovat v cestě.
"Mohla bych si s Vámi chvíli popovídat?"zeptala se dotyčná. Zprvu jsem ji nepoznala, ale pak jsem si ji vybavila. Byla to Draen, kdo mě oslovil.
"Jistě."odpověděla jsem a zastavila Lafa. Ze slušnosti jsem i sesedla.
"Jmenujete se Ari, pokud si dobře vzpomínám."
"Ano." Její společnice se od nás trochu vzdálily.
"Co máte společného s Berem?"zeptala se přímo. Otázkou mě trochu zaskočila.
"Řeknu Vám to upřímně milá Draen. Do toho Vám nic není."neměla jsem náladu se s ní o tom bavit, "Bylo mi potěšením se s Vámi setkat, ale teď mě omluvte. Musím jít."sedla jsem na Lafa a pomalu odjela zpět k městu. Na zádech jsem cítila její nenávistný pohled. Snažila jsem se toto setkání vytěsnit z myšlenek, ale nešlo to. Jak si dovoluje zeptat se mě, co mám s Berem? - Kdyby byl se mnou, tak se mě nezeptá ani nepozdraví a obloukem se mi vyhne. - blesklo mi hlavou. - Možná jen využila chvíle, kdy mi Ber nestojí za zadkem. - říkala jsem si. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to štvalo. Zastavila jsem se na mýtině, uvázala Lafa ke stromu, aby se nesplašil až budu svou zlost vybíjet v šermu. Tasila jsem meč a pochvu jsem zavěsila na sedlo. Kousek jsem poodstoupila a začala se soustředit na meč. Představila jsem si před sebou Draen a začala procvičovat jednotlivé seky. Až jsem se začala pořádně potit, cítila jsem, jak mě zlost pomalu opouští. Nevím, jak dlouho jsem trénovala. Okolo mě už bylo šero. Skončila jsem, až když jsem si byla jistá, že ve mně nezůstala žádná zlost. Vrátila jsem se k Lafovi. Meč jsem vrátila do pochvy a po svých s Lafem po bodu se vracela domů. Dovedla jsem Lafa do stání, řádně ho vyhřebelcovala a dala mu krmení. Nakrmila jsem i ostatní koně a sama si šla udělat večeři. Doma jsem nikoho nenašla. Smyla jsem ze sebe pot a špínu a v čistém oblečení se šla do kuchyně navečeřet. Fron se neobjevil. Trochu mi to dělalo starosti, ale doufala jsem, že v bezpečí lesa se mu nic nestane. V pokoji jsem si zapálila lampu, zatáhla závěsy a na chvíli se ponořila do knihy a pak jsem šla s myšlenkou na Bera spát.
Probudila jsem se pozdě. Venku již bylo světlo. Oblékla jsem se a šla nakrmit koně. V kuchyni jsem si připravila snídani. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Odpadly mi veškeré povinnosti v domácnosti. O všechno se starala Jarin. Já jsem jen bloumala po domě a hledala zábavu. Někdy jsem n´ji našla v knihách, jindy v péči o koně. Dny mi začaly splývat jeden v druhý. Ber se nevracel. Takhle přešel týden, čtrnáct dní. Venku jsme se brodili sněhem. V ulicích města skotačilo a vřískalo několik dětí. Rozhodla jsem se, že projedu Isabel. Dala jsem si záležet na osedlání. Bylo již po obědě. Fron s Jarin odešli do jeho pokoje. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem jen napsala vzkaz, aby mě nehledali v domě. Ještě jsem přes sebe přehodila pončo, nasadila si jezdecké rukavice, nasedla na Isabel a opustila dvůr. Venku svítilo slunce, paprsky se dorážely od čerstvě napadeného sněhu. Pomalu jsem mířila k jezeru. Zastavila jsem. Stále jsem tu byla více méně anonymně, takže se mě nikdo na nic neptal. Sesedla jsem u lavičky, kde mi Ber poprvé nazouval brusle. Tehdy jsem si nedokázala představit, že mi někdo, kdo není z rodiny, bude tak chybět. Sedla jsem si a pozorovala bruslící postavy. Zamyslela jsem se, ponořila se do vzpomínek, kdy jsem byla aspoň trochu šťastná. Přestala jsem vnímat svět okolo.
"Slečno Ari?"ozvalo se za mnou. Trochu jsem se lekla. Vstala jsem a otočila se. Za mnou stála Aca s dvěma členy domobrany, kteří drželi koně.
"Ano?"
"Hledá Vás Ber. Čeká na Vás v královském paláci."oznámila mi. - To není pravda. - blesklo mi hlavou. Stála jsem nehnutě.
"Ari?"oslovila mě znovu Aca , "Čeká na Vás. Máme Vás doprovodit."
"Dobře."všichni jsme sedli na koně. Nemluvili jsme, vedle mě jel jeden ze strážných. Začala jsem pociťovat jakousi úzkost, možná strach ze setkání, ale i radost, že mi opět bude nablízku. Dojeli jsme k paláci. Sesedla jsem, nezatěžovala se přivazováním Isabel, vykasala jsem sukni, abych nezakopla, a utíkala do paláce. Rychle jsem utíkala k jeho pokoji. Moc dobře jsem si nepamatovala cestu. Jeho pokoj jsem přešla. Došla jsem až na konec chodby a zklamaně a pomalu se vracela ke schodišti.
"Jistě, milá Draen. Zařídím to. Ber na to musí přistoupit v zájmu svého lidu, v zájmu nás všech."ozvalo se chodbou. Rychle jsem se schovala do nejbližšího dveřního výklenku. Nechápala jsem spojení Bera se zájmy lidu, ještě řekl našeho lidu.
"Děkuji Vám."řekl Draen.
"Jste krásná, milá, chytrá, umíte šermovat, jste pro něj ideální."řekl jí muž.
"Och, děkuji."podlézala Draen, "Bude mi ctí, stát po jeho boku v tak nelehkém úkolu."dodala Draen. Snažila jsem se rozhovor dál neposlouchat. Co jsem slyšela mi stačilo. Teď jsem jen čekala, až budu mít volnou cestu k odchodu. Vykoukla jsem zpoza rohu. Muže jsem nepoznala. Stál ke mně zády.na sobě měl uniformu domobrany. Draen se lehce a velmi vznešeně uklonila, odkráčela chodbou ke schodišti a vystoupala do dalšího patra. Muž se vrátil do místnosti odkud vyšel. Vykoukla jsem. Všude byl klid. Rozhlédla jsem se chodbou. Nikde nikdo, tak jsem vyrazila. Nemohla jsem moc spěchat, pravděpodobně bych se prozradila hlukem. Blížila jsem se ke dveřím. K mé smůle jsem zjistila, že jsou otevřené. Slyšela jsem hlasy. Dva muži se na něčem dohadovali. Nakoukla jsem. Druhý muž byl mým očím skryt. Nenápadně jsem proklouzla a potichu pokračovala chodbou dál ke schodům. Hlasy utichly. Ucítila jsem na sobě pohled. A blížily se ke mně rychlé tiché kroky. Zastavila jsem a čekala, až ke mně dotyčný dojde. Neotočila jsem se. Očekávala jsem nějaký rozkaz pro strážné, aby mě zajistili. Nic takového se nestalo. Osoba se zastavila těsně za mnou. Položila mi ruku na rameno. Skoro jsem ani nedýchala. Ruka se pomalu přesouvala k mému pasu a osoba si mě přitáhla k sobě. Ve vlasech jsem ucítila polibek.
"Ari."slyšela jsem šeptem své jméno. Strach ze mě rychle opadl. Za mnou stál Ber. Chytila jsem ho za ruku.
"Bere."oslovila jsem ho. Z očí mi začaly téct slzy radosti.
"Promiň, že jsem se neozval dřív."šeptal mi do vlasů. Pomalu jsem se k němu otočila čelem.
"Neomlouvej se."pohlédla jsem mu do očí. Pohladila jsem ho po tváři a objala kolem krku. Teprve tehdy jsem si všimla obvazu.
"Ari."znovu mě oslovil.
"Co se ti stalo?"
"Zlomenina."řekl, "Byla otevřená, ale jinak jsem v pořádku."
"Ach, Bere."
"Není to nic vážného. Za tři týdny budu v pořádku."políbil mě na čelo. Sklonila jsem hlavu. Bylo mi najednou smutno. Málem jsem ztratila další blízkou osobu.
"Ari."oslovil mě Ber, zdravou rukou mě pohladil po tváři a nadzdvihl mi bradu, "Neplakej, Ari."sklonil se ke mně a políbil mě. Když jsme skončili, Ber mě objal kolem ramen a společně jsme opustili palác. Procházeli jsme se městem. Ber mi povídal, co přesně se stalo. Když skončil, bylo mezi námi chvíli ticho. Přemýšlela jsem, jestli se mám Bera zeptat na Draen.
"Chceš se na něco zeptat, že?"překvapil mě otázkou Ber.
"Ano."odpověděla jsem. Ber se posadil na lavičku. Já jsem zůstala stát.
"Pojď si sednout."nabídl mi svůj klín. Sedla jsem si, "Povídej Ari."
"Mohl bys mi prosím přesně vyjádřit svůj vztah k Draen? Slyšela jsem rozhovor mezi ní a jedním mužem o tobě. Mluvili něco o svatbě…o tvé svatbě s Draen."
"Moje svatba se nekoná. Draen si v žádném případě nevezmu za ženu. Vím, že o mě usiluje. Ten muž byl asi můj otec. Já k Draen nic necítím. Miluji tebe, Ari."zakončil a pohlédl mi do očí. Zčervenala jsem. Styděla jsem se za svou nedůvěru. Odvrátila jsem tvář.
"Tvůj otec ještě na začátku rozhovoru, který jsem slyšela, povídal něco o tom, že svatba bude v zájmu tvého lidu."odmlčela jsem se, "Tvůj otec je král?"zeptala jsem se. Už jsem nevydržela sedět Berovi na klíně. Vstala jsem, na Bera jsem se nepodívala. Čekala jsem jeho reakci. Neviděla jsem, co dělá. Stála jsem k němu zády. Pak jsem náhle za sebou uslyšela kroky. Zastavily se těsně za mnou. Cítila jsem Berovu přítomnost. Položil mi ruku na rameno.
"Ari, možná jsem ti to měl říct, ale bál jsem se, že se přestaneš se mnou stýkat. To bych nechtěl, asi bych to nepřežil. Ale to, že jsem princ, nebo jak té hodnosti králova syna chceš říkat, na našem vztahu nic nemění."říkal a hladil mě po ruce, "Nechci tě ztratit Ari. Nedokázal bych bez tebe žít."na chvíli se odmlčel, "Miluji tě Ari, miluji tě víc, než cokoli na světě."pošeptal m i do ucha. Chvěla jsem se. Z očí mi tekly slzy. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. Pohlédla jsem na špičky svých bot. Dojalo mě to, co mi řekl. Styděla jsem se za svou drzost. Ber mě pomalu obešel. Teď stál přede mnou. Nedokázala jsem se mu podívat do očí.
"Ari."oslovil mě. Slzy tekly, nedokázala jsem je zastavit. Přemýšlela jsem o svých pocitech, o tom, co mi řekl. Cítila jsem to stejné já k němu. Vzpomněla jsem si na jeden rozhovor s Jekem. Vzpomínka mi do očí vehnala další slzy. Jek mi cestou na Prašný vrch tvrdil, že jsem se změnila. Tehdy jsou nevěděla, jakou změnu myslí. Až teď mi to došlo. Jek viděl změnu v tom, že jsem se začala více zajímat i o někoho, kdo není z rodiny. Už tehdy předpokládal, že se do někoho v mém okolí zamiluji. Možná i tušil, že to bude Ber.
"Ari."oslovil mě znovu. Rukou mě pohladil po tváři a nadzdvihl mi bradu, "Neplakej."setřel mi slzy. Donutil mě, abych se na něj podívala.
"Promiň, Bere."dokázala jsem ze sebe dostat. Nečekaně jsem ho objala.
"Ari."políbil mě do vlasů.
"Promiň."
"Neomlouvej se."šeptal. Chvíli jsme tak postáli, pak jsem se od něj kousek odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do očí. Zahleděla jsem se. Utápěla jsem se v jeho hlubokých kaštanově hnědých očích.
"Copak je, Ari?"zeptal se mě po chvíli.
"Já…"najednou jsem začala koktat.
"Copak?"pohladil mě po tváři.
"Miluji tě."zašeptala jsem. Objala jsem ho kolem krku, stoupla si na špičky, lehce jej donutila, aby se sklonil, a políbila ho. Konečně jsem byla po dlouhé době šťastná. Objímali jsme se dlouho.
"Ari, je ti zima. Celá se chvěješ."
"Trochu ano."
"Doprovodím tě domů."objal mě kolem ramen a společně jsme vykročili.
"A zůstaneš se mnou?"zeptala jsem se.
"A ty chceš, abych zůstal?"podíval se na mě. Chvíli jsem mlčela.
"Ano."odpověděla jsem. Ber se usmál a políbil mě do vlasů. Před palácem jsem od strážného převzala Isabel a společně, ruku v ruce, jsme došli domů. Uvařila jsem nám oběma čaj a přesunuli se do mého pokoje. Sedli jsme se na postel, já se stulila do Berova objetí. Seděli jsme mlčky.
Někdo zaklepal. Musela jsem vstát a opustil Berovu hřejivou náruč. Za dveřmi stál Fron.
"Frone?"oslovila jsem ho.
"Ari, můžu s tebou mluvit?"
"Jistě, co potřebuješ?"
"Jen…co se s tebou stalo? Jsi nějaká jiná?"
"Jak jiná?"
"Nějak celá záříš?"usmál se Fron, "Šťastnější jsem tě snad nikdy neviděl."řekl.
"Taky vypadáš spokojeně."
"Právě proto chci s tebou mluvit."
"Tak povídej, vymáčkni se."opřela jsem se o rám dveří.
"Já jsem tě chtěl o něco požádat."chytil mě za ruku a pohlédl mi do očí, "Chci si vzít Jarin za ženu. Miluji ji." Čekala jsem všechno, jen ne tohle. Pohlédla jsem na Frona s otevřenou pusou, "Jen potřebuji vědět, zda ti nebude vadit, když se naše rodina rozroste." Zhluboka jsem dýchala. Nebyla jsem schopná odpovědět.
"Ari?"
"Ne…nebude mi to vadit."vykoktala jsem ze sebe, "To je skvělé, Frone."zvolala jsem po chvíli. Fron mě objal.
"Děkuji, Ari."pošeptal mi, "A věnuj se Berovi."řekl, když mě pustil.
"Frone."zčervenala jsem.
"Nemysli si, že nevím, že je s tebou."usmál se, "Večer jdu za Izupou."políbil mě na čelo a odešel. Omámeně a šťastně jsem vešla do svého pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat