Není konec všeho 9. část

Procitla jsem. Tábor pravděpodobně spal. Vykoukla jsem ze stanu. U malého nedoutnajícího ohně seděl Ber. Potichu jsem se k němu blížila.

"Nemůžeš spát?"oslovil mě aniž bych se já nějak prozradila.

"Jen jsem se chtěla podívat, kdo hlídá tábor."odpověděla jsem. Spát se mi nechtělo, tak jsem usedla na zem vedle něj. Trochu prohrábl žhavé uhlíky v ohni, až z něj vylétly jiskry a šikovně přihodil pár větviček. Za tu krátkou chvíli, co jsem seděla venku mi začínala být zima. Přitáhla jsem si kolena k tělu.

"Tula fumin, Ari."řekl mi po dlouhé chvíli mlčení a objal mě kolem ramen. Opřela jsem se o něj. Dlouho jsme takhle seděli. Pomalu jsem v jeho objetí usínala.

"Ari, vstávej a běž se schovat."probudil mě nemilosrdně.

"Co se děje?"zeptala jsem se.

Ber vstal a zamířil si to ke stanům. Za chvíli z jednoho vylezl Fron s Jekem. Ber mi nic nevysvětlil. Vysvětloval jen Fronovi a Jekovi. Nakonec vzbudili i Jarin, složili stany, všechno naskládali na tři koně. Přišel ke mně Fron.

"Ari."oslovil mě opatrně, "Pojedeš teďka s Jarin dál. Neohlížej se. Brzy vás s Jekem a Berem doženeme."

"Co se děje?"chtěla jsem vědět.

"Jeďte už. Jarin, dej na ni pozor."

"Frone."řekla Jarin zoufale.

"Ava aista. Nic se nám nestane."odpověděl jí Fron, i když se ptala jen a jen na jeho zdraví. S Fronovou pomocí se dostala do sedla.

"Jeku, co se děje?"zeptala jsem se pro změnu jeho.

"Bude lepší, když to nebudeš vědět."odpověděl, "Nasedni."pobídl mě a pomohl mi do sedla. Fron se loučil s Jarin.

"Jek, já nechci odjet, nechci vás tu nechat…"nenechal mě domluvit a plácl Lafa po zadku.

"Ari, jeď."pohlédla jsem na něj a na Bera. Pak mi oba dva zmizeli z dohledu. Brzy jsem pochopila, proč nás Fron poslal pryč. Za našimi zády byl tábor napaden. Zastavila jsem Lafa a pobídla ho zpět. Jarin jsem nechala svému osudu. Na kraji našeho bývalého tábořiště jsem sesedla a poslala Lafa pryč. Schovala jsem se v houští a sledovala bitvu o život nás všech. Zatím jsem se nehodlala zúčastnit a jen jsem pozorovala. Dlouho jsem v nezúčastněné pozici nezůstala. Vystopoval mě jeden ze skřetů, chytil mě a nemilosrdně mě hodil doprostřed relativně malého bojiště. Všichni se zastavili. Připadalo mi to jako věčnost, ale byl to jen zlomek sekundy. Jakmile jsem se dostala na nohy, byla jsem nucena bojovat, ačkoli jsem nechtěla. Fron si mě během chvíle přestal všímat. Vedle mě se objevil Ber.

"Ari, co tu děláš?"

"Já neměla v plánu bojovat."

"Uteč, prosím tě."zavolal na mě naléhavě, ale já jsem nemohla. Byli jsme obklíčeni nepřáteli.

"Nemám kudy."zakřičela jsem na něj přes bitevní vřavu. Ber se rozhlédl. Skutečně jsem neměla kudy utéct. Ani jsem se neměla jak bránit, protože dýka zůstala v sedlové brašně. Prozatím jsem jen uhýbala. Nic jiného jsem dělat nemohla. Mezi bojujícími skřety jsem občas zahlédla lidskou tvář. - Kdyby ta tvář měla v rukách ještě kvalitní meč, nebylo by setkání k zahození. - blesklo mi hlavou. Chvílemi jsem na sobě cítila Berovy ujišťující pohledy. Ve volné chvíli mi podal svou dýku, abych se mohla, i když chabě, bránit. Přede mnou se konečně jeden z dříve viděných lidských tváří. Bal. Poslední z trojice, kterou jsme potkali na cestě do Modrého Města. Nečekala bych ho tu, a tak mě jeho přítomnost docela zaskočila. Zastavila jsem se.

"Teď je šance se ti za pomstít všechno , co jsi kdy udělala."řekl a srazil mě na zem. Bera obklopili nepřátelé. Na pomoc mi přispěchat nemohl.

"Za mého bratra- za Mučiho. Za všechny mé přátele, které jsi nemilosrdně zabila."ječel na mě a zaútočil. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo uhýbat a bránit se. Na pomoc mi nemohl přijít ani Fron s Jekem. Byla jsem naprosto sama. Docházel mi dech a moje rychlost upadala. Sotva jsem pletla nohama. Několikrát jsem klopýtla, spadla, chvíli uhýbala na zemi převalováním, ale nakonec jsem vstala a pokračovala v úhybných manévrech. Nesledovala jsem ostatní. Neměla jsem na něco podobného čas. Nedařilo se mi dostat blíž k Balovi, ani na takovou vzdálenost, ze které bych ho mohla alespoň částečně zranit nebo zpomalit.

Jít jen s dýkou proti dvouručnímu meči je nadlidský úkol. Začala jsem zpomalovat. Ubývaly mi síly a energie. Podlomily se mi kolena. Nedokázala jsem znovu vstát, tak jsem se smířila s osudem. Bal si tu chvíli začal vychutnávat. Odkopl dýku z mé ruky. Málem mi zlomil zápěstí. S úsměvem se napřahoval ke smrtícímu úderu.

"ARI!!"zařval zoufale Ber. Naposledy jsem se na něj podívala pohledem, který říkal všechno. Dál jsem si ho nevšímala. Před očima mi proběhly všechny tváře lidí, které jsem potkala a kteří se navždy zapsali do mého srdce. Čekala jsem zásah, bolestivý a zaručeně poslední. Meč ovšem nedopadl. Někdo chytil Bala za rameno, otočil ho ke mně zády a zasáhl. Přesněji řečeno probodl. Těsně vedle páteře nalevo mezi žebry se objevila zakrvácená špička meče. Po chvíli špička zmizela a rány se vyhrnula krev. Ruka z ramene zmizela a Bal se postupně složil k zemi. Mě se naskytl pohled na mého zachránce. Téměř okamžitě přeskočil Balovo mrtvé tělo a dřepnul si vedle mě. Z blízka jeho tvář vyzařovala ještě více strachu než z dálky. Začala jsem se sbírat ze země. Jakmile jsem si sedla, byla jsem již v Berově pevném objetí. Nebránila jsem se. Obejmout jsem strašně moc potřebovala. Pomohl mi vstát.

"Ari, nic ti není? Všechno v pořádku?"zeptal se mě. Jen jsem kývla hlavou. Nebyla jsem schopná cokoliv říct. Všechno okolo mě se točilo. Udělala jsem dva kroky, stihla zjistit, že se dobojovalo, skácela se k zemi a přestala vnímat.

"Ari."oslovil mě někdo. Nechtělo se mi ze slastného bezvědomí, ale musela jsem.

"Ari, probuď se prosím."žádal mě někdo. Pootevřela jsem oči. Ležela jsem na houni. Kousek ode mě plápolal oheň a kolem něj seděli všichni ostatní. Jarin ve Fronově objetí a hned vedle Jek. Bera jsem nikde nenašla. Po chvíli koukání skrz oheň jsem musela svou tvář odvrátit. Přetočila jsem se na záda a pohlédla na již blednoucí noční oblohu. Nade mnou se skláněl Ber. Díval se na mě. Dlouho jsem pohled z očí do očí nevydržela. Pomalu jsem se s Berovou pomocí posadila.

"Ari, jsi v pořádku?"zeptal se mě Fron.

"Snad ano."odpověděla jsem. Víc jsem ze sebe nedostala. Byla jsem tak unavená jako nikdy v životě. Ber mi podal láhev s vodou.

"Díky."napila jsem se. Trochu mě to probralo, ale že bych měla sednout do sedla mě ani nenapadlo. Potřebovala bych si chvilku zdřímnout. Opřela jsem se o Bera a zavřela oči. Usnula jsem.

"Ari."oslovil mě někdo a znovu mě probudil.

"Co se děje?"zeptala jsem se. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že už je ráno. Oheň nechali vyhasnout. Čekalo se jen na mě. Spánek mě trochu posílil, ale na druhou stranu jsem dokonale ztuhla a začalo mě všechno bolet. Trvalo mi dlouho než jsem se vyhrabala na nohy. - Nevím jak budu řídit Lafa, když mě tak bolí nohy. - blesklo mi hlavou, ale na tohle jsem měla myslet dřív a ne až teď. Pomalu jsem obešla tábor. Neustále mě někdo pozoroval. Prvně jsem jedním okem koukla na Bera. Tentokrát mě nesledoval, ale místo toho mi sedlal Lafa. Pak jsem přes Jeka a Jarin mrkla na Frona. Až poslední možnost byla správná. Uhnul pohledem a zavládla mezi námi vypjatá atmosféra. Vyčítal mi mé jednání. Jak mě vychoval, tak se holt budu chovat. Do sedla jsem se překvapivě dostala sama. Hodinu po svítání jsme vyrazili.