Procitla jsem.
"Mára arin, Ari."oslovil mě Ber. Ležela jsem v jeho objetí.
"Mára arin."odpověděla jsem. Pohladil mě po tváři.
"Je ti lépe?"
"Moc ne. Kdy ses vrátil?"
"Ještě jsem neodešel."
"Jak to?"
"Nemohl jsem, ale…"
"Budeš muset. Nechci, abys měl kvůli mně problémy. Jen běž."řekla jsem po chvíli.
"Dobře."usmál se na mě. "Asi to bez tebe nevydržím."
"Nechci, abys měl problém."
"Nebudu, neboj se."
"Snídal jsi?"
"Ještě ne. Nasnídám se po cestě."
"Něco ti nachystám."vstávala jsem.
"Nechoď, ještě chvíli zůstaň."nedovolil mi odejít.
Leželi jsme mlčky vedle sebe. Navzájem jsme si hleděli do očí. Po chvíli Ber beze slova vstal. Věděla jsem, že přišla chvíle, kdy se budeme muset rozloučit. Pozorovala jsem ho. Nesnažila jsem se ho zastavit, neuspěla bych. Obul si boty. Když se přepásával mečem, na chvíli se zarazil. Pomalu se otočil směrem ke mně. Snažila jsem se zadržet na světlo denní deroucí se slzy. Ber došel k posteli a sedl si na ni.
"Namárië, Ari, brzy se vrátím."řekl, dlouze mě políbil, naposledy se mi podíval do očí a odešel z mého pokoje. Setřela jsem slzy a vyhrabala se z peřin. Hodila jsem přes sebe volnější šaty a seběhla dolů. Bera jsem potkala v kuchyni. U stolu seděl Fron.
"Mára arin."řekla jsem potichu.
"Mára arin."odpověděl Fron. Vzala jsem si ze skříně hrnek a z konvice na stole jsem si nalila čaj. Chvíli po mě přišla Jarin. Společně jsme se nasnídali. Pak se Ber zvednul od stolu, naposledy se na mě podíval.
"Namárië."řekl a opustil místnost. Nevstala jsem, nebyla jsem toho schopná. Jen jsem netečně zírala na dveře.
"Ari."oslovil mě opatrně Fron. Seděl na židli těsně vedle mě, "Co tě trápí?"zeptal se přímo.
"Mám o něj strach."řekla jsem potichu. Fron mě objal. Přitiskla jsem se k němu.
"Ari, on se vrátí."pošeptal mi do ucha a políbil do vlasů, "Neplač."
"Promiň."omluvila jsem se.
"Neomlouvej se."
"Asi dneska nebudu schopná nic dělat."
"To nevadí. Jarin všechno zařídí. Netrap se, Ari."
"Dobře. Už víš, kdy bude pohřeb?"zeptala jsem se na citlivou otázku.
"Dneska odpoledne."
"Budu mít ohledně toho nějaké povinnosti?"
"O ničem nevím. Nejspíš půjde jen o uctění mrtvých."
"Dobře. Asi si půjdu lehnout."vstala jsem.
"Ari."zastavil mě, !Zůstaň tady s námi, neměla bys být sama."
"Dobře."znovu jsem si sedla na židli a opřela se.
"Ari?"
"Ano?"
"Mám tě rád."pohladil mě po zádech.
"Já tebe taky, Frone."odpověděla jsem. Fron vstal, políbil mě do vlasů a šel pomoct Jarin. Přesedla jsem se ke zdi, abych nezavazela. Sledovala jsem Jarin, jak se dovedně orientuje v kuchyni, a Frona, jak se snaží pomáhat. Pozorovala jsem Fronovo chování k Jarin. Každou chvíli ji něžně pohladil, objal, políbil na tvář. Choval se přesně tak, jak bych chtěla, aby se ke mně choval Ber. Možná se tak ke mně chová, jen to asi nevidím. Proseděla jsem takhle celé dopoledne.. po obědě jsem se odebrala do pokoje. Sedla jsem si k oknu.
"Ari?"oslovil mě Fron, "Měla by ses připravit."
"Ano."vstala jsem.
"Jarin ti pomůže."
"Dobře."
"Ari, posloucháš mě?"
"Ano."odpověděla jsem a vstala ze židle. "Děkuji, Frone."otočila jsem se k němu čelem a chytila jej za opasek. Fron mi položil ruce na ramena. Hleděli jsme si do očí. Objal mě.
"Tak se připrav."řekl po chvíli, pustil mě, pohlédl mi do očí a odešel z mého pokoje. Za chvíli přišla Jarin. Hned jsme se vrhly do přípravy. Odmítla jsem líčení, tak jsme za chvíli vyšly ven. Zavěsily jsme se do Frona a společně jsme opustili dům. Rozloučení se konalo na dvoře. Na podstavci stály dvě rakve. Obě byly otevřené. V jedné ležel Jek a vpravo od něj Melin. Oba byli oblečení do nejlepších šatů okolo rakví byl zástup. Nevěřila jsem, že se přijde s Melin a Jekem rozloučit tolik elfů. Trochu jsem se rozhlédla. Mezi zcela neznámými tvářemi jsem zahlédla Frenina. Pak jsem se znovu zahleděla na sličnou tvář své matky. Usmívala se. Tvářila se spokojeně. Podívala jsem se na Jeka. Ve tváři měl stejný spokojený výraz jako Melin.
"Ari."oslovil mě Fron.
"Co je?"zeptala jsem se. Fron mi podal červenou a bílou růži.
"Červenou vložíš do rukou Melin a bílou Jekovi. Pokud chceš, můžeš nějak projevit svůj vztah k nim. Nakonec se ukloníš. Rozumíš tomu?"
"Snad ano. Kdy mám jít?"
"Až po mě."odpověděl. z davu vystoupil muž. Na dlouhou dobu jsem ucítila na sobě pohled. Nenápadně jsem na něj pohlédla. Naše pohledy se spojily.
"Dnes jsme se přišli rozloučit s Melin, která se zdála mrtvá již před mnoha lety, a s Jekem, jejím druhým synem, který je další bolestnou obětí této dlouhé války."stále se na mě díval. Na chvíli se odmlčel. Pak se otočil k lidem okolo, "Prvně zemřelé uctí rodina, po té je můžete uctít i vy ostatní."pohlédl na frona a skoro neznatelně přikývl. Fron ještě chvíli postál nehnutě na místě. Pak se váhavě rozešel k rakvi Melin. Do rukou ji vložil rudou růži, velice podobnou té, co jsem držela v ruce já. Políbil Melin na čelo, přešel k jejím nohám a hluboce se uklonil. Pak přešel k rakvi s Jekem. Do rukou mu vložil bílou růži, políbil jej na čelo a u jeho nohou poklekl na koleno. Vyjádřil tím nevyšší úctu, jakou může bojovník bojovníkovi projevit. Po chvíli vstal a hluboce se uklonil pak se vrátil ke mně. Na chvíli mi rukou stiskl rameno. Vykročila jsem. Stanula jsem vedle Melin. Do očí mi hrkly slzy. Vložila jsem růži Melin do ruky. Sklonila jsem se nad ní, zahleděla se do její sličné tváře. Fron mi celý život tvrdil, že jsem jí neuvěřitelně podobná. Políbila jsem ji na čelo, pohladila ji po tváři. - Je to naposledy, co ji vidím. - blesklo mi hlavou. S kamennou tváří a hrdě vztyčenou hlavou jsem přešla mrtvé Melin k nohám a hluboce se uklonila. Stále s pohledem upřeným na Melin jsem velmi pomalu přešla k Jekovi. I Jekovi jsme vložila do rukou růži, zahleděla se do jeho tváře. Políbila jsem ho na čelo a pohladila po tváři. Ukápla mi slza. Setřela jsem ji z Jekovy tváře. Ještě chvíli jsem na něj hleděla. Pak jsem odstoupila k jeho nohám, abych mu mohla vzdát nevyšší úctu bojovníka, i když jsem to podle tradice jako žena udělat nemusela. Několik účastníků hlasitě vydechlo údivem. Vstala jsem, hluboce se uklonila a pohlédla na Frona. Kývnul mi na souhlas, že jsem v ničem nechybila. Vrátila jsem se k Fronovi. Chvíli bylo ticho.
"Ne!"ozvalo se z davu. Do předu se prodírala nějaká žena. Po chvíli jsem poznala v ženě Friinin. Pohled upřela na Jeka, pak se otočila na mě. V jejím pohledu jsem četla velkou bolest a nenávist vůči mě.
"Ty jsi…"ukázala na mě, "Ty jsi ho zabila."zakřičela a hnala se ke mně.
"Friinin."snažil se ji někdo zastavit slovy. Nepovedlo se. Chytila mě za ramena a třásla se mnou.
"Zabila jsi ho."křičela. Nechala jsem si to líbit.
"Friinin, nech toho."vložil se někdo mezi nás a snažil se nás odtrhnout.
"Zabila ho, zabila."křičela na mě. Odtrhli nás. Friinin odváděli dva muži pryč a za nimi se loudal Frenin.
"Ari, není ti nic?"zeptal se mě Fron. Nevnímala jsem ho. Hleděla jsem do míst, kam odvedli Friinin. Netušila jsem, že už ji nikdy víc neuvidím. "Ari."
"Ano? Ne nic mi není."pohlédla jsem mu do očí. Pohladil mě po tváři a znovu se postavil čelem k mrtvým. Postupně mrtvé uctili všichni přítomní a dvůr se postupně vyprázdnil. Domobrana zavřela rakve a odnesla je ze dvora. Melin bude na mé přání pohřbena na místě, kde jí otec vyznal své city. Jek měl navždy spočívat po jejím boku. Potom už jsme definitivně osaměli. Vrátili jsme se do domu. Odešla jsem rovnou do svého pokoje. Ze stolu jsem vzala obrázek Jeka se mnou a Fronem a sedla si na parapet okna. Venku se začal lehce snášet sníh. Po tvářích mi tekly slzy. - Už je nikdy neuvidím. - blesklo mi hlavou. Venku se setmělo. Proseděla jsem na okně celý zbytek dne.
Někdo zaklepal.
"Ari."oslovil mě Fron. Rychle jsem setřela slzy. "Mohu dál?"zeptal se.
"Ano."odpověděla jsem roztřeseným hlasem. Fron vešel. Zprvu mě nemohl najít.
"Ari, kde…"zarazil se, když mě spatřil sedět na okně, "Nechceš skočit, že ne?"zeptal se opatrně.
"Ne, neboj se."pousmála jsem se a seskočila z okna, "Na to mám moc velký pud sebezáchovy a velký strach ze smrti."
"To je dobře. Půjdeš s námi povečeřet?"vzal mé ruce do svých. Sklonila jsem hlavu.
"Ne, děkuji, ale chtěla bych být sama."
"Dobře. Něco ti přinesu, dobře?"nadzdvihl mi bradu. Pohlédla jsem mu do očí a kývla na souhlas. Fron mě políbil na čelo a opustil můj pokoj. Já se opět usadila na parapet okna. I přes zimu, která se drala skrz okno jsem usnula tak rychle, že ani nevím, kdy znovu přišel Fron.
Žádné komentáře:
Okomentovat