Není konec všeho 21. část

Probudila jsem se. Netušila jsem, jak se to stalo, ale probudila jsem se Berovi na hrudi. - Asi se v noci něco stalo, jinak by tu nebyl. - blesklo mi hlavou. Vymotala jsem se z přikrývek aniž bych ho vzbudila. Rychle jsem se převlékla, rozčesala si vlasy a sepnula je do culíku. Ber stále spokojeně podřimoval. Sedla jsem si vedle jeho ramene na postel a pozorovala ho. Někdo zaklepal. Vstala jsem a otevřela.

"Mára arin, Ari."pozdravil mě Fron.

"Mára arin."odpověděla jsem. Stále jsem se nedokázala Fronovi podívat do očí.

"Už jsi vzhůru?"

"Ano, mám ti nachystat snídani?"zeptala jsem se.

"Ne, to zvládnu."

"Dobře."chtěla jsem se vrátit do pokoje.

"Ari."zastavil mě, "Co se děje? Mluv se mnou."letmo jsem na něj pohlédla, "Nic ti nevyčítám."

"Já vím."špitla jsem a nedovolila Fronovi, aby mě znovu zastavil. Zavřela jsem dveře a vrátila se k Berovi. Pohladila jsem ho po tváři ve snaze ho probudit. Nepovedlo se. Políbila jsem ho na čelo. Stále nic. Jen se pousmál. Už mi bylo jasné, že spánek jen předstírá, ale i tak jsem dál hrála jeho hru. Políbila jsem ho znovu...

...a najednou jsem ležela na zádech s usmívajícím Berem nad sebou.

"Mára arin."řekl.

"Mára arin."odpověděla jsem, "Proč já nikdy nepočítám s tím, že mi něco vyvedeš?"usmála jsem se, ale smutek jsem ukrýt nedokázala,

"Ari. Nebuď smutná. Vím, že je těžké ztratit blízkou osobu, ale tohle patří k životu."

"Já vím. Promiň, ale já to…"umlčel mě.

"Společně to zvládneme."

"Jen…"

"Vím, co tě tíží. Fron ti nic nevyčítá. Má tě stále rád jako dřív., možná po tom, co se stalo, ještě víc. Nechce tě ztratit."

"Jak to víš?"

"Včera jsem s ním měl krátkou debatu v noci."

"On mi odpustil?"zeptala jsem se.

"Neměl ti co odpouštět."řekl a odstranil mi z čela neexistující pramen vlasů.

"Ale…"

"Ari, on tě potřebuje. Potřebuje tě po svém boku."

"Já jeho taky, a taky bych potřebovala…"do očí mi hrkly slzy.

"Já vím."setřel mi slzy, "Neplač."

"Promiň, pořád tomu nevěřím."

"Jek neumřel celý. Jednu jeho část máš v sobě a jednu Fron. Totéž se týká tvé maminky. Vždycky budou s tebou."řekl. Mlčky jsme si hleděli do očí.

"Děkuji."řekla jsem po chvíli.

"Tak pojď."řekl Ber a pohladil mě po tváři, "Půjdeme na snídani. Už mám hlad."vstal.

"Dobře."posadila jsem se. Nastavil ruku, přijala jsem a společně jsme sešli do kuchyně a nasnídali se.

"Co chceš dělat celý den?"zeptal se mě Ber.

"Měla bych pomoct Fronovi se zařizováním a tak."odpověděla jsem.

"Aha, dobře."

"Já…"třásl se mi hlas, "Promiň…"prudce jsem vstala od stolu až jsem převrhla židli a utekla do svého pokoje.

"Ari."křikl za mnou. Nechtěla jsem ho zatěžovat svými problémy a pocity. Musela jsem se s tím vyrovnat sama. Vběhla jsem do pokoje a svalila se na postel. Na nočním stolku jsem měla postavený obrázek, který jsem našla u Melin v pokoji. Všichni jsme se na obrázku usmívali a vzájemně se objímali. Jek mi najednou připadal, že je nejvýrazněji vykreslen. - Ještěže už slavnost skončila. Po tomhle bych nebyla schopná takového veselí. - blesklo mi hlavou. Někdo vešel. Nevnímala jsem. Dotyčný se posadil na postel za mými zády.

"Ari."oslovil mě, "Co je ti?"zeptal se Ber. "Řekni mi, co se děje."položil mi ruku na rameno, "Prosím, Ari." Neodpověděla jsem, jen jsem hypnotizovala obrázek ve snaze oživit Jeka. "Ari, prosím."otočil mě čelem k sobě. Pohlédla jsem mu do očí. "Půjdeme se projít? Přijdeš na jiné myšlenky."pohladil mě po tváři.

"Já…všude ho vidím."

"Já vím."usmál se. "Pojď."nastavil mi ruku. Po chvíli váhání jsem přijala. Společně jsme opustili dům. Venku sněžilo a velmi hustě.

"Jestli ti to nevadí, nebudeme se dneska toulat do neobydlených částí lesa. Taky by se nám mohlo něco stát. není dobrá viditelnost."

"Dobře."odpověděla jsem aniž bych vnímala. Pohlédl na mě.

"Ari."oslovil mě, "Ari!"oslovil mě důrazněji.

"Ano?"reagovala jsem. Zastavil, postavil se proti mně, položil mi ruce na ramena a pohlédl mi do očí.

"Ari, co se děje? Nevnímáš mě."

"Promiň, nedokážu myslet."sklonila jsem hlavu a chtěla se otočit.

"Ari."nedovolil mi, abych se otočila, "Vypovídej se."stírala jsem si slzy, "Nestyď se za slzy."

"Promiň, nechci ti přidělávat starosti."

"Ari, jak tě mám přivést na jiné myšlenky?"

"Já nevím…"

"Ach, Ari."objal mě. Stále jsem myslela na Jeka. Nedocházelo mi, že jej už nikdy neuvidím. Prošli jsme část města. Kolem oběda jsme se vraceli královskou zahradou. Po stromy jsme se na chvíli zastavili. Mě se to stalo osudným. Nade mnou se ozval nějaký hluk. Když jsem se podívala nad sebe, viděla jsem jen bílo. Sklonila jsem hlavu a hned na to mě srazila sněhová lavina, která sjela z větví stromů. Ocitla jsem se v bílé tmě. Nedokázala jsem se pohnout. Chtěla jsem umřít, ale myšlenka, že bych tu nechala smutného Bera a Frona mě od pomalé smrti odradila. Oni si to nezaslouží. Sníh mě tížil na zádech. Nemohla jsem se nadechnout

"Ari."zaslechla jsem. Někdo mě chytil za ruku. Chvíli na to jsem se mohla nadechnout a pohnout se. Posadila jsem se. Moje hlava se ocitla v něčích dlaních. Ruce mi odstranily vlasy z obličeje. Vzhlédla jsem. Pohlédla jsem přímo do Berových ustaraných očí.

"Jsi v pořádku?"zeptal se.

"Ano. Nic mi není."

"Opravdu?"

"Ano."pohladila jsem ho po tváři. Usmál se a políbil mě.

"Tak pojď. Musí ti být zima, když jsi tak zapadla."pomohl mi na nohy. Otřepala jsem si ze šatů sníh a po boku Bera jsem kráčena do paláce na oběd. Moc jsem toho nesnědla. Neměla jsem chuť a ni myšlenku na jídlo. Po obědě mě Ber na mé přání doprovodil domů.

"Povinnosti mě volají, nebudeš se tu sama bát?"

"Ne, neboj se. Buď opatrný."

"Ava aista. Nic se mi nestane."políbil mě.

"Vrať se brzy."

"Pokusím se."chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě. "Namárië, Ari."políbil mě. Objala jsem ho, chvíli jsme se dívali navzájem do očí. Pak jsem se k jeho ústům opět přiblížila. Políbil mě. Jednou rukou jsem ho objímala kolem pasu a druhou ho hladila ve vlasech. Hladil mě po zádech. Dlouho jsme setrvali v polibku.

"Ach,Ari."vzdychl.

"Copak?"zeptala jsem se.

"Nechce se mi odcházet."

"Opravdu? Jak to?"

"Nechci tě teď opustit."

"Proč, je nějaké nebezpečí, že se nevrátíš?"

"Netrap se, Ari…"

"Řekni mi všechno."zarazila jsem ho, "Bojím se o tebe."pošeptala jsem Berovi.

"Nic se mi nestane, Ari."utěšoval mě.

"Kam jedeš?"

"Stále monitorujeme nepřítele. Nikdy nevíme, co se může stát."

"Proč to děláš? Proč musíš takhle jezdit."

"Jsem člen domobrany."

"Já vím, ale proč nepošlou někoho jiného? Jsi důstojník, nebo ne?"

"To sice jsem, ale i důstojníci musí do nebezpečí. Udrží to jednotu. Musím jít příkladem. Nechci ti zatěžovat hlavu, Ari."objal mě. Tekly mi slzy. "Zvládneš to? Jsi v pohodě?"zeptal se po chvíli ticha.

"Budu v pohodě."setřela jsem slzy.

"Ari."vzdychl a objal mě pevněji.

"Miluji tě."pošeptala jsem mu do ucha. Políbil mě na krk, pak vzal moji hlavu do svých dlaní a zahleděl se mi do očí. Usmíval se. Trochu jsem nechápala jeho reakci. Já pro něj pláču a on se usmívá. Do očí mi znovu hrkly slzy.

"Copak?"zeptal se.

"Čemu se směješ?"odpověděla jsem otázkou.

"Já se nesměju ničemu."

"Tak co ten úsměv?"

"Děkuji ti."

"Za co?"nechápala jsem.

"Za to co jsi před chvílí řekla."odpověděl. Stále jsem nechápala. "Řekla jsi mi, že mě miluješ. Jen ty dvě slova mě budou chránit před jakýmkoli nebezpečím."vysvětlil. udiveně jsem na něj hleděla. "Ari, já…"chvíli se odmlčel.

"Bere, co mi chceš říct?"

"Je potvrdit to, co jsem řekl před dvěma dny v noci."

"Co jsi řekl?"chtěla jsem to znovu slyšet, i když jsem to věděla. Pohladila jsem ho po tváři.

"Melinye lë. Miluji tě."sklonil se. Těsně před polibkem se zastavil, zahleděl se mi do očí, a pak mě vášnivě políbil. Objala jsem ho. Dlouho mě líbal. Nakonec mě políbil na čelo.

"Namárië."zašeptal.

"Opatruj se."odpověděla jsem.

"Pokusím se. Ava aista, Ari, vrátím se."naposledy se podíval mi podíval do očí, pustil mě, zavřel dveře a odešel. Klesla jsem na kolena a rozplakala se.

Dveře se otevřely. Nevnímala jsem, kdo přišel.

"Ari, co tu děláš?"oslovil mě někdo. Neodpověděla jsem. Někdo se mě dotkl. "Ari, co se děje?"znovu mě oslovil příchozí. Nadzdvihl mi bradu. Pohlédla jsem ubrečenýma očima přímo Fronovi do očí.

"Promiň."rozhlédla jsem se, "Jak dlouho tu jsem?"

"Nevím, před chvíli jsem přišel."odpověděl, "Vstaň."pomohl mi na nohy.

"Půjdu spát. Mára lómë."setřela jsem slzy.

"Ari."zastavil mě na odchodu, "Co se děje?"zeptal se. Odvrátila jsem hlavu. "Řekni mi to. Jde o Bera?"

"Musel odjet."oznámila jsem.

"Ari, nic se mu nestane. Běž si lehnout. Kdy se má vrátit."

"Nevím, neřekl mi to."sklonila jsem hlavu. "Jdu si lehnout. Aspoň mi to rychleji uteče."odešla jsem ze síně po schodech do svého pokoje. Okamžitě jsem sebou plácla na postel. Usnula jsem.

"Ari,"oslovil mě někdo, "Už musím jít."dotyčný mě pohladil po zádech. Otočila jsem se čelem k němu. K Jekovi.

"Jeku, co tu děláš?"zeptala jsem se.

"Přišel jsem se rozloučit, Ari."

"Neodcházej, prosím."chytila jsem ho za ruku. Na chvíli se posadil.

"Ari, už opravdu musím jít. Nejde to jinak."

"Jeku, prosím. Potřebuji tě."

"Ari, už to nezměníš. Máš Bera. Nepotřebuješ mě."

"Jeku, neodcházej."

"Namárië, Ari."vstal z mé postele a odcházel ke dveřím. Nějaká neviditelná síla mě zadržela.

"Jeku…"křičela jsem.

Ari, probuď se."ozvalo se zdálky.

Jek se naposledy ohlédl a zmizel za dveřmi...

"Ari,"třásl se mnou někdo.

"Kde je Jek?"zeptala jsem se.

"Odešel tam, odkud se nevrátí."řekl Ber. Konečně jsem začala více vnímat.

"Cože?"

"Je mrtvý."

"To není pravda."

"Ari, je mi líto…"

"Před chvílí tu byl."

"To byl jen sen, Ari, je mi to líto."setřel mi slzy, "Ari. Neopustím tě. Já ne."objal mě. "Neplakej. Zůstanu s tebou."zabořila jsem hlavu do jeho hrudi. Hladil mě po vlasech, stále mě držel v náruči. "Spi, Ari."pošeptal mi a políbil mě do vlasů. Usnula jsem.