Procitla jsem. Ležela jsem na boku pod nějakou přikrývkou. Otevřela jsem oči. Byla jsem naprosto v cizí posteli. Okolo mě bylo šero, protože postel měla závěsy. Vyhrabala jsem se z přikrývek a rozhrnula je. Netušila jsem, kde se nacházím. Na stole vedle dveří ležel můj meč. V zrcadle jsem se lehce upravila a otevřela první dveře. Omylem do lázně. - Aha, tak tudy se ven nedostanu. - blesklo mi hlavou. Zavřela jsem je a otevřela druhé na chodbu. Vydala jsem se vlevo. Za chvíli jsem se dostala ke schodům. Stále jsem nikoho nepotkala. Sešla jsem dolů. Dál jsem se sama neodvážila. Otočila jsem se, vyběhla schody a přiblížila se k pokoji, ze kterého jsem vyšla.
"Co tu děláš?"ozval se z pokoje Ber.
"Jen jsem tě chtěla navštívit."promluvila druhá osoba. Žena. Ve mně se probudila žárlivost.
"Nevím, asi zjistila, že se máme brát, tak se vrátila ke své matce."řekla druhá osoba.
"Draen, pokud vím, žádná moje svatba se nekoná a teď prosím odejdi."
"Neodejdu. Tvůj otec se sňatkem souhlasí. Překážkou je jen ona."řekla Draen. Začaly mi téct slzy. Dveře se otevřely.
"Odejdi."řekl Ber. Draen líně a zcela znechucená odešla. Ještě mě stihla sjet povýšeným pohledem a odkráčela.
"Ari?"oslovil mě. Zmateně jsem hleděla za Draen, "Ari. Omlouvám se, že jsem tě nechal samotnou."
"A co…"
"Draen? Snažila se přesvědčit mého otce, aby svolil k našemu sňatku, ale já myslím jen na jednu osobu a přemýšlím, jak jí mám přesvědčit, aby mi věřila."došel ke mně, "O něco podobného se Draen snaží již velmi dlouho, ale…"umlčela jsem ho polibkem.
"Už nemluv."usmála jsem se.
"Dobře. Chceš snídani?"usmál se také. Kývla jsem na souhlas. Vrátili jsme se do pokoje.
"Chtěl jsem ti donést snídani do postele."
"To je…milé."
"Já vím."políbil mě do vlasů, "Když dovolíš…"usmál se a vzal mě do náruče, "Odnesu tě, aby ses mohla nasnídat."položil mě na postel. Sedla jsem si. Ber si sedl naproti mně a mezi nás položil tác s jídlem.
"Já…nevím, jestli vůbec něco sním."sklonila jsem hlavu.
"Co tě trápí?"zeptal se mě Ber. Tác s jídlem odsunul stranou a sedl si těsně ke mně. "Ari."vzal mé ruce do svých. Pohlédla jsem mu do očí. "Vždycky tu budu pro tebe."setřel mi slzy, které se mi draly do očí.
"Já vím. Děkuji."
"Aspoň něco sněz. Zkus to."
"Dobře."z podnosu jsem si vzala jablko a pod bedlivým pohledem Bera jsem se musela najíst.
"Nevíš, jak je na tom Fron?"zeptala jsem se.
"Od včerejší bitvy jsem s ním nemluvil, ale…neměj o něj strach."usmál se.
"Mohla bych tě o něco poprosit?"
"Ano. Tvé přání je mi rozkazem."
"Mohla bych se tu někde umýt?"
"Jistě. Nechám ti přinést nějaké šaty."vstal, "Pojď, ukážu ti, kde se můžeš umýt." Vstala jsem také a Ber mě doprovodil do lázně.
"Mám ti někoho poslat, aby ti pomohl?"
"Ne…díky."odpověděla jsem zasněně.
"A máš všechno, co potřebuješ?"
"Ano."
"Opravdu nechceš pomoct?"
"Bere."musela jsem se usmát, "Nedělej si starosti."otočila jsem se k němu čelem.
"Dobře."usmál se, "Za chvíli jsem zpět."políbil mě, "Neutop se, prosím."
"Pokusím se."usmála jsem se. Ber odešel. Já se hodlala na chvíli naložit do přijatelně teplé vody. Umyla jsem si vlasy a nechala je schnout. Snažila jsem se, aby voda odplavila všechny mé starosti, snažila jsem se vyprázdnit si hlavu, pokud možno na nic nemyslet. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela. Někdo zaklepal.
"Kdo je to?"zeptala jsem se.
"To jsem já, Ari. Můžu vstoupit?"
"chvilku počkej."vyskočila jsem a rychle se zahalila do velkého ručníku. Došla jsem ke dveřím, lehce je pootevřela a vykoukla.
"už jsi hotová?"zeptal se.
"Ano, jen se obleču. Podáš mi prosím ty šaty?"natáhla jsem ruku. Ber se usmál.
"Za polibek, ano?"naklonil se.
"Nechceš toho trochu moc?"usmála jsem se, "Je ti jasné, že mám na sobě jen ručník."
"Je mi to naprosto jasné."
"Ach jo."obrátila jsem oči v sloup, "Jsi neslušný a nevychovaný, když lezeš ženě do lázně, když se koupe."chytila jsem si pořádně ručník.
"Já vím."objal mě kolem pasu, sklonil se a políbil mě, "Tohle je lepší."řekl, chvíli jsme si hleděli do očí, "Tak se obleč, ať ti není zima."podal mi šaty.
"Dobře."vzala jsem šaty a zavřela Berovi dveře před nosem. Rychle jsem se oblékla. Když jsem zjistila, že šaty jsou na šněrování, došlo mi, že budu potřebovat Berovu pomoc. Chytila jsem konce hedvábné tmavé stuhy a musela opustit lázeň.
"Chceš pomoct?"zeptal se mě Ber.
"Ano, prosím."odpověděla jsem. Usmál se.
"Čekal jsem, kdy přijdeš."řekl, když ode mě převzal konce stuh a začal šněrovat. Musela jsem se usmát.
"To jsi udělal schválně?"
"Trochu."přiznal, "Ale tyhle šaty ti nejvíc sluší."políbil mě do vlasů.
"Co budeme dělat teď?"zeptala jsem se.
"Chceš se projít?"
"Asi ano. Chci vidět Frona, vědět, že je v pořádku."
"Dobře. Tak pojď."otevřel dveře a společně jsme opustili pokoj. Sešli jsme ze schodů, ze kterých jsem již jednou seběhla, ale teď jsme pokračovali dál. Konečně jsme se ocitli venku. Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že jsme vyšli z královského paláce. Neptala jsem se, co jsme tam dělali. Vím, že Ber je nějaký vysoký důstojník, takže tam asi bydlí. Dál jsme se tím nezabývala. Za chvíli jsme stáli před naším domem. Odpojila jsem se od Bera a rychle jsem vběhla do domu.
"Frone!"křikla jsem, pak jsme vběhla do kuchyně. Nikde dole jsem ho neviděla. Vyběhla jsem do patra a zaklepala na jeho pokoj. Chvíli jsem čekala, pak se dveře otevřely.
"Mára arin, Ari.pozdravil mě Fron. Byl utrápený. I když se to snažil skrýt, poznala jsem to na něm. Do očí mi vstoupily slzy. Najednou jsem nebyla schopná promluvit. "Ari?"oslovil mě. Nedokázala jsem se mu podívat do očí
"Já…"
"Ari, jestli jde o Jeka, nic ti nevyčítám, že jste se rozdělili. Nic ti nevyčítám."nadzdvihl mi bradu.
"Promiň Frone."chtěla jsem odejít.
"Ari…"zastavil mě a objal.
"Promiň…Frone, promiň."šeptala jsem.
"Ari, neomlouvej se. Nemůžeš za to."utěšoval mě a hladil po vlasech, "Ari, zůstali jsme sami."
"Já vím."špitla jsem, "Slib mi, že se nevystavíš nebezpečí."pohlédla jsem na něj uslzenýma očima, "Že mě nikdy neopustíš."
"Pokusím se, Ari, pokusím se."setřel mi slzy, "Máš nějaký doprovod?"zeptal se. Kývla jsem na souhlas. "Dobře."vzal mé tváře do svých dlaní, "Tak běž. Užívej si."
"A co…pohřeb?"
"Nedělej si starosti. Všechno zařídím. Nezatěžuj se."
"Hmm, díky."sklonila jsem hlavu.
"Tak běž."políbil mě do vlasů.
"Pěkný den."popřála jsem mu, otočila se, seběhla schody a připojila se k Berovi.
"Je ti lépe?"
"Ano, děkuji."
"Půjdeme se projít?"zeptal se mě, "Přijdeš na jiné myšlenky."dodal, když jsem neodpověděla, "Ari."oslovil mě.
"A…ano."odpověděla jsem.
"Jestli nechceš jít, tak mi řekni. Do ničeho tě nenutím."
"Já vím. Půjdeme se projít."rozhodla jsem. Společně jsme opustili dům. Šli jsme mlčky. Na mě dotíraly myšlenky, co by se stalo, kdyby se Hwestovi podařilo to, co zamýšlel.
"Nad čím přemýšlíš, Ari."zeptal se mě Ber.
"Nad včerejškem. Co jsem udělala špatně."odpověděla jsem.
"Neudělala jsi nic špatně."
"Tak proč jsem ztratila mamilsq a Jeka?"zeptala jsem se.
"Lidská nenávist je nekonečná a Hwestova ještě větší. Nemůžeš za to, co se stalo, a ani bys to nemohla ovlivnit."
"Lze ovlivnit mnoho věcí."
"Nemysli na to."objal mě kolem ramen. Na oběd jsme se vrátili do královského paláce. Odpoledne jsme opět vyšli ven na procházku. Došli jsme na mýtinu, kde se odehrála můj souboj se skřety. I když se souboj odehrával v noci, poznala jsem to místo. O kousek dál jsem poznala strom, na který jsem se pokoušela vylézt a ze kterého jsem byla nemilosrdně shozena. Na zemi ještě byla stopa po mém marném boji, který byl vlastně pro mě dobře zakončen. Teda, aspoň si to myslím. Před očima se mi mihl včerejší obraz nade mnou se sklánějícího Hwesty. - Proč mě Ber zavedl zrovna sem? Proč mi působí takovou bolest? - blesklo mi hlavou. Zesmutněla jsem ještě víc než jsem byla.
"Ari, je ti něco?"zeptal se mě Ber, když zpozoroval mé rozpoložení.
"Ne, není."odpověděla jsem a doufala, že se včerejší incident nebude opakovat a že se Ber nebude dál vyptávat.
"Co se stalo."nutil mě přemýšlet. Vzpomněla jsem si na pokoj na Mornaband. - co když se mu to povedlo? . blesklo mi hlavou. - Buď tam, nebo tady. - rozklepala jsem se.
"On se…"nechtěla jsem se svěřovat Berovi s něčím, co se ho netýká, nebo týká? Nevěděla jsem. Otočil mě čelem k sobě. Nechtěla jsem mu to říct. Měl to vědět jen Mernkal. On mě tehdy našel. Zavázala jsem ho mlčenlivostí. Promluvil? Nebo jen Ber něco vytušil? Chtěla jsem to v sobě udusit, zapomenout. Ber mi rozdráždil staré rány.
"Ari, mluv. Uleví se ti."setřel mi slzy, které jsem již nemohla zadržet.
"Já…chci na to zapomenout."
"Ach Ari. Proč jsi tak tvrdohlavá."
"Ono je těžké o tom mluvit."začala jsem, "Když jsem se dostala Hwestovi, odvedl mě na Mornaband. Mučil mě."odmlčela jsem se, "Když jsem se pokusila o útěk, zbičoval mě. Což jsi ostatně viděl."
"Dodneška si vyčítám, že jsem tomu nedokázal zabránit."řekl, když jsem se na chvíli odmlčela.
"To ještě nebylo to nejhorší."sbírala jsem sílu, abych to dopověděla, "V té nejhorší chvíli mě našel Mernkal."
"Proč mi nic neřekl?"
"Požádala jsem ho, aby mlčel. Hwesta…on se pokusil…"musela jsem se hodně nadechnout, "pokusil se mě Zneuctít."řekla jsem skoro šeptem. Sklonila jsem hlavu a čekala nejhorší Berovu reakci. Nechá mě tu stát a navždy na mě zanevře, nikdy se mnou nepromluví. Dlouho bylo ticho šokovala jsem Bera.
"Ari."oslovil mě. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, "Podívej se na mě."pobídl mě mírně. Odmítla jsem. Chtěla jsem utíkat, ale Ber by mi v tom zabránil. I když možná by mě nechal.
"Promiň."špitla jsem.
"Ari, prosím, podívej se na mě."jemně mě pohladil po tváři a nadzdvihl mi bradu, "Chci, abys věděla…"hleděl mi do očí a já se v těch jeho utápěla, "…že tě i přes to všechno, co jsem se dozvěděl, miluji a budu milovat i nadále. I přes to co se stalo i přes to, co se stane."políbil mě. Rozbrečela jsem se. Měla jsem pocit, že to všechno ze mě spadlo. Dlouho jsme se objímali. Pak jsme mlčky vykročili k městu. Nechala jsem se dovést k našemu domu. Nechtěla jsem Berovi způsobit další trapný moment, kdy se setkám s Draen.
"Nebudeš mít strach?"zeptal se mě Ber.
"Neví, to se uvidí v noci."pousmála jsem se.
"Ari, klidně tu mohu zůstat s tebou."
"Já nevím. Co by na to řekl Fron."
"Myslím, že by souhlasil."
"Asi jsi mě ukecal."usmála jsem se. Společně jsme vešli do domu. Všude byla tma.
"Kde si můžu ustlat?"zeptal se mě.
"Kde chceš."odpověděla jsem.
"Abych ti byl co nejblíže."
"To asi nepůjde, tam spí Fron. Ustelu ti ve společenské místnosti, jestli ti to nebude vadit."
"Dobře."souhlasil Ber. Dovedla jsem ho do zmiňované místnosti. Z prádelníku v rohu za dveřmi jsem vytáhla přikrývky a patřičně Berovi upravila pohovku.
"Možná to nebude zrovna pohodlné."varovala jsem ho.
"To nevadí."odpověděl.
"Tak dobrou noc."popřála jsem mi.
"Ari?"zarazil mě.
"Ano?"dala jsem na vědomí, že vnímám. Došel až těsně za mě. Otočila jsem se k němu čelem a pohlédla mu do očí. Beze slov se sklonil a políbil mě.
"Dobrou noc."řekl, když se mi znovu podíval do očí.
"Krásné sny."řekla jsem a konečně odešla. Vyběhla jsem schody do patra, v lázni jsem si opláchla obličej, v pokoji jsem se převlékla, pootevřela okno a zalehla do postele. Na to, že jsem pozdě vstávala, vůbec ničemu se nevěnovala a jen se procházela po městě, jsem byla unavená. Stihla jsem ještě zaregistrovat připravenou večeři a hned jsem usnula.
Jsem v nějakém městě. Částečně to připomíná můj bývalý domov v Modrém Městě. Vešla jsem do domu. Je tam jen Fron a Jek. Loučí se spolu. Nevím, co si povídají, neslyším slova. Nakonec se obejmou. Pak Jek odchází, když jde kolem mě, jen se mi podívá do očí a poplácá po rameni. Větší pozornost mi nevěnuje a otvírá dveře.
"Jeku."křičím za ním. Jen se ohlédne. Chci za ním, ale někdo mě drží. Když se podívám, drží mě Hwesta. Propadám panice. Jen naprosto lhostejně odchází. Křičím…
"Ari, probuď se."vstoupil mi někdo do snu. Probudila jsem se. Nevěděla jsem, kde jsem a kdo mě drží.
"Pusť mě."reagovala jsem. Nevěděla jsem, že to není sen. Myslela jsem si, že je to Hwesta.
"Ari, vzbudíš celý dům."dotyčný mě objal ještě víc, "Ari, to jsem já, Ber."řekl. oddechla jsem si. Okolo mě byla tma.
"Kde je Jek?"zeptala jsem se.
"Odešel, Ari, tam, odkud se nikdy nevrátí."řekl potichu, "Neplakej Ari."
"Promiň, zdálo se mi o něm."řekla jsem potichu, "Proč já, proč se to stalo zrovna mě?"žádala jsem po Berovi odpověď, "Proč se mi staly takové špatné věci. Bojím se, že to nikdy neskončí, že mě musí všichni opustit, že tu zůstanu sama…"
"Ššš…"umlčel mě, "Už nemluv. Zůstanu tu s tebou. Neopustím tě, rozumíš mi Ari?"objímal mě. Dlouho jsem seděla v jeho objetí. Vlastně do té doby, než jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat