Ráno jsem se probudila do sněhové vánice. Snídani jsem si odnesla do pokoje a znovu se usadila k oknu jako večer. Vichřice pomalu ustávala.
"Ari, co tu děláš?"ozvalo se ode dveří. Lekla jsem se. O futra se opíral Fron.
"Nic, jen se dívám z okna."odpověděla jsem.
"Něco se děje?"zeptal se, když uviděl talíř od snídaně na stole.
"Nic se neděje."zahleděla jsem se opět z okna. Přestalo sněžit.
"Ari."došel ke mně a dřepl si naproti mně, "Něco tě trápí. Já to poznám."
"To říkáte všichni."
"Někdo ti ublížil? Provedla jsi něco ty? Klidně mi řekni, co tě trápí. Má to něco společného, s Melin, Jekem, se mnou, Berem nebo s…"
"Hwestou?"dokončila jsem za něj, "Ne, s Hwestou to nemá nic společného. Ani o tebe, Jeka nebo Melin nejde."
"Tak co se děje?"dotíral dál.
"Proč se najednou o mě všichni zajímáte? Kdo s tím začal dřív, ty nebo Ber?"vyjela jsem na něj, "Nikdy jsi podobné otázky neměl. Proč teď, kdy mám vytoužený klid?"
"Ari, vždycky jsem se zajímal o tvé starosti. Možná jsem na tebe dřív nemusel tak tlačit, abys mi odpověděla. Chci ti jen pomoct."nedal se odbýt mým rozhořčením, "Kdy začal s vyptáváním Ber, to nevím, ale tímto ti naznačuje, že mu nejsi lhostejná. Má tě rád. Má tě rád víc než si myslíš."odmlčel se, "Važ si toho, že se tě někdo ptá, jak se máš a co se ti honí hlavou." Podívala jsem se na něj.
"Jenže já o svých pocitech nikdy nemluvila. Neumím to."
"Až přijde čas, budeš vědět, co máš říct."usmál se, "Tak pojď. Postaráme se o koně."vstal a napřáhl ke mně ruku.
"Tak jo."usmála jsem se a ruku přijala.
"Takhle se mi líbíš a řekl bych, že ne jenom mě."tajemně se usmál. Bylo mi jasné, koho tím myslí, ale nenechal jsem se rozhodit. Talíř od snídaně jsem odnesla do kuchyně, umyla a uklidila. Společně jsme vešli do stájí. U svého koně byl Jek.
"Mára arin."pozdravili jsme Jeka. Chvíli na to jsme se oba dva vrhli do očisty svých koní.
"Ahoj, ty můj mazlíku."pohladila jsem Lafa do jeho čistě bílé hvězdě a nabídla mu jablko z kuchyně. Vrhla jsem se na něj. Užívala jsem si ten pocit svobody, který jsem nabyla. Prozatím mi nic nemohlo zkazit náladu, ani pomyšlení na bruslení s Berem. Loudala jsem se. Lafovi se moje pomalá péče zamlouvala. Ani jsem si nevšimla, že si pobrukuji nějakou pro mě neznámou písničku a a že mě Fron s Jekem bedlivě pozorují. Nakonec jsem mu rozčesala kštici, pohladila ho po hvězdě a podstrčila mu druhé jablko.
"Nebude mamiln chybět?"ozval se Fron. Lekla jsem se, myslela jsem, že jsem ve stáji sama.
"Ty mu závidíš už i to jabko?"zeptala jsem se ho.
"Ne."
"Očividně ano, když se takhle ptáš."řekla jsem s úsměvem.
"Co děláš odpoledne?"zeptal se najednou Jek.
"Nevím, asi budu šermovat. Možná půjdu na procházku."odpověděla jsem, "Co budeš dělat ty?"
"Já? Já budu bruslit. Opravdu se to nechceš naučit? Je to jednoduché a zábavné."lákal mě. Zatím jsem nechtěla prozradit, že mě bude učit Ber. Jek by si ze mě utahoval ještě měsíc. Netušil, ani jeden, že mě na jezeře možná potkají. Pousmála jsem se své myšlence, až mě Jek uvidí na bruslích.
Společně jsme poobědvali. Pak se Fron s Jekem vypařili. Šla jsem pozorovat koně do výběhu. Stála jsem opřená o hrazení s bradou opřenou o horní dřevno a s nohou na spodním. Někdo přišel. Cítila jsem se na dvoře bezpečně. Strašidlo jménem Hwesta jsem vytlačila ze svých myšlenek. Příchozí se zastavil těšně za mnou. Nedovolil abych se otočila.zakryl mi oči. Trochu jsem zpanikařila.
"Zkus hádat."ozvalo se mi u ucha.
"Ne, tohle nemám ráda."posteskla jsem si. Začala jsem prsty zjišťovat, kdo mě zbavil zraku. "Nevím."
"Nevzdávej se."ozvalo se.
"Fron ani Jek to není."
"Víš to určitě, Ari?"
"Ano, protože ses jako vždy prozradil řečí, Bere."usmála jsem se, sundala jeho ruce z mých očí a otočila se k němu čelem.
"Že mě vždycky donutíš oslovit tě."opřel se dlaněmi o hrazení za mnou.
"To už jsem já."usmála jsem se ještě víc. Odstranil mi pramen vlasů z čela.
"Tak co, jsi připravená na bruslení?"zeptal se.
"Ne, Bere, tohle nejde. Já…"
"Dala jsi mi souhlas."
"Já jsem neřekla vůbec nic."
"A půjdeš se alespoň se mnou projít?" kývla jsem na souhlas. Řekla jsem Melin, kam jdu, aby neměla strach, a s Berem v závěsu jsem opustila dům. Venku vál lehký vánek a zvedal drobné sněhové vločky. Po ranní vánici nebylo ani památky. Stále bylo pod mrakem. Ber mě vedl městem. Nechala jsem se vést. Kdybych šla sama, určitě bych ještě zabloudila. Ber využil mé nesoustředěnosti a vedl mě k jezeru. Teprve v té chvíli jsem si to uvědomila.
"Opravdu to nechceš zkusit?"usmál se na mě. Zaraženě jsem sledovala postavy, které se elegantně pohybovaly po zamrzlém jezeře. Posadili jsme se na lavičku kousek od ledové plochy.
"Opravdu je to tak jednoduché jak říkáš?"začala jsem se zajímat. Ber se na mě nejistě podíval.
"To už nedokážu posoudit. Vyzkoušej a uvidíš."podal mi bílé brusle. Váhavě jsem je vzala. "Neboj se toho."šněroval svoje brusle. Chvíli jsem se dívala, ale princip tohoto šněrování jsem nepochopila.
"Musí se to šněrovat? Nemůžu to mít jen tak?"
"Chceš si podvrknout kotníky?"podíval se na mě Ber pohledem, jestli svou otázku myslím vážně. Když ale viděl, jak se snažím zavázat první brusli, nemohl se na mě dívat a přispěchal mi na pomoc.
"Máš to dostatečně stažené?"zeptal se mě.
"Jak to poznám?"
"Až se postavíš."usmál se.
"To bude horší. Že já se nechala ukecat do něčeho takového." S Berovou pomocí jsem se postavila na tenké nože bruslí.
"Tak co, dobrý?"
"Zatím ano,ještě stojím. Uvidíme, jak dlouho stát budu."pousmála jsem se.
"Tak jo, jdeme na led."
"Jak se v tom chodí?"
"Úplně normálně. Ničeho se neboj, já tě na zem nepustím."usmál se. Doklopýtala jsem na okraj jezera.
"Je to docela namáhavé."
"Teď už to bude jednodušší."
"Vážně?"zeptala jsem se ho. Ber se rozjel dozadu.
"Vidíš jak je to jednoduché?"opsal jakousi elipsu a vrátil se ke mně. Pomohl mi na led. "Teď se odraz od zoubků na špičce."instruoval mě.
"Tam nějaké jsou?"zeptala jsem se s úsměvem.
"Ano. Zkus to."
"Mára rë."ozvalo se z jezera. Ber mě na okamžik pustil. Já se zrovna odhodlala k odrazu a ……letěla jsem na zadek. Na bruslích se k nám ladně přihnala Draen.
"Mára rë."odpověděl Ber. I přes jeho přívětivý výraz jsem poznala, že by Draen dneska radši nepotkal. Pomohl mi vstát. Teprve potom si Draen všimla i mě.
"Mára rë, Ari."sjela mě pohledem.
"Potřebuješ něco, Draen?"zeptal se Ber.
"To ani nemůžu pozdravit přítele? Chtěla jsem si s tebou zabruslit. Půjdeš?"
"Promiň. Momentálně nemám čas. Učím bruslit. Takže, když dovolíš…"
"Dobře, zopakuji si s vámi základy."usmála se Draen. Ber se k ní obrátil zády. Ztrápeně a omluvně se mi podíval do očí.
"Tak jedeme. Zkus se znovu odrazit od zoubků."instruoval mě k prvnímu kroku. - No vida, po druhé to bylo lepší. Alespoň jsem neskončila na zadku.
"Vystřídej nohy."pobídl mě. Zkusila jsem. Lehce jsem klopýtla o zoubky, ale Ber mě střežil jako oko v hlavě. Tímto stylem jsme dojeli do třetiny šířky jezera.
"Tak co, zkusíš to sama? Bez opory?"zeptal se.
"Jsi normální?"pousmála jsem se.
"Naprosto. Neboj se. Není to zas tak těžké."
"Víš jak to dopadlo posledně."
"No jo, to jsi na tom stála sotva dvě minuty. Teď už je to jiné. Dojela jsi až sem. To je velký úspěch."
"Dojela? Mě to spíš připadalo jako klopýtání."pousmála jsem se.
"Tak do poloviny cesty ke břehu tě ještě povedu, ale pak pojedeš sama, platí?"
"Nic nezaručuji."
"Tak jedem."odrazil se. Musela jsem ho následovat, "Nepředkláněj se tak."řekl mi, "Pokrč trochu kolena."chvíli mlčel, "Výborně."pochválil mě. Blížila se chvíle, kdy budu muset jet sama.
"Tak pojeď."pustil mi jednu ruku. Jela jsem.
"No vidíš, jak ti to jde."usmál se. Aniž bych si to uvědomila, jela jsem na bruslích sama. Dojeli jsme ke břehu.
"A se mnou základní kroky neprojdeš?"ozvala se Draen. Úplně jsem na ni zapomněla a Ber zřejmě taky.
"Ty základy umíš. Můžeš jezdit bez pomoci."odbyl ji. Já jsem ho váhavě následovala. I když jsem jela sama, stále jsem byla pod ostřížím dohledem Bera. Začínala jsem nabývat pocitu jistoty. Dohnala jsem ho.
"No vidíš, jak ti to jde."pochválil mě, "Teď zkusíme jízdu pozadu. Zastav. Prvně to zkusíš z místa a pak v jízdě."
"Názorná ukázka nebude?"zeptala jsem se. Usmál se.
"Tak dobře."rozjel se pozadu, opsal elipsu okolo mě a vrátil se, "Teď jsi na řadě ty."pomohl mi s rozjezdem a vysvětloval techniku. Teorie byla nepochopitelná, ale praxe byla naprosto jednoduchá. Za chvíli jsem jela sama.
"No vidíš, jak ti to jde."dostala jsem další pochvalu.
"Ahoj, Ari."ozvalo se za mými zády tak náhle, že jsem se lekla a skončila na čtyřech na ledě. Ohlédla jsem se. Za mnou stál na bruslích Fron s Jarin a Jekem.
"To se dělá mě takhle děsit?"sbírala jsem se z ledu.
"Jak to, že ses nepochlubila, že se budeš učit bruslit?"zeptal se Jek.
"Protože by ses smál celou zimu, kdybys mě viděl padat na zadek."odvětila jsem s úsměvem a v Berovou pomocí se postavila na nohy.
"A jak vám to jde?"zeptal se pro změnu Fron Bera.
"Výborně."odpověděl dotázaný a zahleděl se na mě.
"Docela by mě zajímalo, jak jsi ji ukecal, aby na to stoupla?" Ber jen pokrčil rameny. "Mě se jí nepodařilo ukecat ani za celý den."přiznal se Jek.
"Mohli byste se začít bavit o něčem jiném?"vstoupila jsem do jejich rozhovoru.
"Dobře."zarazil se Fron.
"Půjdeme si zabruslit?"zeptala se mě Jarin, "Necháme je tu debatovat."odrazila se. Mě ještě zadržel Ber.
"Zvládneš to?"zeptal se.
"To je důvěra."pousmála jsem se, "Pokusím se si nic neudělat."uklidňovala jsem ho. Dojela jsem Jarin a bok po boku jsme opustili pánskou sešlost a Draen.
"Dlouho jsme se neviděli. Jak ses měla."začala jsem rozhovor.
"Měla jsem se výborně. Fron mě donutil, abych si zopakovala bruslení…"
"Máš Frona opravdu ráda?"zeptala jsem se.
"Ano."odpověděla zaraženě.
"To jsem ráda. Jaké to je, být zamilovaná?" Jarin jsem svými dotazy zaskočila. Dlouhou chvíli mlčela.
"Je to krásné. Neznám krásnější pocit. Vědět, že tě má někdo rád, že by za tebe zemřel, aby ti zachránil život."odpověděla zasněně. Ohlédla jsem se za našimi "chlapci", zda se stále dobře baví na můj účet. Stáli tak, jak jsme je s Jarin zanechali. Vedle Bera se však postavila Draen a trochu důvěrně se k němu lísala. Naše pohledy se střetly. Ber Draen dokonale ignoroval a bavil se s Fronem a Jekem. Tajně jsem doufala, že s ní nic nemá. Myšleno něco důvěrného. Jarin mezitím povídala o všem, co s Fronem prožila. S radostí jsem ji poslouchala. Byla jsem ráda, že se Fron s Jarin setkal a že se s ní sblížil. Když jsem viděla, jak Jarin zaujatě a nadšeně vypráví zážitky, těšilo mě to ještě víc. S radostí jsem naslouchala.
Pomalu jsme opsaly kruh a vraceli se k ostatním. Někdo mě pozoroval, ale nemusela jsem pátrat kdo. Bylo mi to jasné hned od začátku. Připojily jsme se k ostatním. Jarin se postavila vedle Frona a chytila ho za ruku. Já se postavila vedle Jeka a navázala oční kontakt s Berem.
"Budeme pokračovat v učení?"zeptal se mě Ber a přesunul se ke mně. Draen trochu klopýtla. Zřejmě se chtěla o Bera majetnicky opřít. Pousmála jsem se. Rozloučili jsme se s Fronem, Jekem a Jarin a Ber se vrhnul na výuku. Několikrát jsem skončila na ledě.
"Ještě můžeš?"zeptal se mě Ber.
"Ani moc ne. Mám pocit, že zítra nevstanu z postele."odpověděla jsem upřímně.
"Proč jsi mi něco neřekla. Měla jsi se ozvat, že jsi unavená."
"Vždyť víš, že něco takového neoznamuju."pousmála jsem se, "To je moje tvrdohlavost a umíněnost."
"Ach jo. Tak dneska končíme. Za chvíli už stejně bude tma."objal mě kolem ramen a společně jsme zamířili ke břehu. Draen jsme nechali stát na místě.
"Takže zítra odpočinek?"zeptal se Ber.
"Ještě nevím. Uvidím, jak mi bude."
"Dobře. Když tak můžeme uskutečnit odpočinkový program."dobelhali jsme se k lavičce. Znaveně jsem dosedla a rozvázala si brusle.
"Dojdeš vůbec domů, nebo tě od poloviny cesty ponesu."zeptal se s úsměvem.
"Myslím, že tohle zvládnu."odpověděla jsem, "Neobávej se. Takovou radost ti neudělám."
"Tak jdeme."nabídl mi ruku. Přijala jsem. Otočili jsme se zády k jezeru a směřovali do města.
"Ty znáš Draen trošku více?"zeptala jsem se. Na chvíli se Ber zarazil.
"Znám ji docela dlouho. Vím také o co se snaží, ale neuspěje. Mám slabost pro někoho jiného."
"Znám tu osobu?"zeptala jsem se.
"Myslím si, že velmi dobře."odpověděl. dál už jsem se radši neptala. Nepotřebovala jsem a hlavně nechtěla slyšet o koho se jedná. Doprovodil mě ke dveřím našeho domu.
"Doufám, že jsem tě moc neunavil s hlavně neodradil od bruslení."postavil se přede mě a vzal mé ruce do svých.
"Doufat můžeš."namítla jsem s úsměvem. Usmál se také. Mé ruce začal zahřívat svým dechem. Políbil mě na čelo.
"Neodmítneš pozvání na zítřejší procházku?"zeptal se mě.
"Co mi uděláš, když odmítnu?"
"To si ještě rozmyslím."usmál se.
"Pozvání přijímám."odpověděla jsem a pohlédla mu do očí. Zhypnotizoval mě. Pohladil mě po tváři.
"Ari…"
"Mára lómë."vykroutila jsem se z objetí a spěchala k domů. U dveří jsem se ohlédla. Stál na místě, kde jsem ho nechala, a díval se za mnou. Nedokážu si představit, že by mě políbil, zároveň je mi ho líto, že ho pokaždé nechám stát přede dveřmi. Vešla jsem do domu, povečeřela jsem v kuchyni, opláchla si obličej a zalehla do postele. Přemýšlela jsem o svých pocitech. Nemohla jsem usnout.
"Ari? Spíš?"ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se čelem.
"Ještě ne, potřebuješ něco?"odpověděla jsem. Nechtěla jsem…neměla jsem náladu na povídání. Fron došel až k mé posteli a posadil se.
"Ari, co se děje?"
"Nic se neděje. Jen jsem unavená."
"Ari, něco tě trápí. Stalo se něco na ledě? Nebo potom? Ber si něco dovolil?"
"Ne, nic se nestalo."odpověděla jsem.
"Ari, ty mi neříkáš všechno."pohladil mě po tváři, "Jsi zmatená. Poznám to."
"Frone, jsem unavená."
"Promiň Ari. Mluv o svých pocitech."
"Nevím, co se se mnou děje. Neumím to pojmenovat."
"Nic si z toho nedělej."odmlčel se, "Nazval bych to zamilovaností. Láskou k někomu druhému."řekl naprosto vážně. V první chvíli jsem tomu nevěřila.
"Já…"zčervenala jsem.
"Nestyď se za svoje city."povzbuzoval mě, "Tak odpočívej."políbil mě na čelo, "Mára lómë."
"Frone, děkuji." Usmál se a odešel z mého pokoje. Chvíli na to jsem pokojně usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat