Jek se rozběhl k Fronovi. Následovala jsem ho
"Frone."křikl Jek.
"Jeku, jdeme."odpověděl mu Fron.
"Frone, chci bojovat."
"Ari…"
"Volal i ženy. Nechci zůstat pozadu."
"Jeku, hlídej ji."podal mi meč, "Neubliž si, šetři se."podíval se na mě a políbil mě na čelo.
"Pokusím se. Opatruj se."odpověděla jsem. Fron ještě dlouze políbil Jarin a všichni tři jsme se vydali s ostatními směrem, ze kterého přiběhl ten strážce.
"Pojď Ari, drž se u mě."chytil mě Jek za ruku. Utíkali jsme za ostatními. Za chvíli jsme se ocitli tváří tvář bitvě mezi stromy. Nestihla jsem se ani rozkoukat a musela jsem se zapojit do boje. Hlídala jsem Jeka. Nechtěla jsem ho ztratit z očí. Dlouho se mi to nedařilo. Zmizel ve vřavě bojovníků obou stran.
"Jeku."křikla jsem na povědomou postavu. Otočila se ke mně.
"Ari, kde máš Jeka?"zeptal se mě Fron.
"Nevím, ztratil se mi z očí. Nemůžu ho najít."odpověděla jsem. Po tvářích mi začaly téct slzy. Dlouho jsme se nemohli vybavovat. Museli jsme se znovu zapojit do boje. Smůla mě provázela pořád. Ve vřavě jsem ztratila i Frona. Osaměla jsem v záplavě bojujících těl elfů a skřetů. Nepřátel ovšem začalo ubývat. Mohla jsem alespoň na chvíli vydechnout.
"Ari."zaslechla jsem své jméno. Vzhlédla jsem. Přede mnou stál Ber. "Jsi v pořádku?"
"Ano, ale nevím, kde je Fron a Jek."
"Najdeme je."utěšoval mě. Podal mi ruku. Přijala jsem. Společně jsme procházeli bojiště. Bojovalo se už jen na několika místech. Mezi ležícími běhali léčitelé a snažili se zachránit, co se dalo. Zahlédla jsem Frona. Nad někým se skláněl.
"Ne."vydechla jsem, "Frone."zakřičela jsem, vysmekla se Berovi a utíkala ke svému bratrovi. Fron se otočil a vstal.
"Ari."vyslovil mé jméno. V jeho tváři jsem četla velkou bolest. Vyšel mi naproti.
"Jsi zraněný?"zeptala jsem se, když jsme se setkali.
"Ne, ale Jek ano…"selhal mu hlas.
"Ne, to není pravda. Prosím, řekni, že je to jen sranda."
"Ari."pevně mě objal.
"Řekni mi pravdu."naléhala jsem.
"Ari, má velká zranění, má malou šanci na přežití."řekl. Pohlédla jsem k místu, kde předtím dřepěl Fron. Jek nás sledoval. Ještě mohl. Vymanila jsem se z Fronova objetí a přispěchala k Jekovi.
"Jeku, vydrž prosím."chytila jsem ho za ruku a hladila po tváři.
"Ari…mám tě…moc…"nedokončil. Do očí mi hrkly slzy.
"Kdo to byl?"zeptala jsem se Frona.
"Hwesta…"řekl Fron. Ve mně se vzedmula vlna nenávisti. Políbila jsem již mrtvého Jeka na čelo a vstala. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Bylo to jako ve snu., v noční můře. Jenže z této se asi jen tak neprobudím. Rozběhla jsem se pryč.
"Ari."křikl za mnou Fron. Za chvíli jsem mu zmizela z očí. Utíkala jsem, co jsem mohla. Několikrát jsem klopýtla, ale pokaždé jsem to ustála a mohla pokračovat. Jedno klopýtnutí jsem nevyrovnala. Už jsem nevstala. Ležela jsem na zemi a snažila se vyrovnat se ztrátou.
"Ale, ale. Co se to tu válí?"ozvalo se. Lekla jsem se, protože jsem si myslela, že jsem tu sama. Poznala jsem ten hlas. Okamžitě jsem vstala. Kolem mě byla tma, ale za chvíli jsem si zvykla. Kolem mě stál kruh skřetů. Mluvčího jsem nikde neviděla. Na nějaký signál, pokyn, nebo co, se na mě vrhli. Snažila jsem se ubránit se, ale podepsala se na mě únava z bitvy. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly. - Asi dnes umře další člen mé rodiny. To budu já. - blesklo mi hlavou. Klopýtla jsem. Byla jsem smířená se smrtí.
"Ari vstaň, prosím."křikl na mě někdo. I když jsem nevěděla, kdo mě prosí, poslechla jsem. Znovu jsem se vrhla do boje. Po mém boku se objevil Ber. Skřeti začali ustupovat, až nakonec utekli.
"Ari, jsi v pořádku?"zeptal se mě Ber. Nechtěla jsem mluvit. Chtěla jsem být sama.
"Bere, běž pryč."řekla jsem mu. Udělal pravý opak.
"Ari, prosím."položil mi ruce na ramena.
"Nech mě samotnou."
"To nemůžu."
"Proč?"otočila jsem se k němu čelem, "Proč tu vůbec jsi. Měl by tu být Fron nebo Jek…"zarazila jsem se.
"Jek už tu místo mě nikdy stát nebude, Ari. Promiň."řekl.
"Díky za připomenutí."řekla jsem jedovatě.
"Ari. Nenechám tě tu samotnou. Les je plný nepřátel."
"No a co? Bere, nech mě tu umřít."
"To nemůžu."odmlčel se, "A ani nechci."
"Proč?"zeptala jsem se. Poslední slova mě zaujala a zároveň vyděsila.
"Ari, už se ti to snažím říct dlouho, ale vždycky jsi utekla. Možná ti něco naznačoval Fron. Ari já…"
"Bere, já…chci být sama."řekla jsem mírněji, "Prosím odejdi."opustila mě zlost.
"Neodejdu, dokud ti to neřeknu."hleděl mi do očí.
"Ale…"nadechla jsem se k odporu. Umlčel mě prstem na rtech.
"Mlč ještě chvíli, prosím."řekl mírně, "Ari, několikrát jsem ti říkal, že mám slabost pro jednu osobu. Tu osobu dobře znáš a je tu se mnou." Rozhlédla jsem se.
"Nikdo jiný tu…"znovu mě umlčel.
"Ari, já ti to snad nikdy nedopovím. Ta osoba jsi ty."řekl. pomalu mi docházelo, co vlastně řekl. Sklonila jsem hlavu.
"Ari."nadzdvihl mi bradu, "Melinie lë."setřel mi slzy, "Miluju tě Ari."sklonil se a políbil mě. Lekla jsem se, pak se ve mně probudila dlouho potlačovaná vášeň a polibek jsem opětovala. Ber mě jednou rukou objímal a druhou měl na mé tváři. Já jsem své ruce omotala kolem jeho krku. Nadzdvihl mě nad zem. Pohladila jsem ho po tváři, když jsme se od sebe odtrhli. Setřel mi slzy.
"Neplakej."pošeptal mi do ucha. Stále jsme se objímali.
"No toto. Dvě hrdličky se tu objímají a já se jen dívám. Nechceš mě taky obejmout Ari?"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Znovu jsem byla v obklíčení skřetů, ale už ne sama.za mnou stál Ber. Hwestu jsem nikde neviděla. Už jsem si začínala myslet, že jsem ten hlas slyšela jen v hlavě. Tázavě jsem se podívala na Bera. Nestihla jsem se ani nadechnout k otázce, tasili jsme a museli jsme bojovat. Cítila jsem únavu, velkou únavu. Sotva jsem se držela na nohou.
"Ari, běž se někam schovat. Jsi unavená."křikl na mě Ber.
"Nenechám tě tu."odpověděla jsem.
"Ari, prosím."křikl zoufale. Pohlédla jsem na něj. "Ari."podvolila jsem se a snažila se dostat z obklíčení. Podařilo se. Utíkat jsem moc nemohla, tak jsem se rozhodla, že vylezu na strom. Vrátila jsem meč do pochvy a začala šplhat. Rozhlédla jsem se po Berovi, ale nikde jsem ho neviděla. Chtěla jsem vyšplhat ještě výš, ale…na mé hrudi se objevila noha v železné botě a srazila mě dolů. Než jsem se probrala z otřesu a vstala, už jsem nemohla. Ruce i nohy mi drželi skřeti.
"Být tebou tak bych nekřičel."ozval se Hwesta, "Stejně ti to nepomůže."usmál se. Uvědomovala jsem si strach, který mě spoutával. Hwesta si dřepnul vedle mě a sklonil se.
"Opovaž se mě dotknout."
"A co mi uděláš?"zeptal se a odstranil mi pramen vlasů z obličeje.
"Já ne, ale našli by se dva jedinci, kterým by to činilo velkou radost."odpověděla jsem.
"Ale. Ještě dříve než umřu, což bude asi za dlouhou dobu, si chci trochu užít."usmál se ještě víc a očima zhodnotil moje tělo. "Tvá matka byla stejně hezká jako ty, ale moc se bránila. K její smůle to nepřežila. Doufám, že ty budeš lepší."řekl těsně nad mým obličejem. Docházel mi význam jeho slov.
"TY VRAHU."zakřičela jsem na něj. Začala jsem sebou cukat ve snaze se osvobodit.
"Uvidíme, kolik toho vydržíš ty."klekl si nade mě, "Moc se necukej. Za prvé ti to nepomůže a za druhé, když se budeš moc cukat, bude tě to víc bolet."
"Nedotýkej se mě."ječela jsem. Když mi začal vykasávat sukni, bylo mi jasné, co chce. Nechtěla jsem mu to dát. Bránila jsem se usilovněji, i když proti jeho síle a cílevědomosti jsem neměla šanci. Začal jsem si uvědomovat svoji prohru a ponížení. S hrůzou jsem čekala, co se bude dít.
"Ari?"slyšela jsem Bera. Hledal mě, což mi dodalo naději, že k tomu nedojde.
"POMOOOOC!"zakřičela jsem, co jsem mohla. Umlčela mě náhlá bolest na levé tváři. Hwesta mi dal facku a pořádnou. Na chvíli se mi zatmělo před očima.
"Ari, kde jsi?"zavolal Ber. Poznala jsem, že se přiblížil.
"TA…"nedopověděla jsem. Hwesta mě umlčel.
"Ari, prosím odpověz."volal Ber. Já jsem odpovědět nemohla.
"Ticho se mi při tom líbí víc."usmál se Hwesta. Dostal se mi pod sukni. Zoufale jsem se snažila osvobodit. Tekly mi slzy.
"Ari."ozvalo se znovu a blíže než předtím. Stále na mě doléhala myšlenka, co mi řekne Ber, až zjistí, že mě Hwesta zneuctil. Potřebovala jsem křičet. Skousla jsem. Ruka, která mě umlčovala z mých úst zmizela. Nadechla jsem se.
"POMOOOC!"
"Ari."ozvalo se kousek ode mě.
"Ty mrcho jedna."zanadával Hwesta. Cítila jsem, že se mi uvolnily ruce i nohy, ale nestihla jsem Hwestova jakkoli ublížit. Znovu mi vrazil a já ztratila vědomí. Bylo to pro mě vysvobození.
Vracelo se mi vědomí. Chtěla jsem tam ještě zůstat. Někdo mě políbil. Moje poslední vzpomínka byla na Hwestu. Myslela jsem si, že Hwesta dokončil co chtěl a teď se mě snažil probudit, aby mě mohl dále trápit a mučit. Ujistila jsem se, že celkově nejsem svázaná. Moje pravá ruka byla rychlá a přesná.
"Au."ozvalo se, "Ari."znělo mi to povědomě, ale Hwesta to nebyl. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Ber. Usmál se.
"Promiň."omlouvala jsem se a pohladila ho po tváři.
"Nic se neděje."chytil mě za ruku, "Jsem rád, že jsi vzhůru."políbil mě do dlaně, "Jsi schopná jít? Fron si bude dělat starosti."pomohl mi vstát.
"Možná."trochu se mi zamotala hlava, "Můžu tě ještě o něco požádat?"
"Ano, cokoliv."odpověděl. Nadzvedl mi bradu a setřel slzy.
"Neříkej to Fronovi, prosím, nechci mu přidělávat starosti."dodala jsem, když jsem viděla Berův tázavý výraz.
"Dobře."pohladil mě po tváři, "Vrátíme se do města."objal mě kolem ramen. Vykročili jsme. Byla jsem velmi unavená. Nikdy jsem tak unavená nebyla. Klopýtala jsem.
"Ari, mám tě nést?"
"Ne, to je dobré."
"Ari, jsi unavená."
"Není to…"klopýtla jsem, "…tak strašné."
"Víš, že mi nemůžeš lhát."vzal mě do náruče.
"Vážně mi nic není."
"Ari, nech si projedou pomoci."podíval se mi zblízka do očí.
"Ne…"
"Ari."
"Já…"umlčel mě polibkem.
"Spi, odnesu tě."řekl potom. Objala jsem ho kolem krku a políbila ho. Vykročil. Opřela jsem se o jeho rameno a zanedlouho usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat