Minulost

Dny plynuly. Mamil se zatím nevracela. Začínala jsem ztrácet naději. Někdy jsem chtěla vyrazit a sama ji hledat. Jenže jsem neustále byla pod dozorem strýce Frona a tety Jarin. Také se mi věnovali mí bratři.

Arin se mnou moc nemluvil. Zřejmě si vyčítal, že mě neochránil. Nic jsem mu nevyčítala. Sama jsem chtěla jet.

Většinu dní jsem byla venku na pastvinách. Sedla jsem si do stínu stromu a začetla se do knihy. Seděla jsem tam jen chvíli. Nějak mě zamrazilo, i když svítilo slunce. Rozhlédla jsem se. Nikdo v okolí nebyl. Pak jsem spatřila přicházet Arina. Šla jsem mu naproti.

"Aranel, tady jsi. Není ti zima?" zeptal se. Po dlouhé době na mě promluvil.

"Není. Jen mě trochu zamrazilo."

"Jak?"

"Jako by mě někdo sledoval. Ale nikdo kromě tebe tu nebyl." usmála jsem se.

"Dobře. Přijel posel. Chce mluvit se všemi."

"Odkud?"

"Od mamil." usmál se pro změnu Arin. Rozběhla jsem se k domu. Nečekala jsem na Arina, ale zřejmě se rozběhl také.

Doběhli jsme do společenského sálu. Už tam seděl strýc s tetou, Sunka, Froncin, Lithián a mí bratři. Prostě všichni. A také někdo navíc. Byl to Sired.

"Slečno Aranel. Rád vidím, že jste v pořádku." řekl a mírně sklonil hlavu. Zadívala jsem se do jeho tmavých očí. "Přináším vzkaz od Bera a Ari." na chvíli se odmlčel, "Během dnešního dne přijedou." usmál se Sired.

"Jupí." zakřičela jsem a poskočila. Arin se zeširoka usmál, chytil mě kolem pasu a zatočil se se mnou.

"To je skvělé." usmál se strýc Fron. Objal svou ženu a políbil ji.

Zbytek dne uběhl velmi rychle. Jelikož byl podzim, tak dny byly už velmi krátké. Mamil a atar dorazili už za tmy k domu. S nimi dorazil i aratar a jeho družina.

"Aranel." slyšela jsem volat své jméno. Šla jsem po hlase. Chvíli na to jsem byla v objetí svých rodičů. Nic jiného jsem si nepřála. Plakala jsem štěstí. Brzy se k nám připojil i Arin a Likon s Liesem. Vojáci se postarali o koně a my se přesunuli do společenského sálu. Mamil si sedla blízko krbu a já usedla u jejích nohou. Položila jsem jí hlavu do klína a nechala se hladit po vlasech.

Vyprávěli o cestě, o tom, jak mě atar zachránil před Hwestou. Mamil se při vyslovení jeho jména otřásla. Pak bylo ticho.

"Měli bychom jít spát. Jsem stále ještě unavená." ozvala se mamil.

"Ještě ne, prosím." žadonila jsem. Mamil se usmála. Aratar opustil společnost. Zůstali jsme sami.

"Tak dobře. Ještě chvíli posedíme."

"Mamil, můžu se tě na něco zeptat?"

"Ano."

"Měla jsi ještě jiného bratra než strýčka Frona?"

Mamil se zarazila. Pohlédla do očí prvně otci a pak strýci. Ten jen neznatelně kývl na souhlas, že o tom budeme mluvit. Mamil se zaleskla v oku slza.

"Ano, měli jsme ještě bratra." řekla mamil roztřeseným hlasem.

Začínala jsem litovat, že jsem se zeptala.

"Už je to mnoho let. Ale není dne, kdy by mi nechyběl." odmlčela se, "Zabil ho stejný muž, který tě chvíli věznil. Věznil i mě a tvého otce. Jeho nenávist se nedá unést."

"Jak se to stalo?"

"Byla slavnost. Tancovali jsme a najednou na nás zaútočili skřeti. Všichni tři jsme se rozběhli do boje." pokračoval strýc.

"Měl mě hlídat, ale v bitvě jsme se navzájem ztratili."

"Bojoval velmi statečně, byl skvělý bojovník, ale Hwesta byl lepší. Odzbrojil ho a nemilosrdně zabil. Viděl jsem to. Dodnes si to vyčítám, že jsem tomu nedokázal zabránit." ukončil vyprávění strýc Fron. Mamil už mluvit nemohla. Plakala. Atar ji objímal. Dál jsme mlčeli.

"Půjdeme už spát. Ještě jsme unaveni z cesty. Popovídat si můžeme i zítra." prolomil ticho atar.

"Mára lómë." rozloučila jsem se se společností a odcházela do svého pokoje.

"Promiň, Ari. Sám jsem nechtěl, aby se o tom ještě někdy mluvilo." zaslechla jsem z místnosti. Zastavila jsem se a zaposlouchala se.

"Nic se neděje. Mají právo to vědět." řekla mamil

"Ari, nechme to na ráno." promluvil atar. Potichu jsem se rozběhla ke svému pokoji. Opláchla jsem si obličej a zalehla. Ležela jsem chvíli, když někdo přišel. Posadil se na mou postel. Chvíli mě sledoval. Pak mě pohladil po zádech a odešel. Usnula jsem.

Probudila jsem se, ale ještě se mi nechtělo z vyhřáté postele. Natáhla jsem se tedy pro knihu, co jsem měla na stolku u postele a začetla se. Po dlouhé chvíli jsem nakonec z postele vylezla. Podívala jsem se z okna. Dívala jsem se na cvičiště, kde mě strýc učil šermovat. Většinou se tam nikdo tak brzy ráno nebýval. Teď jsem tam i přes drobné mrholení spatřila mamil se strýcem a atarnen. Podivila jsem se tomu. Všichni tři měli meč. Strýc jej na chvíli mamiln vzal. Místo meče dostala na ramena tyč. Postavila se do gardu a procvičovala kroky.

Dlouho jsem je nesledovala. Někdo zaklepal.

"Vstupte." vyzvala jsem příchozího. Vstoupila teta Jarin.

"Mára arin, už jsi vzhůru?" zeptala se mě.

"Mára arin, ano. Co tam dělají?" zeptala jsem se a ukázala z okna. Jarin ke mně přišla a pohlédla ven.

"Ari se znovu učí šermovat. Pojď, nasnídáme se a půjdeme za nimi." objala mě kolem ramen a odvedla mě do jídelny.

V jídelně byl jen Sired. Pozdravili jsme se, ale jinak jsme nemluvili. Najedla jsem se a spěchala k mamiln.

U cvičiště jsem potkala i Arina a dvojčata. Seděli na hrazení a pozorovali. Opřela jsem se vedle Arina.

"Mára arin." pozdravila jsem je. Nevěděli o mně, takže se lekli. Lies málem spadl z hrazení.

"Mára arin. Jak ses vyspala?" zeptal se mě Arin a pomohl mi na hrazení. Sedla jsem si mezi Arina a Likona.

"Po dlouhé době moc dobře. Jak dlouho už tu jste?"

"Asi dvě hodiny. Za celou dobu se nezastavili."

"A proč necvičí uvnitř? Tady prší."

"To je jen pár kapek. Před hodinou opravdu lilo."

"Nechceš si taky trochu zacvičit?" zeptal se mě Lies.

"Nemám meč."

"Ale máš." podával mi svůj dvouručák. Na mě byl dost těžký.

"Ten je tvůj. Na mě je moc těžký."

"A co bys řekla svému vlastnímu meči?" zeptal se mě Arin.

"Žádný nemám." opakovala jsem mu znovu.

"Ale budeš mít. Podívej." řekl Arin a pokynul přicházejícímu Siredovi. Nesl podlouhlý balíček.

"Co to…"

"Mamil a atar uznali, že jsi už dost velká na to, abys měla vlastní meč." řekl Arin.

"Ale… Vždyť jsem se nedokázala bránit na cestě?"

"Určitě bys to zvládla." usmál se na mě atar. Posledních pár slov slyšel. Ani jsem si nevšimla, že se k nám blíží.

"Nejsem si jistá."

"Pojď. Vyzkoušíme to."

Sired mi podal balíček. Opravdu v něm byl meč kovaný přímo pro mě. Pochva byla umně tepaná s drobnými lístky a květy. Tasila jsem. Meč byl lehký, lesklý a ostrý.

"Atar. Já to asi nedokážu. Nejsem mamil." vrátila jsem meč do pochvy a se skloněnou hlavou jej vracela otci.

"Aranel." objal mě, "Nebudu tě přemlouvat, pokud se na to necítíš." pošeptal mi do ucha. Zklamala jsem ho, byla jsem si toho plně vědoma. Zklamala jsem všechny. A nejvíc možná sebe. Ale stále jsem měla před sebou toho skřeta z té stáje v pustině. Nedokázala bych se proti němu bránit.

"Promiň."

"Aranel, nic se neděje. Mám tě rád takovou, jaká jsi." řekl a pohlédl mi do očí. Usmál se a šel k mamiln. Meč mi zůstal v ruce. Sledovala jsem otce. Mamil na něj promluvila. Neslyšela jsem, co si povídají. Otec trochu zklamaně zavrtěl hlavou. Pak se opět vrhli do cvičení.

"Odmítla jsi?" zeptala se mě najednou Jarin. Ani jsem ji neslyšela přicházet.

"Nemám na to. Nejsem mamil. Zklamala jsem je všechny." řekla jsem a opustila zklamaně cvičiště. Šla jsem do svého pokoje. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Plakala jsem, zklamala jsem je. Všechny.