V bezpečí tábora

Následovaly jsme ho. Služebná se ale někam vytratila. Nebyla s námi od té doby, co nás ti muži zastavili.

"Mamil, kde je?"

"Nevím. Někde blízko."

Muži nás dovedli do tábora. Vzbudily jsme rozruch.

"Herunya. Heri Ari se vrátila."

"Ari?"

Muži nás dovedli až k největšímu stanu. Vyšel z něj muž. Nikdy jsem ho neviděla. Mamil zastavila koně a sesedla. Chvíli na to byla v objetí svého tchána. Mě si nikdo nevšímal.

"Moje drahá. Jsem rád, že jste v pořádku."

"Atar…"

"Pojďte do stanu si odpočinout. Musíte být unavená."

"Atar, tohle je Aranel. Má selde." otočila se mamil ke mně. Strnule jsem seděla na koni a hleděla na ně. Aratar ke mně došel.

"Seskoč." pobídl mě. Uposlechla jsem. Neměla jsem zatím čas si ho prohlížet. Byl velmi vysoký. Stále jsem nechápala, kdo je a proč má takovou úctu všech ostatních. Mamil mezitím vstoupila do stanu. Muž nás usadil na pohodlná křesla.

"Kde je Arin?" zeptala se mamil hned, jakmile muž dosedl.

"Zůstali u vašeho bratra. Nechtěl jsem, aby jel s námi do takového nebezpečí."

Dlouho spolu mluvili. Mě si nevšímali. Prohlížela jsem si očividně muže, který, jak jsem pochopila, byl můj dědeček.

Byl velmi vysoký. Tmavé vlasy měl stažené v dlouhém zapleteném culíku. Na hlavě měl čelenku. Královskou čelenku.

Oblečen byl do tmavého oděvu. Zbroj na sobě neměl. Zřejmě se nechystal do boje. Opásán mečem ale byl.

Během rozhovoru muži přinesli něco k jídlu a pití. Mamil se aspoň trochu najedla. Mě pokynul muž a povzbudil mě, ať se neostýchám. Něco málo jsem snědla a napila se. Stále spolu rozmlouvali. Cítila jsem se dost zbytečná.

Dlouho spolu rozmlouvali, až jsem usnula. Nechali mě spát až do rána.

"Aranel, vstávej." snažil se mě někdo probudit. Pootevřela jsem oči a spatřila svou maminku. Usmívala se.

"Mára arin, mamil."

"Mára arin, Aranel. Jak ses vyspala?"

"Dobře."

"Pojedeme domů. Ty pojedeš domů s doprovodem, aby Arin a Likon s Liesem neměli strach. Doručíš psaní."

"Mamil ne, prosím, chci být s tebou."

"Jedu do velkého nebezpečí a nechci tě ztratit. Doprovodí tě Sired se svými muži. Je to člen královy osobní stráže. Včera jsme se na tom domluvili."

"Mamil, já tě nechci opustit. Teď, co jsem tě našla. Musíš jet se mnou." snažila jsem se ji přesvědčit.

"Aranel, pojedu s králem na východ do trpasličí pevnosti. Možná tam je tvůj otec a můj milovaný verno."

"Mamil, chci ti pomoct."

"Aranel, to nejde. Strýček na tebe už čeká a určitě má strach, co s tebou je. Vrátíš se k němu." mamil vstala s mého lůžka a opustila stan. Venku jsem slyšela mnoho hlasů. Pomalu jsem opustila vyhřáté lůžko. Dala se do mě zima, tak jsem se rychle oblékla a vyšla ven.

Před stanem byla mamil s aratarem. Oba se na mě usmáli.

"Mára arin." pozdravila jsem.

"Mára arin, Aranel. Pojď se s námi nasnídat." Odvedl nás kousek od tábora, kde byl nachystaný stůl. Usadili jsme se.

"Drahá, už jste řekla, co Aranel čeká?"

"Ano, jen s tím trochu nesouhlasí."

"Ani se nedivím, je trochu po Vás." usmál se aratar. Mamil se také usmála.

"Jaký bude další postup?" zeptala se mamil

"Chcete to řešit teď, při snídani?"

"A kdy jindy? Pak už vyrazíme na cestu."

"Prvně bych poslal Aranel k vašemu bratru."

"Jak početný bude její doprovod?"

"Dvacet mužů. Víc nemůžeme postrádat. Trpasličí pevnost je mnohem větší než Mornaband."

"Aha. Dobře. V klidu se nasnídáme a pak se uvidí." zakončila debatu mamil a dál nemluvila. Viditelně posmutněla.

Od snídaně odešla mamil jako první.

"Nechci ji opustit, prosím, můžu jet s vámi?"

"Aranel. Čekal jsem tuto otázku. Bohužel rozhodnutí tvé maminky nemohu zvrátit." vstal a také odešel. Osaměla jsem.

"Mára arin, slečno. Jsem Sired." oslovil někdo. Vzhlédla jsem a pohlédla do očí vzrostlému muži. Muž se uklonil.

"Mára arin." odpověděla jsem a vstala. "Jsem Aranel."

"Slečno Aranel, vyrazíme brzy, připravte se." poklonil se a odešel. - Tak už se na mě domluvili. Ale já nechci jet pryč. Chci najít svého otce. - blesklo mi hlavou.

Vstala jsem od snídaně. Zklamaně jsem jej následovala zpět do tábora.

"Tak, Aranel. Vše je připraveno. Tady máš vzkaz pro Frona a Jarin. Ať se ti nic nestane." políbila mě na čelo a pustila mě do opatrovnictví Sireda.

"Opatruj ji. Ať se jí nic nestane. Tady je vzkaz pro Frona. Nikdo jiný si to přečíst nesmí. Ani Arin, nebo Likon s Liesem. Jen Fron."

"Dobře, herinya."

"Tak už vyjeďte."

"Mamil, prosím…" zažádala jsem naposledy.

"Aranel, sbohem." zadívala se mi do očí, políbila mě na čelo a odešla. Nechala mě napospas Siredovi. Mlčky jsem se dívala za mamil a doufala, že se vrátí. Nevrátila se.

"Slečno Aranel. Vyrazíme." oslovil mě Sired, který stál za mnou.

"Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se.

"Několik dní. Pojedeme tak, abyste se cítila bezpečně."

"Dobře." řekla jsem a rozběhla se ke koním. Sired mě následoval. U koní jsem potkala aratara.

"Sirede, už vyrazte. Ať dojedete co nejdál."

"Tancavë, heru. Pojďte, slečno." pomohl mi do sedla. Mamil jsem už nespatřila.

Vyrazili jsme na jihovýchod. Celý den jsme strávili v sedle. Jelo se mnou ještě asi patnáct mužů. Všichni byli plně vyzbrojeni do války. Jeli jsme mlčky. Zastavili jsme až večer. Tábořili jsme na jednom malém vrcholku.

"Sirede, kde to jsme?" zeptala jsem se.

"Jsme jižně od Mornabandu. Za tři dny jsme v Modrém městě u vašeho strýce. Nemějte strach a dobře se prospěte. Mára lómë." odvrátil se ode mě.

"Mára lómë." odpověděla jsem mu trochu rozpačitě a zalezla do stanu.