Přidávám trochu netradiční článek, sice by v této rubrice být neměl, ale svým způsobem tam patří, i když to nebude reportáž z uplynulého týdne. Teď po dopsání si říkám, jestli jsem to neměla nazvat, co dokáže déšť a mráz.
Všechno začalo v Olomouci na nádraží. Jela jsem netradičně domů už v pondělí. Chtěla jsem odjet vlakem ve tři, abych kolem šesté byla doma. Vlak přijel relativně na čas. odjezd už byl ale o deset minut zpožděný. Paní průvodčí musela projít celý vlak, aby upozornila cestující do Prostějiva, že jedeme odklonem a že si mají přestoupit na osobák. Venku stále pršelo a padaly takové malé ledové krupičky. Teploměr na koleji mi před odchodem ukazoval teplotu - 2,1°C. Nastoupila jsem tedy do vlaku a pohodlně se usadila s vidinou volného dne ve Vídni. Vlak odjel z Olomouce s patnáctiminutovým zpožděním. to je ještě dobré, buď to doženeme a nebo pojedu spěšňákem a přestoupím na osobák a dojedu jen o půl hodiny později. Utěšovala jsem se a těšila se na teplou a pohodlnou postel. Tak jsem se tedy začetla do přírodovědy. Čas i cesta utíkaly až do Přerova (odklon). tam nastal drobný zádrhel a to v podobě toho, že se z rychlíku stal osobák. Minulý týden to bylo také, ale nebylo takové velké zpoždění. Situace na první pohled stejná a přece odlišná. zpoždění v Přerově narostlo na víc jak půl hodiny, ale i tak jsem se nestrachovala. Vlak do Ivančic jede každou hodinu. Takže No stress. Říkala jsem si. Z Přerova do Nezamyslic je to kousek, ale jelikož jsem nejela rychlíkem, ale osobákem na přechodnou dobu, tak se zastavovalo v každé dědině. A Kojetín, což je asi druhá zastávka od Přerova, byl vlaku osudný. Celou cestu už z Olomouce od sběrače pantografu létaly jiskry. Mela jsem to za hezkou podívanou. V Kojetíně jsme stáli deset minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu, dvě, sři a stále jsme nejeli. Paní průvodčí nás v pravidelných intervalech informovala o vývoji na trati. Před námi zamrzl vlak v opačném směru. Měli jsme štěstí, kdy strojvedoucí odmítl jet dál z důvodu nebezpečí. Měli jsme štěstí, že jsme mohli topit a svítit. Ti chudáci, co jeli proti nám, prý seděli ve tmě a zimě. Měli jsme štěstí a dostatek energie v bateriích. čas ubíhal, informací ubývalo a pomalým tempem ubývalo i energie. Paní průvodčí tedy udělala některá opatření. Pokud si člověk vyloženě nečetl, tak mě zhasnout. většina světel ve vlaku tedy zhasla. v kupé, kde jsem seděla ještě se dvěma spolucestujícími se kolem osmé vyprázdnilo a já osaměla. Už jsem si nečetla, tak jsem taky začala šetřit energii a zhasla jsem. Pomodlila jsem se nešpory a celý Růženec a zkoušela usnout. Venku několikrát a na dlouhou dobu zhasla světla. Po desáté hodině vlak utichl. Většina cestujících aspoň podřimovala. Před jedenáctou kolem projela diesel lokomotiva a jela pro vlak, který uvízl mezi Kojetínem a Nezamyslicemi. Také k nám se kolem jedenácté hodiny dostali hasiči a nabízeli vodu, jídlo a deky pro aktuní případy. Nic z toho jsem nepotřebovala. V kupé jsem měla relativně teplo. O půl dvanácté přijela Kojetínská městská policie s tím, že nám starosta posílá jídlo a pití. Rozdávali nějaké tyčinky s vyšší energetickou hodnotou a ochucenou matonku. Také nám nabízeli, že za hodinu bude teplý čaj. Už jsem nemohla usnout. taky se k nám dostala informace, že do hodiny a půl vyrazíme směr Přerov a pak do Brna. Bděla jsem. Nevím v kolik projel kolem vlak do Bohumína tažený lokomotivou, která předtím projela kolem nás. Ti na tom prý byli podstatně hůř. My jsme stále stáli Kolem půl jedné nastala krize. Aspoň pro mě. Zrovna jsem se rozepisovala o této příhodě, kdy se z vedlejšího kupé ozvala rána. něco nebo někdo spadl na zem. Věděla jsem, že tam spí jeden pán, co původně seděl v kupé se mnou, ale šel si lehnout a trochu se vyspat vedle, kde bylo volno a tma. Vstala jsem. Šla jsem se tam podívat. Pán ležel na zemi tváří dolů. Mluvila jsem na něj, ptala se ho, jestli je v pořádku, ale neodpovídal mi. Po chvíli se začal třást v křečích. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem zburcovala pána v dalším kupé, aby mi pomohl. Poslal mě, ať najdu paní průvodčí. Měla jsem štěstí, že jsem ji zaregistrovala jít do dalšího a posledního vozu vlaku. Proběhla jsem celý vagón v ponožkách, botama jsem se nezabývala, bylo důležitější postarat se o toho pána, ale nenašla jsem ji. Ona si však všimla mě a zeptala se, co se děje. Všechno jsem jí vysvětlila. Nevěděla jsem, co dělat, jestli jsem to udělala správně, ale v rámci možností jsem se podle některých cestující zachovala pohotově. Dorazilo mě několikahodinové stání, vidina Vídně s přáteli se rozplynula s úderem půlnoci a teď ještě tohle, byla jsem psychicky vydeptaná. Brečela jsem, třásla jsem se, byla jsem v šoku. Paní průvodčí zavolala sanitku. Pán byl zmatený, aspoň co jsem poznala z komunikace s paní průvodčí.Jeden spolucestující pán si pak přišel za mnou povídat, čímž mě uklidnil. Mezitím vším dorazila policie s čajem a postupě jej rozlévali cestujícím. Sanitka přijela tak za půl hodiny. Rychleji by to ani nešlo v takovém počasí. Než přijeli, byla jsem už relativně v pohodě, jen jsem se ještě trochu třásla. Pánovi už také bylo lépe, což jsem poznala z komunikace s paní průvodčí. Ale to čekání bylo skoro nesnesitelné. Musela jsem poskytnou informace lékaři, který přijel. Popsala jsem všechno. Pán jen prodělal epileptický záchvat. Nepoznala jsem to, ale i kdybych to poznala, tak bych mu nemohla pomoci. Všechno dopadlo dobře. O půl druhé v noci přijel autobus. Jeden autobus pro více jak sedmdesát lidí. trochu málo. Druhý autobus prý poslali do Šumperka. Já už jsem vzdala cestu do Brna a domů a chtěla se co nejdříve vrátit do Olomouce na koleje. Z Brna bych se domů stejne nedostala. Bylo pro mě tedy jednodušší jet zpátky do Olomouce a pak dojít pěšky na kolej. Brzy přijel další autobus. Autobus od hasičů. Ti měli odvézt lidi do Přerova, kde měli přestoupit na autobus do Brna. Několik lidí chtělo také do Olomouce, tak jsme jeli s hasiči až do Olomouce. Na kolej jsem přišla po třetí hodině ranní, přesně po dvanácti hodinách cesty, kdy jsem dojela jen do Kojetína.
Zaručeně to byla moje zatím nejdelší cesta vlakem, jakou jsem kdy zažila. Snad se ale nebude opakovat. Zkysnout deset hodin na jednom nádraží, kde si nemůžete skočit ani něco koupit, je příšerné. Až pojedu příště vlakem, což bude pravděpodobně ve čtvrtek, snad dojedu relativně v čas a budu spát ve své posteli a ne ve vlaku...
A v Brně, Olomouci a Praze nejezdily tramvaje a trolejbusy. A pro Brno speciálně šaliny.
Žádné komentáře:
Okomentovat