V pondělí práce a zajímavá cesta tam. Běžně jezdím busem v 6:13, pokud se doma neloudám. Tak v pondělí to nějak nevyšlo. Jen jsem viděla, jak odjíždí. Došla jsem na zastávku, že počkám na bus o deset minut později. Nic se neděje, občas takhle jezdím. A přemýšlím, že vracím kolegyni knížku a že pro ni nic nemám, že si zajdu do pekárny. Pět minut do odjezdu busu v 6:23. Následně zjišťuju, že jsem si nepřendala dokladovku s penězi do batohu, ale že zůstala v kabelce, co jsem měla v neděli na procházce. Čtyři minuty do odjezdu busu. Neváhám a vyrážím domů. Svým způsobem je mi jasné, že ten autobus mi ujede. Doma jsem si vyzvedla dokladovku a vracím se na zastávku. Z autobusu vidím opět jen zadek s červenými světýlky. Fajn. Za deset minut jede další. Zastavuju se v obchodě a kupuju čokoládu. Pak už si to šinu na zastávku a čekám na bus v 6:33. Následně mi dochází, že se postupně uzavírá křížení dálnic D1 a D2. Tak snad nebude kolona až na Kývalku. Naštěstí nebyla. Jen trochu hustší provoz, který nás zdržel asi o deset minut na příjezdu. Do práce jsem došla včas. Nebylo náhodou třináctého?
Čtyři hodiny s dětmi rychle utekly, stejně tak čas v družině.
Odpoledne jsem měla rehabilitaci. Jen elektro. Odpočinula jsem si tam a domů jsem dorazila s drobným zpožděním o půl čtvrté. Zbývalo mi zacvičit si, dočíst zápisy ke zkouškám a taky si číst. Četla jsem až do noci. A proto jsem málo spala na úterý. Prostě se od té knížky nemůžu odtrhnout.
V úterý byl trochu krušnější budíček. Nechtělo se mi, ale vstala jsem. Musela jsem.
Cesta do práce začala proběhnutím se. Dobíhala jsem autobus v 6:13. To kdyby náhodou jel ADHĎák. Nejel. Prvně jsem viděla jeden bus, už jsem se smiřovala s tím, že budu na zastávce deset minut mrznout. Byla to 153. Tak jsem se zase hodila do klidu s tím, že mám dvě minuty. Chvíli na to jela 406. Tak jsem na tu šlápla a rozběhla se. Rozuměj rozbelhala se. Autobus jsem stihla. A dost to bolelo.
Do práce jsem přišla v obvyklý čas. Čekaly mě čtyři hodiny ve výuce a pár minut v družině. Pak jsem se v klidu sbalila, vypila jablečný mošt od kolegyně a jela domů. Cestou jsem se kochala krásnou podzimní přírodou a rozhodla se, že půjdu ven. V šalině a na nástupišti jsem se učila. Před kafem jsem dočetla Pediatrii a po kafi jsem vyrazila na krátkou procházku. No, krátkou, byla dlouhá asi hodinu a půl. Vyfotila jsem si jeden s mých oblíbených stromů v krásných barvách.
Jen byla škoda, že se sluníčko zase schovalo. Do noci jsem opět četla. Nějak se nemůžu nikdy odtrhnout.
Ve středu se teda vstávalo těžko. Ale musela jsem. Autobus jsem stihla s přehledem, dokonce jsem i chvíli čekala. Čekala a čekala... A pak mě někdo oslovil. Prvně jsem nebyla schopná toho člověka zařadit, ale potom mi to došlo. Byl to řidič ADHĎák (nemyslím to nijak zle, je v pohodě, jako řidič je profesionální, jen na mě poprvé zapůsobil trochu roztržitě a roztěkaně). A nabídl mi odvoz do Brna, soukromě a autem. Byla jsem dost v šoku.... Prvně jsem nevěděla, co říct, ale pak jsem raději odmítla. To, že jsme si několikrát v autobuse povídali neznamená, že sednu k němu do auta a pojedu do Brna. Sama to dětem říkám, že to nemají dělat. A sama bych to udělala? To by asi nebyl moc dobrý příklad. Vím, že jsem měla strach jet autem sama s kolegou z teologie. A to jsem ho znala déle. Jela jsem teda autobusem. Celou cestu jsem přemýšlela, proč to vlastně udělal? Nejspíš se to nedozvím. Upřímně řečeno, teď chci mít od chlapů chvíli pokoj. Jako kamarády ano, ale jako partnera asi ani ne. Musím si dořešit to, co ještě dořešené nemám. To tady dál rozebírat nebudu.
Každopádně mě ta nabídka na jednu stranu potěšila, ale na druhou spíš vyděsila. Asi jako se vyděsila Ari, když jí vyznal lásku Frenin.
No, v práci jsem měla moc práce a na toto překvapení jsem úspěšně pozapomněla. Vzpomněla jsem si až když jsem si chystala věci na cestu na rehabku. Tu jsem si užila. Měla jsem poslední cvičení a předposlední elektroléčbu. A pak hurá na autobus a domů. Opět jsem přemýšlela nad ránem. Měla bych s tím přestat. S takovými myšlenkami.
Doma jsem si chvíli odpočinula a šla na mši svatou. Zpívala jsem a bylo nás tam docela hodně. Více než předtím. Po návratu jsem si dala horkou sprchu a večeři. Následně mi dojel nákup. A pak už jsem si jen četla. Učivo jsem si přečetla během čekání na první zvonění ve škole, ve své volné hodině a v šalině a na rehabce. Takže doma jsem si mohla číst, co jsem chtěla. A k tomu teda ještě zprávy ve studijní skupině. Termíny zkoušek zatím nejsou vypsány žádné. Škoda. Myslela jsem, že už nějakou tu zkoušku udělám. Hodily by se dvě. Somatopatologie a Pediatrie.
Ve čtvrtek ráno opět práce. Následovala družina a pak poslední rehabilitace. Domů jsem jela až ve čtvrt na čtyři. Doma jsem si stihla dát akorát něco k snědku, nachystat něco na pátek a šla jsem do šermu. Došla jsem pozdě, protože jsem se cestou zastavila v Zásilkovně pro balíček z Jasnosvitu. Objednala jsem si další vyměnitelná sklíčka do náušnic. Jsou prostě boží.
V šermu jsem si zaběhla pár koleček, než mě rozbolelo koleno. Následovala rozcvička a tím jsem skončila. Ostatní dělali akrobačku. Já se jen koukala. A přemýšlela. Napadlo mě jedno zajímavé zakončení v souboji na meče bez štítů. Jen jsem neměla možnost to otestovat, jestli by to tak šlo.
O půl sedmé jsem šla domů a dokončila chystání na cestu do školy. Až do Olomouce. Spát jsem šla brzy, ale usnula jsem až před devátou. Takže zase málo naspaných hodin.
V pátek budíček ve čtyři ráno. Snídaně, dochystání a odchod na bus. Cesta do Brna byla celkem v pohodě. Přestoupila jsem si v Tetčicích na vlak, abych se nestresovala dálnicí. V Brně jsem přestoupila na RegioJet a frčela do Olomouce.
V Olomouci jsem použila jízdenku, abych stihla přednášky. Přednášející už tam byla, jen měla technické problémy. Naštěstí se je podařilo vyřešit a mohli jsme se všichni vzdělávat.
První přednášky byly o vzdělávání nadaných děti. Docela zajímavé a hodně propojené s praxí. Následně jsem si ohřála oběd a spěchala do druhé budovy. Zvládla jsem to za čtvrt hodiny i s nákupem jízdenek v automatu a krátkou modlitbou u sv. Michala.
Další přednášky byly o Tyflopedii. Jedná se o vzdělávání žáku se zrakovým postižením. A měli jsme tam i pejska. Krásného labradora. Nechal se pohladit a doslova to drbání vyžadoval. A byla jsem plná chlupů. Bílých na zelených šatech a černých legínách. Skvělá kombinace, ale za to drbání a mazlení to stálo.
Po poslední přednášce jsem se vydala pěšky na autobus. Prošla jsem si půlku Olomouce, trochu jsem zmokla a cestou jsem se zastavila v katedrále sv. Václava, kde jsem se pomodlila Korunku. Byly zrovna tři hodiny. Pak jsem došla až na zastávku Fibichova a počkala si na RegioJet. Měl deset minut zpoždění. Nevadí. Cestu do Brna jsem úspěšně zaspala. Probudila jsem se myslím na chvíli v Prostějově, pak za Vyškovem a v oblasti Slavkovského bojiště. Z Brna dál to bylo na pohodu. Seděla jsem celou dobu sama, ale už jsem nezabrala.
Cestou domů jsem si vyzvedla knihy od Martinusu. Byl tam Atlas Středozemě. Konečně. Objednáno jsem měla od začátku srpna.
Další na pořadí k přečtení. Ještě jsem ani neotevřela nového Zaklínače, ale musím dočíst jednu knížku.
Doma jsem dojedla zbytek jídla, co jsem měla s sebou a odpočívala. Chvíli jsem si četla. Usnula jsem o půl desáté.
V sobotu jsem si vypla budík a spala jsem až v devět.
Dopoledne jsem uklidila a vařila si oběd.
Po obědě jsem ostříhala pivoňky a vyrazila ven na procházku. Dlouhou. Venku bylo nádherně. Trochu zima, ale sluníčko. Došla jsem až k lávce Starého bobra, kde jsem se uprostřed usadila nad řeku a přemýšlela. Nechala jsem se okouzlit chvílí ticha, které zdůrazňovalo zurčení vody, šum větru v korunách stromů a zpěv ptáků. Cítila jsem se skvěle. Toužila jsem, aby mě tam našel nějaký sympatický muž, se kterým bych si rozuměla, který by mě bral takovou, jaká jsem, i s mými náladami a duševními stavy. Měla bych hned tři kandidáty, ale ani jeden mě tam nenašel. Nevím, jestli mám kvůli tomu plakat, nebo se radovat, že jsem si to mohla užít. Někdy opět toužím svá oblíbená místa někomu ukázat. Jen se trochu bojím, aby to nedopadlo jako posledně.
A fotila jsem, jak jinak.
Doma jsem si potom dala kafe a vrhla se na tisknutí skript do legislativy. No, skoro jsem zavařila tiskárnu. Bylo to přes devadesát listů papíru. Oboustranně potisknuté a dvě stránky na list.
U večeře jsem koukala na film.
Na bobří lávce jsem dokonce i psala. Chvíli. Doma jsem si pak sepsala krásné pocity z toho místa.
Večer jsem konečně začala číst Zaklínače: Rozcestí krkavců.
V neděli ráno jsem byla na mši svaté. Zpívala jsem. Dopoledne jsem se pak dívala na televizi a spravila si podsedák do práce. Odpoledne jsem vyrazila na procházku. Pěknou a dlouhou, plnou sluníčka a zářivých podzimních barev.
Doma jsem si dala kafe a zabrala se do legislativy. Po chvíli jsem to vzdala a přečetla si pediatrii. Nakonec jsem už potřebovala oddech a zavřela jsem sešit. Zatím mám dost času. Ještě není vypsaný termín ani na jeden předmět. Taky jsem chvíli žehlila a nezapomněla jsem cvičit.
A to bude pro tento týden asi všechno. Jdu si číst a odpočívat. A snad i brzy spát, abych se pořádně vyspala. Dneska nějak moc fotek, ale nevadí. Může se stát, že nebude žádná fotka.
Krásný další říjnový týden roku 2025. Jo, a příští víkend se mění čas. Vyspíme se o hodinu déle.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat