Tak je tu opět neděle. Hned na začátku vás, milí čtenáři budu informovat, že s pravidelnými informačními články prozatím končím, neb na to nejspíš nebudu mít čas a mnohdy ani náladu. Ale občas se ozvu s novinkami z mého nudného života.
A co se dělo? V pondělí jsem jela do školy. Rozhodla jsem se, že pojedu o vlak dříve z Brna, tak jsem vyrazila už před dvanáctou. A měla jsem dobrý nápad. Vlak, kterým jezdívám normálně, měl dvacet minut. To už bych nestíhala zkoušku sboru. Takhle jsem přijela už ve tři do Olomouce. Spokojeně jsem si šla nakoupit večeři, došla na koleje, najedla se a šla se podívat na slavnost Panny Marie, počaté bez prvotního hříchu do katedrály sv. Václava. Mši svatou měl olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Liturgie byla naprosto dokonalá a překrásná. Tohle mít doma, tak skáču dva metry, no možná i víc, vysoko a usmívám se na celé kolo a jsem ten nejšťastnější člověk ve farnosti. Bohoslovci nezklamali. A sbor zpěváků také ne. Jsou vždycky dokonale připraveni. Bylo mi přímo líto, že jsem s nimi nemohla zpívat. Moc mi to chybí, ale už jsem veškeré své předměty liturgické hudby a zpěvu vyčerpala. Snad se vrátím. Pozdravila jsem se tedy se sbormistrem. Překvapil mě, že si mě pamatoval. Na to, kolik lidí potkal a ještě potká… Asi jsem se mu zaryla do paměti. Potkala jsem také jednoho bohoslovce, se kterým jsem si krásně popovídala na dni otevřených dveří. Ale bohužel jsme se jen pozdravili, když jsem čekala na tramvaj do centra. Ale pozdravili jsme se. A to je velmi povzbuzující. Ti bohoslovci, se kterými jsem zpívávala, tak mě na ulici normálně nezdravili. Ani se nedivím, pamatovat si několik dalších lidí, které potkali na zpěvu hodinu přede mší svatou, je docela těžké. Sama jsem si vybavovala jen nějaké tváře, ale zaručeně ne všechny. Největší radost mi ale dělalo to, že jsem mohla zpívat v katedrále, před arcibiskupem a s budoucími knězi. Prostě paráda. Nic lepšího mě v Olomouci snad nemohlo potkat. Kolik lidí z celé univerzity dostane takovou příležitost. Po mši svaté jsem spěchala na tramvaj a jela k dominikánům na zkoušku sboru. Moji předposlední. Bude mi po nich smutno, bude mi smutno po té atmosféře ve sboru, po té škádlivosti… No, všechno krásné jednou skončí. Možná i proto, aby něco krásnějšího mohlo začít. I když to v některých případech není pravidlem. Skončilo mé ministrování a nic krásnějšího mě ještě nepotkalo. Počkám si, co přijde pak, a třeba to bude ještě lepší. Jeden jáhen mi kdysi řekl, že kdybych byla kluk, hned by mě poslal na teologii. Odpověděla jsem mu, že by mě posílat nemusel, že už bych tam studovala. Zatím jsem mu neřekla, že to fakt studovat jdu. Možná by měl radost. Nevím. Ale to jsem odbočila, silně odbočila, od reportu z týdne. V úterý jsem šla napsat jeden test z angličtiny. O tom už jsem psala minulý článek. Snad to dobře dopadne, něco jsem tam napsala, ale jak moc je to dobře, nevím. Nechám se překvapit. Ve středu jsem měla jen jednu hodinu. Odpoledne jsem se šla podívat na trhy a do města. Cesta domů probíhala v pohodě. Ve čtvrtek jsem se flákala, a v pátek taky. Jen v pátek odpoledne jsem byla na chvíli hrát. Zmrzaly mi prsty, ale zatím neodpadly, tak je to dobré. Pak jsem zpívala na mši, i přes mé nachlazení jsem musela. Bylo nás ve sboru pět a půl. Žalm byl ve stylu, že vůbec netuším, zda mi bylo rozumět. Rýma dělá divy s některými hláskami. Jedna koncovka byla úpně spolknutá, protože mi do krku stekla slina a já musela polknout. Pak jsem šla do orchestru, většinu jsem zpívala, ale jednu koledu hrát budu. Neb potřebují chlapy na zpěv. Tak vystřídám kolegu violistu a budu hrát já. Pak jsem šla za dětmi. Bylo jich tam málo. Vzala jsem si s sebou svou tvořící práci, tak jsem tvořila na svém. Takhle to dopadlo. Tu jednu jsem dělala ještě v Olomouci. Tentokrát jsem nebyla líná jít pro foťák. Takže dnes kvalitně. Třeba se k tomu dokopu častěji.
Velikostně jsou obě dvě stejné, jen jedna má hvězdičku uprostřed větší a druhá menší. Obě půjdou z domu. Jako dar.
Příští týden budu tvořit ozdoby do kostela. Už tam jednu mám, tak udělám ještě aspoň jednu, jestli to stihnu časově. Ale to se dozvíte až příští týden. V sobotu jsem se konečně vrhla na učení didaktiky vlastivědy. Uklidila jsem si na stole a trochu jej přerovnala, aby mi nic nezavazelo. Můj styl učení je takový, že si všechno přepisuju. Skončila jsem na šesti otázkách z třinácti. Kolem šesté večerní nastala krize. Přemýšlela jsem, že nepůjdu na florbal a že se budu učit. Nakonec jsem šla s tím, že při nejhorším odejdu. V tělocvičně se mi udělalo trochu nevolno, tak jsem asi první tři čtvrtě hodiny nehrála a uklidňovala žaludek. Pak jsem se odhodlala a šla hrát, i když stylem rychlejší chůze. Hned v první minutě na hřišti jsem si dala gól. Pak jsem si dala ještě tři. Spokojeně, hlavně, že jsem neodešla s nulou, ale silně unaveně jsem šla domů. Pak jsem začala řešit, do čeho zabalím dárky pro spolubydlící. To jsem vyřešila za necelou půl hodinku. Pak jsem šla konečně po dlouhém a velice únavném dni spát. V neděli jsem vstávala na mši svatou. Liturgiky si tentokrát moc neužijete, tak můžete být šťastní. Proběhla relativně normálně a žádný lapsus a kopanec se nekonal anebo nestojí o to, abych se s ním zabývala, neb se stále opakují. (Byly tam dva, ale na ty už jsem si zvykla a zas tak moc z nich nerostu.) Hurá, sláva, Vanimaré si nerýpe. Odpoledne jsem ještě dodělávala otázky ke zkoušce z didaktiky vlastivědy. Tu dělám v úterý, tak na mě myslete. Kolem čtvrté odpolední jsem dopsala poslední otázku a mohla se aspoň chvíli dívat na Pevnost Boyard. Aspoň konec jsem viděla. Jen dopadl špatně. Nezískali žádné zlaťáčky, jen garantované tři tisíce eur. I tak dost slušná cena. Abyste věděli, není to pro soutěžící, ale pro nějakou pomáhající asociaci, kterou představují a reprezentují. Pak jsem se konečně vrhla na psaní tohoto článku.
Tak to bude pro dnešek asi všechno. Jsem unavená z neustálého sezení za stolem a psaní. Ale udělám tu zkoušku, napíšu si jeden test ve středu, odstěhhuju se z kolejí a na školu kašlu. Mám to nařízeno od paní doktorky. Vypnout. Ale....já to neumím. Špendlíková terapie to jistí. I když ta mi posledně moc nepomohla. Tak už přestávám a přeji všem, krásný další adventní týden roku 2014. Konec roku se blíží.
Vaše učením unavená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat