Konec roku je zde. Nevím, jestli jsem něco podobného psala i loni, ale letos se tomu nevyhnu a nechci vyhnout. Je to osmdesátý a poslední článek tohoto roku. A bude to dlouhé....
Ještě na začátku bych chtěla upozornit všechno, co hodlají komentovat jakkoli vulgárně a urážlivě, že s těmito komentáři nebudu mít slitování a skončí na propadlišti dějin, to znamená smazány. Pokud nebudete mít k článku co říct, nebo se vám obsah nebude líbit, tak komentujte slušně a neurážlivě. Děkuji. V článku jsou jen mé názory, které se bohužel vždy nebudou shodovat s těmi vašimi. Takže než se rozhodnete mi napsat nějaký neslušný komentář, za který by se nemusel stydět ani nějaký prezident, tak trochu zapojte své mozkové buňky, tzv. neurony, a teprve potom sáhněte na klávesnici.
Tento rok se nesl v duchu mého pomalého ukončování studia. Někdo by si řekl hurá, už nemusím chodit do školy, a někdo by se netěšil na práci. Já se na jednu stranu na práci těším. Práce učitele je vesměs radostná, pokud má hodné a dobře vychované děti z rodin, kde se jim rodiče věnují. Ale na druhou stranu se mi nechce z Olomouce, byl to pro mě i přes veškeré zkoušky ráj na zemi. Ale začnu od ledna. V lednu jsem většinu svého času byla doma. I když už si to moc nepamatuju. Pravděpodobně jsem se učila na zkoušky. V únoru jsem znovu nastoupila do školy a prožila další semestr. Taky jsem začala zpívat ve sboru u dominikánů. Bavilo mě to, i když jsem se musela učit hodně nových písní a každý týden s sebou vozit housle přes rameno. Stálo mi to za tu chvilku nepohodlí ve vlaku, kdy jsem musela hlídat jednu věc navíc. Březen byl nezáživný. Kromě toho, že jsem stále trpěla tím, že neministruju. V dubnu byly Velikonoce. Tím moje liturgické srdce dostalo smrtelnou ránu, ale nějak se z toho vzpamatovalo. Některé lapsusy si pamatuji do dnes. Pak čas plynul, chvílemi pomalu, chvílemi rychle. Nedokázala jsem to ovlivnit. Na slavnost Seslání Ducha svatého jsem hrála, ale nedopadlo to dle mých představ. Nedohrála jsem. Mezitím jsem cvičila na varhany další písně. Naučila jsem se hrát 512. V květnu jsem po dlouhé velmi dlouhé době ministrovala. Užívala jsem si to. Byl to jeden z nejkrásnějších dní v roce. Liturgie probíhala tak, jak měla. A byla krásná. Byla jsem její součástí, cítila jsem blízkost Boha. Mohla jsem být velmi blízko zázraku proměnění. Také jsem byla ještě s partou dětí u mého známého na víkendu. Zrovna byly hody, tak jsme viděli i kroje. Krásné kroje. V červnu kdy jsem měla všechny zkoušky úspěšně za sebou, jsem hrála jednu neděli 512 a 719. Zahrála jsem ji, i když s chybami, ale každou sloku jsem dohrála. Byla to moje první odehraná celá mše svatá. V červnu se také konalo mé další ministrování. Tentokrát na svatbě. A zdejší kněz byl se mnou spokojen a hned by mě bral. V červenci byla trochu krize. Byla pouť. V normální situaci bych si ji užila. Ministrovat jsem nemohla. Liturgické lapsusy si nepamatuji, asi nebyly moc výrazné. Byla jsem na obou mších svatých i na požehnání. Jen tak matně si vzpomínám, že se nesmyslně okuřovalo na požehnání. Tak nějak z boku. Pozdravila jsem se s jedním jáhnem. S tím stejným jsem si povídala i na pouti ke sv. Cyrilovi a Metodějovi. Divil se, proč neministruji a ani nezpívám. Potěšil mě tím, že kdyby byl kněz, tak by mě bral okamžitě za ceremonáře. Pak jsem byla ještě na vodě. A stal se ze mě pravý vodák. Otočili jsme se pod jezem. A ve městě. Naštěstí to nebyla Jelení lávka. Pak přišla drobná krize, kdy jsem po několika letech objímala záchodovou mísu. Nechci vzpomínat. Srpen proběhl tak nějak monotónně. Stihla jsem si jako správné dítě odřít koleno. Naštěstí levé, takže jsem v kostele mohla správně klečet. Září bylo velmi krizové. Chytila jsem nějakou žaludeční virózu, běhala po doktorech, nedobrovolně zhubla šest kilo a měla jet na Slovensko. Nakonec jsem na to Slovensko jela. Byla jsem šťastná. Znovu jsem se prošla kolem Štrbského a Popradského plesa, vyjela lanovkou na Skalnaté pleso a na Lomnický štít, a prošla se po Slovenském ráji. Další nejkrásnější chvíle v roce. A pak začala opět škola. Začala jsem psát diplomku. Na varhany jsem se učila další mešní píseň, kterou jsem si už taky zahrála, i když ta moc dobře nedopadla. Na druhou stranu chybami se člověk učí. I když z pohledu mého okolí to vůbec nevypadá, že bych se něco naučila. Taky jsem se učila modlitbu Páně. Říjen ani nevím, jak proběhl. Asi jen škola, škola a škola. To stejné listopad. Tam byl jeden velký liturgický lapsus na vzpomínku všech věrných zemřelých. Všude jsem se dočítala, že nebude Gloria. Byla jsem se tedy ptát kněze a ejhle, ono Gloria bude. Namítala jsem, že není napsané v direktáři, ale je neděle, tak Gloria bude. Nemělo být. V listopadu byli v Olomouci lidé z Taizé. Po mši svaté byla modlitba Taizé a byla opravdu krásná. Brečela jsem u ní jako krokodýl, když požírá svou kořist. Prosinec začal trochu netradičně. Měla jsem jet hned druhého do Vídně, ale nejela jsem. Skončila jsem v Kojetíně a dál jsem se nedostala. Strávila jsem dvanáct hodin na cestě a nedojela jsem nikam. Jen zpátky na kolej. Dalším šokem pro mě byla druhá neděle adventní. Jelikož jsem z farnosti, kde je patron kostela sv. Mikuláš, tak nastal další liturgický lapsus. Místo neděle adventní bylo patrocinium. Ale to nejde. Neděle adventní má přednost před vším ostatním. Jen to někdo neví. Advent potom pokračoval tak, jak měl. Hrála jsem a zpívala k Boží chvále. V poslední týdnu školy jsem se stěhovala z kolejí. Naposledy jsem se byla podívat do kostela k dominikánům na roráty. Pak jsem odevzdala klíče od pokoje a jela domů. Tím skončil můj pobyt v Olomouci. Vánoce byly v rámci možností skvělé. Pěkné dárky, dostala jsem i knihu, která se netýká diplomky, sama jsem rozdala hromadu dárků a snad jsem rozdala i hromadu radosti. Konec roku proběhl tak nějak v poklidu. Jako na každém konci roku trochu ztrácím naději, že se ještě někdy ocitnu v roli ceremonáře, ministranta........................... Za pár let na to budu stará.......
Teď mě napadla jedna myšlenka, když jsem se dívala na fotky z Fátimy, Ludr a vlastně z celé mariánské pouti. Svým způsobem to byli o poděkování za to, že jsem mohla ministrovat a nejen doma, ale vlastně i na těch posvátných mistech.
Moje superpelice s komží a límcem z Ketkovic. Děkuji..... Tahle rocheta není ta, co procestovala většinu západní Evropy. Tu jsem si bohužel nevyfotila....
Nový rok pro mne bude také jistou formou nadějí, které se nabízí. Nadějí na lepší rok, na lepší postavení, na výborné ukončení studia, na nalezení vhodné práce a jiných dalších podstatných i nepodstatných věcí a událostí. Třeba i na to mé ministrování dojde.
Tak vám všem, co jste se prokousali písmenky až sem, na tomto místě v textu přeji úspěšný vstup do nového roku a co nejvíce splněných přání.
Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat