Cesta do minulosti

Tak a je tu dlouho připravována a ještě déle psaná povídka. Poslední článek s nějakým příběhem byl zveřejněn 16. června 2014. Snad se bude líbit. Přeji příjemné čtení.

Vaše Vanimaré

Je krásný podzim. Se Samuelem, Alžbětou a Markem jsme se šplhali do kopce nad městem, kde bydlíme. Stoupali jsme stále výš. Dobře jsme se bavili. Byli jsme přátelé i partneři. Alžběta již dávno chodí s Markem a já se přes dlouhé období přátelství dala dohromady se Samuelem. Kráčeli jsme ruku v ruce, jen Alžběta byla nějaká zamlklá. Smáli jsme se nepovedeným vtipům Marka. Také jsme mu říkali Markus. Nevšímali jsme si okolí. Počasí okolo nás se změnilo. I když bylo rané září, začalo sněžit. Vystoupali jsme nahoru. Spatřili jsme do kruhu postavených sedm kamenů a uprostřed nich kámen podobný ležící kočce. Obešli jsme tyto mohyly a směřovali více do lesa.

"Něco se děje."ozvala jsem se a přestala se smát. Ostatní také ztichli. Podívala jsem se na Samuela. Změnil se. Stejně se změnil i Markus a Alžběta.

"Co se to děje."udělala jsem krok dozadu a zakopla. Samuel zmírnil můj pád. Na sobě jsem najednou měla dlouhé šaty s vlečkou, tmavé kotníkové boty, kabát s kožešinovým límcem a vlněný pléd. Něco velmi podobného měla na sobě oblečeno i Alžběta. Kluci byli oblečeni do světlých košil s romantickou vázankou a v širokém plášti. Samuel měl plášť vypasovaný a tmavě modrý a Markus volný a tmavě zelený. Z počátečního ohromení jsme se pomalu probírali. Alžběta začala chápat.

"Dostali jsme se do minulosti."

"Do jakého roku přesně?"zeptal se jí Markus.

"To nevím."pokrčila rameny Alžběta.

"Myslím, že jsme se dostali na začátek devatenáctého století. Ty oděvy tomu odpovídají."zarazila jsem se. "A ta budova tomu odpovídá také."ukázala jsem za ně.

"Podíváme se dovnitř?"zeptala se Alžběta.

"Ano."odpověděli jsme jí všichni. Samuel vykročil k domu jako první. Brzy jsem ho doběhla. Alžběta a Markus nás následovali. K domu to byl ještě kus a už jsem v letitém porostu viděla základy budov. Chytila jsem Samuela za ruku a přitiskla se k němu. Po zádech mi přeběhl mráz. Místo mělo nějakou zvláštní atmosféru.

"Je ti zima, Isabel?"zeptal se mě Samuel a objal mě kolem ramen.

"Trochu, to je tím místem."

"Tak se chceš vrátit?"

"Ne, tohle za to stojí. Snila jsem o tom."usmála jsem se. Samuel mě políbil do vlasů. Znovu jsme vykročili. Vystoupali jsme pár schodů k hlavním pootevřeným dveřím. Brzy jsme před nimi stanuli. Samuel je ještě trochu pootevřel, abychom mohli pohodlně vejít. Vešel a já ho následovala. Užasla jsem. Hned za dveřmi byla prostorná hala, na jejímž konci bylo široké mramorové schodiště se zdobeným zábradlím. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve snu. Vlevo i vpravo byly mohutné dubové dveře. Zkusila jsem oboje otevřít. Nepovedlo se. Ani jedny nepovolily. Ucítila jsem zklamání, ale stále ve mně planula naděje, že zjistím něco o patro výš. Nevšímala jsem si ničeho, jen domu.

"Neměli bychom teď odcházet. Podívejte se ven."

"Bell."oslovil mě Samuel.

"Co se…"zarazila jsem se uprostřed věty. Venku se zvedl vítr a hnal sněhové vločky podél oken.

"Musíme tu zůstat."naznala Alžběta.

"Tak si najdeme alespoň lepší místo. Tady je zima."řekl Markus.

"Jdeme nahoru."stoupla jsem si na první schod, "Kdo jde za mnou?"usmála jsem se na Samuela a jako první vykročila. Samuel mě následoval. Po chvíli nás následoval i Markus s Alžbětou. Na schodech po nás zůstaly v mnohaletém prachu viditelné stopy. Schody se na podestě rozdvojovaly a směřovaly doleva i doprava. Vykročila jsem tedy doleva. Dostala jsem se do dalšího patra. Okolo schodiště byla teráska. Rozhlédla jsem se. Vlevo byly jedny dveře a hned naproti druhé. Vstoupila jsem do těch vlevo. Dostala jsem se do chodby, na jejímž konci byly dveře. Vstoupila jsem do těch vlevo ode mě. Vstoupila jsem do chodby, na jejímž konci byly dveře. Celá chodba byla dobře prosvětlená a prosklená. Nevýhodou byla teplota, která se skoro nelišila od té venku. Po levé ruce jsem měla hned troje dveře. Otevřela jsem hned ty první. Vešla jsem do ložnice. Na posteli na prostěradle se výrazně rýsoval tmavý flek. Kousek od postele ležel na zemi nůž. Skvrna i nůž byly od krve.

"Hele, venku se něco hýbe."ozval se Markus, "Možná nás hledají."a bez dalších slov nás opustil. Všichni tři jsme nakoukli z okna. V hustém sněžení se pohybovaly tři tmavé body. Brzy jsme rozeznali, co to je.

"A do háje."ozval se Samuel, "To nejsou lidé." Alžběta i já jsme věděly, co to je. Sledovaly jsme Markuse v jeho cestě. Samuel mu šel na pomoc. Medvědi zaútočili. Viděla jsem jen siluety, ale i ty brzy zmizely. Chvíli po tom vyběhl Samuel ven. Zabouchala jsem na sklo, ale bylo to marné. Přes skučení větru mě nemohl slyšet. Chvíli tam stál, rozhlížel se. Jednou se mi ztratil z očí. Skoro jsem šílela strachem. Alžběta mě držela, abych neutekla za Samuelem. Odvedla mě do toho pokoje, který jsem otevřela. Usadila jsem se, Alžběta si sedla vedle mě na postel.

"Oni se vrátí. Uvidíš."snažila se mě utěšit. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Vstala jsem a začala si prohlížet knihovnu. Zatím mě žádná kniha nezaujala. Snažila jsem se nemyslet na Samuela a na nebezpečí, které mu hrozí. Věřila jsem, že se vrátí oba dva a v pořádku. Zaujala mě až ta poslední. Na hřbetě neměla nic napsáno. Byla podivně rozpadená, jakoby často používaná. Byla na nejvyšší polici, kam jsem nedosáhla.

"Běty, můžeš mi prosím podat tamtu knihu?"požádala jsem svou o hlavu vyšší kamarádku. Alžběta vstala, jednu chvíli mi připadalo, že dost neochotně. Brzy jsem ale svou vytouženou literaturu držela v dlaních.

"Díky." Posadila jsem se s ní na postel blíže k oknu, abych měla lepší světlo. Prohlížela jsem si obálku. Byla velmi zaprášená, prach zanechal stopy na mých krémových šatech. Netušila jsem to. Pohladila jsem přední desku vazby. Podrobně se zaměřila na slova, která tam byla jen matně rozeznatelná.

"Kronika rodu…."četla jsem. Jméno rodu jsem nedokázala přečíst. Neřešila jsem to, doufala jsem, že najdu jméno rodu na další stránce. Dychtivě jsem tedy knihu otevřela. První úvodní stránka byla vytržená. Jméno rodu se tedy nedozvím ani tady. Listovala jsem dál. První záznam byl z roku 1538. V zápise byla popsána stavba domu. Rod se zdál být docela starý několik století. Minimálně dvě, pokud jsem se trefila do století. Listovala jsem dál. Otevřela jsem kroniku někde v prostředku. Písmo už bylo jiné a k letopočtu se přidalo několik desítek let. Psal se rok 1709. Zápis se opět týkal přestavby domu. Chtěla jsem vědět víc, chtěla jsem vědět, co se stalo kolem roku 1800. Nalistovala jsem datum 20. ledna 1814.

Je to přesně roku od setkání s komtesou Eliškou. Navštívil jsem ji zde na zámku. Po souhlasu jejích rodičů jsem ji požádal o ruku. Nadšeně souhlasila. Její matka stanovila datum sňatku na 20. února t. r. Seznámil jsem se ten večer při zásnubách s komtesou Johanou.

Listovala jsem dál. Datum svatby bylo stanoveno na stejný den, na který je stanovena moje svatba se Samuelem. Trochu mě to zarazilo, ale nezabránilo mi to v listování dál.

Venku začala zuřit vánice. Můj přítel Johann měl přijet, ale zatím nedorazil. Začínám o něj mít strach. Na nádvoří se objevili medvědi. Nejspíš hledají něco k jídlu. Pak jsem zahlédl pohyb. Byl to jezdec. Přijížděl pomalu, obezřetně. Medvědi jezdce zavětřili. Musel jsem ho varovat. Vyběhl jsem z domu, mával jsem, křičel na jezdce. Brzy mi všechny tři tmavé body zmizely z očí. Hledal jsem jej tři hodiny. Nenašel jsem. Zcela promrzlý jsem se večer, již po tmě, vrátil do domu. Na schodech na mě čekala Eliška. Dovedla mě do mého pokoje. Byla mi strašná zima. Zavolala svou přítelkyni, aby donesla nějaké přikrývky. Nevím, co bylo potom, kdy se vrátila.

Teprve teď jsem si všimla podobnosti písma v kronice a písma Samuela. Datum bylo o dva dny později. Četla jsem dál.

Když jsem se probral, ležela vedle mě Eliška. Byla noc. Políbil jsem Elišku na čelo a pokusil se znovu usnout.

Zápis z toho dne končil. Otočila jsem stránku.

Byl už den, když jsem se probudil. Eliška byla pryč. Vstal jsem z postele, oblékl si halenu. Den začal pěkně. Večer jsem ulehl brzy. Byl jsem unavený. Navštívila mě komtesa Johana. Ptala se na mé zdraví. Po chvíli jsem ji vyprovodil. Brzy mě navštívila komtesa Eliška. Usnuli jsme si v objetí.

- Jak dojemně to všechno skončilo. - pomyslela jsem si, když jsem zvedla oči. Stmívalo se. Zaslechla jsem hluk ze spodního patra. Vyskočila jsem. Úplně jsem zapomněla na Samuela. Utíkala jsem dolů. Samuel sotva stál na nohou. Byl bledý a celý se třásl.

"Samueli, co se stalo?"

"Zima…"zahuhlal, "Bell,…je mi…zima…"

"Dobře, co mám dělat?"začínala jsem panikařit. Neodpověděl mi. Vedla jsem ho po schodech nahoru a do pokoje, kde byla Alžběta. Uložily jsme ho do postele. Okamžitě jsem ho přikryla peřinou. Stále se nezvladatelně třásl.

"Alžběto, prosím tě, sežeň další přikrývky."otočila jsem se na ni. Samuel byl bledý, promodralý zimou. Nevěděla jsem, jak mu pomoci. Alžběta odešla. Seděla jsem na posteli. Po chvíli mě napadlo, že bych Samuela mohla zahřát vlastním teplem. Svlékla jsem si svrchní vrstvu šatů a opatrně zalehla těsně vedle Samuela. Rukama jsem třela po jeho zádech. Samuel brzy usnul a mě se ulevilo. Z nejhoršího byl venku. Vstala jsem a znovu se oblékla do šatů. Sáhla jsem Samuelovi na čelo. Stále byl podchlazený, ale už to nebylo tak hrozivé. Opět jsem vzala do ruky knihu, kroniku, a začetla se. Nic dalšího jsem pro Samuela udělat nemohla. Otočila jsem stránku na následující den.

Probudil jsem se v objetí Elišky. Snažil jsem se vstát z postele tak, abych ji neprobudil. Teprve potom jsem si všiml toho, že nedýchá. Roztáhl jsem závěsy na oknech. Všiml jsem si tmavé skvrny na prostěradle. Byla to krev. Snažil jsem se oživit Elišku, ale neuspěl jsem. Zavolal jsem služebnictvo. Nikdo ji už nedokázal pomoci. Zemřela mi v náručí a já o tom nevěděl. Je to nejsmutnější den mého života. Doufám, že najdu vraha a pomstím Eliščinu smrt.

Tak končil zápis toho dne. Zůstala jsem zaraženě koukat na poslední řádky. Z letargie mě probudil Samuel. Opět se začal třást. Znovu jsem se svlékla do spodních šatů a ulehla vedle něj. Objala jsem ho a usnula. Venku se pomalu stmívalo.

Probudila jsem se ještě za tmy. Okamžitě jsem vstala a snažila se neprobudit Samuela. Vydala jsem se hledat Alžbětu.

Spala hned ve vedlejší místnosti. Když jsem vešla, probudila se.

"Jsi v pořádku?"zeptala jsem se a přisedla na postel.

"Jo, jasně. Jsem naprosto v pořádku."odpověděla. "Právě mi zemřel přítel a jsem v pohodě. Naprosto skvělá otázka."odpověděla mi. Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Promiň, měla jsi přijít za námi. Myslela jsem, že chceš být chvíli sama."

"Jasně. Půl noci ve stoletém baráku s divokýma medvědíma za dveřmi. Odejdi a nech mě na pokoji. Slyšíš? Nechci tě vidět."zakřičela. Její reakce mě překvapila, nechápala jsem ji. Nechtěla jsem ji dál dráždit k agresi a raději opustila místnost. Při cestě chodbou jsem nakoukla do pokoje, kde spal Samuel. Pak jsem se vydala prozkoumat další část domu a zároveň hledat něco k jídlu. S vodou by problém nebyl. Venku bylo dost sněhu, a kdybych našla kuchyň a pár usušených bylinek, uvařila bych i čaj. Vystoupala jsem po dalších schodech do patra. Pokoje byly podobně uspořádané jako dole. Kuchyň jsem nenašla. Prošla jsem celé patro až do druhého křídla stavby. Některé místnosti byly pozoruhodně zachovalé. Malba jakoby byla zhotovena teprve včera. Okna nebyla vymlácená, čistě umytá a místnosti byla cítit mě povědomá voňavka. - Mami. - vydechla jsem do ticha. Skoro dva dny jsem nebyla doma. Teď jsem se doma na chvíli ocitla. Na stolku u postele jsem si všimla tácu s ovocem. Většina jablek byla svraštělá, ale dala se jíst. Popadla jsem je a utíkala za Samuelem. Stále spal. To bylo dobře. Znovu jsem se vydala na průzkum domu. Prostředí se mi pomalu měnilo před očima. Bylo stále krásnější tady být. Vždy jsem se chtěla podívat a chvíli žít v devatenáctém století. Zpomalila jsem, užívala si nádheru domu.

"Bel."oslovil mě Samuel.

"Ano?"

"Jsi v pořádku?"

"Já ano. Hlavně proto, že je ti lépe, Samueli."vrátila jsem se chodbou k němu a objala ho. Políbil mě na čelo.

"Vrátíme se do pokoje?"

"Ano, našla jsem pár jablek. Nejsou vzhledově nic moc, ale budou dobrá. Rozhodně lepší, než hlad."vložila jsem svou ruku do jeho a pomalu se vraceli do pokoje. Venku se začalo stmívat. Vešli jsme. V pokoji bylo najednou čisto. Byl tu cítit můj parfém, i když už musel dávno vyprchat. Samuel za námi zavřel dveře. Na jablka jsem zapomněla, když jsem pohlédla do Samuelových očí. Pomalu ke mně přicházel. Objal mě kolem pasu, sklonil se a naše rty se spojily v nekonečný polibek.

"Miluji tě."zašeptal Samuel. Začal mě svlékat. Nechala jsem se. Svlékli jsme se navzájem a zalehli do postele. Samuel mi pomalu začal vyhrnovat spodničku. Tiskli jsme se k sobě. Oddávali jsme se vzájemnému romantickému laskání a milování. Odhalovali jsme postupně a velmi pomalu svá těla tomu druhému. Milovali jsme se dlouho.

"Také tě miluji."zašeptala jsem unaveně, ale šťastně. Samuel mi pomalu usínal v objetí. Snažila jsem se také usnout, ale něco mě nutilo být vzhůru. V polospánku jsem zaregistrovala příchod nějaké osoby. Nevěnovala jsem jí pozornost a konečně se oddala spánku. - Co se to děje? - pomyslela jsem si po tom, co jsem v zádech na chvíli ucítila prudkou bolest. Vstala jsem z postele. V pokoji stála Alžběta.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se. Neodpovídala. Stále se dívala na postel. - Samuel. - blesklo mi hlavou.

"Samueli!"zakřičela jsem. Nereagoval. Spal dál. Jeho hruď se pravidelně zdvihala a zase klesala. Vzpomněla jsem si na krátkou bolest v zádech. Bolest už nebyla. - Ale proč mě nikdo neslyší? Proč mi Alžběta neodpověděla? - pomyslela jsem si. Štípla jsem se. Žádná bolest. - Proč nic necítím? - ptala jsem se v duchu. - Proč tu je Alžběta? Co to má v ruce? Proč drží v ruce nůž? - Nepokoušela jsem se ji znovu oslovit. Alžběta se zákeřně usmívala. Po chvíli odhodila nůž a opustila místnost. Znovu jsem pohlédla na Samuela. Teprve teď jsem si všimla toho, že také ležím na posteli. - Co se to děje? - ptala jsem se. Za zády mého již bývalého těla se začala objevovat tmavá skvrna. Krev. Všechno mi došlo. Já jsem byla postava komtesy Elišky. Pak mě obklopilo světlo a já ztratila kontakt se světem. Zemřela jsem a má duše se odebrala možná na věčnost, možná do horoucích pekel.