V zajetí 3.část

„Co se děje?“ zeptal se Ber, do kterého jsem vrazila. „Co ti řekl Fron.“

„Právě že nic. Nenašla jsem ho. Tábor je plný skřetů. Jen doufám, že se Fronovi a Jekovi nic nestalo.“

„A kde jsou?“

„Nevím.“

„Kolik je tam těch skřetů?“

„Moc ne. Zkusíme je vyhnat?“

„Tak jdeme, ale drž se vzadu.“ řekl Ber. - To tak. Začínáš se podobat Fronovi. Myslíš si, že jsi lepší? - pomyslela jsem si. Luk jsem hodila na rameno. Rozhodla jsem se bojovat mečem. Ber šel přede mnou. Zase jsem do něho vrazila. Slyšeli jsme hrubé skřípavé skřetí hlasy. Domlouvali se, kde mě budou hledat. Jeden se vydal po pěšině k nám. Vzala jsem si luk a jeden ze skřetích šípů.

V zajetí 2.část

„Tak dovnitř se dnes už asi nedostaneme.“ řekla jsem. Ber zkusil, co tehdy Fron. Zabušil na ni. Zaduněla a chvíli se nic nedělo. Po chvíli vykoukl někdo z nejnižšího okna věže asi tři metry nad zemí. K mé radosti to byl Hwesta. On mě však v té tmě nepoznal

„Co chcete.“ zeptal se.

„To máš tak nacvičené nebo jsi na hlídce usnul?“ zeptala jsem se.

„Tak co chcete. Já nemám čas se tu s vámi vybavovat.“

„Chceme dovnitř.“

„Teď v noci?“ divil se.

„Jo. Potřebujeme mluvit s panem Izupou.“ řekla jsem. Teprve teď mu došlo, kdo jsem.

„Ari?“

V zajetí 1.část

Ráno jsme vstali ještě před svítáním. Některým z nás to dělalo drobné potíže (Jekovi). Během deseti minut jsme byli schopni vyrazit. K Izupovi jsme dorazili těsně před svítáním.

„Mára arin.“ pozdravil nás Izupa. Nejméně polovina zvědů byla duchem úplně mimo. „V nejbližších dnech se rozhodne o osudu Ardeny. Tak vám všem přeji hodně štěstí.“ odešel. S námi vyrazilo dalších pětadvacet osob. Vždy po dvou mílích se od nás odpojila trojice. Nakonec nás zůstalo sedm. Teprve teď jsem si všimla, že s námi jede někdo navíc. Po dalších dvou mílích se odpojila poslední trojice. Pokračovala jsem já, Fron, Jek a … Ber. - Co ten tady dělá? Měl být s Mernkalem? - divila jsem se.

„Jak to, že jsi nezůstal u posledního stanoviště?“ zeptala jsem se.

„Změna plánu. Ty nemůžeš hlídat.“ odpověděl mi Ber.

„Proč? Ty si myslíš, že se neumím bránit?“

Nezdařený výlet 2.část

Vzbudila jsem se. Bratři ještě spali, tak jsem jim nachystala snídani vyrazila ven. Byla asi hodina po svítání a mnoho lidí ještě nebylo venku. Čekala jsem útok od neznámého muže. Nikde se neobjevil. Vrátila jsem se tedy domů. Fron i Jek už byli vzhůru.

"Dobré ráno. Kdypak jste se vrátili?"zeptala jsem se.

"Něco po půlnoci."

"A dali jste si pořádně do těla, co?"

"Já ne. Jen Jek."usmíval se Fron.

"To je jedno. Svým každodenním povinnostem neutečete. Jedu do Vesnice k obchodníkovi. Přeji příjemný den."řekla jsem a zavřela za sebou dveře. Vyvedla jsem Lafa, osedlala ho a vyjela severní bránou za dobrodružstvím. Směřovala jsem k Vesnici. Bez problémů jsem dorazila k obchodníkovi. Jako vždy měl vše, co jsem potřebovala. Byl to starší muž vysoký jako Jek. Trochu zavalitý a u pasu nosil jen krátkou zahnutou dýku. Vždy byl ke mně zdvořilý. Stejně zdvořile jsem se s ním rozloučila a vyrazila na cestu domů. Čekalo mě nepříjemné překvapení. Cestu mi zkřížil muž v černém plášti s kápi na ryzákovi. - Toho ryzáka znám. - pomyslela jsem si.

Nezdařený výlet 1.část

Nevím, jak dlouho byl vzhůru. Možná celou noc. Ráno jsem ho ale nenašla. Jek už byl taky vzhůru.

"Dobré ráno, kde je Fron?"vychrlila jsem na Jeka otázku.

"Nevím. V noci někam odešel a ještě se nevrátil."odpověděl mi Jek. Vstala jsem, vzala si pro jistotu Lafovu uzdu a doskákala po jedné noze ven. Tábor, až na pár jedinců, byl ponořen do říše snů. Rozhlédla jsem se po našich koních. Fan nikde. Fron dojel na koni. Zapískala jsem na Lafa. Poslušně přiběhl a nechal se nauzdit. Pokynula jsem mu, aby si lehnul a já mohla bez problémů nasednout. Laf si stoupnul i se mnou. Vedla jsem ho na východní okraj tábora. Stopu jsem nenašla. - Fron tudy nejel. - pomyslela jsem si a vedla Lafa k jihu. Stopa stále nikde. Vítr ji ještě nemohl smazat. Pokračovala jsem k západu. A potom k severu. Spatřila jsem rychle přijíždějícího Frona. Jela jsem mu naproti. Už zdaleka mi mával.

Výcvik

Večer jsme se utábořili ještě v poušti. Zítra jsme měli, podle Izupových výpočtů, vyjet a tábořit mimo poušť. Po večeři jsme si zavolali Velina

"Tak co, jsi připraven?"zeptal se Fron. Odpoledne vyslovil Velin přání, abychom si tykali a my jsme souhlasili.

"Vy to myslíte vážně?"divil se.

"A co sis myslel?"zeptal se pro změnu Jek.

"No, nic. Jsem připraven."

"Dnes máš první hodinu výcviku. Fron s Jekem budou přihlížet na tvůj styl a jiné problémové věci. Já budu tvůj pomyslný protivník."řekla jsem.

"Ne, s tím nemohu souhlasit."odporoval Velin.

"Proč?"zeptala jsem se.

"Já… nechci ti ublížit."zdůvodnil.

"Ale mě jen tak neublížíš. Můžeš být klidný."

"Víš to určitě?"stále mi nevěřil.

"No jasně."řekla jsem a bez varování jsem zaútočila.

Den Překvapení

Cestou k řece jme nepotkali ani živáčka. I vítr jakoby spal. Dojeli jsme k řece z pravého břehu. Z levého břehu se na nás dívaly stovky světélkujících očí. Dost mě to znepokojovalo.

"Co je to za zvířata?"zeptala jsem se Narykela, který stál po mém boku, "Takové oči jsem ještě neviděla."

"Taky nevím, co to přesně je. Nikde ale taková zvířata nežijí, jen tady."odpověděl mi Narykel a šel napojit svého koně. Pomalu jsem ho následovala a nespustila oči ze stvoření.

"Napojte koně a naberte vodu do všeho co ji udrží. Je to poslední řeka před pouští. Další řeka je až v Modrém Městě."zavelel Izupa a taky se dal do práce. Během hodiny jsme se postupně vystřídali u řeky všichni. Vraceli jsme se rozsedlinou k mostu a přejeli přes něj. Za mostem byl akorát pás stromů a za ním jen holá poušť Alta. Čekaly nás tři dny pomalé jízdy přes ni. Připojil se ke mně Izupa.

Zvěd

Rada se konala ve stanu specielně postaveném pro radu mimo doslechu ostatních vojáků. Byl tam Fron, Jek, já, Izupa, Ber, několik dalších elfů a jediný člověk Narykel. Dlouho bylo ticho.

"Tak co nám Narykel donesl za zprávy?"porušil ticho světlovlasý elf po levici Izupy. - Nedočkavec. - pomyslela jsem si.

"Jsou znepokojující."odpověděl a čekal až jej osloví Izupa. Dlouhou chvíli bylo opět ticho.

"Vítám vás všechny na této rychle svolané radě. Narykel, který jel až k mostu, se vrátil se zprávami, které nám nyní řekne. Prosím, můžeš začít."

"Včera, jak někteří z vás ví, jsem odjel na západ k mostu přes Ringu. Několikrát jsem projel krajinu kolem, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje."

Maur obchází 3.část

V noci mě probudil nějaký hluk. - Ještě se nejede. Je brzy. - pomyslela jsem si. Zvědavost mi nedala spát, tak jsem se převlékla, ozbrojila se a vyšla ze stanu. Čekalo na mě překvapení. Venku zuřila bitva. Maur se musel dozvědět, že ho pronásledujeme, nebo jsme předjeli jeho zadní voj, který se nás momentálně snažil vyvraždit. Jenže se mu to moc nevedlo. Brzo jsem se musela zapojit do boje, protože kolem mě chtěl projít jeden zvlášť ošklivý skřet, ale spatřil mě a zaútočil. To neměl dělat. Sice jsem ho spatřila později, ale během minuty ležel na zemi. Vynořovali se ze všech stran. Bylo už mnoho mrtvých, ale nejvíce skřetů. Stačila jsem sledovat i ostatní. Nedaleko od stanu jsem zahlédla Jeka, na kterého dotírali dva skřeti. Jelikož jsem byla volná, šla jsem mu na pomoc.

"Ari, co tu děláš?"zeptal se mě, když byli skřeti na zemi.

Maur obchází 2.část

Izupa dal příkaz k pochodu. Pomalu jsme se tedy dali do pohybu. Směřovali jsme na východ, abychom obešli Sněžné hory. Celou cestu jsem si povídala s Leienerem. Ten den jsme došli jen ke konci Sněžných hor, kde jsme rozložili tábor. Fron si postavil stan vedle Izupy a já s Jekem na druhé straně tábora. Vedle nás se utábořil Ber, Leiener a Narykel, jediný člověk naší výpravy. Po skromné večeři jsem šla navštívit Frona. Jelikož tu bylo asi dvacet tisíc vojáků, trvalo mi dobrou půl hodinu než jsem se dostala na druhou stranu. Během mé cesty zaplálo mnoho ohňů. Asi v půli cesty se ke mně připojil Ber.

Maur obchází 1.část

Vzbudil mě velký hluk. Na chodbě pořád někdo běhal. Chvíli jsem to nevnímala, ale později jsem si uvědomila, co se stalo. Včera jsem byla na Rozhledně a dozvěděla jsem se něco o Maurovi. Dobyl Opevněné Město a jde rovnou k Izupovu domu. Proto ten shon.

Když jsem se umyla, učesala a něco pojedla, jsem vyšla na chodbu, kde vládl chaos. Všichni se připravovali na okamžitý výpad.

Šla jsem hledat Frona nebo někoho jiného známého, kterého jsem se mohla zeptat, co se děje a co nám dělat. Nakonec jsem potkala Bera a Izupu. Byli v nějaké debatě, když jsem je vyrušila.

Záhadný jezdec

Zastavila jsem a naslouchala. Jezdec byl blízko a přijížděl z východu. Podívala jsem se na Frona. Jistě už jej taky slyšel a vzbudil ostatní. Všichni jsme sáhli po zbrani a sedli jsme si zády k ohni a naslouchali jsme. Kroky koně se blížily, nakonec se zastavily a jezdec seskočil z koně. Fron mezitím uhasil oheň a my jsme zůstali po tmě. Dlouho se nic nedělo. Jezdec si nás asi nevšiml a utábořil se někde jinde.

"Jdu se podívat, jak je daleko."řekla jsem a odkládala věci, které by mi v plížení překážely.

"To chceš jít sama?"zeptal se mě Ber.

"A jak jinak?"odpověděla jsem mu otázkou.

"Jdu s tebou."řekl rozhodně Ber a taky odkládal přebytečné věci. Zprvu jsme šli vzpřímeně, po chvíli jsme se plazili po kolenou, já jsem s tím měla menší problémy, a nakonec, až když jsme si mysleli, že jsme blízko, tak jsme se doslova plazili po břiše. Zanedlouho jsme ho našli. Byl oděn v černém plášti s kápi. Více jsme nedokázali a ani nemohli zjistit. Jeho kůň měl asi hnědou barvu s nápadnými bílými skvrnami a velkou lysinou na hlavě. Jezdec asi spal. Jeho hruď se totiž v pravidelných intervalech zvedala a klesala. Mohl to být také předstíraný spánek, ale to už jsem moc neřešila. Vrátili jsme se k ostatním.

Izupa, moudrý elf

Po krátkém dobrodružství jsme konečně vyjeli ze Sněžných hor. Vítaly nás rozlehlé pastviny.

"Konečně rovina."radoval se Jek. Přes hory jsme jeli něco málo přes dva dny.

"Moc se neraduj, ještě se k nim musíme vrátit. Máme na plánu navštívit Izupu."řekl mu Fron.

"Kdo je ten Izupa?"zeptala jsem se.

"Je to moudrý elf, jeden z nejmoudřejších. Moc nám pomohl, když nám bylo nejhůř. Ještě ses sním nesetkala."vysvětloval Fron, "Jeho sídlo je na jižním úpatí Sněžných hor. Začínalo se stmívat. Zastavili jsme se a rozdělali oheň. I na rovině nás může napadnout Poneka. Zase se začalo bolestivě ozývat koleno.

"Tady v divočině pro tebe nemám lék. Budeš to muset vydržet až k Izupovi. Hlídku mít nebudeš. Jek a já se nějak prostřídáme. Pořádně se prospi. Dobrou noc."popřál mi Fron a já šla spát. Noc proběhla bez vyrušení. Po snídani jsme vyjeli k východu. Jeli jsme tryskem. Po několika hodinách jsem jako první spatřila u hor nějaké město.

Divocí lidé

V průsmyku bylo šero. Sem tam nám nad hlavou proletěl nějaký dravec, ale jinak jsme nebylo vidět nic živého. Najednou se před nás na kamen snesl jestřáb a začal mluvit.

"Nejezděte tímto průsmykem, je nebezpečný. Jste dobří lidé."

"My nejsme lidé. Jsme elfové."opravil ho Jek.

"Proč bychom neměli jet tímto průsmykem?"zeptal se objektivně Fron, jenže jestřáb už ho neslyšel. Odletěl.

Setkání s Ponekou

Ráno jsem se vzbudila ve své polní posteli. Polní postel znamená, že je jedna deka na zemi, sedlo pod hlavou a druhou dekou jsem přikrytá.

"Jak jsem se sem dostala?"divila jsem se a protírala jsem si oči.

"Úplně normálně. Hodinu po tom, co jsme hlídali, jsi usnula. Mě byla zima a ty jsi mi v zahřívání krapet vadila. Přenesl jsem tě na tvé místo a šel jsem se procházet."řekl mi Fron s úsměvem.

"Řekl jsi Jekovi, co jsme s ním dělali?" Jek se trochu vyjeveně na nás podíval.

"Ne."

"Co jste se mnou dělali?"

"Ari se tě snažila vzbudit a ty jsi ji málem srazil k zemi. Potom jsem se tě snažil dostat z postele já, ale pochodil jsem asi jako Ari. Museli jsme hlídat za tebe."vysvětlil mu Fron, otočil se ke svému zavazadlu a balil. Jek se na něho stále díval. Fron asi ucítil Jekův pohled a otočil se. "No bal si, za chvíli vyrážíme." Jek se vzpamatoval, sbalil si a byl poslední, kdo nasedl na koně.

Uvítání

Zdravím Vás a vítám na mém blogu, budu sem dávat postupně kapitoly mého vymyšleného příběhu. Kritiku mi pište do komentářů stejně tak i chyby v textu. Doufám, že se Vám tu bude líbit. Vaše Vanimaré

Dami

Je jaro a jaro v Modrem Městě je nepředstavitelně krásné. Vše kvete a já se projíždím na koni, mém krásném vraníku Lafovi doprovázená mým věrným černým psem Akanem, hájkem k Vesnici. Ve Vesnici jsem známá jako modrá víla, protože sem většinou jezdím oblečená celá v modrém. Dnes ale jedu v hnědém loveckém obleku a lidé se diví. Jedu totiž lovit bobry na Nachové jezero. Nakladla jsem pasti a jen čekala. Ani ne za hodinu jsem měla všechny pasti plné. - Úspěšný lov. - pomyslela jsem si, spočítala kůže a vypravila se k lesu, kde Akan ještě nebyl. Všechno očichával a Laf ho zaujatě pozoroval.

Začínalo se stmívat. - Asi bude za chvíli tma. - pomyslela jsem si. Zavolala jsem Akana a vyrazila k městu.