Záhadný jezdec

Zastavila jsem a naslouchala. Jezdec byl blízko a přijížděl z východu. Podívala jsem se na Frona. Jistě už jej taky slyšel a vzbudil ostatní. Všichni jsme sáhli po zbrani a sedli jsme si zády k ohni a naslouchali jsme. Kroky koně se blížily, nakonec se zastavily a jezdec seskočil z koně. Fron mezitím uhasil oheň a my jsme zůstali po tmě. Dlouho se nic nedělo. Jezdec si nás asi nevšiml a utábořil se někde jinde.

"Jdu se podívat, jak je daleko."řekla jsem a odkládala věci, které by mi v plížení překážely.

"To chceš jít sama?"zeptal se mě Ber.

"A jak jinak?"odpověděla jsem mu otázkou.

"Jdu s tebou."řekl rozhodně Ber a taky odkládal přebytečné věci. Zprvu jsme šli vzpřímeně, po chvíli jsme se plazili po kolenou, já jsem s tím měla menší problémy, a nakonec, až když jsme si mysleli, že jsme blízko, tak jsme se doslova plazili po břiše. Zanedlouho jsme ho našli. Byl oděn v černém plášti s kápi. Více jsme nedokázali a ani nemohli zjistit. Jeho kůň měl asi hnědou barvu s nápadnými bílými skvrnami a velkou lysinou na hlavě. Jezdec asi spal. Jeho hruď se totiž v pravidelných intervalech zvedala a klesala. Mohl to být také předstíraný spánek, ale to už jsem moc neřešila. Vrátili jsme se k ostatním.

"Tak co?"zeptal se nedočkavý Jek.

"No nic. Je sám a momentálně spí."odpověděla jsem mu.

"Zajmeme ho?"zeptal se Ber. - Taky chce hned každého zajmout. - pomyslela jsem si.

"Ne, necháme ho, co udělá až nás tu potká."řekl Fron, "Budu do rána na stráži. Dobře se vyspěte. Dobrou noc."

Nemohla jsem usnout. Jezdec mi strašil v hlavě. Když už jsem konečně usnula, tak v mém snu figuroval jezdec. Sundal si kápi a ukázalo se, že je to někdo, koho znám, ale to jsem samozřejmě zapomněla. Za svítání mě vzbudil Fron.

"Tak se jdeme podívat na toho jezdce. Ber a Jarin zůstávají u koní."řekl a vyrazili jsme stejným směrem a postupem jako v noci a ………jezdec nikde.

"Tak v noci byl jeho spánek předstíraný."usoudil Jek.

"Možné to je."uznala jsem. "Podívám se po stopách. Musel přece nějaké nechat, ne?"řekla jsem. Podle stop jsme naznali, že jezdec pokračoval na jih. Po chvíli stopy odbočily na západ a nakonec na sever. Obešli jsme velký obdélník a ocitli jsme se v našem tábořišti, kde nikdo nebyl.

"Doběhl nás. Pravděpodobně zajal Bera a Jarin. Ani koně nám nenechal." povzdechl si Jek. Podle stop jsem zjistila, že jezdec je v lese a…

"Pozoruje nás."oznámila jsem Fronovi, "Cítím ho."

"Já taky."řekl Fron, "Musíme se mu dostat do zad."

"Očekává nás od severu."řekla jsem.

"Jeku, jdi na západ a až ztratíš les z očí, zahni na jih a jdi tři sta kroků a potom zahni na západ. Já udělám to stejné zrcadlově, a ty, Ari, půjdeš ze severu. Nevíš jestli má luk?"

"Tak to nevím, ale dám si pozor."

"Tak dobře, můžeme začít. Zatím namarië." a odešel na východ a za půl hodiny se mi bratři ztratili za obzorem. Popošla jsem k lesu.

"Kdo jsi?"ozval se z lesa hlas.

"Jsem Ari, dcera Melinina."odpověděla jsem. "Kde je Ber a Jarin?"

"Jsou tu u mě."

"A jak se jim daří?"zněla má další otázka.

"Dobře."zněla odpověď.

"A ještě jedna otázka. Kdo jste vy?"zněla moje poslední otázka.

"To se dozvíš, až přijdeš pod stromy."odpověděl. Musela jsem přemýšlet. Zpoza stromu nalevo od neznámého jsem spatřila Fronovu ruku. Naznačoval mi, abych se nebála jít dál. Odhodlala jsem se a šla. Meč jsem měla odjištěný a ruku na jílci. Oči upřené na místo, kde se, podle mne, nacházel dotyčný. Došla jsem k prvním stromům.

"Tak kdo jste?"opakovala jsem svou otázku. Přede mnou se rozhrnuly větve a vyšel muž vysoký jako Fron. Byl oblečen do hnědých kalhot, kdysi asi bílé košile. Přes ramena měl černý plášť. Vlasy, pravděpodobně zlatavé, měl schované pod kápí. Luk neměl, jen jednoruční meč po levém boku.

"Jmenuji se Narykel. Jsem z Opevněného Města."představil se.

"Kde jsou mí přátelé?"zeptala jsem se.

"Pojď."pokynul mi směrem dál do lesa. Váhavě jsem ho následovala, "Kde máš zbytek? Ti dva muži?"zeptal se, "Byli jste tři, nebo se snad mýlím?"

"Ne. Nemýlíte se."zavolala jsem Frona a Jeka. Vylezli z houští nedaleko mě.

"Tak už vás mám pěkně pohromadě. Můžeme se více seznámit."vedl nás dál do lesa.

"Kde je Ber a Jarin?"zeptal se Fron.

"Nedaleko."odpověděl. Za chvíli jsme je uviděli. Leželi spoutáni na rukách i nohách s roubíkem v ústech. Vrhla jsem se jim na pomoc. Narykel mě zadržel.

"Ne tak rychle. Nejdřív se dozvím, kdo jste."řekl. Chytil mě za vlasy, postavil si mě před sebe a na krk mi přiložil nůž. - Ach jo. Zase všechno odnesu já. - pomyslela jsem si.

"Jestli jí něco uděláš, draze to zaplatíš."varoval ho Fron.

"Nic se jí nestane pokud mi odpovíš na pár otázek. Odkud a kam jedete?"

"Ze západu na východ."odpověděl Fron.

"Do války?"

"Ne. Jedeme za svými známými."

"Jste na straně Maura?"

"Ne."strohá Fronova odpověď, po které mě pustil a dovolil mi rozvázat Bera a Jarin.

"Je mi líto, že jsem vás musel svázat, ale opatrnost je opatrnost."řekl Narykel, "Moje jméno je Narykel. Jsem z Opevněného Města."

"Proč jste odtud odešel?"zeptala jsem se.

"Je tam peklo na zemi. Město se dlouho neudrží. Brzo bude konec."odpověděl Narykel se smutnou tváří.

"Proč by měl být konec? Ještě se mu můžeme postavit. Ještě není konec."

"Kam vůbec jedete?"zeptal se Narykel.

"Jdeme k Izupovi."odpověděl Fron.

"Jestli vám to nebude vadit, pojedu s vámi."zeptal se Narykel.

"Tak jedeme, ne?"

Posbírali jsme svých pár švestek, sedli na koně zamířili k severu, po chvíli k východu. Po tomto zdržení jsme ještě nedorazili k Izupovi. Ještě jednu noc jsme byli nuceni nocovat venku. Rozdělili jsme hlídky a šli spát. Moje hlídka proběhla bez vyrušení, potom jsem vzbudila Frona a sama šla spát. Spala jsem až do rána. Za svítání jsme vyjeli. Během dopoledne jsme dojeli k Izupovi, který nás očekával už přede dvěma dny. Hleděl na nás ustaraně a možná i naštvaně (to se mi možná jen zdálo :-)).

"Co se stalo, že jste přijeli o dva dny později?"zeptal se Izupa.

"Dojeli jsme dál než jsme plánovali."začal vysvětlovat Fron. "Dojeli jsme až na konec Sněžných hor."dokončil vyprávění. Izupa se na nás už nedíval tak vražedně. Celkem ho chápu. Má strach, jestli se nám něco nestalo.

"Tak se pojďte najíst, určitě máte hlad."řekl Izupa a vedl nás do jídelny. Po obědě jsme šli odpočívat. Šla jsem směr můj pokoj s Fronem a Jekem.

"Něco se za naší nepřítomnosti stalo."řekla jsem, "Něco důležitého a pro nás nebezpečného."

"Proč myslíš?"zeptal se Fron.

"Izupa se díval moc starostlivě. Podle mě by mu moc nevadilo, že jsme se vrátili o dva dny později."vysvětlila jsem svou domněnku. Sedli jsme si do 'křesel' na chodbě.

"Možná máš pravdu, ale…"odmlčel se, "Zajímalo by mě, co."

"To mě taky."řekl Fron, "ale jen tak nám to neřekne."

"Řekne, třeba za několik dní. Jdete se někdo projít?"zeptala jsem se.

"Ne."

Řekli ne, tak jsem šla sama. Cestou jsem potkala Jarin, ale neměla čas, tak jsem pokračovala sama. Stoupala jsem stále do kopce a asi za hodinu jsem se vyšplhala na nejvyšší vrchol města, na Rozhlednu. U zábradlí stáli Ber, Narykel a Izupa. Stáli ke mně zády. - Trochu je vyděsím. - řekla jsem si. Trochu jsem nadzvedla sukni a potichu, což dokážu velmi dobře, jsem se přikradla k nim. Sledovali obzor, od kterého se zvedal hustý černý kouř.

"Tam někde je Opevněné Město?"zeptala jsem se. Všichni krásně nadskočili.

"Ano. Tam bylo Opevněné Město."odpověděl mi Izupa, "Teď jsme na řadě my."a odešel pryč.

"Co mělo být to, že Opevněné Město bylo?"podívala jsem se a Bera a Narykela, "Maur už dobyl Opevněné Město?"

"Ano. Válka jde dál a rychleji, než jsem si myslel. Během dne se musíme sbalit a připravit se na nejhorší."řekl Narykel.

"A to není jiná cesta úniku z tohoto údolí?"zeptala jsem se.

"Jen úzká pěšina, po které neprojedou vozy se zásobami."odpověděl Ber.

"Už uvažujete moc dopředu."upozornil nás Narykel a odešel. Zůstala jsem s Berem sama.

"Ty se bojíš Maura?"zeptal se mě.

"Ne."

"Ani války a smrti?"pokračoval v nesmyslném výslechu.

"Ne."opět stručná odpověď z mé strany. - Proč ten výslech? - pomyslela jsem si, ale na sobě jsem nedala nic znát. Začalo se ochlazovat.

"Jdeš dolů na večeři?"zeptala jsem se pro změnu já.

"Za chvíli přijdu."odpověděl a odvrátil se. Pomalu jsem scházela dolů. U domu na mě čekal Fron a Jek.

"Jaká byla procházka?"zeptal se mě Jek.

"Zdravá. Byla jsem až na Rozhledně. Viděla jsem Opevněné Město."odpověděla jsem Jekovi, "Frone, válka je blízko."

"Jak to víš?"podíval se po mně. Vše jsem jim vypověděla. Fron a Jek stáli jako opaření studenou vodou.

"Jak to, že nám to neřekl?!"zhrozil se Fron a běžel za Izupou. Jek a já jsme ho pomalu následovali do jídelny.

"Myslíš, že chce jít do války?"zeptala jsem se.

"Chce a já jdu s ním."odpověděl mi Jek.

"Tak to já jdu taky."

"Ty zůstaneš tady. Fron ti to nedovolí. Jsi mladá, máš celý život před sebou…"

"Já nemůžu zůstat pozadu, když ty a Fron půjdete do války."skočila jsem mu do řeči.

"Ari, jsi v boji výborná, ale na tohle nemáš."řekl mi klidně. Asi pokračoval, ale já jsem to neslyšela, protože jsem utíkala po chodbě pryč. Po pár metrech jsem Jekovi zmizela z očí. Nevím, jestli za mnou běžel, protože jsem skoro letěla jako smyslu zbavená, ale do mého pokoje nevkročil. Asi to vzdal. Na večeři do jídelny jsem tedy úspěšně nedošla.

Asi po hodině někdo zaklepal na dveře. Byl to Fron a nesl mi večeři.

"Proč jsi nepřišla na večeři?"zeptal se mě s vyčítavým pohledem v očích.

"Pohádala jsem se s Jekem."odpověděla jsem na rovinu.

"Něco mi říkal."usmál se, "Tady máš večeři."dodal, položil podnos vedle mě na stůl a odešel.

"Díky."řekla jsem a taky se usmála. Na večeři jsem chuť neměla. Raději jsem přemýšlela, jak se Jekovi omluvit. Nakonec jsem usnula.