Izupa, moudrý elf

Po krátkém dobrodružství jsme konečně vyjeli ze Sněžných hor. Vítaly nás rozlehlé pastviny.

"Konečně rovina."radoval se Jek. Přes hory jsme jeli něco málo přes dva dny.

"Moc se neraduj, ještě se k nim musíme vrátit. Máme na plánu navštívit Izupu."řekl mu Fron.

"Kdo je ten Izupa?"zeptala jsem se.

"Je to moudrý elf, jeden z nejmoudřejších. Moc nám pomohl, když nám bylo nejhůř. Ještě ses sním nesetkala."vysvětloval Fron, "Jeho sídlo je na jižním úpatí Sněžných hor. Začínalo se stmívat. Zastavili jsme se a rozdělali oheň. I na rovině nás může napadnout Poneka. Zase se začalo bolestivě ozývat koleno.

"Tady v divočině pro tebe nemám lék. Budeš to muset vydržet až k Izupovi. Hlídku mít nebudeš. Jek a já se nějak prostřídáme. Pořádně se prospi. Dobrou noc."popřál mi Fron a já šla spát. Noc proběhla bez vyrušení. Po snídani jsme vyjeli k východu. Jeli jsme tryskem. Po několika hodinách jsem jako první spatřila u hor nějaké město.

"To je Izupův dům. Tam si odpočineme a taky trochu zapomeneme."řekl Fron. Za několik málo hodin jsme stanuli před otevřenou bránou. Izupův dům byl menší město se spoustou zelených koutů. Všechny domy byly velice vznešené. Strážci od brány nás provedli celým městem k nejvznešenějšímu domu. Každý elf, kolem kterého jsme prošli, se na nás díval. Byli jsme uvedeni do prosvětlené a velmi krásně vyzdobené místnosti, kde na nás čekal velmi vznešeně vyhlížející elf. Podle mého názoru to byl Izupa, a měla jsem pravdu. Izupa nás očekával. Šel nám vstříc a s úsměvem nás pozval na večeři. Každého zavedli do jiné místnosti, kde jsme se převlékli do připravených šatů a odešli jsme na večeři.

Večeře byla výborná. Při ní se rozebíralo hodně věcí a taky válka na východě.

"Proč jste se vydali na jih?" zeptal se Izupa.

"Na severu pro nás není bezpečno. Poneka se vrátil. Viděli jsme je." řekl Fron, "Chtěli jsme do Opevněného Města. Ale teď o tom nechci mluvit."ukončil debatu.

"Do Opevněného Města nejezděte, to dlouho stát nebude. Vraťte se zpět nebo zůstaňte. Rozmyslete si to dobře. Dobrou noc." ukončil debatu Izupa a odešel. Dívali jsme se zmateně za ním. Cítila jsem zklamání nad tím, že cesta končí tak blízko cíle. Zvedli jsme se a šli spát.

Ráno jsem vstala za svítání. Oblékla jsem se do lovecké haleny a tmavých kožených kalhot. Ještě před snídaní jsem navštívila Izupu.

"Dobré ráno, Ari." pozdravil mne.

"Dobré ráno." odpověděla jsem. Trochu mě zarazilo to, že mě zná jménem. Ještě mě přece nemohl potkat. - Asi zase kecal Fron. - pomyslela jsem si, "Jakou máme naději, dostat se zpět?"zeptala jsem se.

"Skoro žádnou. Poneka a jeho přízraky se vrátili. Budou hlídat jakoukoli cestu na sever. Jak jsem slyšel od Frona, tak jste se s nimi setkali." řekl Izupa, "Prý jsi spadla z koně?" tak toto Fron říkat nemusel.

"Ano, sletěla jsem jak shnilá hruška ze stromu."zčervenala jsem.

"Podívám se ti na to koleno jestli chceš." nabídl mi Izupa. Neřekla jsem ani ano ani ne, a vyhrnula nohavici. Opatrně mi sundal provizorní obvaz a prohlédl koleno.

"Zlomené není, jen naražené. Nebude to bolet."řekl, namazal mi je nějakou zvláštní mastí, která uklidňovala mou mysl, a obvázal je čistým pruhem látky.

"Když si je namažeš touto mastí každý večer, brzy se uzdraví." dal mi instrukce a podal jednu malou nádobku té stejné masti. Slušně jsem poděkovala a šla na snídani. U stolu sedělo mnoho pro mě nových tváří, ale jedna mě velmi zaujala. Elfka měla dlouhé zlatavé roztažené vlasy a někoho mi připomínala. Na sobě měla červené šaty s bílými zvonovými rukávy. Zeptala jsem se Frona, kdo to je.

"To je Izupova dcera. Jmenuje se Jarin."odpověděl mi, "Určitě si budete rozumět. Zůstane tu s tebou."

"Ty chceš odjet někam pryč a beze mě?"zeptala jsem se.

"Ano. V noci jsem se rozhodl. Jedu s Jekem na východ." Ztratila jsem řeč. Chtějí jet beze mě, to nepřichází v úvahu. Prostě řečeno jedu s nimi i proti jejich vůli.

"A kdy pojedete?"zeptala jsem se.

"To se ještě neví. Není to určené."řekl a potom mi už odmítal odpovídat. Snídani jsme dojedli bez zbytečného mluvení.

Celé dopoledne jsem bloumala po okolních lesích a hodně jsem přemýšlela, jak přemluvit Frona a Jeka, aby zůstali nebo aby mě vzali s sebou. Ze zahloubání mě vyrušila Jarin. Ani jsem ji nezaregistrovala.

"Mohu se s tebou procházet?"zeptala se mě.

"Ano, jmenuji se Ari, dcera Melinina."představila jsem se.

"Těší mě. Já jsem Jarin, dcera Izupova. Musíš být unavená po tom co jsi prožila."

"Ani ne. Znáš to tady ve městě?"

"Ano. Já jsem se tu narodila. Chceš spolehlivého průvodce?"

"Jen jestli toho průvodce nebudu nudit blbými dotazy."

"Ne." řekla jen a už mě táhla do města. Ulice města byly krásně vyzdobené a čisté. Po prohlídce města s jsme s Jarin šli na oběd.

"Jak se ti líbí město a okolí?"zeptal se mě Izupa.

"Líbí, ale ještě mi bude dlouho trvat než se zorientuji. Přece jen je to změna."

"To je mi jasné. Já jsem se taky přistěhoval. Dříve jsem bydlel v Modrém Městě."

Zaskočilo mi. "Kde?? V Modrém Městě?"vyštěkla jsem na Izupu.

"Ano. Po útoku Maura na Modré Město, asi před dvě stě lety, jsem se přestěhoval sem. Maur byl nucen opustit Ardenu a odešel daleko na východ. Tam pravděpodobně sebral znovu svou sílu a pokusí se tuto zem znovu ovládnout."

"A jak dlouho je město v této podobě?"

"Asi sedmdesát let. Fron si jistě pamatuje znovuzrození města."

"A ty už se neptej a jez."napomenul mě Fron a měl k tomu oprávněný důvod. Všichni už měli snězený talíř a já měla v sobě sotva dvě lžíce.

"Jen ji nech, když se zajímá o historii svého rodného města."zastal se mě Izupa. Nic jsem nenamítala a radši jedla.

"O tomto si můžeme popovídat jindy."řekla jsem. Po obědě jsem pokračovala v rozprávce s Izupou. Dozvěděla jsem se další informace o Modrém Městě. Odpoledne jsem opět zamířila do města s doprovodem Jarin. Zamířili jsme k bráně. Bylo tam doslova narváno.

"Co se děje?"zeptala jsem se Jarin.

"Posílají někoho do Opevněného Města, aby obhlédl situaci."odpověděla, "Pojď, podíváme se kdo pojede."a zatáhla mě do davu. Propletli jsme se až úplně dopředu. Rozhlédla jsem se po ostatních a kousek od nás jsem spatřila Frona s Jekem. Proplazili jsme se k nim.

"Kdo jede? Koho nakonec vybrali?"zeptala se Jarin.

" Nevím. Nám své rozhodnutí neřekl."odpověděl. Pořádně napnutí jsme očekávali, kdo se z po za rohu nejbližší budovy vynoří. Na krásném hnědém koni se objevil vysoký tmavovlasý elf v zelené haleně, černých kalhotách a jezdecké černé obuvi zahalen do hnědého pláště. Za pasem měl jedenapůlruční meč a na zádech luk a toulec se šípy. Výzbroj a výstroj hodna závidění, jen jestli s ní taky umí zacházet. Každý mu mával a přál šťastnou cestu. Jezdec vyjel z brány a tryskem mířil k jihu. Jeho dlouhé tmavé vlasy za ním vlály jako prapor a něco mi říkalo, že ho nevidím naposledy.

U brány se vylidnilo a my jsme zůstali sami. Ještě dlouho jsme se dívali za jezdcem, který už dávno zmizel za obzorem.

Otočili jsme se na patě a odešli na velmi dobrou večeři.

Po večeři jsem opět šla k teď už zavřené bráně. Vyšplhala jsem na hradby. Všude bylo ticho, až moc velké ticho. Jakoby měla vypuknou válka ještě ve větším měřítku než ta, která je nyní na jihu. Vrátila jsem se pozdě. Fron a Jek už spali. Zalehla jsem, ale nemohla jsem usnout. Ráno mě musela vzbudit Jarin. Prý bych zaspala snídani. Dnes jsem se rozhodla provětrat Lafa. Vyjela jsem i s doprovodem. Fron, Jek ani Jarin si to nenechali ujít. Projeli jsme městem a směřovali na jih po vychladlých stopách včerejšího jezdce. Po chvíli jsme odbočili na západ a pokračovali podél Sněžných hor. Po hodině jízdy se k nám připojila stopa koně. Fron prozkoumal stopu. Byla stejná jako stopa koně toho elfa, který včera vyjel do Opevněného Města. Jenže teď jeho stopa vedla tryskem na západ.

"Něco se mu muselo stát."řekla jsem. "Možná ho i někdo pronásleduje."

"Ale nezanechává stopu."uvažoval Jek.

"To může být jen…"nedořekl Fron. Všichni jsme věděli, koho má ten druhý na mysli.

"Ale přece ho nenecháme na pospas přízrakům?"zeptala se Jarin a upřela své modré oči na Frona.

"Ne, to nenecháme. Jeďme."a sám pobídl Fana do rychlého cvalu. Všichni jsme ho mlčky následovali. Koním se rychlé tempo líbilo. Jezdec měl náskok. Nemohli jsme polevit. Brzy jsme na obzoru spatřili tmavý a velmi rychle se pohybující bod. Mohl to být přízrak nebo jezdec. Černý flek se zvětšoval. Byl to jeden z přízraků. Od jezdce nás dělil jen přízrak. Dostala jsem nápad. Pobídla jsem Lafa do trysku a snažila jsem se dojet přízrak. Pomalu, ale jistě jsem ho doháněla.

"Ari!!! Co to děláš?!?"zaslechla jsem za sebou křičet Frona. Ohlédla jsem se. Fron nechal Jeka a Jarin někde vzadu a hnal se za mnou. Mezitím jsem vyvedla z míry přízrak tím, že jsem si dovolila ho předjet. Dohnala jsem elfa a zpomalila, abych mu taky neujela. Znovu jsem se ohlédla. Fron se hnal ještě za mnou, ale s hořící větví.

"Jsme zachráněni."řekla jsem elfovi. Fron doháněl přízrak. Zastavila jsem Lafa a otočila se směrem k Fronovi. Přízrak pochopil. - Chápavá to bytost. - pomyslela jsem si. Popohnala jsem Lafa, aby pomalu šel za Fronem. Přízrak, který byl mezi námi, se otočil na Frona, který po něm hodil pochodeň. Přízrak, bohudík pro nás a bohužel pro něj, nestihl uhnout. Začal se škvařit s nepřirozenými zvuky.

"Tak, přízraky jsou už jen čtyři."oddechl si Fron a poplácal zpěněného Fana po šíji. Dojela jsem k němu po boku se zvědem.

"Děkuji vám za pomoc. Nic podobného by mě ani ve snu nenapadlo." řekl.

"Od toho tu máme Frona."řekla Jarin.

"Měli bychom se vrátit. Izupa se bude strachovat."řekla jsem.

"Mám pro něj špatné zprávy."řekl náš nový známý. Sedli jsme na koně a vraceli se zpět. Náš plánovaný výlet se nezdařil.

Začalo se stmívat. Dlouho jsme pronásledovali přízrak, koně už klopýtali a my jsme nebyli taky dvakrát čilí.

"Do města už asi nedojedeme. Koně si potřebují odpočinout a my také."řekl Fron a seskočil z Fana. Zaplál oheň a my jsme si posedali kolem něj, a začali jsme se vyptávat.

"Ještě jednou vám děkuji. Jmenuji se Ber."

"Děkovat nám nemusíš. Jsme vždy ochotni zasáhnout proti Maurovi. Já se jmenuji Fron, tohle je Jek a Ari."představil nás Fron. Ber na mne upřel své kaštanově hnědé oči.

"Jak jste přišli zrovna na oheň?"zajímal se Ber.

"My už jsme se s přízrakem setkali. V Temném lese. Oheň je jejich slabina."rozumoval Jek.

"Jaké jsou zprávy pro Izupu?"zajímal se pro změnu Fron.

"Je to špatné. Opevněné Město dlouho nevydrží nápor Maurova vojska. Za pár dní je máme u prahu. Jestli město padne, budeme nuceni opustit vše, co jsme tak dlouho budovali a Maur se bude jen smát."chvíli se odmlčel a pokračoval, "Maur nezná slitování." Bylo ticho. Velmi tísnivé ticho.

"To nedovolím."řekla jsem do ticha.

"A co nedovolíš?"zeptal se Ber.

"Aby zničil všechno, co jsme si zamilovali."vysvětlovala jsem.

"Ty mu v ničem zabránit nemůžeš. Na to jsi moc mladá."uklidňoval mou horkokrevnost Fron, "Ale pojďme už spát. Ráno se brzy vstává."

"A co hlídky?"zeptal se rozumně Ber. Myslí mu to fakt dobře.

"Máš pravdu. Jeku máš první, potom Ber a já."

"A já nic??"zeptala jsem se nevinně.

"Tak máš po Berovi."ukončil debatu Fron a za chvíli usnul. Já jsem ho následovala do říše snů o chvíli později. Jek po dvou hodinách vzbudil Bera a sám šel spát. Já jsem spala, ale bylo mi jasné, že se vystřídali. Asi dvě hodiny po půlnoci mě vzbudil Ber.

"Vstávej, máš hlídku."řekl mi. Vstala jsem, připevnila si svůj jedenapůlručák k pasu, na záda jsem si hodila toulec s šípy a do ruky luk. Takto vyzbrojená jsem poodešla od ohně, aby mě neoslepoval. Stále jsem cítila na každém kroku něčí pohled. Podívala jsem se na všechny strany, ale nikde nikdo. Jen Ber seděl u ohně a pozoroval mě. Asi ještě neviděl na hlídce elfku a tak mladou a neplnoletou. Zná asi jen ženy, které se stáhnou na večer domů a nevylezou do rozednění. Jsem asi v jeho očích divná, ale je mi to jedno. No jo, vyrůstala jsem v divočině.

Během mé hlídky se nic nedělo. Ber neustále sledoval mé pohyby.

Po dvou hodinách jsem vzbudila Frona a šla spát. Teď jsem sledovala já Bera. Dlouho jsem nepozorovala. Chvíli rozmlouval s Fronem a šel taky spát. - Asi mi nedůvěřuje. Neví, že jsem dcera divočiny. - s těmito myšlenkami jsem usnula. Ráno mě vzbudila Jarin. Všichni už byli na nohou. Po skrovné snídani, co planina dala, jsme se pomalu vraceli. Jeli jsme v pomyslných skupinkách. Já s Jarin v předu a Fron, Jek a Ber za námi. Po chvíli se Jarin ode mě odpojila a já jsem zůstala sama, ale ne na dlouho. Přiklusal ke mně Ber s hromadou otázek.

"Kdo tě to všechno naučil?"

"Co?"odpověděla jsem otázkou.

"Zacházet s mečem, lukem a s jinými zbraněmi?"

"Fron a Jek."

"Tví přátelé?"

"Bratři. Starší."tím naše konverzace skončila. Protože jsme jeli pomalu, ještě jsme nedojeli do města. Utábořili jsme se a rozdělali oheň. Povečeřeli jsme. Rozdělili hlídky a šli spát. Mě vzbudil zase Ber. Tentokrát šel spát a nepozoroval mě. Po dnešní rozmluvě mi asi věřil. Za mé hlídky se nic nedělo, akorát, jako naschvál, dohoříval oheň. Nejbližší stromy byly asi tři sta kroků. Vzbudila jsem Frona.

"Co se děje?"tradiční Fronova otázka.

"Nic se neděje, jen…"

"To už mám hlídku?" nenechal mě domluvit.

"Ne. Ještě si můžeš pospat. Dohořívá oheň a já jdu do lesa pro dřevo."oznámila jsem mu, na nic jsem nečekala a sama šla. Fron mě pozoroval a byl připraven, kdyby se něco stalo. Daleko pod stromy jsem nešla, jen tak, aby mě Fron viděl a já jeho. V lese byla větší tma než na rovině. Nasbírala jsem něco na podpal a vracela jsem se. V půli cesty jsem zaslechla jezdce.