Divocí lidé

V průsmyku bylo šero. Sem tam nám nad hlavou proletěl nějaký dravec, ale jinak jsme nebylo vidět nic živého. Najednou se před nás na kamen snesl jestřáb a začal mluvit.

"Nejezděte tímto průsmykem, je nebezpečný. Jste dobří lidé."

"My nejsme lidé. Jsme elfové."opravil ho Jek.

"Proč bychom neměli jet tímto průsmykem?"zeptal se objektivně Fron, jenže jestřáb už ho neslyšel. Odletěl.

"Proč nás varoval?"zeptal se Jek.

"To bych taky rád věděl."řekl Fron, "Pojedeme dál"

Projeli jsme pomyslnou bránou průsmyku a začala nám být zima. Tedy aspoň mně. Do průsmyku nesvítilo slunce. Po setmění se na nás dívaly stovky očí. Průsmykem jsme jeli asi čtyři hodiny. Na noc jsme se utábořili u jezera.

"To jsem netušila, že tady bude nějaké jezero."řekla jsem a podívala se do jezera. Nic v něm nebylo. Jen, překvapivě, čistá voda a na dně kameny. Přiznám se, čekala jsem, že v jezeře budou alespoň nějaké ryby a ono nic. Rozdělali jsme oheň proti přízrakům a navečeřeli jsme se. Jako vždy Jek s Fronem drželi střídavě hlídku. Já jen jednu hodinu.

Když Jek po své hlídce usnul, měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval. Nebyla jsem si jistá jestli je to přízrak nebo nějaké zvíře. Oheň už dohoříval. Pocit zesílil. Vzbudila jsem Frona.

"Děje se něco?"zeptal se vždy starostlivý bratr.

"Ne. Jen mám divný pocit. Někdo nás sleduje."řekla jsem.

"Dohořívá oheň."

"Vím. Jdu pro dříví."už jsem se zvedala, ale Fron mě zadržel.

"Půjdu já, vysbírej zatím suchou trávu a hoď ji na oheň."řekl Fron, vzal si hořící větev a odešel do nedalekého lesa. Za chvíli se vrátil a nesl náruč dřeva.

"Jdi už spát."dal mi pusu na čelo, "Dobrou noc."

Usnula jsem hned. Ráno mě museli vzbudit, jinak bych spala až do poledne. Najedli jsme se, uhasili oheň a jeli průsmykem dál. Jsme den jízdy od začátku průsmyku. Vjeli jsme do lesa. Byl temný, ale ne tak jako Temný les. Cesta brzy skončila a před námi byly jen stromy.

"Přenocujeme tady. Uvažte koně a jdeme na dříví."rozhodl Fron. Uvázala jsem Lafa a hrnula se do lesa, kam nikdo nemířil.

"Ari, ty půjdeš se mnou!"řekl Fron a mně nic jiného nezbývalo než se podvolit vůli mého bratra. Šli jsme hlouběji do lesa a měli jsme pocit, že nás někdo sleduje. Divocí lidé nás pozorovali a po chvíli nás napadli. Chvíli jsme se bránili, bylo jich nejméně dvacet a moje zavázané koleno nám moc nepomohlo. Spoutali nás a vlekli někam do lesa. Nedali nám roubíky a tak Fron zkusil varovat Jeka. Zůstalo u pokusu. Dali nám roubíky a my měli, jak se říká, po žížalkách.

Dovedli, na půl dovlekli, nás k jeskyni, složili mě a Frona na jednu hromadu až na samý konec, sundali roubíky, svázali nohy a odešli.

"Žiješ?"zeptal se mě Fron, který ležel pode mnou.

"Zatím jo, podle toho, co s námi udělají."řekla jsem a snažila se slézt z Frona.

"To nevím. Zkusím s nimi vyjednávat. Ava aista, nezajali Jeka."utěšoval mě Fron. U východu se ozval hluk. Našli a dovedli naše koně.

"Tak, teď už ví, že jsme byli tři."řekla jsem.

"To nemusí. Můžou si myslet, ze Don je nákladní kůň…"řekl Fron, ale vzápětí zmlknul. Přicházel jejich "náčelník"

"Co jste tady hledali?"zařval na Frona.

"Prvně nám řekni proč jsi nás zajal a představ se."ignoroval jeho otázku Fron.

"Tady kladu otázky já, ty…ty…ty…elfe."

"Tak to se nic nedovíš."

"Fakt ne?"podle se usmál, "Já si zjistím, co chci vědět."poslední slova už skoro řval. Sklonil se, chytl mě za vlasy, donutil vstát a na hrdlo mi přiložil nůž. "No? Co říkáš teď?"řval. Rozléhalo se to po celé jeskyni, takže to slyšel i jeho povedený kmen a šel se podívat na 'divadlo'. Měla jsem strach.

"Máš jeden den na rozmyšlenou. Rozmysli se dobře, co mi řekneš, jinak to schytá tahle husa. Nechceš přece, aby se jí něco stalo." Za tu husu jsem ho chtěla kopnout. Měl větší sílu než jsem čekala. Odcházel. Ale i se mnou. Fron ho zarazil.

"Nech ji. Nech mou sestru."

"Tak sestru? Tady ji máš."řekl. pustil mne a ještě do mě strčil. Dopadla jsem na koleno. Fron se mě sice snažil zachytit, ale měl spoutané ruce. Náčelník odešel. Zůstali jsme sami.

"Myslíš, že máme šanci na útěk?"zeptala jsem se.

"Určitě."ubezpečil mě Fron. Leželi jsme v temnotě jeskyně několik hodin. Venku už byla tma. U vchodu do jeskyně zaplál oheň a lidé si opékali pečínku. Jejich řev se rozléhal po celé jeskyni a přivolal pro ně neznámého návštěvníka. Já jsem ho poznala. Byl to můj věrný pes Akan. Asi šel po našich stopách až sem.

"Akane. Jak ráda tě vidím."přivítala jsem svého dávného přítele. Dostala jsem nápad. Podělila jsem se se svým nápadem s Fronem. Souhlasil. Provlékla jsem celé mé pružné tělo mezi rukama. Povedlo se. Ruce jsem měla v předu a mohla jsem si rozvázat nohy. Potom jsem osvobodila Frona a on doosvobodil mne. Byli jsme zase volní, ale odejít bez koní jsme nemohli.

Akan nás popoháněl dál do jeskyně. Vyšli jsme na hvězdné světlo.

"Tušila jsem, že je tu ještě jeden vchod."řekla jsem, když jsme vylezli. Jeskyně, ze které jsme vylezli, směřovala na východ. Museli jsme tedy obejít skalisko. U vchodu do jeskyně jsme našli Jeka

"Kde jste se tu vzali??"zeptal se vyjeveně Jek.

"Obešli jsme tento masiv."odpověděl mu Fron.

"A kde se tu vzal Akan?"

"Šel po naší stopě."odpověděla jsem mu pro změnu já.

"Super, a kde máme koně?"

"U lidí."řekla jsem.

"A jak je dostaneme zpět?"zeptal se Jek.

"Jednoduše."odpověděl Fron.

"Ty už máš nějaký plán?"zeptala jsem se.

"Zná Laf nějaký signál, po kterém přijde?"zeptal se místo odpovědi.

"Zná. Proč?"

"Tak toho využijeme…"

"Počkej. Prvně nám řekni plán a pak jej možná provedeme."namítla jsem. Fron dal na mou radu. Podělil se se svým plánem a jelikož byl jediný, mohli jsme ho uskutečnit.

Fron a Jek zalezl do křoví nedaleko mě. Teď záleželo jen na mně. Použila jsem signál, jen obyčejné hvízdnutí, které musel Laf zaručeně slyšet.

Asi po pěti minutách se taky objevil i s ostatními koňmi a za nimi lidé. Rychle jsme nasedli. Vyletělo za námi několik šípů, ale naštěstí nikoho netrefil. Měli jsme zase štěstí. Vesele jsme pokračovali na jih.