Setkání s Ponekou

Ráno jsem se vzbudila ve své polní posteli. Polní postel znamená, že je jedna deka na zemi, sedlo pod hlavou a druhou dekou jsem přikrytá.

"Jak jsem se sem dostala?"divila jsem se a protírala jsem si oči.

"Úplně normálně. Hodinu po tom, co jsme hlídali, jsi usnula. Mě byla zima a ty jsi mi v zahřívání krapet vadila. Přenesl jsem tě na tvé místo a šel jsem se procházet."řekl mi Fron s úsměvem.

"Řekl jsi Jekovi, co jsme s ním dělali?" Jek se trochu vyjeveně na nás podíval.

"Ne."

"Co jste se mnou dělali?"

"Ari se tě snažila vzbudit a ty jsi ji málem srazil k zemi. Potom jsem se tě snažil dostat z postele já, ale pochodil jsem asi jako Ari. Museli jsme hlídat za tebe."vysvětlil mu Fron, otočil se ke svému zavazadlu a balil. Jek se na něho stále díval. Fron asi ucítil Jekův pohled a otočil se. "No bal si, za chvíli vyrážíme." Jek se vzpamatoval, sbalil si a byl poslední, kdo nasedl na koně.

Vjeli jsme teď už otevřenou bránou do Modrého Města. Dojeli jsme k našemu domečku, sbalili si pár věcí a opět se vydali na cestu, tentokrát opustili město jižní bránou. Klusem jsme vjeli do polí a do krásného jarního dne. Na polích pracovalo mnoho lidí i elfů. Po třech hodinách vytrvalého klusu jsme vjeli do lesa.

"Jak se jmenuje ten les? Působí na mne stísněně……Frone?"

"Toto je Temný les. Je hodně starý a žije v něm mnoho dobrých i zlých bytostí. I na mne působí stísněně."řekl mi Fron. Pokračovali jsme dál a les byl čím dál temnější. Cesta brzy skončila a před námi byl strach. Strach jménem Poneka. Přízrak nás dostihl. Padl na mě strach, který si někdo těžko představí, pokud ho nezažije. Chtěla jsem otočit Lafa a ujet co nejdále od Temného lesa.

"Co od nás chceš?"zeptal se Poneky Fron. Poneka neodpověděl.

"Nech nás jet dál. Jsme svobodní elfové." Poneka opět nepromluvil. Nevím, co Fron dělal dokud se nepodíval na mne. Seděla jsem na koni a strnule se dívala na Přízrak. Lafa jsem držela na krátkých otěžích. To se mu asi nelíbilo mé chování a začínal se plašit. Vzepřel se jednou tak, že jsem se už neudržela, svezla jsem se po jeho zadku na zem, kde jsem se praštila do hlavy, slyšela jen Fronův zoufalý výkřik "NÉÉ" a ztratila jsem vědomí.

Po několika hodinách jsem se vzbudila. Byla už tma. Ležela jsem na hromádce mechu, kus ode mě byl uvázán Laf s ostatními koňmi. Fron a Jek seděli okolo malého ohníčku a sledovali mne. Jsem vzhůru, nejsem po smrti. Když zjistili, že jsem vzhůru, trochu se usmáli, ale jinak zůstali vážní. Rozhlédla jsem se, ale Poneka nikde.

"Jsi celá?"zeptal se mě Fron. Odpověděla jsem jen kývnutím. Pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Strašně mě bolela hlava. Usnula jsem tvrdým spánkem.

Když jsem se vzbudila podruhé, svítalo. Znovu jsem se pokusila vstát. No vida. Vstala jsem. Rozhlédla jsem se. Fron seděl u doutnajícího ohně, ale Jek nikde.

"Frone, kde je Jek?"moje první slova vjezdu do Temného lesa. Fron se usmál. Byl upřímně rád, že jsem vzhůru.

"Šel pro trochu dříví. Můžeš jet na koni?"

"Nevím. Od pádu jsem to nezkoušela."usmála jsem se.

"Tak to zkus."pobídl mě Fron. "Pomůžu ti."zvedl se od ohně a šel ni na pomoc na roztřesené nohy. Udělala jsem několik kroků ke stromu a opřela jsem se.

"Odvážeš mi prosím Lafa?"poprosila jsem Frona, který Lafa odvázal. "Lafe, můj koníčku, pojď sem."zavolala jsem na něj. Laf přiklusal a postavil se ke mně levým bokem, abych mohla nasednout. To už mi nešlo tak, jak bych chtěla. Pomohl mi Fron. Musela to být zábavná podívaná. Nakonec jsem se šťastně dostala do sedla a pobídla Lafa do kroku.

"Jízda na koni mi půjde."

"Tak to je super. Já jsem myslel, že tu budeme muset zůstat ještě jeden den."usmál se a podíval se na přicházejícího Jeka. "Myslím, že ji nějaký pád neodradí od blbnutí." Jek, štěstím bez sebe, se mě snažil obejmout, ale já jsem Lafa pobízela tak, aby byl pořád čelem k Jekovi. Fron se smál na celý les. Po chvíli snažení to Jek vzdal a sedl si k ohni. Byla jsem jako dřív. Plná energie. Seskočila jsem z Lafa, ale … dopadla jsem na kolena s němým výkřikem. - No super. Toto mi opravdu scházelo. - pomyslela jsem si. Dokulhala jsem se k Jekovi a odejmula ho. Po poledni jsme vyjeli. Les byl stále kolem nás. Jen na obzoru jsme viděli klenbu stromů a za ní modrou oblohu, ale noc jsme museli strávit ještě v lese. Večer jsme našli vhodné místo k utáboření a rozdělali jsme oheň. Bylo načase se dozvědět, kam se vlastně poděl Poneka.

"Kam se poděl Poneka?"zeptala jsem se Frona.

"Poneka utekl. Našli jsme jejich slabinu."odpověděl Fron.

"Jakou?"zeptala jsem se.

"Bojí se ohně. Když jsi spadla z koně, tak na nás zaútočili. Jeka pak napadlo zapálit oheň. Za pokus jsme nic nedali. Jek sebe a mě bránil a já jsem se snažil zapálit oheň, podal jsem Jekovi hořící větev a zahnali jsme Poneku i jeho pobočníky. Jednoho jsme asi upálili. Po Ponekově útěku se Jek šel podívat po tom, co hořel, ale našel jen shořené cáry jeho hábitu. Zbytek víš."ukončil vyprávění Fron. "Už je pozdě, zítra se brzo vstává. Dobrou noc."

Fron s Jekem si vzali střídavě hlídky. Já chtěla taky, ale Fron mi úmysl vymluvil. Prý s bolavým a nateklým kolenem bych se moc dlouho nedokázala bránit. Jek nastoupil na hlídku první. Po zkušenosti od Modrého Města.

Když jsem zalehla, hned jsem usnula. Zdál se mi strašný sen. Jela jsem splašeným tryskem na Lafovi a pronásledoval mne……Poneka. Nenapadlo mě zapálit oheň. Laf prudce zastavila vyhodil mě ze sedla. Letěla jsem velkým obloukem do nastavené náruče dalšího přízraku. Jak sen dopadl, nevím. Vzbudil mě Fron.

"Co se děje?"zeptal se mě Fron s ustaraným výrazem ve tváři. "Křičíš a ošíváš sebou jak šílená.

"To… to nic. To byl jen sen."vysvětlila jsem. "Já už tom lese neusnu."

"Tak nespi. Je jen hodina do svítání."řekl, vzal mě kolem ramen a já jsem bděla až do rána. Vzbudili jsme Jeka a pokračovali jsme v cestě na jih. Po poledni jsme k mé radosti vyjeli z lesa. Myslím, že jsme si všichni oddechli.

"Doufám, že ten přízrak v tom lese zůstane."řekla jsem

"S tím nepočítej. Bude nás pronásledovat tak dlouho, dokud nás nezničí."řekl Fron. K večeru jsme na jižním obzoru spatřili Sněžné hory. Byly asi dva dny cesty daleko a za nimi další tři dny cesty Opevněné Město. Noc jsme strávili v kruhu stromů. Rozdělali jsme oheň a najedli. Koleno mě bolelo čím dál víc, žádný lék Fron neměl, a tak mi koleno stáhl kusem plátna. Po stažení tak nebolelo, ale nemohla jsem s ním moc hýbat.

"Nejbližší město je Opevněné Město. Budeš to muset nějak vydržet."řekl mi na to Fron. Šli jsme spát a jen Jek musel na hlídku. Poneka se od osudného dne neukázal. Byli to čtyři dny.

Pátý den se nic důležitého neudálo. Večer jsme dojeli k Potoku. Zchladila jsem si koleno. U Potoka jsme přenocovali.

"Když všechno půjde dobře, jsme zítra kolem poledne u nich."řekl Fron,když se zamyšleně díval na Sněžné hory.

Ráno jsme vstali, zabalili a vyjeli k horám na jih. Fron měl pravdu. V poledne jsme stanuli u Mluvícího lesa. Sněžné hory se před námi tyčily, ale nevypadaly tak stísněně jak Temný les. Poobědvali jsme už v Mluvícím lese. Les je pojmenován díky jedné pověsti. V tomto lese prý žijí zvířata, která, ač dobrá či zlá, dovedou mluvit a poznají povahu člověka. Dobré lidi vítají a zlé varují.

Projeli jsme lesem, ale nikoho nebo nic jsme nepotkali. Vyhledali jsme vhodný průsmyk a vjeli dovnitř.