Ráno jsme vstali ještě před svítáním. Některým z nás to dělalo drobné potíže (Jekovi). Během deseti minut jsme byli schopni vyrazit. K Izupovi jsme dorazili těsně před svítáním.
„Mára arin.“ pozdravil nás Izupa. Nejméně polovina zvědů byla duchem úplně mimo. „V nejbližších dnech se rozhodne o osudu Ardeny. Tak vám všem přeji hodně štěstí.“ odešel. S námi vyrazilo dalších pětadvacet osob. Vždy po dvou mílích se od nás odpojila trojice. Nakonec nás zůstalo sedm. Teprve teď jsem si všimla, že s námi jede někdo navíc. Po dalších dvou mílích se odpojila poslední trojice. Pokračovala jsem já, Fron, Jek a … Ber. - Co ten tady dělá? Měl být s Mernkalem? - divila jsem se.
„Jak to, že jsi nezůstal u posledního stanoviště?“ zeptala jsem se.
„Změna plánu. Ty nemůžeš hlídat.“ odpověděl mi Ber.
„Proč? Ty si myslíš, že se neumím bránit?“
„Já si to nemyslím, ale myslí si to někdo jiný.“
„A kdo?“
„Já ho neznám. Potom co jste odešli, se někdo postavil proti rozhodnutí, že budeš hlídat.“
„Já mu ukážu, jak se mýlí.“
Zastavili jsme přímo u pramene řeky, kde jsme měli krásný výhled na všechny světové strany a sami zůstali nepozorováni. Okolo pramene byla okrouhlá prohlubeň obehnaná hustými vysokými křovinami. Jediný vchod byl přes řeku. Nikdo se sem nemohl dostat bez toho, aniž bychom ho slyšeli. Byla tam ještě jedna cesta, ale ta podle mě nikam nevedla.
„Pěkné místo.“ uznal Fron. „Takže, Jeku, postav stan, abychom do něj mohli uložit zásoby a dobře ho zamaskuj…“ nadechoval se, aby rozdělil úkol i mne a Berovi.
„Jdeme pro dřevo.“ obrátili jsme se na patě a vypařili se.
„Dobře, jdu pro vodu.“ slyšela jsem ho říkat. Vydala jsem se více po proudu. Za chvíli jsme měli každý plnou náruč dřeva a vraceli jsme se. Fron mezitím stihl připravit ohniště a zavěsit kastrol. U řeky posbíral i nějaké oblázky a úhledně je poskládal kolem.
„Co bude dneska k obědu?“ zeptal se mě Jek.
„Elfský chléb.“
„Ty nic neuvaříš?“ divil se.
„Já tu nejsem na vaření.“ řekla jsem mu.
„Dobře. Omlouvám se. Nějak to přežiju.“
„Bát se nemusíš. Umřít hlady tě nenecháme. Na to tě máme moc rádi.“ A hodila jsem po každém jeden balíček. Sama jsem šla vyhledat nějaké místo, odkud uvidíme na všechny světové strany.
Vydala jsem se tou cestou, které jsem si všimla hned po našem příjezdu. Na konci pěšiny byl malý plácek obehnaný stromy a ostružiním. Bylo to přímo ideální místo. Zalehla jsem a hlídala. Po hodině jsem zaslechla koně, ale z jiné strany, než jsem se dívala. Jel ze vzdálené skupiny, která byla od nás dvě míle na západ. Přiblížila jsem se k táboru.
„Zdravím vás, našli jste si pěkné místo.“ seskočil z koně. Já jsem vyšla z křoví. Příchozí se lekl a tasil meč. No, já taky.
„Kdo je to?“ zeptal se.
„To je moje sestra. Co potřebujete?“ zeptal se Fron
„Jen jsme chtěli vědět, kde jste se utábořili.
„Rovnou u pramene. A vy?“
„Asi dvě míle odtud na levém břehu.“
„Tak to vás hravě najdeme.“
„Namárië.“ rozloučil se a odjel.
„Kdo je všechno v té skupině na levém břehu?“ zeptala jsem se.
„Mernkal, Velin a tady tenhle.“
„Celkem dobrá skupina. Našla jsem dobré místo odkud je vidět na všechny světové strany. Lépe než odtud, hlavně na východ.“ řekla jsem a vrátila se tam.
Zbytek dne proběhl v klidu. Zahlédla jsem jen pár srnek s mladými. Večer mě přišel vystřídat Fron.
„Tak co?“ zeptal se.
„Nikde nic. Ani se neukázal.“
„Však má čas. Vrať se do tábora. Máš tam něco k jídlu a Jek postavil ještě jeden stan, kde se bude přespávat…“
„Ale do toho malého stanu se vejdou jen dva?“ namítla jsem.
„S tím se počítá. Jeden bude hlídat tady, jeden v táboře a dva budou spokojeně odpočívat.“
„Chytře vymyšleno. Tak mára lómë.“ zvedla jsem se a odešla do tábora. V táboře plál malý ohníček a u něj seděl Ber. Snědla jsem svou večeři a zalehla. Měla jsem hlídat s Jekem. Hned jsem usnula. Den mi dal hodně zabrat.
Kolem půlnoci nás vzbudil Fron a my jsme nastoupili na hlídku. Šla jsem hlídat obzor. Po dvou hodinách jsme se vystřídali. Jak jsem zjistila, Fron nespal a hlídal se mnou.
Noc proběhla bez vyrušení a ráno bylo skoro letní. Umyli jsme se v řece a nasnídali jsme se. Dopoledne proběhlo v klidu. Odpoledne hlídal Jek obzor a Ber tábor. Já s Fronem jsem jela plavit koně. Už to opravdu potřebovali.
Jeli jsme až pod tábor našich sousedů, takže asi tři míle západně. Vzali jsme i Berova koně Brana a Dona. Pozdravili jsme v sousedním táboře Mernkama a Velina, chvíli pokecali a pokračovali dál. Vykoupali se koně, vykoupali jsme se i my. Fron mě shodil z Lafova hřbetu a já ho stáhla s sebou. No jo, on prostě musí blbnout.
Odpoledne nám pěkně uběhlo a my jsme se vrátili. Ber byl v táboře a Jek na 'pozorovatelně'. Oba už po večeři. Vydala jsem se kontrolovat Jeka. - Jen jestli se neulejvá a taky ho trochu vyděsím. - pomyslela jsem si. Sranda musí být i kdyby na chleba nebylo. Potichu jsem se k Jekovi blížila z levé strany. Zatím mě nezpozoroval. Nebo to jen dělá? Uvidím. Přiblížila jsem se blíž. Stále nic. Něco ho upoutalo na jihu. Už to vidím taky. Pohybuje se tam mnoho čehosi. Ještě se to nedalo rozpoznat. Jek se zvedl a vracel se do tábora. Nenápadně jsem ho následovala.
„Od jihu se blíží nějaká skupina.“ slyšela jsem Jeka.
„Myslím, že je máme tady“ řekl Fron.
„Kde je Ari?“ zeptal se Jek.
„Nevím. Šla za tebou.“ řekl Fron.
„Já jsem ji ani neviděl. Musela…“ více jsem neslyšela a potichu jsem se vracela na 'pozorovatelnu'. Zalehla jsem a čekala. Když vstoupili na 'pozorovatelnu', Jek se lekl.
„Kde ses tu vzala?“ divil se.
„Já?…“
„To teď neřešte. Máme návštěvu.“ řekl Fron.
„Já vím. Támhle.“ ukázala jsem na obzor. „Ještě je nerozeznávám, ale Maur to nebude. Nepojede tak od jihu.“
„To je možné. Pojede spíš podél řeky.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Jek.
„Oznámíme to našim milým sousedům.“ řekl Fron. Otočila jsem se, zaslechla jsem koně.
„Ani nebude třeba. Už to ví.“ Přijel Mernkal. Řekl nám všechno, co už jsme věděli a vrátil se zpět ke svým kolegům. Připravili jsme se na nejhorší. Shodili jsme stany a důkladně smazali stopy po táboření, zalezli na 'pozorovatelnu' a čekali. Krajina byla zvlněná, takže jsme viděli poslední vrásu, na které se pohybovala pozorovaná skupina. Blížila se celkem rychle.
„To není Maur, ten nemá koně.“ řekla jsem.
„Kdo je to tedy?“ zeptal se Jek a snažil se rozeznat jezdce.
„Lidé.“
„Co by tu dělali?“
„Na čich jsme území?“ zeptala jsem se Frona.
„Jsme v království Morana Roménského.“ odpověděl mi Fron.
„Odtud pochází Velin, ne?“ zeptala jsem se.
„Myslím, že vidím i samotného Morana.“ řekl místo odpovědi Fron.
„Ty ho znáš?“ divila jsem se.
„Od vidění.“
„To je dobrý, ne?“
„Kéž by.“povzdechl si Fron.
„Co se mezi vámi stalo?“ vyzvídala jsem.
„To ti povím později.“
„Á, z Frona se stal průšvihář.“ dobírala jsem si ho.
„Teď máme na práci něco trochu jiného, než mou minulost.“ podíval se na mne. Okamžitě jsem zmlkla. Jezdci se blížili.
„A máme je tu.“ řekl Fron.
„Co hodláš udělat?“ zeptala jsem se.
„Ukázat se jim, abychom…“
„COŽE?!?“zeptal se Jek.
„A co jsi myslel, že udělám. Jak jinak chceš zjistit, co mají v plánu.“
„Nenecháme je raději projet kolem a sledovat je?“ zeptal se Ber.
„Vyjde to nastejno. Oni se totiž často ohlíží.“ naznal Fron. Čekali jsme tedy, až se kolem nás přeženou. Vypadalo to na pět tisíc plně vyzbrojených mužů schopných jít hned do boje. Vylezli jsme z úkrytu. Všimli si nás až po dost dlouhé chvíli, otočili se a začali nás obkličovat stejným způsobem, jako tehdy Velin a jeho oddíl.
„Vždyť jsem říkal, že se často ohlíží.“ řekl Fron než nás obklíčili. Namířili na nás kopí, král se vetřel mezi své a začal řečnit.
„Kdo jste?“
„Elfové.“ odpověděl Fron.
„To vidím taky. Odkud?“
„Z města.“
„Z které…“ nedokončil větu. Pozorně si začal prohlížet Bera, mě, Jeka a nejvíce Frona. „Zadržte je.“ otočil se a odcházel.
„Proč?“vyjela jsem na něj, „Proč nás chcete zadržet. Co jsme udělali?“
„On to ví. On ti to poví.“ ukázal na Frona a odešel. Nechápala jsem. Otočila jsem se na Frona.
„Co jsi udělal?“ zeptala jsem se.
„Chtěl, abych mu sloužil. Jako otrok. Tak jsem utekl.“
„To se chválí.“
„Jenže teď nás jen tak nepustí.“ chvíli přemýšlel. „Mám nápad.“
„Povídej.“ vybídl ho Jek.
„Ari a Ber mají nejblíže k lesu, kde jsou chovaní koně. Doběhnete k nim a pojedete za Velinem. On už vám něco poradí.“ Nenápadně jsme se s Berem přesouvali k lesu. Stačili by mi teď dva skoky a byla bych v lese. Ty dva skoky jsem překonala za sekundu a za další jsem už seděla Lafovi v sedle. Ber to měl, chudák, dál. Naneštěstí se mu Bran splašil, na Fana a Dona si netroufal. Dojela jsem k němu, pomohla mu na Lafův hřbet za mě a tryskem jsme ujížděli na západ. Pronásledovali nás lučištníci, ale bylo jich jen deset. Kličkovala jsem, abych jim ztížila míření. Vjeli jsme do lesa, kde na nás už nemohli. Obloukem jsme se vraceli a hledali nějaký tábor. Našli jsme jeden, ale jiné hlídky než jsme potřebovali. Přivítal nás tmavovlasý elf.
„Ve kterém jsme táboře?“ zeptala jsem se.
„V pátém.“ odpověděl.
„Máte tu rychlého koně?“
„Ano.“
„Zajeli jsme si moc. Laf nás neunese šest mílí.“ obrátila jsem se na Bera a podívala se mu do očí. Porozuměl. Seskočil a hnal se k nějakému běloušovi. Vyskočil na něj a následoval mne na východ.
„M…Moment, to je můj kůň!!“ křičel za námi elf. Asi sedl na koně svého kolegy a hnal se za námi. Slyšela jsem i přes hluk zběsilé jízdy jeho koně. Prohnali jsme se kolem další hlídky. Kdyby to byla sranda, smála bych se. Teď byla situace více než vážná. Šlo o krk Fronovi a Jekovi. Elf za námi se blížil. Nebezpečně blížil. Za chvíli jsme se prohnali kolem sedmičky
„Už jen dvě míle.“ křikla jsem na Bera. Bělouš začal zpomalovat. Není divu. Pět mílí tryskem? Viděla jsem přední hlídku osmičky. Poznala jsem Mernkala.
„Mernkale.“ křičela jsem, co jsem mohla. Poznal mě. Aspoň jedna dobrá zpráva. Zastavila jsem Lafa těsně před ním. Ohlédla jsem se. Ber byl daleko za mnou. - Snad ho ten elf nechytil. - pomyslela jsem si.
„Kde je Velin?“ vyhrkla jsem na Mernkala otázku.
„Na hlídce.“ odpověděl. Mezitím přijel Ber. Moje hlava přestávala fungovat a čím dál víc bolet. Ber se na něčem domlouval s Mernkalem. Nic jsem nevnímala. Omdlela jsem.
Slyším hlasy, cítím ve tváři vítr, vidím před sebou hlavu černého koně. Kůň jede.
„Už je vzhůru.“ řekl někdo. Uvědomuji si, co se stalo. Zběsilý útěk od královského vojska, sebrání bělouše a znovu útěk.
„Ari.“ slyším druhý hlas. „Ari, podívej se na mne.“
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.
„Mluví, Ari mluví. Hurá.“
„Může mi někdo odpovědět na mou otázku?“
„Něco málo přes hodinu.“
„Mernkale, co se všechno za tu hodinu stalo?“
„Prvně jsme chvíli hledali Velina. Pak jsme složili stan a uschovali všechny věci. Jedeme asi čtvrt hodiny.“ vysvětlil Mernkal.
„Bere, můžu tě o něco poprosit?“
„Cokoliv.“
„I Vás Mernkale?“
„Samozřejmě.“
„Neříkejte to Fronovi.“
„Jak si přeješ.“
„A co ten elf, co nás pronásledoval?“ chtěla jsem ještě vědět.
„Ten to u sedmého stanoviště vzdal.“ Při pomyšlení na nasupeného a vzdávajícího se elfa jsem se musela pousmát.
„Už se blížíme k Rómencům.“ řekl Ber.
„Super.“ řekla jsem. Všichni jsme se zasmáli a vyjeli z lesa.
„Chopte se jich.“ zavelel král.
„Hauta!“ zavelela jsem pro změnu já. Nevím, jestli mi rozuměli, ale udělali, co jsem chtěla. „Nechte nás prvně promluvit.“
Sesedli jsme z koní.
„Proč?“
„Máme totiž Vašeho Velina.“
„Cože máte?“
„Velina. Určitě ho znáte.“
„COŽE??“
„Propusťte mé bratry a uzavřete s nimi mír.“ navrch jsem moc neměla. Byli jsme jen tři a jich skoro přes pět tisíc. Přispěchal mu na pomoc nějaký voják a něco si šeptali.
„A co když nepřistoupím na tvé podmínky?“
„To chcete mít za nepřítele i elfy?“ odpověděla jsem mu otázkou. Nevěděl jak odpovědět a zase se radil s tím vojákem.
„Na tvé podmínky nepřistoupím.“ asi věděl, že má navrch.
„Jak chcete.“ začali jsme vyklízet pole.
„M…Moment, kam to jedete?“ zeptal se zmateně. Je to zmatený a zřejmě trochu nesamostatný král.
„No, pryč.“ odpověděla jsem. Zase se radil s tím vojákem, který nám způsobil jen samé nepříjemnosti.
„A kdo vám to dovolil?“
„Nikdo. Svobodně jsme přijeli a svobodně odjedeme.“ všichni už seděli na koních a já jsem je ve vteřině následovala. Ber se vyhoupl zase za mě a vraceli jsme se do tábora osm. Moran se jen díval na naše záda a koňské zadky.
„Jak je chceš odtamtud dostat.“ zeptal se mě Ber, když jsme byli z doslechu.
„Ještě nevím.“ odpověděla jsem mu po pravdě. Mlčenlivě jsme pokračovali v cestě. Zkontrolovali jsme ukrytí věcí v našem táboře, Ber sedl na Brana a pokračovali na západ. U Velina jsme vyměnili bělouše za Mernkala a dál jsme jeli sami. Dojeli jsme k dalšímu stanovišti. Zeptali jsme se na elfa, co nás pronásledoval. Prý se vrátil. Vydali jsme se za ním.
„Z kterého byl vlastně stanoviště?“ zeptal se mě Ber.
„Z pátého.“ odpověděla jsem. Dál jsme jeli mlčky. Potkali jsme další hlídku. Na otázku, kam jel ten elf, nám odpověděli.
„Jel do Modrého Města.“
„Proč?“
„Prý mu nějací lidé ukradli koně.“
„Ti 'lidé' jsme my.“ řekla jsem ironicky. Užasle se na mě podíval. „A toho koně jsme si jen půjčili.“ dodala jsem. Stále si mě prohlížel ze všech stran.
„Kdo vlastně jsi? Odněkud tě znám?“
„Jsem z Modrého Města.“
„Na elfku jsi malá.“
„Můžu já za to, že jsem nevyrostla? Namárië.“ odpověděla jsem mu otázkou. Pobídla jsem Lafa ke klusu. Ujeli jsme poslední míle do tábora pět. Elf, od kterého jsme si půjčili koně, zařval a utíkal do tábora.
„Křičí jako by viděl samotného Maura.“ řekla jsem s úsměvem.
„On za to nemůže.“ namítl Ber. Vjeli jsme do tábora. Mířily na nás dva luky a ten elf měl meč.
„Mára undómë.“ řekla jsem na pozdrav. Trochu jsem je zaskočila. „Jedeme Vám vrátit koně.“
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Elfové z průsmyku Luin síre.“
„Proč se tu potulujete?“
„Jsme devátá hlídka. Dva naše přátele zajal bezdůvodně Moran Rómenský. Jen my dva jsme mu unikli, ale na jednom koni. Potřebovali jsme se dostat šest mil východně odtud. Jeden kůň s dvěma jezdci by to nepřežil.“ vysvětlil Ber.
„A jak jste dopadli?“
„Špatně. Nepustil je.“
„A to jste nemohli říct předtím?“
„Ne, to jsme hodně spěchali…“
„A teď spěcháme docela taky. Ještě se uvidíme. Namárië.“ pobídla jsem Lafa a odjeli jsme.
„Jak je ještě daleko Modré Město?“ zeptal se mě Ber.
„Deset mílí. Do tmy máme co dělat.“ odpověděla jsem. Začalo se stmívat. Zbývaly nám něco málo přes dvě míle. Koně už byli unavení. Za stanovištěm poslední hlídky u Modrého Města jsme zvolnili tempo. Za hodinu jsme k Berově radosti dojeli k městu. Měli jsme smůlu jako tehdy, když jsme jeli od Dami. Brána byla zavřená.
Žádné komentáře:
Okomentovat