Vzbudila jsem se. Bratři ještě spali, tak jsem jim nachystala snídani vyrazila ven. Byla asi hodina po svítání a mnoho lidí ještě nebylo venku. Čekala jsem útok od neznámého muže. Nikde se neobjevil. Vrátila jsem se tedy domů. Fron i Jek už byli vzhůru.
"Dobré ráno. Kdypak jste se vrátili?"zeptala jsem se.
"Něco po půlnoci."
"A dali jste si pořádně do těla, co?"
"Já ne. Jen Jek."usmíval se Fron.
"To je jedno. Svým každodenním povinnostem neutečete. Jedu do Vesnice k obchodníkovi. Přeji příjemný den."řekla jsem a zavřela za sebou dveře. Vyvedla jsem Lafa, osedlala ho a vyjela severní bránou za dobrodružstvím. Směřovala jsem k Vesnici. Bez problémů jsem dorazila k obchodníkovi. Jako vždy měl vše, co jsem potřebovala. Byl to starší muž vysoký jako Jek. Trochu zavalitý a u pasu nosil jen krátkou zahnutou dýku. Vždy byl ke mně zdvořilý. Stejně zdvořile jsem se s ním rozloučila a vyrazila na cestu domů. Čekalo mě nepříjemné překvapení. Cestu mi zkřížil muž v černém plášti s kápi na ryzákovi. - Toho ryzáka znám. - pomyslela jsem si.
"Teď tě mám šachu."řekl. Hlas byl stejný jako včera.
"Co ode mne chcete?"zeptala jsem se. "Nechte mě odjet." Stále jsem si lámala hlavu, kdo to je.
"Hele, vy tam. My tu nechceme krev. Jděte se rvát někam jinam."řekl jedem obyvatel Vesnice.
"Buď zticha. My si tu budeme dělat, co uznáme za vhodné."okřikl ho muž. Podle reakce jsem poznala Bala.
"Už vím, kdo jste."zvolala jsem. Nechápavě se na mě podíval. "Vy jste Bal. Zvěd Maura, který ohrožuje celou Ardenu." Vesničané se nechápavě dívali. Bal se chtěl vytratit. "Chyťte ho, utíká!" vesničané mají naštěstí rychlé reakce. Během chvíle byl obklíčen
"Tentokrát mi neutečete. Kdo z vás má koně?"zeptala jsem se Vesničanů.
"Já mám koně."ozval se mladý rolník.
"To se hodí. Pojedete do Modrého Města se vzkazem pro Izupu. Víte, kde nyní bydlí?"
"Ano."
"Předáte vzkaz, který Vám ještě napíšu. Jděte si osedlat koně." Vesničan okamžitě odběhl. Já jsem vytáhla papír a tužku a začala psát.
Našla jsem Bala. Někoho mi, prosím, pošlete. Ari.
Poskládala jsem papír a vtiskla ho přicházejícímu Vesničanovi do ruky.
"Jediný, kdo si to může přečíst je Izupa. Někoho by měl poslat a Vy ho sem prosím doveďte. Děkuji."
"Prosím."odpověděl Vesničan a odjel. Rozhodla jsem se vyzpovídat Bala.
"Jakpak jste nás vůbec našel?"zeptala jsem se otevřeně.
"Do toho ti nic není."řekl hrubě. Má taky dobrou školu v tomto ohledu.
"Jak myslíte. Já se to dřív nebo později stejně dovím."odpověděla jsem mu, spoutala ho na rukách i nohách, pořádně jsem se podívala, jestli nemá někde schovaný nůž, nebo něco podobného, čím by se mohl osvobodit, a nechala ho hlídat asi pěti Vesničany. Taky jsem Balovi prohledala sedlovou brašnu a čekala na příjezd Izupy nebo někoho, koho pošle. Trvalo jim půl hodiny než jsem je spatřila za zatáčkou. V čele výpravy jel Izupa, za ním Fron, Jek, Ber a Mernkal.
"Tak koho jsi nám našla?"zeptal se s úsměvem Izupa.
"Nikoho zajímavého, jen kolegu od Mučiho Muhara. Třeba se dozvím, jak nás našli."
"Já už to vím."
"No?"
"Našel jsem Bakara. Ze strachu všechno vyklopil. Přidali se k Velinově armádě a jeli s námi celou dobu, dokud se neprojevili."
"Měla jsem tušení, že to tak bylo."namítla jsem.
"Tak co s ním uděláme?"Zeptal se Izupa.
"Svázaný už je. Já bych ho hodila k těm jeho kamarádíčkům."navrhla jsem. Naložili jsme Bala na jeho koně, poděkovala jsem Vesničanům za spolupráci a vydali jsme se do města. Bal čučel na všechny strany. Ani se mu nedivím. Chytne ho malá holka a nemá šanci na útěk. Já, na rozdíl od Bala, jsem měla lepší náladu než ráno. Byla jsem na sebe hrdá. Je to vlastně jen malá pomsta za to co mi udělal. Vjeli jsme do města a pokračovali směr Izupův dům, kde už dlel Bakar a Muči Muhar. Sledovalo nás velké množství dětí, které takové procesí ještě nevidělo. Zastavili jsme u domu a vojáci odvedli Bala do vězení. Já, Fronem a Jek jsme se vydali domů.
"Jak jsi přišla na to, že je to Bal?"zeptal se Jek.
"Abych řekla pravdu, docvaklo mi to až dnes. Poznám Balova koně."podrobně jsem jim vyprávěla o mé včerejší cestě domů a jak dopadla. Dojeli jsme k našemu domu a já rychlostí blesku vletěla do kuchyně a začala vařit. Uvařeno za půl hodiny, snědeno za pět minut. Umyli jsme nádobí, Jek a Fron šli odpočívat a já vyrazila k severní bráně. Hwesta měl hodinu stráže za sebou. Omylem jsem se zmínila o včerejším dobrodružství a musela jsem vyprávět. Jako Berovi, se mu nelíbilo, že jsem mu neřekla, že jdu domů. Ke konci mého vyprávění přijel Ber na svém koni.
"Dobrý den. Tak kdy se pojede?"zeptal se.
"Asi za půl hodiny, ještě mi neskončila hlídka."odpověděl místo mě Hwesta. "Zatím se můžete posadit."ukázal na volnou židli.
"Nepůjdeme se podívat na věž? Prosím."žadonila jsem.
"Tak dobře. Máte něco proti?"otočil se na Bera.
"Ne."
"Tak můžeme jít."řekl a zvedl se ze židle. Prohlídku jsme měli i s odborným výkladem. Na co je tamto a na co zas tamhleto a tak dál. Po točitém schodišti jsme se vydrápali až na nejvyšší ochoz. Foukal tam silný vítr a mí společníci si museli dávat pozor, aby si nestoupli za mě. Dostali by facku od mých vlasů.
"Za pěkného počasí jsou vidět hory na severu. Dnes vidíme sotva Vesnici."řekl Hwesta. Musel mluvit dost nahlas, abychom mu aspoň trochu rozuměli. Slyšela jsem ale i něco jiného, než jen Hwestu. Kroky směřující nahoru.
"Někdo sem jde."upozornila jsem Hwestu, který byl zabrán do hovoru s Berem o vojenské taktice a strategii. Hwesta zbledl, jakmile jsem to dořekla.
"Já mám ještě hlídku. To bude velitel zuřit. Schovejte se někam."řekl. Ale kam se máme schovat? Jsme na volném ochozu, který obchází uzavřené schodiště. To se zdálo jako velký problém, ale rychle jsem ho vyřešila.
"Musíme se schovat za sloup a jak budou obcházet, půjdeme s nimi, ale na druhé straně sloupu. Až se dostaneme ke dveřím schováme se za ně."řekla jsem Berovi. Chudák, nevěděl co myslím.
"Neboj, nespatří nás."zatáhla jsem ho za roh právě včas. Dveře se rozletěli a v nich stál velitel. Hwesta se s ním podle vojenských pravidel, které neznám, pozdravil a nám začalo drama. Obcházeli a my s nimi. Šťastně jsme se dostali ke dveřím a potichu je otevřeli. Vlezli jsme na schody a snažili se stejně potichu zavřít. Dveře třískly až v uších zalehlo. Někdo dole asi otevřel dveře a vznikl průvan. Neřešili jsme to a běželi po schodech dolů, otevřeli dveře na další ochoz. Sotva jsme zavřeli, velitel se vracel dolů. Nebezpečí pro Hwestu zažehnáno. Kroky utichly a my jsme se vrátili k Hwestovi. Hwesta se tvářil veseleji než před tím. Asi dostal dobrou zprávu nebo se náš útěk zdařil a velitel nic nezjistil.
"Co se tak culíš? Co pěkného ti řekl velitel?"zeptala jsem se Hwesty.
"Jsem povýšen."pochlubil se.
"A jinak, nezuřil?"
"Slyšel vás, ale nic neudělal."
"A jak jste povýšil?"
"Na kapitána. O dvě hodnosti."
"Tak to je super. Kdy to půjdeš oznámit otci?"
"Až po projížďce."
"Prvně to řekneš otci a neodmlouvej."
"Jo, a ty mi zase zmizíš, co?"
"Ne, pojedu s tebou."
"Ale…"
"Žádné ale. Sedáme na koně a jedem."otevřela jsem dveře a schody brala po dvou. Dole jsem sedla na Lafa a čekala na opozdilce.
"Hwesto, veď nás." Hwesta nás dovedl k jejich domu.
"Půjdete dál nebo zůstanete?"zeptal se.
"Zůstaneme."řekla jsem. Chtěla jsem si z něj vystřelit.
"Za chvíli jsem zpět."a vešel do domu.
"Mám nápad."
"Povídej."
"Schováme se tady za roh a budeme pozorovat jeho reakci. Trochu ho poškádlíme."řekla jsem. Ber neřekl ani ano ani ne a zatáhl mě za roh i s koňmi. Pět minut jsme čekali a potom vyšel s úsměvem. Když nás ale nenašel, úsměv mu na tváři zmrzl. Já s Berem schovaná za rohem jsem se válela smíchy. Pozorovali jsme divadlo dál. Hwesta sedl na koně a hnal ho k mému domu. Nasedli jsme taky a pomalu jsme ho následovali a, pokud to bylo možné, schovávali jsme se. Hwesta odbočil přes náměstí do naší ulice. Tady jsme se už schovávat nemohli. Dojel až k našemu domu, zaklepal a rozhlédl se. Teprve teď nás spatřil. Rozběhl se k nám ve chvíli, kdy Fron otevřel dveře a zahlédl jen Hwestův copánek a patu. Vyhlédl ven a začal se na celou ulici smát. Musela jsem se smát taky. Vidět Hwestu utíkat, byl pohled pro bohy. Ani popsat se to nedá. Doběhl k nám.
"Kam jsi zmizela?"zeptal se.
"Já? Nikam."hrála jsem svou hru do konce, "Já neumím čarovat."
"Hele, ty si ze mě děláš srandu."
"Dělám, no a?"smála jsem se. Potom se rozesmál i Hwesta. Ber málem spadl z koně, když ho slyšel se smát.
"Měli bychom vyrazit."řekla jsem, když jsem se trochu uklidnila.
"Tak jedeme."řekl Hwesta a sedl na koně. Zamířili jsme k severní bráně a dál do Vesnice. Tu jsme projeli tryskem až se po nás ohlíželi lidé, ale my jsme si z toho nic nedělali. Pohov jsme koním dali až u Nachového jezera, kde jsem naposledy lovila bobry. Dnes tu žádná bobří hráz nebyla. Vzpomínala jsem na ten osudný den, kdy jsem zapomněla, že jedeme k Dami. Vzpomínala jsem na všechno, co se od toho dne stalo a přitom jsem obcházela jezero. Došla jsem k lesu a vzpomněla jsem si na Leienera. Vzpomínka na něj mi vehnala slzy do očí. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb u jezera. Ber s Hwestou a s koňmi mě následovali. - Škoda, ani vybrečet se nemůžu. - pomyslela jsem si. Osušila jsem slzičky právě včas. - Ještě že se nelíčím jako jiné holky. To by na mě hodně rychle poznali, že jsem brečela. - myslela jsem si.
"Budeme pokračovat dál do lesa?"zeptal se Ber.
"No jasně. Snad se nebojíte?"pokoušela jsem je, "A že mě nechytíte."vyhoupla jsem se Lafovi do sedla a hnala ho hlouběji do lesa, kde jsem ani já nebyla. V patách se mi chvíli držel Ber, ale i on začal zaostávat. Hwesta se mi ztratil z očí dávno. Naráz jsem zastavila. Ber setrvačností dojížděl pár metrů. Hwesta nás dojel po chvíli.
"Dobře jsme provětrali koně. Kam zamíříme teď?"zeptal se Ber. Tento výlet nám zabral asi tři hodiny. Dny teď byly dlouhé, vždyť je skoro léto (asi za dva týdny). Tentokrát se nebudu těšit ze slunce, větru, deště, ani letního vánku.
"Měli bychom se vrátit. Cesta nám bude trvat nejméně hodinu. Za dvě hodiny se zavírá brána. Budeme mít co dělat, abychom to stihli."řekla jsem, pobídla Lafa do cvalu a zamířila k městu. Za půl druhé hodiny jsme dorazili k západní bráně. Čekal nás tam uvítací výbor. Byl mezi nimi i Fron s Jekem, kteří se zrovna vesele netvářili. Vojáci mě, Hwestu a Bera obklíčili. Tasila jsem meč. Ber a Hwesta jednali podle mého příkladu.
"Jste Ari, dcera Melinina?"zeptal se jejich velitel.
"Proč se ptáte?"odpověděla jsem mu otázkou.
"Tady se ptám já. Tak jste nebo ne?"
"Jsem. Proč?"
"Máme Vás odvést ke správci města."
"A můžu vědět proč?"
"To já nevím. Já jen plním rozkazy. Mám vás tam dovést a taky vás tam dovedu."potom se obrátil na Hwestu, "Ty jdi domů. Večer náš hlídku."a vyrazili jsme. Hwesta nic nenamítl, ale přesto část cesty jel s námi.
"Zajímalo by mě co jsem provedla, že si mě žádá sám správce."šeptla jsem Berovi.
"To netuším. Jaký je vlastně ten správce?"zeptal se mě Ber.
"Ještě jsem ho neviděla. Má dům na náměstíčku. Prý je to člověk."
"To ti nebude moc nakloněn."
"Ne, a kdo to potřebuje?" dál jsme jeli mlčky. Hwesta nám popřál hodně štěstí a odpojil se od nás. Zastavili jsme před honosnou budovou.
"Sesednout."zavelel velitel.
"Uděláme lépe, když se nebudeme vzpírat."řekla jsem. Vojáci nás vzali mezi sebe a vedli nás do budovy. Dovedli nás do největší místnosti v domě. Seděl v ní správce Miner.
"Dobrý den generále. Rozkaz jste splnil."oslovil velitele správce. Potom se obrátil na mne. "Tak to je ta, co nechala svázat mého přítele."
"Drbny ve městě se činily."pošeptala jsem mým společníkům.
"Která se násilím dostala do našeho města, které před tím tak spěšně opustila."pokračoval ve svém proslovu. Pak se opět obrátil ke generálovi, "Ty tři odveďte ven. Chci si se slečnou promluvit sám. Ale ještě předtím ji odzbrojte."
"Jestli na mne jen sáhnou, budou litovat."řekla jsem s rukou na jílci meče.
"Začínáš být agresivní. Buď tě odzbrojí po dobrém, nebo po zlém. Po zlém si odneseš nějaké ošklivé a bolestivé zranění. Mí hoši jsou tvrdí."
"Vašich 'hochů' se nebojím, ale odzbrojím se sama. Mých zbraní se nedotkne ani jeden z Vašich vojáků."otočila jsem se k Fronovi. Užasle mi hleděl do tváře.
"Nebuď tak vyjevený."řekla jsem mu potichu. "Když budu potřebovat pomoc, zavolám Tula sinomë, pojďte sem. Jasné?"
"Jak to chceš udělat?"zeptal se mě.
"Tak jak říkám. Nebojte se o mě a už jděte."podala jsem Fronovi svůj meč.
"Ava aista. Přijdeme, když budeš potřebovat."políbil mne na čelo, otočil se a odešel. Zůstala jsem s Minerem sama. I vojáci odešli.
"Víš proč tu jsi?"zeptal se mě.
"Dost dobře ne."
"Jak to, že nevíš? To jsi tak zapomětlivá, nebo to jen hraješ."
"Ani jedno, ani druhé yelwa Minere." Trochu zaraženě nepodíval. Neumí elfsky. Nedozví se nějaké zajímavosti o sobě.
"Tak já ti to teda řeknu."uznal nakonec. - Povídej. - pomyslela jsem si.
"Ty jsi totiž skoro zabila jednoho z mých nejlepších mužů. A víš kde?"
"U jižní brány. Už si vzpomínám. Nechtěl mě nechat otevřít bránu. Řekl přesně: 'Jen přes mou mrtvolu.' Tak jsem mu skoro splnila přání. Nic víc, nic míň."
"A víš co tě čeká?"zeptal se mě. Jeho otázku jsem ignorovala a mlčela jsem. "Pár dní tady dole. Víš co tam je?"ukázal na podlahu.
"Kdo by to nevěděl?"
"Já ti to ale milostivě zopakuji. Dole jsou vlhké malé kobky plné krys a jiného nepříjemného hmyzu. A hlavně jsou tam netopýři. Už se těšíš, co?"
"Ano, saura Minere."zase se zarazil.
"Co to pořád meleš za hatlamatilku, které nerozumím?"
"To Vás nemusí zajímat."odpověděla jsem. Začal se ke mně přibližovat s divným úsměvem na tváři.
"Mám nápad."řekl a neustále se přibližoval. - Tak to jsem zvědavá jakej. - pomyslela jsem si. "Já si ještě pohraju."
"Jestli se mě dotknete, budete litovat."varovala jsem ho.
"Ty mě nezastavíš."pokračoval.
"Budete hodně litovat."
"Já nelituji nikdy."
"Nikdy neříkejte nikdy. Znáte to?"
"Kdo by to neznal."poslední jeho slova. Jednou rukou mi odstranil z čela ofinu. Tvrdě jsem se mu dívala do očí. - Asi se chce podívat, jak vypadá elfka. - pomyslela jsem si. To jsem ještě strpěla. Druhou ruku mi dal kolem pasu. To bych taky ještě přežila, ale to, co se dělo potom už ne. Jeho obličej se začal přibližovat mému. - Chce mne políbit. - blesklo mi hlavou. Vrazila jsem mu facku. Na chvíli se zarazil, ale potom pokračoval.
"Tula sinomë."zařvala jsem co jsem měla sil a kopla Minera do rozkroku. Tradiční reakce je hluboký předklon. Do místnosti vrazil Fron a za ním v těsném závěsu Jek, Ber a vojáci. Fron mi hodil meč. Miner se 'probouzel' ze šoku, který utrpěl. - Moc se asi bránit neumí. Budu si ho raději hlídat. - pomyslela jsem si.
"Já Vám říkala, že budete litovat."řekla jsem s úsměvem.
"Zavřete je."vydal se sténáním rozkaz. Vojáci se ani nehnuli. Báli se nás.
"Žádné zavírání nebude. My teďka spokojeně odejdeme a Vy nás necháte na pokoji. Odvolejte své vojáky."
"Proč? Stejně mi neunikneš. Ještě si s tebou pohraju."trochu jsem zrudla a vrazila mu ještě jednu facku.
"Na rozloučenou."zdůvodnila jsem ji, "Ještě se uvidí, jestli si se mnou pohrajete."otočila jsem se a podívala jsem se na vojáky. Uhýbali před mým pohledem. Byla jsem připravena na jakýkoli útok, ale žádný se nekonal. Venku jsme nasedli na koně a vyrazili k domovu. Ber jel s námi.
"Zítra je rada. Jste všichni zváni. Dobrou noc."a odjel.
"Dobrou."odpověděli jsme sborově a šli spát. Ráno jsme se vydali za Izupou. Samozřejmě Ber naše včerejší dobrodružství dopodrobna vyžvanil. Jen já jsem doplnila nějaké podrobnosti, které se udály v domě za jeho nepřítomnosti. Rada začala.
"Všechny vás tu vítám. Dnes musíme probrat důležité věci ohledně našeho dalšího postupu ve válce. Maur se pravděpodobně dostal k řece a snaží se ji nějakým způsobem překročit."
"Vyšleme nějaké zvědy?"zeptala jsem se.
"Ano. Jak vypadají břehy řeky?"
"Něco jako u Ringy. Bude muset buď k brodu u Nočního jezera nebo průsmyk Luin síre."
"Má tedy dvě možnosti, pokud o nich vůbec ví, ale obě musíme brát v úvahu. Zítra vyrazí zvědové. Ještě dnes se připraví, dostanou jídlo na více jak týden. Na každém stanovišti budou tři osoby, z nichž jedna bude spojka mezi dvěma stanovišti. Nějaké dotazy?"
"Kdo pojede?"zeptal se Jek.
"Průsmyk Luin síre Fron, Jek a Ari. Mernkal Ber a Velin dvě míle západně…"dál už jsem neposlouchala. Byl to vlastně dlouhý seznam lidí a elfů."Všechno jasné?"
"Ano."
"Dnešní rada končí." Čekali jsme s Fronem až všichni odejdou. Jek šel napřed. Izupa se otočil na mne.
"Byla jsi včera u obchodníka?"
"Ano herunya."
"Obchoduje i s koňmi?"
"Ano."
"Dobře. Děkuji, můžeš jít."řekl mi. Fron ještě zůstal.
"Počkám venku."
"Dobře." Vyšla jsem z místnosti a opřela se o zeď. Ze síně se nesly rozčilené hlasy.
"Já ji ten podnik nedovolím. Není plnoletá."slyšela jsem Frona.
"Posílám ji tam jen proto, abych ji odradil, aby viděla Maura. Několik mých bývalých vojáků Maura viděli a do války nešli."vysvětloval mu klidně Izupa.
"S touto technikou nesouhlasím."slyšela jsem Fronovi kroky směrem ke dveřím. Právě jsem slyšela něco, co jsem asi neměla slyšet. Fron vyletěl z místnosti jako hurikán a málem mě srazil.
"Á, zase jste řešili mou účast ve válce, co?"
"Co jiného teď řeším."Fronova rychlost upadala. Byla jsem už kus před ním.
"Hejbni sebou, ještě musím nakrmit dva hladové krky. Jek už určitě slintá, jak ho znám."tímto jsem Fronovi vrátila dobrou náladu a k domu jsme si dali závod. Vyhrál Fron. Má výhodu, nenosí dlouhé sukně. Do poledne zbývali asi dvě hodiny. Za ty musím vymyslet a uvařit něco k obědu. Doběhli jsme k domu. Čekala nás tam návštěva. - Posel, ale od koho? - pomyslela jsem si. Posel měl na sobě elfské brnění. Od Minera tedy není.
"Dobrý den. Nesu vzkaz od Izupy."promluvil posel. Byl to Mernkal.
"Povídejte Mernkale."vyzval ho Jek.
"Jelikož se rada trochu protáhla a slečna…"
"Bez toho 'slečna' bych prosila."skočila jsem mu do řeči. Udiveně se na mne podíval, "Nemám to ráda."
"Tak dobře. Ari by nestačila nachystat něco k obědu, jste všichni zváni na oběd."
"No super. Nemusím přemýšlet co jim uvařit."
"Jsem rád, že jsem ti udělal radost. Oběd bude přesně v poledne."otočil koně a odjel.
"Takže máš volno?"
"No jasně?"
"Takže můžeš vyčistit Lafa."
"Provedu šéfe." Nic mi nemohlo udělat větší radost než, že se budu starat o mého milovaného koníčka. Nosila jsem vědra vody až z náměstíčka ze studánky. Lafovi se ta péče určitě líbila a já jsem dřela. Útěchou mi byla jeho krásně se lesknoucí srst. Musela jsem si sehnat i stoličku, abych mu mohla rozčesat kštici. Potom jsem ho odvedla do ohrady a vrhla se do úklidu dvora.
"Už toho nech. Jde se na oběd."zařval na mě Jek.
"Jo, už jdu."zrychlila jsem tempo úklidu. Očista Lafa mi zabrala půl druhé hodiny. Loudala jsem se. Ještě očistit sebe a můžeme jít. Pomalu jsme došli k Izupovi. Před jeho domem stáli stráže, které nám ochotně otevřeli bránu. Jako vždy nás vítal s otevřenou náručí. Zasedli jsme. Přetřásali se různé události a taky další zprávy ohledně Maura. Po obědě se všichni rozprchli, jen my jsme zůstali a dostali jsme potřebné informace ohledně zítřka. Odešli jsme také.
"Co všechno budeme brát s sebou?"zeptal se Jek.
"Hlavně jídlo. O vodu nouze nebude. Je tam řeka."odpověděl Fron.
"A taky teplejší oblečení, papír, něco na psaní a nějaké drobnosti."dodala jsem. Balili jsme celý den a večer jsme šli brzy spát. Popřáli jsme si dobrou noc a hned jsme usnuli.
Žádné komentáře:
Okomentovat