Nezdařený výlet 1.část

Nevím, jak dlouho byl vzhůru. Možná celou noc. Ráno jsem ho ale nenašla. Jek už byl taky vzhůru.

"Dobré ráno, kde je Fron?"vychrlila jsem na Jeka otázku.

"Nevím. V noci někam odešel a ještě se nevrátil."odpověděl mi Jek. Vstala jsem, vzala si pro jistotu Lafovu uzdu a doskákala po jedné noze ven. Tábor, až na pár jedinců, byl ponořen do říše snů. Rozhlédla jsem se po našich koních. Fan nikde. Fron dojel na koni. Zapískala jsem na Lafa. Poslušně přiběhl a nechal se nauzdit. Pokynula jsem mu, aby si lehnul a já mohla bez problémů nasednout. Laf si stoupnul i se mnou. Vedla jsem ho na východní okraj tábora. Stopu jsem nenašla. - Fron tudy nejel. - pomyslela jsem si a vedla Lafa k jihu. Stopa stále nikde. Vítr ji ještě nemohl smazat. Pokračovala jsem k západu. A potom k severu. Spatřila jsem rychle přijíždějícího Frona. Jela jsem mu naproti. Už zdaleka mi mával.

"Dobré ráno, jakpak jsi se vyspala?"zeptal se.

"Já dobře, ale ty asi ne."

"Jak to myslíš?"

"Asi takhle. Vyjedeš si na výlet. Své hodné sestřičce nic neřekneš a jediné tvé štěstí je, že tě nemusím hledat a najít tě někde raněného ležet jako mrtvolu. To od tebe není hezké."řekla jsem mu něco podobného, co mi řekl, než mi začal ošetřovat holeň. Ale radši nemyslet.

"Já jsem jel do Modrého Města."

"Ale mohl jsi napsat vzkaz svým sourozencům, ne? Psát umíš, tužku a papír máš v sedlové brašně."

"No dobře. Příště napíšu vzkaz."uznal nakonec.

"A jak se mají naši sousedé?"zeptala jsem se.

"Žádného jsem nepotkal. Všichni zavírali dveře. Potkal jsem jen jednoho stařečka, ale ten mi nic neřekl. Projel jsem celé město, ale nikde ani noha."

"Za to může válka. Za všechno tohle může jen jedna osoba. Maur. Začínám ho čím dál víc nenávidět. Asi ho zabiju."řekla jsem rozhořčeně.

"Ty asi ne."

"Proč?"zeptala jsem se, "A nechci slyšet, že nejsem plnoletá a tak podobně."

"Tak k tomu nemám co říct. Vysvětlila sis to sama. Ale teď už pojďme do tábora. Mám hlad jako vlk."

"Tak jo. Dáme si závody?"zeptala jsem se. Na nic nečekal a vyrazil. Vyhrála jsem já. Divoce jsme vjeli do tábora, kde už panoval čilý ruch. Jek už složil stan a připravil vše k odjezdu. Čekal jen, aby mi mohl osedlat Lafa. Osedlala jsem ho sama s Jekovou pomocí. Fron odešel k Izupovi.

"Tak co, kde jsi ho našla?"

"Na cestě z Modrého Města. Jel vyřídit nějaké záležitosti ohledně našeho příjezdu. Jenže nikdo mu nic neřekl a nikam ho neposlal."

"Takže to bude přepadovka."pochopil Jek.

"Tak nějak. Co je k snídani? Mám hlad."

"Dnes jsi ji stihla. Poprvé za celou výpravu."odpověděl mi Jek. Cestou k vozu s jídlem mě podpíral.

"Dobrý den. Jak se máte?"ozval se Ber za námi.

"Jde to."odpověděla jsem.

"Jak vidím, tak nejde."řekl a podepřel mě z druhé strany. V této sestavě jsme došli k vozu. Spokojeně a hlavně v klidu jsme se nasnídali. Po snídani jsem se s Jekovou a Berovou pomocí dostala do sedla. Objevil se Fron s náručí plnou obvazy.

"Slez ještě. Vyměním ti obvaz."řekl a já jsem musela nedobrovolně dolů.

"Vždyť se sotva usadila."namítl Jek.

"Zdraví je přednější, ne?"řekl Fron a začal mi sundávat obvazy. Rána byla z větší části zacelená.

"Obvaz ti ještě zůstane. Jinak se to dobře hojí."naznal Fron a začal mi obvazovat ránu čistým obvazem.

"Tak teď už můžeme vyrazit."chtěl mi pomoct.

"Ne."zarazila jsem ho. Chtěla jsem vstát sama a povedlo se. Došla jsem k Lafovi a vyhoupla se mu do sedla. Ohromeně se na mne dívali. Musela jsem sice přemáhat menší bolest, ale nebylo to tak hrozné jako včera.

"Na co čekáte?"zeptala jsem se jich.

"Na nic."odpověděl Fron. Zřejmě toto nečekal. Odcházel s Jekem a Berem ke koním. Opět jsme byli na cestě. Kolem poledne jsme dojeli k jižní bráně Modrého Města. Byla zavřená.

"Co se děje? V tuto dobu už je normálně otevřená."řekla jsem nahlas.

"To je válka. Nic jiného jsem ani nečekal."ozval se Izupa. "Ari, mám pro tebe úkol."

"Poslouchám. Jsem jedno velké ucho."

"Zjisti, jestli je nějaká jiná brána otevřená. Pojede s tebou Ber. Až nějakou najdete, pošleš mi ho zpět. Mezitím vybereme pár vojáků, kteří pojedou se mnou."

"Vezměte si Mernkala. Je oddaný."poradila jsem Izupovi a spolu s Berem jsem vyrazila k objížďce města. Ber jel na svém koni se vztyčenou hlavou. Hrdě přijal úkol od Izupy, jen se mu asi nebude zamlouvat, až se bude muset vrátit sám.

"Ty se tu vyznáš?"zeptal se mě najednou.

"Já se tu narodila. Blížíme se k západní bráně."řekla jsem.

"Jak to víš?"divil se.

"Vidím věž a není prázdná. Ten, co v ní sedí se dívá naším směrem." Ve věži seděl strážce a upřeně se díval na jih.

"Asi s námi bude chtít mluvit."řekl Ber

"Ne asi, ale určitě. Jde dolů."namítla jsem a měla jsem pravdu. Dole nestál jen jeden voják, ale rovnou celý oddíl se strážcem v čele. Během několika vteřin nás obklíčili a Ber tasil meč.

"To nebude třeba. Schovej meč Bere."krotila jsem jeho vášně.

"Já jen kdyby ti chtěli ublížit."oznámil mi vážně.

"Já se ubráním."odpověděla jsem mu s úsměvem.

"Co zde pohledáváte?"začal řečnit strážce.

"Vchod do tohoto města. Potřebujeme doplnit zásoby pro vojsko."

"Nikoho cizího nepouštíme."

"A jak vy zrovna víte, že město neznám?"

"Už od pohledu vypadáte jako tuláci, kteří budou jen krást. Stačí mi jediný pohled."vysvětlil, proč nás nechce pustit do města. Bleskurychle jsem tasila meč a přiložila mu jej na hrdlo. Jeho doprovod držel v šachu Ber. Strážný pode mnou se jen zmohl na vyděšený výraz tváře.

"Kdo se jen dotkne meče, zemře."varoval je Ber.

"Nikdo mě nebude nazývat tulákem. Pamatujte si to, až se znovu setkáme."řekla jsem strážci. Všichni čučeli, co že se to vlastně děje. Měla jsem tendenci se začít smát, ale nemohla jsem. Ztratili bychom vážnost a strážci by nebyli tak povolní.

"Tak co, pustíte nás?"zeptala jsem se naposled.

"Ne."

"Vaše poslední odpověď?"

"Ano."

"Jak chcete. Najdeme si jinou bránu."řekla jsem mu a pustila ho.

"Ari, ty nemáš rozum."řekl Ber, když jsme byli z doslechu.

"Ale mám. Jsou tu ještě další dvě brány. Zkusíme štěstí u jiné. Jedeme."vysvětlila jsem mu své počínání a rozjela se k severu. Podél hradeb jsme se stočili k východu. Věž další, tentokrát severní brány, jsme viděli už z daleka, jenže v ní nikdo nebyl a dole čekalo asi deset mužů.

"Á uvítací výbor. Jaká čest pro nás."řekla jsem ironicky, a tak, aby mě slyšeli.

"Slečna má kuráž, ale ta ji nezachrání."

"Myslíte?"zeptala jsem se. Odpověď jsem dostala, ale jinou než se dá v této situaci očekávat. Strážný na mě zaútočil. Ber ho zadržel, jinak bych asi měla nějaké bolestivé zranění.

"My jsme nepřijeli zabíjet. Potřebujeme doplnit zásoby pro vojsko, ale s takovým přístupem budeme muset pomřít."

"Tak proč jste to neřekli hned? Máte u nás dveře otevřené."

"Tak proč nás nechtěli pustit u západní brány?"zeptala jsem se.

"Nevím. Je tam divný strážce. Tak pojďte dál."

"Ještě jedna otázka. Nešla by otevřít jižní brána?"

"Můžeme to zkusit."odpověděl mi velitel, ve kterém jsem poznala Hwestu, syna Magnerova. On mě nepoznal. Teprve teď jsem si vzpomněla na druhou část Izupova rozkazu a zastavila jsem koně.

"Co se děje?"zeptal se Ber, "Ale ne…"vzpomněl si asi taky.

"Ale ano. Jeden z nás se musí vrátit."

"Já tě tu nenechám."

"Tak zněl rozkaz."řekla jsem. Bylo mi Bera upřímně líto, ale rozkaz je rozkaz. "Klidně se vrať. Znám velitele."řekla jsem to záměrně nahlas, aby si Hwesta uvědomil, koho napadl. Díval se na mě a bylo poznat, že usilovně přemýšlí a snaží se vzpomenout na mé jednoduché jméno.

"Ari?"hurá, už si vzpomněl, "Jsi to ty?"

"A kdo jiný."řekla jsem mu s úsměvem. Pobídl ke mně koně a objal mne. Málem mi rozdrtil všechna žebra. Berovi to bylo trochu proti srsti, ale nemohl nic dělat.

"Tak to musím říct otci."

"Tak mu jeď říct. K jižní bráně trefím."

"Ne, ty jsi přednější."řekl. Já jsem se otočila k Berovi.

"Takže se můžeš bez obav vrátit k Izupovi a říct, že otevřeme jižní bránu. A vezmi to kolem východní brány."

"To nejde. Nemůžu…"

"Ale můžeš. Jeď Izupa čeká. O mě se neboj."

"Tak dobře."potom se obrátil na Hwestu, "Jestli ji jen jediný dlouhý vlas zkřivíš, osobně si to s tebou vyřídím."varoval Hwestu a rozjel se za Izupou.

"To asi nebyl tvůj bratr."řekl Hwesta, když byl Ber z doslechu.

"Ne. To byl jeden známý z Izupova domu."

"Tak proč se o tebe tak bojí?"

"No, už jednou viděl, jak mě Fron nesl k Izupovi a jednou mě dokonce s Fronem a Jekem sbíral ze země. Ani se mu nedivím."

"To mi povíš jindy. Kde jsou tví bratři?"

"Čekají s vojskem na Bera. Umíš držet jazyk za zuby?"

"Ano. Co se děje?"

"Přísahej mi, že to, co ti teď řeknu, neřekneš nikomu, hlavně ne Fronovi a Jekovi, že se nebudeš na nic ptát a nebudeš mi to rozmlouvat."

"Ano, přísahám."

"Takže. To, co ti chci důvěrně prozradit je menší plán, který budu chtít uskutečnit až odtud pojede to vojsko. Chci jít s nimi, jenže takto tam nemůžu. Potřebuji mužský oděv. Můžeš mi to sehnat?"

"To můžu, ale…"

"Žádné ale. Přísahal jsi, že se nebudeš ptát."

"Kdybych to jen tušil."zasténal Hwesta.

"Kdy ty se poučíš, to fakt netuším."

"Asi nikdy."

"A jak se má matka, otec a sestra?"zeptala jsem se.

"Otec se má dobře, matka mi zemřela a sestra se zhroutila. Myslím, že tvoje návštěva ji postaví na nohy."

"Cože?!? To snad není pravda. Ty si ze mě střílíš?"

"Ne. Matka zemřela krátce po vašem odjezdu. Šmejdil tu nějaký muž v černém a mluvil sípavým hlasem. Všichni se ho báli. Prošmejdil celé město i váš dům."

"Přízrak."řekla jsem si pro sebe.

"Cože?"

"To byl přízrak, ne - li samotný Poneka."

"Jak to, že o nich víš?"

"Už jsem se s nimi třikrát setkala. Kolem sebe šíří strach, ochromující strach. Ten pocit. Poznal jsi ho?"

"Ne. Byl jsem na druhé straně města. Dozvěděl jsem se to od otce. Matka zemřela kvůli němu."

"To je mi líto."řekla jsem. Už jsme se blížili k jižní bráně a každý se zabýval svými myšlenkami. Dojeli jsme k bráně a čekalo nás tam malé překvapení. Čekal tam můj starý známý strážce od západní brány a se svým oddílem.

"Tak se přece jenom dostala do města, ale kde nechala svého ochránce?"

"To Vás nemusí zajímat. Radši ustupte, chci otevřít bránu."

"Tak ty chceš? Ale já ti to nedovolím. Otevřeš ji jen přes mou mrtvolu."

"Tak to jste neměl říkat. Odejdete se zraněním."varovala jsem ho a zaútočila. Nečekal to. Ostatní se jen dívali. Bránil se celkem dobře, ale na moji rychlost neměl. Za chvíli se na zemi válel v kaluži své vlastní krve a prosil mě o slitování a já jsem se slitovala.

"Tak si ho odneste. Řekl si o to sám."řekla jsem vojákům jeho hlídky. Rychle se ho chopili a utekli.

"Tak teď můžeme otevřít bránu."řekl Hwesta. Brána se otevřela a za ní čekalo Izupovo vojsko. Pomalu se nasoukalo za bránu a brána se opět zavřela. Konečně jsme se dostali po dvou bitvách do Modrého Města. Vojáci si oddechli. Já s Fronem a Jekem jsem zamířila do našeho domečku. Vypadalo to tu, jako bychom odjeli včera. Jen vrstva prachu byla tlustší.

"Jak tak vidím, budu mít co dělat nejméně dva dny."postěžovala jsem si.

"My ti pomůžeme, ale teď to nech. Musíme zaopatřit naše koně."řekl Fron a vydal se, následován mnou a Jekem, do stájí. Laf, Fan i Don potřebovali řádnou a dlouho zanedbávanou péči. Vyvedla jsem je na dvůr, Jek a Fron šli pro vodu na náměstíčko do studánky. Půl druhé hodiny jsme se věnovali koním. Zavedli jsme je do stáje a dostali plný žlab píce. My jsme se vrhli do úklidu domu. Tvrdě jsme makali do pozdního odpoledne. Večer se stavil Ber a Velin. Pokračovali jsme ve výcviku. Opět Velin útočil na mne. Moc se mu to nelíbilo, ale já jsem si to nedala rozmluvit. Měla jsem několikrát namále, ale nedostal mne. Byl rychlejší a obratnější, než jsem čekala. Vystřídal mě Ber, abych se taky podívala na jeho styl. Bylo úžasné se na něj dívat. Za jediný týden udělal velký pokrok.

"Jste zváni na večeři, abych nezapomněl."řekl Ber.

"Fakt? A od koho?"zeptal se Jek.

"Od koho by jsme byli asi pozváni. Pojďte se umýt. Takhle tam s vámi nepůjdu. To bych se za vás musela stydět."řekla jsem a podívala se na Frona a Jeka. Podívali se po sobě a hodlali mě vykoupat na náměstí ve studánce, ale já se nedala. Umyla jsem si vlasy a oblékla si čisté, jako vždy, modré šaty. Ber na nás čekal venku. Vedl nás do Izupova domu v Modrém Městě. Prošli jsme skoro celé město, než jsme došli tam, kam jsme potřebovali. Uvítal nás a zasedli jsme k večeři. Během ní se debatovalo o všem možném, ale hlavně tažení na západ. Rozebírala se dopodrobna taktika, kterou budeme postupovat. Řekla jsem si, že budu na druhé straně armády, než Fron s Jekem, aby mě nenašli tak snadno. Rozproudila se volná zábava. Fron, Jek, Ber a Velin živě diskutovali s Izupou. Ke mně si přisedl Hwesta, který byl také pozván. Ber nás neustále sledoval.

"Stále se držíš svého plánu?"zeptal se.

"No jasně. Co si umanu,to provedu. O tom nepochybuj."

"Už jsem se ptal několik lidí, možná seženu, co potřebuješ."

"To doufám."

"A co jinak, jak se máš?"

"Mám se tak, jak se může mít člověk po týdnu stráveném v koňském sedle. Kdy máš zítra hlídku a u které brány?"

"Zítra po obědě a jak je zvykem, tak u severní."

"Když se budu nudit, přijdu. Po službě si můžeme projet okolí."oznámila jsem.

"A bude se to tomu tvému příteli, Belovi, nebo jak se to vlastně jmenuje, líbit?"

"Tak to nevím a není to můj přítel, je to jen kamarád. A jmenuje se Ber."

"Uvidíme. Mě ale moc nevěří."

"Jestli nebude nějaká porada, tak může jet s námi."

"Jak chceš. Já ho tu chvíli strpím."oznámil Hwesta a odešel. To by mě ani nenapadlo, že by Hwestovi nevadil Ber. Vadil mu vždycky někdo jiný. A ještě potom, jak se seznámili, úplně valím oči. Bylo rozhodnuto, Ber jede s námi. Jen jestli bude souhlasit. Příležitost se mi naskytla hned. Přišel za mnou.

"Můžu s tebou mluvit?"zeptala jsem se.

"Jasně. Kdykoliv chceš."odpověděl.

"Ale půjdeme dál od nich."ukázala jsem na Velinovy lidi. "Mám takový návrh. Ty, já a Hwesta se zítra sejdeme po obědě u severní brány. Strávíme tam asi dvě hodiny a pak si vyjedeme. Kam, to nechám na koních."

"Ale…"

"Poznáš Hwestu i okolí města."

"Dobře. Souhlasím. Ty dokážeš překecat každého."

"Každého ne."řekla jsem a s tajemným úsměvem na tváři jsem odešla. Dozvěděla jsem, co jsem potřebovala a šla se bavit po svém. Po hodině jsem si našla Frona.

"Jsem unavená. Jdu domů."oznámila jsem.

"Nechceš doprovod?"zeptal se.

"Ne. Ještě snad vím, kde bydlíme. A nikomu to neříkej."

"Jak myslíš. Dobrou noc."

"Dobrou."řekla jsem a odešla. Ulice už byly prázdné, přesto jsem cítila v zádech pohled, nepřátelský pohled. Za chvíli jsem slyšela i jeho kroky a dech. Instinktivně jsem sáhla k pasu. Nezdá se to, ale meč jsem měla i na večeři. Teď jen zjistit, kdo po mě touží. Nenápadně jsem se ohlédla. Následoval mě muž. Nikdo z večeře to být nemohl. Vyčistila jsem si mysl, prudce jsem se otočila a tasila. Nepřítel to čekal a tasil taky.

"Co ode mě chcete?"zeptala jsem se.

"Tebe."odpověděl mi. Zarazila jsem se nad jeho odpovědí i nad hlasem. - Někde jsem ten hlas slyšela, ale nevím kde. - pomyslela jsem si.

"Proč mě? Já jsem nic neudělala."

"Ale udělala."

"A co tedy?"zeptala jsem se a zároveň jsem přemýšlela, co jsem udělala. Už jsem nestačila nic odpovědět a on nestačil zaútočit, což měl nepochybně v plánu, ale ten plán mu ztroskotal na jednom nežádoucím příchozím. Zaslechli jsme kroky z vedlejší ulice. Někdo tam procházel. Můj protivník se dal na útěk. Z vedlejší ulice se vynořil Ber. Trapné to shledání.

"Kde je ten, co s tebou mluvil?"zeptal se.

"Utekl."řekla jsem.

"Proč?"zeptal se. Bylo na něm vidět, že se zase o mě bál.

"No proč asi. Přišel jsi ty."

"A kdo to byl?"

"Nevím, ale někde jsem se s ním setkala. Co tady vlastně děláš ty?"

"Hledám tě. Po večeři jsi zmizela a nikomu nic neřekla."

"Ale řekla. Fronovi."

"Ale on to neřekl mně."

"Neřekl ti to, protože jsem nechtěla."

"A proč?"

"Protože ty jsi schopný se o mne s Hwestou porvat. Tobě se Hwesta moc nezamlouvá. Nevím proč, ale je to pravda. Přiznej si to. Těší mě, že máš o mě strach, ale toto přesahuje všechny meze. Takhle se o mě nebojí ani Fron a to má na to právo větší než ty. Já mám svůj rozum a dovedu se bránit proti nepřátelům."vysvětlila jsem mu svoje počínání. Chvíli stál a koukal. Přemýšlel o mých pravdivých slovech.

"Asi máš pravdu."řekl nakonec. "Můžu tě aspoň doprovodit?"zeptal se.

"Tak jdeme."řekla jsem mu. Bezpečně jsme dorazili k domu.

"Děkuji za doprovod. Dobrou noc."

"Dobrou noc."popřál mi a odešel. Zavřela jsem dveře, převlékla se a zalehla s mečem pod polštářem. Usnula jsem okamžitě. Ani nevím, kdy se vrátil Fron s Jekem.