Výcvik

Večer jsme se utábořili ještě v poušti. Zítra jsme měli, podle Izupových výpočtů, vyjet a tábořit mimo poušť. Po večeři jsme si zavolali Velina

"Tak co, jsi připraven?"zeptal se Fron. Odpoledne vyslovil Velin přání, abychom si tykali a my jsme souhlasili.

"Vy to myslíte vážně?"divil se.

"A co sis myslel?"zeptal se pro změnu Jek.

"No, nic. Jsem připraven."

"Dnes máš první hodinu výcviku. Fron s Jekem budou přihlížet na tvůj styl a jiné problémové věci. Já budu tvůj pomyslný protivník."řekla jsem.

"Ne, s tím nemohu souhlasit."odporoval Velin.

"Proč?"zeptala jsem se.

"Já… nechci ti ublížit."zdůvodnil.

"Ale mě jen tak neublížíš. Můžeš být klidný."

"Víš to určitě?"stále mi nevěřil.

"No jasně."řekla jsem a bez varování jsem zaútočila.

Trochu to nečekal, ale pak se srovnal. Nechala jsem ho, ať se snaží. Nevedlo se mu to. Neustále jsem mu unikala v piruetách a bránila se vlastním mečem. Ani ne za minutu jsem přešla do útoku a za další ani ne minutu jsem nad ním stála a blaženě se usmívala.

"Pro začátek to nebylo špatné."řekla jsem a sklonila meč.

"Tak jsi měla pravdu."řekl Velin a zvedal se ze země.

"V čem?"

"Že tě jen tak neporazím."

"A co sis myslel. Že planě kecám?"

"Takže styl máš celkem dobrý. Chybí ti jen rychlost a obratnost. To získáš jen tvrdým cvičením."zakončil Velinovo hodnocení Fron.

"Jen tak pro zajímavost. Když se Ari začala učit šermovat, během několika hodin mě dostala."řekl Jek.

"A jak to, že ses nepochlubil?"zasmál se Fron.

"Nebylo proč. Je mladší a já se za to hodně styděl. A navíc jsi byl s Melien u Dami."

"To ale bylo před X lety. Dnes by jsi mě porazil a to nepopírej."řekla jsem.

"A proč bych to neměl popírat?"zeptal se Jek.

"Protože jsi plnoletý elf a taky silnější. Tehdy sis asi řekl, že nemám šanci a pořádně ses nebránil."

"Tehdy jsem byl taky silnější."

"Tak si to rozdáme."a zaútočila jsem. Mrštně se mi vyhnul a taky zaútočil. Toto se neustále opakovalo asi půl hodiny.

"Takhle si navzájem vybíjí zlost a vyřizují účty."zaslechla jsem Frona.

"To jako fakt?"divil se Velin.

"A jak jinak."

"Nech si toho nebo se do tebe taky pustíme."řekli jsme s Jekem zároveň a přestali se bít.

"Vidíš? Už to začíná."řekl Fron Velinovi.

"V nejlepším je dobré přestat."ozval se za námi Izupa.

"Dobře, zítra pokračujeme. Dobrou noc."řekl Fron.

"Dobrou."řekl Velin a odešel ke svým lidem. My jsme se vydali do našeho stanu.

"Myslíš, že se zlepší?"zeptal se Jek, "Vždyť vypadá starší něž já a Ari dohromady."

"Nějakou naději má, ale je minimální."namítla jsem.

"Teď to neřešte. Jdeme spát. Zítra uvidíme, co bude dál."řekl Fron a hned usnul. Jek si něco brblal pod nose, ale nebylo mu rozumět a jeho brblání mě uspalo. Noc proběhla v klidu, ale jak pro koho. Často jsem se budila hrůzou, že nestihneme zachránit Númen a Modré Město najdeme v troskách. Z posledního snu si nic nepamatuji, protože mě vzbudil Fron. Čelo jsem měla orosené a vyděšeně jsem se na Frona podívala.

"Co se děje?"zeptal se, když mě viděl.

"To nic. To…to byl jen sen."uklidňovala jsem sama sebe.

"Dobře. Tak spi."chtěl odejít.

"Já…já mám strach. Bojím se znovu usnout."

"Tak já tu s tebou zůstanu."

"Tak dobře."řekla jsem. Seděl u mne dokud jsem neusnula. Když jsem i ve snu cítila jeho přítomnost, nebyl tak temný. Ráno mě vzbudil Jek. Fron spal v sedě vedle mě a Jek ho vzbudil taky.

"Proč nespíš v posteli?"zeptal se.

"To ti vysvětlím později. Teď musíme složit stan."a vrhl se do práce. Po hodině jsme opět byli na cestě. Na obzoru jsme už mohli vidět zelené stromy Temného lesa, se kterým mám nepříjemnou zkušenost. Jedli jsme ještě v poušti, ale navečer se začali objevovat první zelené rostlinky. Byli jsme sedm dní na cestě. Temný les se blížil. Měli jsme tábořit ve stínu jeho stromů. Nemohla jsem usnout. Velinův výcvik jsme měli za sebou. Jek se šel podívat na koně a Fron šel před chvílí na nějakou poradu. Vzala jsem si tedy meč a šla se projít. Spíše jsem měla úmyslu navštívit tu jejich radu. Překvapivě na mne před stanem čekal Ber.

"Zdravím."oslovil mne.

"Ahoj, jak to, že nejsi na radě?"

"No, nejsem. Vadí?"

"Ani ne. Kde je vlastně ta rada?"

"Snad nemáš v úmyslu tam jít?"

"To sis myslel, že si nechám ujít něco tak důležitého?"

"Jak myslíš. Je to jen tvoje rozhodnutí,"

"A ty se nezúčastníš?"

"A měl bych?"

"Je to jen tvoje rozhodnutí."vrátila jsem mu to, co řekl on mě.

"Ty jseš…"

"Co jsem?"skočila jsem mu do řeči.

"Radši nic. Jdu s tebou."

"A kde se rada koná?"

"U Izupy, jeho stan snad poznáš."

"Takže jdeme."vedla jsem ho oklikou kolem stráží. Šťastně jsme se dostali ke stanu i do něj. Skryli jsme se do nejtemnějšího kouta, co jsme našli. Ještě před stanem mě Ber zrazoval od mého počínání, ale nenechala jsem se přemluvit. Nakonec šel se mnou. Izupa všechny přivítal a na stůl rozložil velmi podrobnou mapu Ardeny.

"Zde se nacházíme. U Temného lesa. Zítra bychom měli tábořit na jeho severní straně. Pravděpodobně pozítří bychom měli několik dní zůstat v Modrém Městě."řekl Izupa.

"A dál?"zeptal se světlovlasý elf, kterému jsem neviděla do tváře, "Kam vyrazíme potom? Na západ?"řekl to pohrdavě. Být Izupou tak mu vrazím, ale Izupa není tak výbušný jako já.

"Ano, pojedeme na západ. Z Modrého Města je to asi pět dní cesty."odpověděl mi mírně Izupa.

"A u Dami necháme Ari."řekl si pro sebe Fron, ale Izupa to slyšel.

"A bude s tím souhlasit?"namítl Izupa, "Tak za dva týdny jsme v Númenu. Doufejme,že tam Maur nebude dřív. Máte někdo nějaké dotazy?"zeptal se Izupa. Všichni přítomni naznačili, že ne a začali se pomalu rozcházet. Zůstal tam jen Izupa, Fron, Velin a my ještě nezpozorovaní.

"K Ari. Myslíš, že s tím bude souhlasit?"zeptal se podruhé.

"Nevím. To bychom se museli zeptat Ari. A když jí to důrazně zakážu, půjde stejně."odpověděl Fron.

"Takže ty jí to nedovolíš."

"Ne."

"A když půjde bez tvého vědomí?"neodpověděl, "To jsi trochu nedomyslel. Ari půjde a nebude se tě ptát. Vidím jí to na očích každý den. Jestli se chceš ušetřit trápení nikam nechoď. Nejsi můj voják. Ode mne nedostaneš rozkaz, abys musel jít do války. Zařiď se, jak uznáš za vhodné."

"Doma nezůstanu. Lidi by si mysleli, že jsem zbabělec."

"To řeknou i o mě."neudržela jsem jazyk za zuby, budu se to muset naučit. Fron se lekl, ale Izupa ne. Asi o nás věděl.

"Co ty tu děláš? A kde máš Jeka?"zeptal se Fron.

"Jek je ve stanu a já jsem tu proto, abych si poslechla, co se mnou hodláš udělat." Izupa, Velin a Ber se potichu vytratili.

"Snad nečekáš, že ti dovolím jít do Númenu?"

"Ty mi to nedovolíš, to jsem slyšela, ale nezabráníš mi v tom."

"Je to s tebou těžký. Ari, omíláme toto téma pořád dokola a ideální řešení ještě nemáme. Já chci jít do války, ale taky chci, abys ty a Jek žili. To je to jediné proč."

"Ty zemřeš někde daleko od nás a my to máme snést? Ne. Když už tak zemřeme pohromadě. Jek by ti řekl to stejné. Jestli jsi to nepochopil tak já nechci umírat sama."

"Ale já ti nedovolím jít, nejsi plnoletá."

"A Jek?"

"Ten už je."řekl Fron a odešel. Zůstala jsem sama. Pomalu jsem vyšla a přemýšlela. Bylo mi líto, že mě Fron takhle odstrčil, ale co jsem měla čekat. Že mi nabídne účast na největší bitvě Ardeny vůbec? - Touto otázkou se nemůžu zabývat pořád. Už dávno jsem se rozhodla. Jdu do války ať Fron chce nebo ne. - pomyslela jsem si. Došla jsem k našemu stanu. Fron a Jek o něčem živě diskutovali. Jakmile jsem vstoupila, přestali. Bylo mi jasné, že Fron řekl Jekovi, co se stalo a téma rozhovoru? Já.

"Jdu spát. Dobrou noc."řekla jsem.

"Dobrou."odpověděli zároveň. Usnula jsem hned, co jsem zalehla. Ráno jsem, jak bývalo mým zvykem, vstávala za svítání. Vyšla jsem ze stanu podívat se na východ slunce a potom shánět Lafa. Jako vždy byl společně s Fanem a Donem. Ani jednomu se už neleskla srst. Byli zaprášení ještě z pouště.

"Tak co, Lafe, jak se ti líbí cesta?"začala jsem si povídat se svým černým koněm s bílou hvězdou na čele, "Mám to těžký. S Fronem jsem se včera pohádala, Jek má svých starostí dost. Ber, Narykel a Velin mají plnou hlavu ohledně války. A Jarin je daleko. Nemám si s kým povídat…"

"Proč myslíš?"zeptal se někdo za mými zády. Nikoho jsem neslyšela přicházet. Tráva vše tlumí. Instinktivně jsem sáhla na levý bok k opasku.

"Meč nech tam, kde je. Ten ti nepomůže."řekl dotyčný chladným hlasem. - Co mám dělat. - pomyslela jsem si.

"Chci ti vidět do tváře. Chci vědět, kdo jsi."

"Tak se velmi pomalu otoč a uvidíš."řekl hlas. Tak jsem se tedy začala pomalu otáčet a uviděla jsem. Proti mně stál Bal, Bakar a Muči. Tentokrát mluvil Bakar, proto jsem je nepoznala hned ze začátku. Mí staří známí.

"To se nám moc hodí, že se s tebou nikdo nebaví. My toho využijeme."usmál se a odhalil své křivé zažloutlé zuby, "Svažte ji."řekl svým společníkům Bal.

"Jestli se mě Vy nebo ti Vaši kamarádi dotknete, dlouho žít nebudete. Rozmyslete si to dobře."varovala jsem ho.

"To si jen myslíš. Nejsi lepší šermíř než já. Nemáš na to postavu."řekl výsměšně. V hlavě jsem už měla plán. Jen ho uskutečnit. Když jsem šla ke koním, všimla jsem si nalevo kousek ode mě lesa. Teď mi stačilo pár kroků a ztratím se v lese. Rozběhla jsem se tedy k lesu. Tento úskok nečekali. Chvíli stáli, ale pak se za mnou rozběhli, jenže já už jsem byla ve stínu stromů a ztratila se jim z dohledu. Čekalo mě však nemilé překvapení. V lese byl Poneka a jeho krásných pět přízraků. - Jak je to možné? Vždyť jsme jednoho upálili v Temným lese a dalšího u Sněžných hor. - pomyslela jsem si. Během docela dlouhé chvíle za mnou doběhl Bal a jeho společníci.

"Tak ji konečně máme."oznámil Bal Ponekovi.

"To je dobře. Svažte ji."řekl někdo chladným sípavým hlasem. Asi Poneka. Tentokrát se jim to povedlo. Ochromoval mě strach. Dali mi roubík. Položili mě na zem a Muči šel pro mého koně, ale místo jednoho přivedl rovnou tři. Fan a Don se nechtěli odloučit od svého přítele. Bal začal nadávat.

"Co to má znamenat?!? Já jsem řekl jejího koně a ne polovinu stáda, aby si milostpaní vybrala, kterého chce."

"Já za to nemůžu. Oni šli sami, já je odháněl."obhajoval se Muči.

"Ty nevíš, čich to jsou koně?"

"Ne."

"Těch jejich bratrů. Okamžitě je doveď zpět a nech tu toho hnědáka."řekl Bal. Chtěl tu nechat Jekova koně. Blbej plán vymyslel a ještě se naskytl jeden problém. Jekův kůň se nenechal chytit a šel za Lafem a Fanem.

"Asi ji bude muset někdo vést na koni."konstatoval Bakar.

"Ne, takovej luxus si nezaslouží. Půjde pěšky."řekl Bal a čekal, až se vrátí Muči. Místo Mučiho se ale vracel dusot čtyř koní. - Chytili Mučiho. Dlouho moje vězení netrvalo. - pomyslela jsem si. Dlouho jsem přemýšlet nemohla. Ozval se Bal.

"Bakare, jdi se podívat, co se děje." Bakar odešel, ale za chvíli se vrátil se strachem v očích.

"Co se zase děje?"zeptal se znuděně Bal.

"Ti…ti její bratři. Chytili … asi…"koktal Bakar.

"Nekoktej a mluv."rozkázal Poneka.

"Chytili Mučiho!!"dokončil Bakar, skočil na koně a namířil si to ke mně. Vyhodil mě ne zrovna šetrně do sedla před sebe a jel do lesa. Ohlédla jsem se přes Bakalovo rameno. Bal svého bratra následoval. Poneka a jeho parťáci nikde. Bal dojel Bakara.

"Musíme se jim ztratit."

"Ale jak. Ten Jek, nebo jak se to vlastně jmenuje, je dobrý stopař."

"Musíme najet na kamenitou půdu ke Sněžným horám."

"Ale to jsou dva dny cesty?"

"Musíme to risknout."řekl Bal a stočil koně na jih. Jeli jsme dlouho do noci. Asi hodinu po půlnoci konečně zastavili. Tábořiště asi vybral Poneka. Byl už na místě.

"V noci nás nemůžou stopovat. Odpočineme si."řekl Bal.

"Víš to určitě?"zeptal se Bakar.

"Určitě."sesednul z koně, rozdělal oheň a Poneka se stáhnul do stínu kam záře ohně nedosahovala. Dostala jsem trochu jídla a něco na pití a okamžitě jsem usnula. Nevím jestli spal Bal a Bakar, ale i tak bych neunikla hlídkujícím přízrakům. Noc proběhla v klidu. Vzbudila jsem se za svítání. Bal a Bakar byli ještě v říši snů a Poneka nikde. - Perfektní chvíle na útěk. - pomyslela jsem si. Prvně jsem se trochu zavrtěla, abych zjistila, jak hluboce spí. Nic se nedělo. Provlékla jsem celé tělo mezi rukama a rozvázala si nohy.

Můj meč měl u sebe Bakar. Potichu jsem se k němu přiblížila, vzala si meč a šla si vybrat koně. Balův ryzák měl lepší stavbu a byl vytrvalejší. Kousek jsem ho poodvedla a rozřízla si pouta na rukách. Nasedla jsem na koně a ještě kousek poodjela.

"Hlupáci. Ani zajatce si nedokážete pohlídat."zařvala jsem, jak jsem mohla. Naskytla se mi veselá podívaná. Probouzeli se pomalu (ostatně jako lidé ne? J) a rozhlédli se kolem sebe a když mě neviděli ležet svázanou tak vyskočili jako by je někdo zchladil čepelí na plocho položenou na krk. Po chvíli hledání mě uviděli a nic nedělali jen se na mně dívali. Jak dlouho se dívali, to nevím. Vesele jsem ujížděla po ještě viditelné stopě na sever. Po půl hodině jízdy jsem zaslechla jezdce. Nevěděla jsem odkud, ale udělala jsem školáckou chybu. Začala jsem se rozhlížet pozdě. Přicválal ke mně kůň s důvěrně známým jezdcem Balem. Tasila jsem meč.

"Jestli se mě dotknete, zaplatíte životem."varovala jsem ho. Nepomohlo to. Chtěl se bít a měl to mít.

"Tím bych si, být tebou, nebyl tak jistý."odpověděl a zaútočil. Já jsem se svezla ze sedla a stoupla si za koně, abych se kryla. Chvíli se vzpamatovával a pak mě začal hledat. Našel mě s úsměvem na tváři opírající se o meč za šíjí koně. Nevím proč, ale Bal se vždy, když mě vidí dívá vyjeveně. No, asi ho prostě udivuji. Dodivil se a zahájil útok. Nechala jsem ho, ať se vyřádí, asi pět minut. Potom jsem přešla do útoku já. Bránil se usilovněji než jsem čekala. Dokonale mi uhýbal a unikal. Přešel do protiútoku. Trvalo mu to asi čtvrt hodiny, ale přešel. To se ještě žádnému člověku nepovedlo. Teď jsem se musela krýt já. Unikala jsem mu ve výpadech, piruetách a kdo ví v čem ještě. Po hodině našeho souboje jsem zaslechla dusot kopyt a zaváhala jsem. Bal mě sekl do holeně a mě se podlomila kolena a klesla jsem k zemi. Bolest mě vrátila do reality. Bal mě chtěl sprovodit ze světa. Napřahoval se a… Meč dopadl. Vedle. Odkutálela jsem se a pohlédla k severu. Přijížděli čtyři koně, ale jen tři jezdci. Fron, Jek a Ber. - Toho bych tu tedy nečekala. - pomyslela jsem si. Bal je spatřil také, vyskočil na ryzáka a ujížděl k jihu. Bakarův kůň ho následoval. Co se dá dělat. Můžu jen čekat, až přijedou mí chrabří rytíři. První byl u mě Fron. Když jsem uviděla jeho obličej, musela jsem se začít smát i přes vážnost této situace.

"Co se směješ?"

"Kdybys viděl, jak se tváříš, taky by ses smál."

"Nesmál."odpověděl mi už s úsměvem.

"Proč?"

"Ty se ještě ptáš?"

"No jasně. Mám právo to vědět, ne?"

"Tak dobře. Ty si spokojeně vyjedeš na výlet, nic svým hodným bratříčkům neřekneš. Naše koně najdu u Mučiho a troje stopy vedou do lesa a ještě Temného. A nakonec tě najdu ležet jako mrtvolu, nad kterou se sklání Bal. To opravdu není od tebe hezké."

"No, dobře. Už se nesměji, ale jak víš, že jsem šla do Temného lesa?"

"Jiný les tam není. Proč ještě ležíš?"zeptal se.

"Ale, Balovi se zadařilo. Trefil se mi do holeně."

"Tak to ukaž."řekl. Mezitím k nám přijel Ber a Jek. Slyšeli část našeho rozhovoru a na nic se neptali. Vyhrnula jsem si tentokrát pravou rozříznutou nohavici. Rána byla docela dost dlouhá. Od kolene až skoro ke kotníku. Rána nebyla ani moc hluboká, ale krvácela.

"Trefil se hezky."naznal Jek.

"Máme obvazy?"zeptal se Fron.

"Ano."odpověděl Ber a podal mu to, co potřeboval. Všichni sledovali Frona obvazujícího mi ránu. Za chvíli jsem byla ošetřena.

"Můžeme se vrátit."řekl Jek.

"Jen jestli Ari zvládne jízdu na koni."zeptal se Fron.

"Budeme ji asi muset vysadit."konstatoval Ber. V tomto ohledu měl pravdu. Na Lafa mě vysadili snadno a mohli jsme vesele vyrazit na sever. Během dne jsme dojeli k našemu poslednímu tábořišti. Čekal tam na nás elf.

"Proč nejsi s ostatními?"zeptal se Fron.

"Mám rozkaz od Izupy. Čekat, dokud nepřijedete a potom vás dovést k dnešnímu tábořišti."odpověděl elf. Jeli jsme tedy podle elfových instrukcí na sever podél Temného lesa. Do tábora jsme ale nedojeli. Zastihla nás noc, ale nezastavili jsme. Jeli jsme dál podle orientačního smyslu elfa. Cestou se k nám po určitém úseku připojovali další elfové a občas i lidé. Šťastně jsme se dostali k našim. Byla jsem unavená, tak mě Ber odvedl do stanu a popřál mi dobrou noc. Fron s Jekem šli oznámit Izupovi náš návrat. Já jsem hned usnula. Ani nevím, kdy se vrátili. Ráno jsem se vzbudila za svítání. V táboře už vládl čilý ruch. Chystali jsme se k odjezdu. Do stanu vešel Fron.

"Dobré ráno. Co dělá noha?"zeptal se.

"Odpočívá, a když ji namáhám, tak bolí."řekla jsem po pravdě.

"Snídaně už byla a Lafa jsem ti osedlal, takže můžeme jet."

"Počkej, to budu bez snídaně?"

"Musíš vstávat dřív. Nic nezbylo."

"Ty si ze mě střílíš. Já to na tobě poznám."vyjela jsem ze srandy na něj a stoupla si. Přesněji řečeno to byl jen pokus. Omylem jsem došlápla na pravou nohu a s hlasitým 'auu' jsem opět dosedla na postel. Noze se mé počínání nelíbilo a projevila svůj nesouhlas.

"Zase mě prokoukla. Jeku, tak ji netrap hlady a dones snídani."zakřičel Fron. Okamžitě přicupital Jek s mojí snídani, ale hned mi ji nedal. S jeho pomocí jsem se musela vybelhat ze stanu a dostat do sedla. Konečně mi dal mou snídani. Fron mezitím shodil stan.

"Najíst se musíš v sedle."řekl a odešel pomoct Fronovi. Vyjeli jsme směrem k severu. Za dva dny bychom měli být v Modrém Městě. Neustále mi vrtalo v hlavě, jak mě vlastně Bal a jeho kumpáni našli. Mučiho jsme vedli s sebou, aby neinformoval Maura o našich plánech. Nezbývalo mi nic jiného, něž ho vyslechnout a pěkně tvrdě. - Co si vezmu do hlavy, to udělám. - pomyslela jsem si. A uskutečnit jsem to hodlala okamžitě. Muči a jeho 'tělesná' stráž jeli uprostřed průvodu.

"Další čumil se jde podívat na zajatce."zaslechla jsem jednoho strážce.

"Já Vám dám čumila. Já jdu vyslýchat."ohradila jsem se.

"Máme rozkaz nikoho z lidí k němu nepouštět."

"Já nejsem člověk."

"Tak to já nemůžu posoudit."

"A jak vám to mám dokázat?"zeptala jsem se

"Jakkoli."odpověděl. odhrnula jsem si tedy z uší vlasy. - To jsou nechápavci. - pomyslela jsem si.

"A kdo vlastně jsi?"zeptal se trochu zdvořileji.

"Jsem Ari, dcera Melinina."odpověděla jsem, "A vy?"

"Mernkal. Voják."

"No vidíte, že to jde i bez keců, že jsem čumil. Jdu vyslechnou Mučiho."

"Ale on se tak nejmenuje. Říkal, že se jmenuje Muhar."odporoval Mernkal.

"Tak to se Vám krapet zapřel. Já ho znám. Jmenuje se Muči a je to, i se svými přáteli Balem a Bakarem, stoupenec Maura."

"Nikdy jsem tato jména neslyšel. To děvče si mne s někým plete."ozval se Muhar alias Muči.

"S tebou se tu nikdo nebaví."okřikl ho jeden ze strážců.

"A ještě je to zbabělec."dokončila jsem co jsem začala. Chtěla jsem Mučiho vyprovokovat a částečně se to povedlo.

"Ty náno, já nejsem zbabělec. Jedinej zbabělec jsi ty!!"začínal být trochu vytočený. Málem na mě i zaútočil. Zadržel ho ale Mernkal.

"Já nezapírám své jméno a nehlásím nevinné Ponekovi. A kdo ví, jestli je Muči tvé pravé jméno."odpověděla jsem mu.

"Proč myslíš, že není?"

"Tobě může být jedno, co si já myslím o tvé totožnosti. Já potřebuji vědět, kde jste se tu najednou vzali?"

"To tě nemusí zajímat. Tebe se to netýká."odpověděl vyhýbavě. Musím uznat, v tomto ohledu má dobrou školu.

"Ale týká. Jedná se o můj, Jekův a Fronův život, ne? Nejde o někoho, koho ani neznám."

"Tak toto není pravda. Jen jsme potřebovali rukojmí, aby nám řekl o vašich plánech až ho budeme mučit."

"Jak myslíš. Je to tvoje konečná odpověď?"

"Ano. A už mě nech, musím přemýšlet."a uzavřel se do sebe. Vrátila jsem se ke strážcům.

"Zajímalo by mě, o čem míní přemýšlet?"zeptal se mne Mernkal.

"O tom, jak nejrychleji utéct. Střežte ho víc než jen dobře."radila jsem.

"Jak to…?"divil se.

"Vlastní zkušenosti."řekla jsem a odjela k lučištníkům. Hlavou se mi míhaly myšlenky takovou rychlostí, že jsem si je nestačila ani pořádně rozmyslet. Blížilo se poledne. Na obzoru jsme už viděli nejjižnější a nejvyšší věž Modrého Města. Ještě nám zbývalo asi patnáct mil. Docela dost dlouhá štreka pro pěší, kteří už teď nemohli. Obědvali jsme za pochodu. Přes den trochu sprchlo. Nikomu to moc nevadilo projížděli jsme mezi poli. Lidé i elfové se na nás udiveně dívali, někteří se usmívali a někteří dokonce i mávali. Všem jsme odpovídali úsměvem. Hlavně tedy já. Měla jsem velmi dobrou náladu. Vracela jsem se po třech týdnech strávených někde daleko odtud. Abnormální veselost jsem pozorovala i u Frona a Jeka. Neustále po mě pokukovali, jakoby chtěli, abych je trochu poškádlila. Měla jsem stejné myšlenky, jenže jsem se musela šetřit. Přece jenom jsem měla drobné zranění, které bylo docela bolestivé skoro při každém pohybu. A večer mě čekala ještě hodina Velinova výcviku. Večer jsme se utábořili asi pět mil od Modrého Města. Po skrovné večeři jsme se, já na koni a Fron s Jekem po svých, vydali za Velinem.

"Snad nechceš, abych útočil zase na tebe?"zeptal se mě Velin.

"Jestli chceš?"odpověděla jsem mu otázkou.

"Ne."

"Stejně by to Fron nedovolil. Dneska budeš útočit na Jeka a možná na Frona. Já budu dnes jen pozorovat."řekla jsem mu. Bylo mi líto, že nebude útočit na mne, ale co se dá dělat. Bylo by to trochu nefér. Velin pěcha a já na koni.

"Tak začneme. Jeku jsi připraven?"zeptal se Fron.

"Ano."ozval se Jek.

"A ty Veline?"

"Ano."přitakal a zaútočil na Jeka. Byl to celkem vyrovnaný boj. Neustále se střídali v útoku, ale nakonec zvítězil Jek. Rodina je prostě rodina. Máme to v krvi, ale Velin se nám aspoň částečně vyrovná.

"Všechno je lepší, ale ještě to nestačí."pochválil Velina Fron. Jek hlasitě oddechoval. Velin mu dal co proto. "Máš něco k Velinovu výkonu, Ari?"otočil se Fron na mne.

"Ne."odpověděla jsem. "Jeku, ty si odpočiň a Velinovi se teď postaví Fron, aby mu to nebylo líto. Uvidíme, jak dopadne tento souboj. Jste připraveni?"zeptala jsem se bojujících.

"Ano."odpověděl Fron a připravil se.

"Ano."odpověděl Velin.

"Tak se ukažte."započala jsem souboj. Byl už méně vyrovnaný než u Jeka. No, Fron byl přece jenom starší než Jek a Velin už byl unaven, ale na unaveného člověka se držel dobře. Během čtvrt hodiny jsme museli skončit. Velinovi se podlamovala kolena.

"Dnes skončíme. Vidím, že jsi unaven."řekl Fron.

"Dobře. Zítra v Modrém Městě?"zeptal se.

"Pokud to půjde, tak ano."odpověděl Fron. Velin unaveně odešel.

"Možná nás dožene."řekla jsem po cestě do stanu.

"V čem?"zeptal se Jek.

"No v čem asi. V šermu. A teď už jdeme spát. Ani nevíte, jak jsem unavený."řekl Fron.

"Myslíš?"zeptala jsem se. Došli jsme ke stanu. Já jsem dojela a Fronovou pomocí jsem se dokulhala ke svému lůžku. Jek odvedl Lafa a odstrojil ho.

"Jdi spát. Zítra se brzy vstává."řekl mi Fron, když viděl, že chci studovat ještě zítřejší plán. Jek se už taky vrátil a odešel rovnou do své části stanu. Zabrblal něco ve smyslu 'Dobrou noc.' a hned usnul.

"Dobrou noc."řekla jsem Fronovi a taky jsem usnula. Fron spát nešel.