Den Překvapení

Cestou k řece jme nepotkali ani živáčka. I vítr jakoby spal. Dojeli jsme k řece z pravého břehu. Z levého břehu se na nás dívaly stovky světélkujících očí. Dost mě to znepokojovalo.

"Co je to za zvířata?"zeptala jsem se Narykela, který stál po mém boku, "Takové oči jsem ještě neviděla."

"Taky nevím, co to přesně je. Nikde ale taková zvířata nežijí, jen tady."odpověděl mi Narykel a šel napojit svého koně. Pomalu jsem ho následovala a nespustila oči ze stvoření.

"Napojte koně a naberte vodu do všeho co ji udrží. Je to poslední řeka před pouští. Další řeka je až v Modrém Městě."zavelel Izupa a taky se dal do práce. Během hodiny jsme se postupně vystřídali u řeky všichni. Vraceli jsme se rozsedlinou k mostu a přejeli přes něj. Za mostem byl akorát pás stromů a za ním jen holá poušť Alta. Čekaly nás tři dny pomalé jízdy přes ni. Připojil se ke mně Izupa.

"Vjeli jsme do říše lidí."řekl.

"Do jaké říše?"zeptala jsem se.

"Do Rómenské říše. Rómen je město lidí."

"Ale elfové tam taky bydlí, ne?"

"Ne nebydlí. Je to město jen lidí. Její hranice ze západu obchází velkým obloukem Temný les, na severu končí u Modré řeky Elfského lesa, na východě Fortnelovo moře a na jihu Ringa."

"Takže oni mají uprostřed své říše velkou poušť?"

"Mají na severu pastviny a úrodné země. Tuto zem jim kdysi dávno darovali elfové."

"A jak si říkají?"zajímala jsem se.

"To nevím, ale my jim říkáme Hildi, lidé."informoval mě Izupa a vrátil se na začátek průvodu. V poledne jsme už byli v poušti. Byla to velká plocha plná nažloutlého písku. Brzy jsme ztratili i tenký pás stromů na jihu. Obloha byla, jakoby ji vymetl a slunce svítilo až to bylo nepříjemné. Jeli jsme celý den. Večer jsme se utábořili, dali jsme napít koním a sami se občerstvili. Oheň jsme zapálili jen proti dravé zvěři a šli brzy spát.

Ráno nás čekalo, nevím jestli milé nebo nemilé, překvapení. Jakmile jsme se vzbudili a sbalili stany, od severu se k nám blížila velká horda jezdců. Bylo pozdě se někam schovat. Už nás spatřili a hnali se k nám tak rychle, že se za nimi zvedal písek. Rychlostí koně v trysku nás obklíčili a nikdo z nás nehnul ani brvou. Seřadili se tak jak to, asi pravděpodobně, měli nacvičeno. Měli na sobě lesklé brnění a jejich koně byli většinou hnědí s černou nebo bílou hřívou nebo celí bílí. Z kruhu vystoupil velitel.

"Co tu chcete? Vy nevíte,že je válka?"zeptal se a ani nevěděl pořádně koho.

"Víme, že je válka."odpověděla jsem mu.

"Kdo tady tomu velí? Malá holka?"zeptal se posměšně. Jeho armáda se začala smát na můj účet.

"Ne."ozval se Izupa,"Tady velím já." Když se ozval, někteří se přestali smát.

"Kdo jste?"zeptal se.

"Jsem Izupa, z Izupova domu."

"Aha. A…a kam táhnete s tou armádou?"zrozpačitěl.

"Prvně se představ. Je tu slečna." Za tu slečnu jsem chtěla Izupu zaškrtit.

"Jmenuji se Velin. A teď odpovězte."

"Jedeme do Númenu."

"Proč?"

"Varovat je."

"Před kým? Před námi?"

"Vy tam jedete?"

"Odpověz!"

"Před vámi ne. Neměli jsme ani tušení, že jste v nepřátelství s Númenem."

"Jsme nepřátelé jen Maura."

"My taky. Jede zničit Númen tak, jako zničil Opevněné Město."

"On zničil Opevněné Město?"vyvalil oči.

"Ano, zničil a teď jede na Númen. Jedeme je varovat nebo jim alespoň pomoci."

"Tak jdeme s vámi. Podvelíme se vašemu vedení.

"Tak jedeme."zavelel Izupa, vyšvihnul se na koně a dal povel k postupu. Tak jsme vyjeli. Bylo nás asi o tři sta víc než před tím. Velin se asi elfů bál. Naznačovala to jeho konverzace se mnou. Raději se držel Izupy. Potichu spolu rozmlouvali a podle pohledů, které po mě Izupa házel, jsem usoudila, že se docela nudí. Velin po mě taky pokukoval, ale spíš strachy. Pobídla jsem koně a dojela je.

"To je Vaše dcera?"zeptal se Velin.

"Ne. To je dcera mého známého. Zemřel ve válce, její matka taky."odpověděl Izupa.

"A proč je ozbrojena? U nás ženy nenosí zbraně ani nejezdí na koni?"

"To u elfů taky většinou nenosí meč. Ovládají spíše luk. Ale na koni jezdí dobře."odpověděla jsem místo Izupy. Strašně se mě lekl. Podle výrazu v obličeji. Ke mě nepromluvil ani slovo. Nakonec promluvil Izupa.

"To je Ari, jediná dívka ve vojsku. Bát se jí nemusíte. Ona Vás spíše uchrání než zabije." Velin na mne vyvalil oči ještě víc.

"Jak dlouho dnes ještě pojedeme?"zeptala jsem se

"Co nejdál. Jíst budeme za pochodu."odpověděl mi Izupa. Více jsem se nepotřebovala dozvědět, tak jsem se vrátila k lučištníkům, kde se ke mně připojil Fron a Jek.

"Jaký je ten Velin?"zeptal se Jek.

"Normální."odpověděla jsem.

"Ale moc se s tebou nebavil, co?"

"Ne."

"A nevíš proč?"

"Bojí se."

"Čeho?"

"Nás. Asi ještě nepotkal nějakého elfa. Nakonec se Izupy vyptával na mne."

"A co říkal?"

"Jen valil oči."

"Na co?"

"Na mě. Divil se, že nosím meč, dýku a luk. A když mu Izupa řekl, že ho spíš ochráním než zabiji, málem mu vypadli oči z důlku."

"Tak to tě ještě nezná."zasmál se Fron.

"Tak to tedy ani náhodou."ušklíbl se Jek.

"A pozná mě tak, že to do smrti nezapomene."rozhodla jsem se. Zítra ráno bude překvapen, jen vymyslet nějaký plán. Fron a Jek se vrátili na svá místa a já brouzdala očima po obzoru. Na severu jsem uviděla tmavou skvrnu čehosi. Rychle se blížila. Pobídla jsem Lafa k Izupovi, který se stále bavila Velinem.

"Na severu je velká skupina čehosi."oznámila jsem Izupovi.

"Od severu se dá čekat jen Maur. Nerozeznáš ještě, co je to za rasu?"

"Ne. Jsou ještě moc daleko."

"Zpomalíme tedy."zavelel Izupa. Velin po mě neustále vyjeveně pokukoval. Ani se mu nedivím. Holka v mým věku na koni se zbraní v ruce a ještě s bystrýma očima. Vrátila jsem se k lučištníkům a hleděla na sever. Velká skupina čehosi se zvětšovala. Už jsem rozeznala rasu. Byli to jako vždy skřeti s Maurovou zástavou.

"Ari, už rozeznáš nějaké postavy?"zeptal se mě Izupa.

"Jsou to skřeti. Od Maura. Herunya."odpověděla jsem mu.

"Tak tu máme další boj. Tentokrát v poušti. Připravte se."zavelel Izupa a zastavili jsme. Na pravý bok postavil kopiníky, vedle nich mečíře a za ně jízdu. Úplně nalevo byli lučištníci tedy i já. Připojil se ke mně Fron.

"Doufám, že nemíníš bojovat?"zeptal se.

"Dnes se tomu asi nevyhnu."mínila jsem.

"Dnes možná ne, ale budeš bojovat buď s lukem sama, nebo s mečem a se mnou. Tento výběr nechám na tobě."s tímto odjel za Jekem. Můj plán byl prostý. Zůstanu u lučištníků a potom vyhledám Velina a trochu se podívám na jeho styl. Skupina skřetů se blížila a s ní i boj. Všichni byli připraveni, jen začít. Jakmile se skřeti se znakem Maura dostali na délku dvou dlouhých kopí, zastavili se a my taky. Pár sekund na nás civěli a pak zaútočili. Byli zuřiví, ale my víc. Za chvíli se i lučištníci ohánět mečem a já jsem začala hledat Velina. Bojoval sám. Nikdo ze známých u něj nebyl. Dlouho jsem ho pozoroval nemohla. Všimla si mě nějaká, ne zrovna malá, skupinka skřetů a já se musela otáčet. Velin se trochu rozhlédl a spatřil mne.

"Co ty tu děláš?"poprvé mne oslovil.

"Bojuji."odpověděla jsem.

"Ale ty bojovat nemáš!"

"Dnes mám požehnání od sourozenců."vysvětlila jsem mu. Asi se na mě nemohl dívat a šel mi pomoct. Boj moc dlouho netrval. Kolem mě a Velina byla obstojná hromada mrtvých těl skřetů. Nikdo ze známých nepadl. Měli jsme minimální ztráty. Skřeti byli buď pobiti nebo rozprášeni. Fron s Jekem se dívali na mne a Velina.

"Kde ses to naučila? Takhle vládnou mečem nedovede ani nejlepší z našich vojáků?"zeptal se.

"Mám dobrou školu, léta trpělivého a hlavně tvrdého cvičení. Možná si Vás vezmeme do parády."

"Ty tu někoho máš?"divil se.

"Mám tu dva bratry. Budete mít možnost je poznat."vysvětlovala jsem. Nenápadně jsem ho vedla směrem k Fronovi Jekovi. Moji poslední větu slyšeli.

"Koho bude mít možnost poznat?"zeptal se Fron,"Doufám,že alespoň nás."

"Takže, elfů se bát nemusíte a toto jsou Fron a Jek, moji milí bratři."

"Souhlasím tady s Ari, že Vás budeme učit šermovat, ale nevím kdy to budeme moct uskutečňovat."

"Po večerech, ne?"řekl Jek.

"Takže začneme už dnes večer, ale teď se půjdeme najíst. Mám hlad jako vlk."otočila jsem se a zamířila si to k Lafovi, kde jsem měla něco k snědku. To byl můj oběd. Po obědě navršili hromadu skřetů a zapálili ji. Naše zahrabali do písku hodně hluboko. Ujeli jsme skoro dvě mile, když jsem se otočila a spatřila velký mrak a rychle se blížil.

"Ee. Frone?"

"Co se…?"podíval se směrem, kterým jsem se dívala já. Stejně tak i Jek.

"Co to má být?"divil se Jek.

"Asi bude pršet, ale v poušti?"uvažovala jsem.

"I to je možné."ozval se Izupa, "Bylo velké sucho a my jsme zapálili oheň."

"To nechápu. V poušti přece nemůže pršet. Je to suché místo. Ne?"

"Za určitých podmínek ano."odpověděl mi Izupa, "Bude pěkný slejvák."pousmál se a odjel.

"Je to beztak divný. V poušti a déšť."divila jsem se. Neustále jsem se ohlížela. Mrak se zvětšoval a byl čím dál blíž. Náhle se rozpršelo. Někteří se lekli. Já trochu taky. Museli jsme zastavit, protože jsme neviděli skrz déšť ani jezdce před sebou. Nechtěli jsme riskovat, že se někdo zatoulá. Jak déšť začal, tak taky skončil. Náhle. Pršelo sotva čtvrt hodiny, ale stačilo to na to, aby na nás nezbyla nitka suchá. Všichni se radovali z deště a někteří si doplnili zásobu vody. Pokračovali jsme asi čtyři hodiny do tmy. Cestou se už nic podstatného nestalo, co by ovlivnilo pozdější události.