Zvěd

Rada se konala ve stanu specielně postaveném pro radu mimo doslechu ostatních vojáků. Byl tam Fron, Jek, já, Izupa, Ber, několik dalších elfů a jediný člověk Narykel. Dlouho bylo ticho.

"Tak co nám Narykel donesl za zprávy?"porušil ticho světlovlasý elf po levici Izupy. - Nedočkavec. - pomyslela jsem si.

"Jsou znepokojující."odpověděl a čekal až jej osloví Izupa. Dlouhou chvíli bylo opět ticho.

"Vítám vás všechny na této rychle svolané radě. Narykel, který jel až k mostu, se vrátil se zprávami, které nám nyní řekne. Prosím, můžeš začít."

"Včera, jak někteří z vás ví, jsem odjel na západ k mostu přes Ringu. Několikrát jsem projel krajinu kolem, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje."

"Chytrý manévr."řekl mi šeptem uznale Fron.

"Vjel jsem na most. Ani za mostem jsem nenašel živou bytost. Opět jsem několikrát projel krajinu až k Brodu. Viděl jsem několik usedlostí. Některé byly vypálené a jejich obyvatelé vyvražděni. Jen málo sedláků přežilo. Jednoho jsem se zeptal, co se tam přesně stalo. On mi odpověděl, že tam tudy projel nějaký vojevůdce s velkým vojskem, které je pronásledováno elfy. Maur po nich chtěl jídlo. Ti, kteří nedali, zemřeli. Potom jsem otočil koně a vracel se."

"Z toho je jasné, že o mostě neví."řekl opět světlovlasý elf po Izupově levici.

"Ale nečekal tam."ohradil se Narykel.

"Mohl tam čekat, ale ty jsi ho nemusel vidět. Ty, atan, člověk. Já jsem radil poslat někoho z nás."

"Byl by více nápadný než Narykel.."vysvětlil klidně Izupa.

"Já mu tedy moc nevěřím. Není jeden z nás."přizvukoval mu elf po pravici Izupy.

"Není sice, ale je to přítel elfů. To stačí."řekl rázně Izupa. Po tom už nikdo neodporoval, "Takže teď k věci. Co uděláme. Maur překročil řeku, jde na severozápad a cestou pálí a drancuje."

"Co to třeba dohnat?"řekl elf s blonďatými vlasy vedle Frona.

"To nepůjde. Jestli u nás ví, nenechá nás vyhrát. Připraví se na nás a my, unavení z cesty, nemáme šanci vyhrát. Navrhuji jít co nejrychleji do Númenu, varovat je a pomoci jim před Maurem."řekl Fron.

"Já souhlasím."řekl Izupa a myslel na to stejné řešení. Jiné nikoho ani nenapadlo. Po radě si mě vzal Izupa stranou. Potřeboval si se mnou promluvit.

"Měla by jsi zůstat v Modrém Městě. Potom to bude nebezpečné."

"Já pojedu dál."odpověděla jsem, "Nejsem zbabělec, co se schovává, když ostatní bojují. Jedu až na konec této cesty, kterou absolvuje Fron s Jekem. Nemohu je teď opustit."vysvětlila jsem. Potom už nic nenamítal a určitě si myslel svoje.

Rada trvala asi tři hodiny a do setmění pouze dvě. Sbalili jsme stan a vyrazili. Cesta byla klidná, až moc. Nikdo se nerozhlížel, jen já. Cítila jsem z leva zlý pohled. Popohnala jsem Lafa k Fanovi.

"Cítíš ten pohled z leva?"zeptala jsem se.

"Ano. Cítil jsem ho hned po radě."odpověděl mi Fron. Nic víc mi k tomu neřekl.

Tušila jsem nepřítele v mé úrovni. Pohyboval se se mnou. Sledoval mne, jen mne, pokud jich nebylo víc. - Je to zvěd. Zvěd Maurův. Musím ho chytit, ale jak. On mě vidí, ale já jeho ne. Jediná možnost je skrýt se pod roušku noci. - pomyslela jsem si. Utábořili jsme se asi tři míle od mostu přes Ringu. Všude byly roztroušené stromy a za jedním z nich se schovává můj zvěd. Večeře proběhla bez vyrušení. Po večeři, velice skrovné, jsem se šla převléct do černých kalhot a haleny. Potichu jsem se vykradla ze stanu a vběhla mezi stromy. Mé oči si brzy zvykly na temnotu pod stromy. Nedaleko před sebou jsem spatřila temnou postavu. Přiblížila jsem se k ní. Byl to skřet, jak se patří, a nebyl sám. Měl dva společníky. Tento stál nevíce vzadu, tudíž nejdál od tábora. - Tři bych mohla zvládnout. - pomyslela jsem si. Přikradla jsem se skoro až k němu. K mé smůle začal foukat vítr a mě do zad. Skřet, protože má dobrý čich, mě vycítil dříve než jsem se dostala na patřičnou vzdálenost. Neviděl mě hned, ale cítil až moc. Šel tedy po čichu. Spatřil mne až na pět kroků. Zařval na své druhy, aby mě přišli vyřídit, jenže vzbudil i celý tábor a hlavně Frona. Šel mě hledat do stanu, ale nenašel mě tam a zděšeně vyletěl ze stanu. Bylo mu jasné, že jsem někde mezi stromy. Víc jsem nemohla sledovat. Skřet se chystal zaútočit. Jednoho jsem skolila hravě, druhý byl horší, ale přece se ocitl pode mnou. Třetímu jsem se mohla jen bránit. Byla jsem moc unavená. Měla jsem na mále. Zakopla jsem a samozřejmě spadla. Skřet se nade mnou skláněl, že mě zabije. Byl připraven dát mi smrtící ránu a já jsem byla připravena zemřít. Nic z toho se ale nestalo. Zaslechla jsem letět šíp. Skřet zkameněl a padl na mě se šípem v týlu hlavy. Fron se trefil. kdyby se netrefil, mohli pořádat další pohřeb. Tentokrát můj. Spadl mi kámen ze srdce. Snažila jsem ze sebe dostat mrtvé tělo skřeta. Byl trochu moc těžký. Nadělala jsem rámus, který přivolal Frona. Pomohl mi.

"Co tě to napadlo? Měla jsi mi alespoň říct, co máš v plánu a ne jít do toho na vlastní pěst."vyjel na mne.

"Neřekla jsem ti to proto, že by jsi řekl ne. Maur by měl cestu volnou."odpověděla jsem stejně ostře jako on.

"Ne, to bych neudělal."řekl už mírnějším tónem.

"A co by jsi udělal?"

"Šel bych s tebou. Jsi v pořádku?"

"Myslím, že mi nic není. Jen pár škrábanců."

"Tak se vrátíme do tábora."řekl. Pomohl mi vstát. Zjistila jsem, že mám i horší zranění než pár škrábanců. Vrátilo se zranění kolena. Dosedla jsem zpět na zem.

"Co se děje?"zeptal se Fron.

"To je jen koleno."odpověděla jsem.

"Které?"

"To co jsem léčila."řekla jsem. Nic neřekl, opatrně mě zvednul a odnesl do tábora. Ostatní se na mě užasle dívali. Viděli mě vejít do stanu, ale ne z něj. Teď vidí, jak mě Fron nese z lesíka do Izupova stanu. Ze stanu vylezl Jek.

"Co se stalo?"zeptal se.

"Nic, jen jsem zabila pár zvědů."vysvětlila jsem.

"Vysvětlím ti to později."řekl Fron, vešel do stanu a položil mne na stůl. Všichni přítomní upřeli zrak na mne a Frona.

"Co se stalo?"zeptal se Izupa. Ber se zděšeně po mě podíval.

"Nic zvláštního. Jen zneškodnila pár zvědů."odpověděl Fron, "a znovu si zranila koleno." Přítomní se začali vytrácet.

"Podívám se na něj."řekl Izupa. Upřel na Frona pohled. Fron asi porozuměl a odešel. Stejný pohled upřel na Bera, ale ten zůstal. Zdůvodnil to tím, že mě doprovodí ke stanu. Nic jsem na to neřekla. Bylo mi celkem jasné, co se stane, až budeme z dohledu. Ale teď jsem musela myslet na něco jiného. Už podruhé jsem si vyhrnula levou nohavici svých kalhot. Koleno za tu chvíli hrálo všemi barvami.

"Zlomené není. Máš víc štěstí než rozumu."řekl mi. Namazal mi koleno opět tou mastí, která mě velmi uklidňovala.

"Tady máš zbytek a maž si to zase každý večer."řekl a začal mi koleno obvazovat a stahovat.

"Stoupni si."vyzval mne.

"Myslíte?"zeptala jsem se pochybovačně.

"Zkus to."opakoval výzvu. No, zkusila jsem. Už jsem zatínala zuby bolestí, ale ona nikde.

"Tak co?"zeptal se.

"No nic."

"Žádná bolest?"

"Ne."

"Takže, Bere, Ari je v naprostém pořádku. Pomoc nepotřebuje. Zvládne to sama."

"Stejně si s Ari potřebuji promluvit."řekl, vyšel ze stanu, kde, jak jsem později zjistila, čekal.

"Děkuji herunya."

"Nemáš za co. Tady máš svou zbraň."podal mi můj meč, "Dobrou noc."popřál a hleděl si svého. Vyšla jsem ze stanu. Jakmile mě viděl Ber, doběhl mne.

"Nechceš pomoct?"zeptal se zdvořile.

"Ne, děkuji. Proč jsi se mnou chtěl mluvit?"

"Jestli si vzpomínáš na ten večer před bitvou."

"Ano. Co je sním?"

"No,"řekl zdráhavě,"Chtěl… Chtěl bych se ti omluvit."

"Přijímám."

"Ne… nevím co se to se mnou tehdy stalo, ale teď toho lituji. Víš, ono je to divný, když jsi mě ignorovala, myslel jsem, že se probodnu vlastním mečem."

"Ale stejně bys to neudělal."

"Proč? Myslíš si, že jsem zbabělec?"

"Ne, ale našel by sis první příležitost se mi omluvit nebo to zopakovat. Vidím, že jsi zvolil první možnost A. Máš štěstí. Jestli by jsi to zopakoval, mohl by ses opravdu jít probodnout tím mečem."

"Takže mám průšvih smazán?"

"Zase přátelé?"odpověděla jsem otázkou a Ber se jen usmál a mlčel. Mlčení souhlas. Toto byla pro mne uzavřená kapitola. Došli jsem ke stanu, ze kterého jsem se úspěšně vyplížila.

"Děkuji za doprovod. Dobrou noc."

"Dobrou."popřál a odešel. Vešla jsem do stanu, kde na mě čekal Jek a Fron.

"Tak co?"zeptal se Jek.

"Co by mělo být? Je večer a jde se spát."odpověděla jsem jak nečekal. Vyjeveně na mne civěl s otevřenou pusou a nevěděl co říct.

"Takhle, řeknu ti všechno až zítra. Jsem unavená. Dobrou noc."řekla jsem a šla spát. Ráno mě museli vzbudit. Včera jsme šli spát až po půlnoci. V táboře už byl čilý ruch. Vstala jsem taky poslední. Stihla jsem sníst kousek elfského chleba a už jsme jeli dál k řece. Za dvě hodiny jsme dojeli k rozsedlině vedoucí k řece. Nikde nebyla ani noha, jak se říká.

"Je ticho."řekla jsem, "Moc ticho."

"Někde byla prolita krev."řekl mi Narykel.

"Nebylo to náhodou včera v tom lesíku?"

"Ne. Toto je horší."odpověděl a znovu se zabýval svými myšlenkami. Nikde se nehnul ani lísteček. Jen nad hlavou nám občas přelétl nějaký dravec. Bylo to dost stísňující. - Něco se musí stát. - pomyslela jsem si. Ukolébaní Narykelovou zprávou jsme vjeli do rozsedliny. Stěny se kolem nás se hrozivě zvedaly jak jsme jeli k řece napojit koně a doplnit měchy.