V noci mě probudil nějaký hluk. - Ještě se nejede. Je brzy. - pomyslela jsem si. Zvědavost mi nedala spát, tak jsem se převlékla, ozbrojila se a vyšla ze stanu. Čekalo na mě překvapení. Venku zuřila bitva. Maur se musel dozvědět, že ho pronásledujeme, nebo jsme předjeli jeho zadní voj, který se nás momentálně snažil vyvraždit. Jenže se mu to moc nevedlo. Brzo jsem se musela zapojit do boje, protože kolem mě chtěl projít jeden zvlášť ošklivý skřet, ale spatřil mě a zaútočil. To neměl dělat. Sice jsem ho spatřila později, ale během minuty ležel na zemi. Vynořovali se ze všech stran. Bylo už mnoho mrtvých, ale nejvíce skřetů. Stačila jsem sledovat i ostatní. Nedaleko od stanu jsem zahlédla Jeka, na kterého dotírali dva skřeti. Jelikož jsem byla volná, šla jsem mu na pomoc.
"Ari, co tu děláš?"zeptal se mě, když byli skřeti na zemi.
"Běž se schovat! Fron mě zabije jestli se ti něco stane."řekl, přitom jsem skolila další dva skřety. Obdivně se na mě díval, ale moc dlouho. Ještěže jsem sledovala, co se dělo za jeho zády. Hnal se k němu skřet.
"Jeku, pozor! Za tebou!!"varovala jsem ho. Prudce se otočil, což skřet nečekal a už byl o hlavu kratší.
"Díky, ale teď už se utíkej schovat."stačil ještě zařvat a zase se musel plně věnovat boji. - Mám dobrou školu, tak proč zůstávat vzadu. - pomyslela jsem si a zmizela Jekovi z dohledu. Stále mě nalézali další a další skřeti a snažili se mě dostat, což se jim nevedlo. Byli težkopádní a shrbení, ale stále vyšší než já. Měla jsem výhodu v mrštnosti a vytrvalosti. Brzy byla kolem mě hromada mrtvých skřetů, kteří mě podcenili a troufli si na mě, malou holku. Bojovali se už dvě hodiny a začalo svítat. Teprve teď jsem se mohla rozhlédnout po bojišti. Skřeti byli přemoženi a jen několik posledních dvojic bojovalo. Bylo po boji. Znaveně jsem se procházela po bojišti se zkrvaveným mečem a několika drobnými rankami na všech končetinách. Teprve teď si mě všiml Fron.
"Co tu děláš?"zeptal se.
"Dívám se, kolik je mrtvých."
"A co ty rány? Ty jsi i přes můj zákaz bojovala?"
"Ano."stručně jsem odpověděla a dá se rozhlížela a zjišťovala, jestli někoho z mrtvých znám. Fron se po mě díval, jako bych spadla z višně. Asi uprostřed bojiště jsem zahlédla známou tvář.
"Ne. To nemůže být pravda."vykřikla jsem.
"Co se stalo?"ptal se Fron a přistoupil blíž ke mně. Mezi mrtvými ležel Leiener. Byl bledý a měl zavřené oči.
"Snad není mrtvý."klekla jsem si k němu. Otevřel oči. Upřel je na Frona a potom na mne.
"Nechoď do války. Je to nebezpečné. Nezahazuj svůj krátký život."šeptal.
"Já nebudu trpět v otroctví. Raději zemřu ve válce."řekla jsem mu.
"Poslouchej mne dobře."potom šeptal ještě tišeji něž před tím. Musela jsem se k jeho ústům více naklonit,"Maur odešel…na sever…slyšel jsem……že chce…napadnout Númen……varujte je…most je…přes Ringu…nechráněný…chtěli jít přes Brod…víc jsem se nedozvěděl…nech se vést svým srdcem…hodně štěstí."více jsem se nedozvěděla. Leiener zemřel a šťastný. Takovou smrt si přál. Na tváři měl úsměv, jakoby spal a snil svůj věčný sen.
"Pojď, půjdeme."oslovil mne Fron.
"Alespoň ho pohřbíme, ne?"podívala jsem se na Frona se slzami v očích, "Nenecháme ho tady, aby ho rozsápala divá zvěř."
"Sami to nezvládneme. Budeme pochovávat všechny naše padlé. Půjdeme se najíst."opatrně mě zvedl a odváděl mě pryč od Leienerova vychládajícího těla. U stanu jsme potkali Jeka.
"Co se stalo?"zeptal se, když spatřil můj ubrečený obličej.
"Řeknu ti to potom."odpověděl mu Fron. Nechtěl mně to neustále připomínat. Stále jsem viděla před sebou chvíle strávené s Leienerem. Bylo to včera, kdy jsme se setkali poprvé. - Proč musel zemřít a zrovna mě v náručí? Proč jsem se s ním vůbec setkala? - tyto otázky mi šly hlavou u snídaně. Nikdo to ještě nevěděl a tak všichni dotírali otázkami. Fron ani já jsme neodpovídali. Fron ze soucitu se mnou. Po snídani mne odvedl k mému stanu. Sama bych tam asi nedošla.
"Vyčisti si meč a posbírej si pár šípů."řekl mi Fron a já jsem musela na chvíli zapomenout na trápení a zapojit se do činnosti tábora. Během desíti minut jsem měla meč v původním stavu, možná ještě lesklejším než před bojem, protože jsem ho máčela slzami. Jakmile jsem měla vyleštěný meč, šla jsem si naplnit toulec. Za půl hodiny jsem upadla do stejné netečnosti, jako před tím. Do oběda jsem sledovala zbytek vojáků jak házeli mrtvé na dvě hromady. Ta větší, skřeti, byla spálena a ta menší byla přenesena do blízké jeskyně, která byla následně zavalena i s mým krátkodobým přítelem Leienerem. Vedle mne se na pohřbu objevil Narykel. Asi slyšel vše od Frona, stojícího na mé pravé straně, a mě nezatěžoval otázkami. - Teprve teď mám důvod jít do války. Ve válce mi zemřeli rodiče a teď i Leiener, můj dobrý přítel. - pomyslela jsem si. Bylo rozhodnuto. I přes protesty Frona, jdu do války.
"Sbalte stany a za hodinu vyrážíme."zazněl rozkaz a vytrhl nás ze svých myšlenek. Všichni se dali rychle do práce a všem šla krásně od ruky, jen se mnou byly potíže.
"Za půl hodiny odjíždíme, ale jak tak vidím tak ty tu budeš ještě nejméně hodinu."někdo mě oslovil. Prudce jsem se otočila a za sebou jsem uviděla Narykela, "Pomůžu ti."řekl a během čtvrt hodiny byl stan dole.
"Díky."řekla jsem a hleděla si své další práce. Narykel se na mne podíval, ale nic neřekl. Takovou mě nikdo neznal.
"Nasedat a jedeme."zavelel Izupa a celé vojsko se dalo do pohybu. Já na Lafovi mezi lučištníky a nevnímala jsem okolí. - Z tohoto stavu se musím nějak dostat. Takhle štvu celé své okolí. - pomyslela jsem si. Ten den jsme se moc nepohnuli, jen jsme se dostali na druhou stranu Sněžných hor, kde jsme se utábořili. Stan jsem nestavěla. - Využiji Fronův. - pomyslela jsem si a šla mu to oznámit. Překvapivě nic nenamítal.
"Stejně bych nesouhlasil, abyste byli na druhé straně tábora. A řekni to taky Jekovi."řekl a začal stavět. Já jsem se vydala hledat Jeka. Měla jsem štěstí. Ještě stan nepostavil. Všechno jsem mu vysvětlila a spěchala pomoct Fronovi. To už jsem nestihla.
"Dobře, že už jdete. Jdeme na večeři."oznámil Fron a zamířil k zásobovacímu vozu. Večeře byla na naše postavení docela dobrá = Co lesy a louky daly.
"Kolik jich vlastně padlo?"zeptal se Jek. Ztuhla jsem. Fron se po mě podíval.
"Před Ari se na to neptej."odpověděl.
"Tak dobře."řekl a do konce se nemluvilo. Hned po večeři jsem si šla hned lehnout, ale nemohla jsem usnout. Fron a Jek si sedli před stan a jelikož si mysleli, že spím, začali si povídat.
"Tak kolik jich padlo?"slyšela jsem Jeka.
"Asi dvě stě."slyšela jsem odpovídat Frona,"Mezi nimi i Leiener."to jméno mi vehnalo slzy do očí, "Pro Ari to bude teď velmi těžké. Možná by ho mohl nahradit Narykel, i když je člověk."
"Jak to myslíš 'nahradí'?"zeptal se Jek. Podobnou otázku jsem si kladla i já.
"Leienerovi se svěřovala."
"To nám taky."
"Asi se mu svěřila, že půjde do války, což by nám nikdy neřekla. Pamatuji si větu, kterou jí řekl."
"Kdo?"zeptal se Jek.
"No Leiener."
"A co jí říkal?"
"Ať nejde do války a nezahazuje svůj život. Dal tím najevo, že mu důvěřovala."
"A ty si myslíš, že nám nevěří?"
"Věří, ale my bychom jí ten úmysl rozmlouvali. Ari by stejně šla."
"Leda ji svázat."navrhl Jek.
"To jí nemůžeme udělat."řekl Fron a Jek jen, asi, potichu souhlasil.
"Pojďme už spát. Je pozdě."řekl Fron. Zaslechla jsem kroky.
"Je Ari ve vnitř?"zeptal se někdo, podle hlasu Ber.
"Je, ale už spí. Přijď zítra."odbyl ho Fron. Co se dělo potom nevím. Konečně jsem usnula.
Ráno mě vzbudil Fron.
"Vstávej, jsi poslední spáč."řekl místo přání dobrého rána.
"Co se děje?"zeptala jsem se nechápavě.
"Co se děje? Za půl hodiny se odjíždí. Už s tebou cloumal Jek a teď půl hodiny já. Pokud tady nechceš zůstat tak si pohni."
"A co snídaně, ta nebude? Mám docela hlad."
"Bude, ale za jízdy. Hlady tě umřít nenecháme."
"Tak to jste hodní."
"Běž si osedlat Lafa. Shodím stan a jede se."popohnal mě Fron. Vysokou rychlostí jsem vyběhla ze stanu a zavolala jsem na Lafa. Poslušně ke mně přišel, nechal se osedlat a nauzdit. Potom jsem se rozhlédla. Většina, tedy skoro všichni, už byli na nohou a chystali se k dalšímu pochodu. Fron mezitím shodil stan a cpal ho spolu s Jekem do vozu. Jsou to tři dny, co jsme na pochodu a na pěších vojácích to bylo patrné. Jezdci se měli lépe. Vyšvihla jsem se do sedla a málem jsem nakopla Jeka nesoucího mi snídani.
"Dávej pozor. Jsi čím dál víc nebezpečnější."řekl.
"Já vím. Není dobré se ke mně přibližovat ze zadu, kam nevidím."
"Tak se příště dívej."řekl a podal mi balíček s elfským chlebem, velmi chutným a výživným. Snědla jsem jen kousek a zbytek jsem dala do sedlové brašny. Vyjeli jsme za svítání, jak bylo naplánováno včera. Jela jsem v čele lučištníků a pozorovala jsem ostatní. Nikde jsem neviděla Narykela. Bylo to divné.
Bylo skoro poledne, když jsme zastavili. Odpočívali jsme asi deset minut, když se k nám blížil jezdec ze severozápadu. Jak jsem později zjistila, byl to mnou pohřešovaný Narykel. Nyní jel velmi ostrým cvalem. Po dojezdu něco málo pojedl a šel za Izupou. Nakonec nechal Izupa svolat radu. Mě překvapivě pozvali také.
Žádné komentáře:
Okomentovat