V zajetí 2.část

„Tak dovnitř se dnes už asi nedostaneme.“ řekla jsem. Ber zkusil, co tehdy Fron. Zabušil na ni. Zaduněla a chvíli se nic nedělo. Po chvíli vykoukl někdo z nejnižšího okna věže asi tři metry nad zemí. K mé radosti to byl Hwesta. On mě však v té tmě nepoznal

„Co chcete.“ zeptal se.

„To máš tak nacvičené nebo jsi na hlídce usnul?“ zeptala jsem se.

„Tak co chcete. Já nemám čas se tu s vámi vybavovat.“

„Chceme dovnitř.“

„Teď v noci?“ divil se.

„Jo. Potřebujeme mluvit s panem Izupou.“ řekla jsem. Teprve teď mu došlo, kdo jsem.

„Ari?“

„A kdo jiný by tu stál. Rychle, otevři tu bránu. Je to důležité.“ řekla jsem naléhavě. Slyšela jsem jak Hwesta běží ze schodů, bere z háčku klíč a odemyká malé boční dveře.

„Tak pojďte. Tady stejně nikdo nespí.

„Jen ty, že?“

„To je to tak poznat?“

„Ano.“

„Neříkejte to veliteli. PROSÍM.“ žadonil jako malé děcko. Provedli jsme koně, znovu na ně nasedli a jeli temnými tichými uličkami města. Vzali jsme to nejkratší cestou k Izupovi. Dusot kopyt se nesl ozvěnou. Všechny domy byly zahalené do tmy, jen v našem cílovém domě se svítilo. Přípravy na válku byly v plném proudu i v noci.

Přejeli jsme mostek a vjeli na pozemek. Sesedli jsme u paty schodiště a pomalu stoupali ke dveřím. U vchodu do budovy nás zadrželi strážní.

„Hauta. Co chcete?“ zazněla otázka. Zastavili jsme.

„Potřebujeme mluvit s panem Izupou.“ odpověděla jsem.

„Teď v noci?“

„Ano.“

„A koho mám ohlásit?“ zněla hurá poslední otázka.

„Ari a Bera.“ řekl Ber. Strážný nám otevřel dveře a my jsme vešli do vstupní haly.

„Počkejte tady.“ řekl a odešel. Zůstali jsme sami.

„Kudy se jde k Izupovým místnostem? Pokud možno co nejrychleji.“

„Tudy.“ ukázal na stěnu.

„Cože?!?“ zeptala jsem se. Odpověď jsem dostala hned. Ber přešel ke stěně a zatlačil. V tom mi to došlo. Otevřel tajné dveře do ještě tajnější chodby. Ber popadl nejbližší pochodeň, vešel do chodby a čekal na mě. Pak za námi zavřel. Obklopila nás tma. Jediné světlo jsem měla já a někdo na druhé straně chodby.

„Eee. Kolik lidí zná tuto chodbu?“ zeptala jsem se.

„Jen já a Izupa.“

„Tak kdo je tedy na druhé straně?“ neodpověděl. Šli jsme chodbou. Upřeně jsem sledovala pochodeň na druhé straně. Osoba si nás asi všimla a vyšla nám vstříc. Došli jsme na konec chodby a osoba nikde. Viděla jsem jen sebe a za sebou Bera s pochodní.

„Tak to je hezké. Někdo sem dal zrcadlo.“ rozesmála jsem se. Ber, chudák, nevěděl, čemu se směji. Nemohla jsem se zastavit.

„Tak čemu se směješ?“

„Podívej se.“ už jsem smíchem seděla. Ber přistoupil k zrcadlu. Trochu se lekl, ale pak se začal taky smát.

„Musíme jít.“ řekl. Přidržovali jsme se stěn a zdárně jsme pokračovali v cestě. Blížil se konec chodby. Nesmáli jsme se nahlas, ale dobrá nálada nám zůstala. Chvíli jsme naslouchali. Nic se nedělo a tak jsem vykoukla ven. Nikde nikdo. Vylezli jsme z tajné chodby ještě tajnějšími dveřmi.

„A kudy teď?“ zeptala jsem se, ale už mi neodpověděl. Zpoza rohu se vynořil Izupa.

„Mára undómë.“ pozdravila jsem.

„Mára undómë. Co se děje?“ zeptal se. Musela jsem se uklidnit.

„Naléhavá záležitost.“ odpověděla jsem.

„Tak pojďte dál.“ otevřel první dveře a vešel s námi v závěsu do pracovny.

„Posaďte se. Chcete něco k jídlu, pití?“

„Ne. Děkujeme.“ odpověděl Ber.

„Tak povídejte. Co jste zase provedli.“ vyzval nás Izupa. Ber začal povídat. V půlce vyprávění se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

„Pane. Čeká Vás návštěva.“ zavolal strážný přes dveře. Vyprskla jsem smíchy. Na strážného jsme zapomněli.

„A kdo to je?“ zeptal se Izupa.

„Ber a Ari.“ odpověděl.

„A kde čekají?“

„Ve vstupní hale.“

„Tak pojď dál, mám pro tebe překvapení.“vyzval jej Izupa. Pomalu se začaly otvírat dveře a vykoukl strážný, který nás nechtěl pustit a vytřeštil oči.

„Co…co…co tu dělají?“ koktal.

„Potřebují pomoc. Sežeň sto vojáků.“

„Hned?“

„Ano, hned.“

„Jak si přejete, herunya.“ s tímto zmateně odešel.

„Můžete pokračovat.“ vyzval Bera. Skončili jsme vyprávění a znovu se ozvalo zaklepání. Tentokrát vešel důstojník v plné zbroji.

„Vše připraveno?“

„Tancavë.“

„Dobře. Za chvíli můžeme vyrazit.“ vyzval nás k odchodu, aby se mohl taky převléct. Šli jsme za vojákem do vstupní haly, kde jsme měli předtím čekat. Izupa dorazil chvíli po nás. Vzal to zkratkou. Byl už také ve zbroji, tak jsme mohli vyrazit.

Naši koně už byli pečlivě ošetřeni a ustájeni. Dostali jsme jiné. Ber nějakého grošáka a já jako vždy vraníka beze jména. Pojmenovala jsem ho Fuin, Černá noc. Ještě za tmy jsme vyjeli s Izupou v čele. Všichni vojáci byli na koních, tak jsme postupovali celkem rychle, ale měli jsme před sebou dvacet mílí. Lafa a Brana vzali na mé přání s sebou. Věděla jsem proč. Po sedmi mílích začal Fuin zpomalovat a zaostávat za ostatními i se mnou. U dalšího tábora jsem přesedlala na už odpočinutého Lafa a Fuinu jsme nechali stát, kde se zastavil. Pokračovali jsme zdárně dál.

Dvanáct mílí jsme překonali za půl třetí hodiny. Úctyhodný rekord. Začalo svítat a nás milý Moran Rómenský se přesunul kousek na sever, ale našli jsme ho rychle. Nechal za sebou širokou stopu. Spatřili nás. Jeho vojáci nás nacvičeně obklíčili a čekali. Až se jejich král půjde milostivě podívat, koho to vlastně chytili a jestli je úlovek, což jsme my, cenný.

„Á, naše drahá slečna se vrátila.“ řekl Moran ironicky. Tu slečnu mu jen tak neodpustím. Izupa si všiml mé rozzuřenosti a zakročil.

„Vy už se znáte?“ zeptal se.

„Ano. Její přítel mi už jednou utekl a ona už dvakrát.“ stěžoval si Izupovi. Asi si myslel, že mě vede zpět, ale hluboce se mýlil. „Děkuji, že jste ji přivedl a tohoto taky zpět.“ ukázal na Bera po mé pravici.

„Veliký omyl. Já si jedu i pro ty dva, co tu zůstali.“ řekl Izupa s úsměvem. Moran vytřeštil oči a zalapal po dechu, který mu očividně došel.

„A na co je potřebujete?“ zeptal se.

„Potřebuji je do války.“ odpověděl mu Izupa.

„Já vám je ale nedám.“ začínal se hádat jako lidské dítě, které se hádá o hračku, kterou má neprávem.

„Tak to se nedá nic dělat. Musíme se vrátit s nepořízenou.“ řekl, otočil koně a odjížděl. Vojsko se otočilo taky a odjížděli. Jen já jsem stála na místě a zlostně nahlížela na Morana. Vojáci už opustili kruh a já je následovala. Nechápala jsem Izupu. Chce nechat na pospas Frona a Jeka nějakému králi, kterého elfové ani neuznávají. Zeptala jsem se tedy.

„Jak dlouho je tam míníte nechat?“

„Nenechám je tam déle, než budu potřebovat. Neboj se, mám plán.“ řekl. Mělo mě to asi uklidnit, ale neuklidnilo. Byla jsem naštvaná z Izupova klidu a nekonečného čekání. Vjeli jsme do lesa a utábořili jsme se v kotlině, kde byly ukryté zásoby a čekali na večer. Na 'pozorovatelně' jsme měli strážce hlídajícího Rómenské vojsko. Chvílemi jsem se tam vytrácela i já, ale pokaždé mě někdo hlídal, abych neudělala nějakou blbost. Na mysli jsem jich měla dost.

Začalo se stmívat a lidé zapálili oheň. Izupa svolal 'radu'. Oheň ani stan jsme neměli. Nechtěli jsme vzbudit pozornost lidí. Bylo nás tam jen pár. Přesněji řečeno já, Izupa, Ber a Narykel. - Toho jsem dlouho neviděla. - pomyslela jsem si.

„Takže, Moran Rómenský zajal bezdůvodně…“ začal Izupa. To jsem neposlouchala a usnula opřená o Narykelovo rameno. Vzbudil mne Izupa sedící z mé pravé strany.

„Ari, jdeš osvobodit Frona a Jeka.“ řekl. Souhlasila jsem. Už byla úplná tma, jen hvězdy matně svítily. To nám pomohlo i nepomohlo. Uvidíme my, ale oni nás taky.

Doprovázet mě měl Ber. Moc se mi to nelíbilo, raději bych šla sama.

Potichu jsme se plížili vpřed. Už jsme byli skoro u ležení a hlídky nikde.

„Je to divný. Nikde žádná hlídka.“ pošeptala jsem Berovi. Očima jsem hledala Frona a Jeka. Našla jsem je až na nejvzdálenějším konci ležení.

„Máme do svítání co dělat.“ postěžovala jsem si. Přesouvali jsme se na východ.

„Tak přece jedna hlídka tu je.“ komentovala jsem Moranovo počínání. Bezpečně jsme obešli hlídku a pokračovali tentokrát k severu. Těch pár metrů nám zabralo celou hodinu. Ocitli jsme se na severu tábora. Fron a Jek byli k sobě svázáni zády. To zhoršovalo situaci. Nemohli se po jednom odkutálet k nám a asi o nás ani neví. Ber dostal nápad a nic jiného jsme neměli, tak jsme ho uskutečnili. Plížila jsem se sama blíže k táboru. Původně chtěl jít Ber, ale já jsem ho předběhla. Nestačil mě ani zastavit. Beze slova jsem se vydala za svými bratry.

Tráva byla celkem vysoká. - Mám se kde krýt, ale kdo potom zahladí stopy? - pomyslela jsem. To je otázka, kterou bych se teď neměla zabývat. Odplížila jsem se nepozorována až k Jekově a Fronově hlavě.

„Nazdar, jak se máte?“ zeptala jsem se.

„Jde to, ale už je to nepohodlné.“ řekl Fron a byl rád, že jsem tam, kde jsem. Zkusila jsem je rozvázat. Povedlo se to jen částečně. Odpoutala jsem se od sebe

„Kde se naučili takové suky? Ty se musím naučit.“ pošeptala jsem Fronovi. Rozřízla jsem pouta tak, abych nepoškodila superuzel.

„Už se vrať. Pouta na nohách si sundáme sami.“

„Ne.“

„Jdi, nám už nepomůžeš.“ přesvědčoval mě Fron. Musela jsem se podvolit. Začala jsem se plazit zpět. Za chvíli jsem našla Bera. Teď nás musí najít i Fron s Jekem, což bude těžší. Našli nás celkem rychle. Prvně se objevil Jek a po chvíli i Fron. Snažil se smazat stopy.

„Tak budeme pokračovat, ne?“

„A jak?“

„Ber půjde první, potom ty, Jek a nakonec já.“ řekl Fron.

„A kudy?“ zeptal se Ber.

„Vezmi to na západ a potom k jihu.“ řekl mu Fron. Ber tedy vyrazil a vracel se podle plánu. Obešli jsme asi další tři hlídky. Trochu málo na tak velký tábor. Šťastně jsme se dostali k lesu, kde jsme se zvedli a čekali na Frona. Objevil se po deseti minutách s úsměvem na tváři.

„Vše se zdařilo?“ zeptala jsem se.

„Stopy smazány, můžeme pokračovat.“

„Tak jdeme.“ Tentokrát jsme šli vzpřímeně a schovávali jsme se za stromy. Dorazili jsme na pozorovatelnu. Izupa se s vojáky přesunul k osmé hlídce od Modrého Města. Nechali nám naštěstí koně, tak jsme nemuseli dvě míle pěšky. Neváhali jsme, sedli jsme do sedel a vyrazili k západu. Brzy jsme dojeli k osmé hlídce. Povyprávěli jsme Mernkalovi a Velinovi, co jsme provedli, postavili při svitu ohně stan a zalehli jsme. Jek nalevo ode mě a Fron napravo.

„Co myslíš, kdy zjistí, že jste pryč?“ zeptala jsem se Frona.

„Jelikož nás zkontrolovali jen jednou a to jen tehdy, kdy nám donesli něco k jídlu, tak až ráno. Uvidíme. Teď už spi.“ řekl, když viděl, že si chystám další otázku. „Mára lómë.“ Políbil mě na čelo.

„Mára lómë.“ řekla jsem a usnula. Tato noc dvakrát dobrá nebyla.

V noci se zvedl vítr a vzbudil mě. Po chvíli jsem zjistila, že Jek a Fron se snaží udržet stan i se mnou na zemi. Práci jim znepříjemňoval prudký liják. - To nám ještě scházelo. - pomyslela jsem si. Hodila jsem na sebe plášť a vylezla ven. Prudký vítr ze severu mě nepřipravenou k zemi a vzala jsem s sebou i stanovou tyčku.

„Jak dlouho se takhle mučíte?“ zakřičela jsem.

„Jen chvíli. Jeden stan už spadl a tady tomu jsi pomohla ty.“ odpověděl mi Fron.

„To mě mrzí, ale ten vítr je moc prudký.“

„Já tě chápu. Mě to taky srazilo na kolena…“ víc jsem neslyšela. Oblohu ozářil blesk a chvíli na to zaburácel hrom. Koně se začali plašit a utrhli se. Stihla jsem zachytit jen Fana. Vyskočila jsem na jeho hřbet a snažila se ho zkrotit. - Kdepak je asi můj Laf a Don? - ptala jsem se sama sebe. - Snad se jim něco nestalo. - doufala jsem. Rozhlížela jsem se po nich. Očima jsem přejela i řeku. Jako by té smůly nebylo málo, začala se vylévat ze svého koryta. Voda už dosahovala k prvním stromům. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

„Jak dlouho už takhle prší?“ zeptala jsem se.

„Dobrý dvě hodiny.“ odpověděl Fron.

„Je to poznat.“

„Jak to?“ Zablesklo se.

„Řeka nás za chvíli vyžene.“ zakřičela jsem do hromu. Jsme blízko centra bouřky.

„Cože?“

„Že nás řeka za chvíli vyžene!!“ zopakovala jsem. Tentokrát mě slyšel a podíval se na řeku. Já se znovu začala věnovat Fanovi. Ukazoval bělmo očí, což pro mě nebylo dobré znamení.

„Kde jsou koně?“

„Utekli.“ zněla moje stručná odpověď. Soustředila jsem se, aby mě nevyhodil ze sedla.

„Ale ne všichni.“ ozval se Izupa. Seděl na svém koni, za uzdu vedl mého Lafa, vedle něj seděl na koni Ber. Mernkal, Velin, Oryat a Narykel je následovali po svých. Všichni byli sice na kůži promočení a na kost prochladlí, ale v pořádku, což mě těšilo nejvíc.

Dlouho jsem je sledovat nemohla. Fan se pode mnou začal vzpírat a já se mu musela plně věnovat. Fron s Jekem už vzdali zachránit stan a vrhli se mi na pomoc. Uvázali jsme Fana a Lafa. Znovu oblohu ozářil blesk, následně se ozval lidský výkřik a hrom. Strnuli jsme hrůzou. Bylo mi jasné, co se stalo. Někdo schytal přímý zásah blesku. Za chvíli se zablesklo a zahřmělo znovu a ozval se ještě jeden výkřik. Jen doufám, že to není nikdo známý.

Dlouhé hodiny jsme čekali až odezní bouřka. Bouřka se přesunula na jih, ale lilo dál. Vylezla jsem s Fronem z lesa a uviděli houf lidí kolem dvou mrtvol.

„Půjdeme blíž?“ zeptala jsem se Frona.

„Můžeme to zkusit.“ odpověděl a vykročil směrem ke skupince. Izupu a ostatní jsme nechali v lese. Fron si uvolnil cestu lokty a já jej následovala. Spatřili jsme na zemi ležet Morana a toho vojáka, co mu radil.

„Co tu chcete?“ vyjel na mne jeden z vojáků. „Zajměte ji. Zavinila královu smrt.“ Tasila jsem meč. Fron taky.

„Být Vámi, tak se nepřibližuji.“ varoval je Fron. „My za nic nemůžeme. Tu smrt si způsobili sami. Vy nevíte, že se v bouřce nemá vybíhat na volné prostranství a schovávat pod stromy.“poučoval se Fron.

„Ne.“ odpověděl provinile voják.

„Tak už to víte. Teď se vraťte domů, zvolte si nového krále, ale prvně je pohřběte.“ řekl Fron. Voják ihned vydal rozkazy a my jsme se vraceli do lesa.

„Tak kdo to schytal?“ chtěl vědět Jek.

„Moran a ten jeho rádce. Teď se ale nestarej o Rómence. Jak je vysoko řeka?“

„Teď už bychom spali ve vodě.“

„Aha.“

„Už jste se vrátili. Ber, Velin a Narykel šli pochytat koně. Co jste udělali s vojskem?“ zeptal se Izupa.

„Poslali jsme je domů.“ odpověděl Fron.

„Co na to Moran?“

„Ten to nepřežil.“

„Takže. Jek, Merkal, Oryat a já se postaráme o zásoby. Vy se pojedete podívat do vedlejšího tábora, jestli něco nepotřebují.“ rozdělil úkoly.

„Dobře.“ souhlasil Fron. Nasedli jsme na koně a ujížděli podél viditelné řeky na západ. Stále vytrvale pršelo. Jeli jsme pomalu. Dojeli jsme na místo dalšího tábora, ale nikoho jsme nenašli. Místo bylo pod vodou.

„Objedeme to místo v kruhu.“ navrhl Fron. No, objeli jsme a nikoho nenašli. - Kde můžou být? - ptala jsem se sama sebe.

„Pojedeme ještě dál, k dalšímu táboru.“ řekl Fron a vedl Fana na západ. Já ho následovala. Dvě míle jsme urazili za půl druhé hodiny. Začalo se stmívat.

„Za světla už asi do tábora nedojedeme.“ namítla jsem.

„S tím se ani nepočítá.“ odvětil Fron. V dalším táboře jsme našli jen ty, kteří tam patří. Otočili jsme se tedy a vraceli se. Cestou nás zastihla tma.

„Měj uši na šťopkách.“ řekl mi Fron.

„Já je mám vždycky, ale nevím jestli ty taky?“ odpověděla jsem žertem.

„Já si dělám srandu. Vím, že jsi pozorná vůči nebezpečí.“

„Aspoň že to uznáš.“ dojeli jsme k místu sedmé hlídky. Stále pršelo, ale už ne tak hustě. Voda však stoupala výš a výš.

„Jsem zvědavá, jak to vypadá u nás.“ řekla jsem.

„Nejspíš bude pod vodou.“

„Tak to zjistíme.“ pobídla jsem Lafa. Dojeli jsme k našemu bývalému táboru. Voda dosahovala koním po karpální kloub a to už je co říct. Dlouho jsme se u břehu nemohli zdržovat. Půda byla promáčená tak, že se koním bořily kopyta do bláta.

„Asi se přesunuli dál od řeky.“ řekl Fron a zamířili jsme k severu. Po chvíli jsme je našli na volném prostranství.

„Nic nepotřebují?“ zeptal se Izupa.

„Nikoho jsme nenašli.“ řekl Fron.

„Ani v dalším táboře?“

„Ne.“

„Jak to vypadá v bývalém táboře?“

„Koním je to po karpální kloub. Tam se hned tak nevrátíme. Půda je silně podmáčená.“ namítl Fron.

Vítr utichl, ale pršet nepřestalo. Mohli jsme alespoň postavit dva stany. Izupovi vojáci odjeli, jen jeden tu zůstal. Doprovodí později Izupu do města. Spali jen čtyři z deseti. Hlídku jsem měla s Berem, Mernkalem, Narykelem a Izupou (nedal si to rozmluvit, já ostatně taky ne). Dvě hodiny jsem hlídala s Berem obzor. Od toho útěku se ke mně choval nějak jinak, ale důvěrnosti si nedovolil. Věděl, co jsem udělala Minerovi. Přišli nás vystřídat Izupa s Mernkalem. Chudák Narykel. Nepodívá se na noční krajinu, ale asi mu to bylo jedno. Vesele se bavil s Berem o, jak jinak, vojenské taktice a strategii. Hovor mě nudil a padaly mi víčka. Nakonec jsem usnula. - Budu se muset šetřit energii. Už zase jsem usnula na hlídce. - myslela jsem si.

Vzbudila jsem se ve stanu. Někdo inteligentní mě přenesl. Venku vládl ruch. Všichni byli zřejmě vzhůru. Vylezla jsem ze stanu. Byl den, ale stále pršelo. Zapojila jsem se do práce v táboře.

„Jakpak se vyspinkala naše malá slečna?“ zeptal se mě Ber s úsměvem.

„Slečna nejsem a malá jsem jenom vzrůstem, takže by bylo lepší to nekomentovat a říct mi, co mám dělat.“ odpověděla jsem.

„Nejlépe se najíst a nakrmit koně.“ zaslechla jsem Frona. Prvně jsem nakrmila koně, a pak se věnovala svému jídlu. Celé odpoledne jsem sledovala Rómence. Naložili svého krále na máry a odvezli si ho do města, kde určitě vykonají pohřební obřad.

Přes den se nic podstatného nestalo. Izupa odjel i s vojákem zpět do Modrého Města. Naštěstí během odpoledne přestalo pršet. Mohli jsme pomalu začít sušit svršky.

Pořadí hlídek se neměnilo. Vždy hlídali čtyři. Dva tábor a dva obzor. Jednu hodinu jsem hlídala s Mernaklem a druhou s Velinem. Potom jsem ještě hlídala dvě hodiny v táboře stejným systémem. Je to docela zabíračka, hlídat čtyři hodiny a nemoct nic dělat. Chvíli jsem se s Velinem šermovala, ale za chvíli nás to přestalo bavit a naše hlídka skončila. Měli nastoupit Fron, Jek, Narykel a Oryat. Velin spal ve stanu s Mernkalem a na mě zbyl Ber. Popřáli jsme si dobrou noc a usnuli. Čekala jsem, až usne Ber. Pak jsem se tiše vytratila a zalehla za stan. - Jen doufám, že nebudou obcházet tábor. - pomyslela jsem si. Ležela jsem ve stínu, takže by mě měli najít, až o mě zakopnou. Spokojeně jsem usnula.

Ráno mě čekalo překvapení. Čekala jsem nad sebou zelené koruny stromů. Viděla jsem jen nepromokavou plachtu stanu. Sedla jsem si. Vedle mě ležel Ber a tajemně se usmíval. Plácla jsem sebou zpět do polohy ležmo.

„Haló vy dva, vstávat. Jde se pracovat.“ zařval Fron. Ber odešel. - Proč mě vůbec vyhledává? - ptala jsem se sama sebe. Zapletla jsem si vlasy do polovičního copu a vylezla. Nepršelo, ale já jsem byla mokrá. Kolem mě stáli do kruhu Fron, Jek, Ber, Mernkal, Velin, Oryat a Narykel. Každý držel v ruce vědro, asi původně naplněné vodou. Fron ke mně přistoupil a podal mi ruku.

„Vše nejlepší k Tvým, ani nevím kolikátým, narozeninám.“

„Cože?“ divila jsem se.

„No, dnes máš narozeniny tak si toho važ.“ řekl Jek. Ohromeně jsem přijímala gratulace. Vrátili jsme se do zaběhlého stereotypu. Převlékla jsem se a ještě ráno jsem šla hlídat obzor. Přijela k nám návštěva a za mnou přišel Fron se strachem v očích.

„Maur se blíží. Viděli ho u pátého stanoviště.“

„Cože? To není možné?“ zděsila jsem se.

„Jak vidíš tak je. Vracíme se zpět na naše původní místo. Řeka už není tak vysoko.“

„Tak dobře. Někoho mi pošli.“ a Fron odešel. Poslal mi Oryata. Náš stan byl dole a koně osedlaní, jen Laf čekal bez sedla na mne. Rychle jsem ho osedlala a mohli jsme jet. Řeka už byla ve svém původním korytě a my jsme rozbili tábor na původním místě.

„Ve dne se bude hlídat na 'pozorovatelně' i v táboře po dvou. V noci zase jeden v táboře a druhý obzor.“ řekl Fron. Měla jsem hlídat s Berem, tak jsem hlídala. Byli jsme na 'pozorovatelně'. Ber pořád něco povídal, ale já ho nevnímala a sledovala obzor na jihozápadě. Ber se mě na něco zeptal. Neodpověděla jsem, podíval se prvně na mne a potom tam, kam jsem se dívala.

„Co je to?“ zeptal se kývl hlavou tím směrem.

„Pravděpodobně Maur. Jdu to říct Fronovi. Pozoruj.“ řekla jsem a potichu se vytratila, že to ani nezpozoroval. Doběhla jsem do tábora. Fron, Jek a ostatní naše věci nikde. - Proč nepřišli za námi? - divila jsem se. Zpoza keře se vynořil skřet a nevšiml si mě. - Jak se sem dostali tak nepozorovaně! - blesklo mi hlavou. Skřet mě mezitím spatřil. Na nic nečekal, zařval a zaútočil. - Jen doufám, že nemá kamaráda lučištníka. - pomyslela jsem si. Bohužel měl. Sundala jsem si z ramene luk, vytrhla z toulce šíp a jednoho jsem zastřelila. Otočila jsem se na lučištníka. Padl s mojí střelou v krku na záda. Šípy jsem si vzala zpět a ještě jsem si vzala skřetovy. Víc jsem toho nestihla. Musela jsem se bránit. Ustupovala jsem od 'pozorovatelny'. Rozběhla jsem se a obloukem jsem zmizela v houští. Skřeti ohromeně stáli a koukali se na místo, kde jsem zmizela. Vždy po určitém intervalu jsem zamířila a vystřelila. Dostala jsem se na pěšinu k 'pozorovatelně'. V půlce cesty jsem se ohlédla a do něčeho narazila. Ocitla jsem se na zemi.