V zajetí 3.část

„Co se děje?“ zeptal se Ber, do kterého jsem vrazila. „Co ti řekl Fron.“

„Právě že nic. Nenašla jsem ho. Tábor je plný skřetů. Jen doufám, že se Fronovi a Jekovi nic nestalo.“

„A kde jsou?“

„Nevím.“

„Kolik je tam těch skřetů?“

„Moc ne. Zkusíme je vyhnat?“

„Tak jdeme, ale drž se vzadu.“ řekl Ber. - To tak. Začínáš se podobat Fronovi. Myslíš si, že jsi lepší? - pomyslela jsem si. Luk jsem hodila na rameno. Rozhodla jsem se bojovat mečem. Ber šel přede mnou. Zase jsem do něho vrazila. Slyšeli jsme hrubé skřípavé skřetí hlasy. Domlouvali se, kde mě budou hledat. Jeden se vydal po pěšině k nám. Vzala jsem si luk a jeden ze skřetích šípů.

„Co chceš dělat?“ zeptal se mě Ber, když uviděl skřetí šíp v mé ruce.

„Zlikvidovat ho. Jestli sis nevšiml, jde sem.“ dořekla jsem. Za zatáčkou se objevil terč. Vystřelila jsem. Skřet padl střelou jeho mrtvého druha. Ber ho odtáhl do houští i se šípem v hrdle.

„Mají nějaké lučištníky?“

„Určitě, ale jeden už nám neublíží.“ Potichu jsme se posouvali k táboru. Měli jsme před sebou poslední zatáčku a pak už budeme muset ukázat. Ber spočítal skřety.

„Je jich tam čtrnáct. Jen šermířů. Lučištníky nevidím.“

„Jak si je rozdělíme? Sedm na sedm?“ zeptala jsem se.

„Ty pět já ten zbytek.“

„S tím nesouhlasím. Podceňuješ mě.“ Nic na to neodpověděl. Vzala jsem si meč a Ber vyrazil z křoví. Já v těsném závěsu za ním. Skřeti se na nás vrhli. Museli jsme se soustředit na dvě věci najednou. Na ty, se kterými jsme se bili mečem a na lučištníky. Snažili jsme se, aby mezi námi a lučištníky byli šermíři. Začalo jich ubývat a nám se zmenšoval štít. Nevšimla jsem si jednoho skřeta - lučištníka, který si mě chytře obešel. Ber se skřety skoncoval a rozhlédl se. Spatřil skřeta - lučištníka napínat tětivu svého ohavného luku. Vystřelil.

„ARI!!“ vykřikl Ber. Pozdě. Šíp zasáhl svůj cíl. Zavrtal se mi těsně pod pravou klíční kost. Rychlost šípu byla relativně vysoká. Srazila mě na záda. Slyšela jsem, jak Ber pobil nebo zahnal zbytek skřetů. Doběhl ke mě, sklonil se nade mnou a něco mi říkal.

„Ari, ty nesmíš umřít. Slyšíš mě? Dožiješ se lepších…“ pravděpodobně pokračoval. Jeho obličej se mi rozplýval před očima a ztratila jsem vědomí.

Probudila mě prudká bolest. Vykřikla jsem a otevřela oči. Ber mě přenesl na 'pozorovatelnu', kde mě pravděpodobně ošetřil ránu. Měla jsem ji obvázanou a osudný šíp ležel vedle. Sice nevím, kde vzal obvaz, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Sám měl několik tržných ran a obvázané zápěstí.

„Jakpak se má slečna?“ zeptal se s úsměvem. Byl rád, že jsem se vzbudila.

„Tady nějaká je?“

„Asi ne. Jak se máš?“

„Jde to. Je tu něco na pití? A taky potřebuji zjistit pár informací.“ odpověděla jsem mu. Došel k prameni a donesl mi kastrol vody. Podepřel mne a já se mohla nerušeně napít. Odložila jsem ho a začala vyzvídat.

„Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“

„Asi půl dne.“

„Hledal jsi Frona a Jeka?“

„Ano. V okolí tábora nejsou. Asi je někam odvlekli. Už se neptej a odpočívej.“ položila jsem mu hlavu do klína a spokojeně usnula.

Temné sny mě provázely celou noc, ale nevzbudily mě. Cítila jsem Berovu přítomnost.

Něco mě šimralo pod nosem. Ohnala jsem se rukou. Zase. S kýchnutím jsem se posadila a otočila se na Bera. Smál se mi.

„Mára arin.“

„Kéž by bylo. Takhle mě budit.“

„Co máš v plánu na dnešek?“

„Hledat Frona a Jeka.“

„To chceš tak riskovat? S tou rukou neudržíš ani meč.“ divil se.

„Budu střílet z luku.“

„Ještě alespoň den odpočívej.“ radil.

„Já nemůžu jen tak sedět a čekat. Může je mučit. Nic neříkej. Jdu hledat a nemusíš jít se mnou.“ byla jsem rozhořčená. Neví, co je to mít sourozence a nebudu mu to vysvětlovat. Vyčistila jsem si meč a otočila se na Bera. Sbalil se taky.

„Jdu s tebou.“ oznámil mi.

„Nic jiného jsem nečekala.“ řekla jsem podrážděně. Vrátili jsme se do, teď už opuštěného, tábora přečíst stopy. Vedly na jih ven z lesa. Ukázat jsme se na volném prostranství nemohli. Stopa byla zřetelná, takže jsem ji viděla i z lesa. Postupovali jsme na západ asi míli a půl, když jsme spatřili skřetí tábor. Nebyli tak hloupí jako lidé. Rozestavěli po celém obvodu tábora a Frona s Jekem položili doprostřed. Zalehli jsme.

„Tady pomůže jedině vojsko.“ řekl Ber.

„To nestihneme. Zítra je tu Maur jako na koni. My bychom byli čtyři míle západněji. Musíme je dostat lstí.“ řekla jsem. To jsem zvědavá, co moje hlava vymyslí. Naše koně jsem tam neviděla. Pravděpodobně před skřety utekli nebo je odehnal Fron, když neviděl jiné východisko.

„Pojď. Jim nepomůžeme, když se budeme na ně dívat.“

„A kam chceš jít?“ zeptala jsem se.

„Za Mernkalem. Třeba nám pomůže. Má s tímto větší zkušenosti.“ vysvětlil. Má pravdu. Potichu jsem se zvedla a následovala Bera ještě půl míle k Mernkalovi. Trochu se divil, že nejsme v táboře a jsme bez koní. Unaveně jsem dosedla. Ber všechno vysvětlil. I důvod mé únavy. Spokojeně jsem usnula opřená o Narykela.

Někdo mě vzbudil. - Ach jo. Ani vyspat mě nenechají. - pomyslela jsem si. Oči jsem neotevřela. Ať se snaží.

„Ari.“ oslovil mne někdo naléhavě, „Ari, vstávej.“ byl to Fron. Co ten tady dělá? Tentokrát jsem to nevydržela. Otevřela jsem oči a pohlédla do Fronovy ustarané tváře (on se na mě snad jinak než ustaraně dívat neumí).

„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Jak ses sem dostal?“

„To ti vysvětlím později. Teď musíme zmizet.“ vylezl ze stanu bez dalšího vysvětlení. Zranění si zatím nevšiml nebo mu to vysvětlil Ber. Zajímalo by mě jak jsem se dostala do stanu. Vylezla jsem taky. Stmívalo se. Laf byl uvázaný kousek ode mne a jeho sedlo leželo kousek od něho.

„Osedlej si Lafa a jedeme do Modrého Města.“ řekl Fron. Teď bublina praskne, jestli to neví. Pokud ano, je vše v naprostém pořádku. Zatím jsem na sobě nedala nic znát. Jakmile jsem zvedla sedlo, s němým výkřikem jsem ho zase upustila. Rameno se ozvalo. Chytla jsem se za ránu. Fron se po mě podíval. - Aha? Ber dneska nekecal? - divila jsem se. Nemyslela jsem na nic jiného než na bolest. Kolena mě zradila a já dosedla do trávy. Fron i Jek se ke mně rozběhli. Ležela jsem, když doběhli. Jejich obličeje se mi ztráceli ve tmě. - Blbá rána. Nadělá víc škody, než užitku. - pomyslela jsem si a omdlela.

Probrala jsem se v něčím objetí. Dotyčný měl hnědého koně s bílou hřívou. Jeli jsme ostrým cvalem. - Ale ne. Proč vždycky, když se probudím, narazím na Bera. - pomyslela jsem si. Svým myšlenkám jsem se uchichtla. Ber si mého pohybu všiml. Začala jsem se rozhlížet po rychle ubíhající krajině. Nad hlavami jasně svítil měsíc na západě a hvězdy.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Skoro u města. Asi jen míli.“

„To jsem byla tak dlouho mimo?“

„Ano.“ stručná odpověď. Postrádala jsem Jeka. Nikde v okolí nebyl.

„Kde je Jek?“ zeptala jsem se.

„Zůstal tam.“

„Proč?“

„Hlídat Maura.“

„A co když ho…“

„Ne. To se jim nepovede. Nedělej si starosti, je sním Narykel. Odpočívej.“ konejšil mne, „Teď se musíš uzdravit.“ opřela jsem se o jeho rameno a usnula. Spokojeně spící mě dopravili do Modrého Města.

Ještě jsem měla zavřené oči, ale vnímala jsem. Uvědomila jsem si, že už nesedím na koní, ale ležím na levém boku v nějaké posteli a jsem přikrytá. Za dveřmi se někdo bavil a někdo mi taky funěl na ruku. Pootevřela jsem oko. - Ach jo. Ber mě prostě bude pořád pronásledovat. - pomyslela jsem si, když jsem spatřila vedle sebe podřimujícího Bera. Oko jsem zavřela. Hlasy venku utichly. Jedna osoba unaveně odcházela po chodbě pryč a druhá vstoupila do pokoje. Ber se vzbudil, vstal a přestal mi funět na ruku.

„Jak je na tom?“ zeptal se Izupa.

„Stále spí.“ odpověděl mu Ber.

„Jdi si odpočinou. Pošlu pro tebe až se vzbudí.“ řekl Izupa a Ber odešel. - To je hezký. Připadám si jako superstřežený vězeň. Proč vlastně Berovi na mě tak záleží? - ptala jsem se sama sebe. Ani ne po pěti minutách (mě to připadalo jako věčnost) se mi otevřely oči. Izupa seděl v křesle a četl si. Ležela jsem v posteli s nebesy v prosvětlené místnosti. Slunce už bylo vysoko a mě začalo kručet v žaludku. Izupa se po mě podíval a usmál se.

„Dobré poledne. Máš nějaké přání?“

„Mám hlad.“ a ozval se i můj žaludek.

„Tvoje přání je mi rozkazem.“ zazvonil zvonečkem a za chvíli jsem snídala a obědvala dohromady. Donesli mi i čisté oblečení. Izupa taktně odešel, abych se mohla převléci. Na ráně jsem měla čistý obvaz. Oblékla jsem si tmavě zelenou, v zadu šněrovací, halenu s tříčtvrtečními rukávy a hnědou dlouhou sukni. Pravou ruku jsem si zavěsila na pásku a vyšla na chodbu. Izupa nikde nestál. - Zajímalo by mě, jak odtud vybloudím. Vždyť to tu neznám? - myslela jsem si.

Vydala jsem se do leva. Nikoho jsem nepotkala, jen několikeré dveře a brnění na podstavcích. Zaslechla jsem kroky a ohlédla se. Chyba. Chodec přicházel z mé pravé strany a já stočila hlavu nalevo. Nevšiml si mě. Jak jinak, vrazila jsem do něj a letěla na zem. Dotyčný se lekl a, jako každý muž, tasil meč. Teprve potom si uvědomil, že proti němu nikdo nestojí, ale sedí. Schoval meč.

„Promiňte, slečno, to jsem nechtěl. Jistě víte, je válka a všichni jsou ve střehu.“ začal se omlouvat, ale vstát mi nepomohl. To je teda gentleman.

„Omlouvat se nemusíte, že je válka ví každé malé dítě, ale za pevnými hradbami byste neměl tasit meč na každého do koho vrazíte. Mohl byste mu taky nechtěně ublížit.“ poradila jsem mu. Koukal se na mě, jako bych řekla kdo ví co. Usmála jsem se na něj a pokračovala chodbou, kterou přišel.

Konečně jsem vybloudila do přijímací místnosti. - Tady už to znám. - zaradovala jsem se.

Vyšla jsem na dvůr a zamířila rovnou do stáje. Laf mě pozdravil zafrkáním. Podrbala jsem ho na kohoutku a začala ho čistit. Musím přiznat, že pravou rukou mi to jde lépe. Strávila jsem tam hodinu. Šeptala jsem mu lichotky do ouška, když někdo vešel do stájí.

Ztichla jsem a vykoukla ze stání. V uličce jsem uviděla Bera. Sama pro sebe jsem se uchichtla a schovala se za Lafa. Ber procházel stání. U Lafa se zastavil a pozorně ho prohlížel. Ani jsem nedutala. Přešel k dalšímu. Přilepila jsem se ke zdi a poslouchala. Ber došel až na konec. Já se posunula o jedno stání blíž ke dveřím. Ber se vracel. U Lafa se zastavil. Dokonce ho i obešel, ale mě nenašel. Pokračoval v prohlížení.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a podestýlka zašustila. Má citlivé uši a zarazil se. Teď už mě našel snadno.

„Kde se touláš?“

„Nikde.“

„Ale jo, touláš se. V pokoji jsi nebyla, jinde v domě taky ne. Srazila jsi Frenina, co se šel po tobě podívat. Nenašel tě v pokoji, tak vletěl ke mně.“

„To myslíš toho, co nevidí, neslyší?“

„Jo.“

„Kde je Fron?“ zeptala jsem se.

„Doma.“

„Fajn, jedeme za ním. Překvapíme ho.“ vyšla jsem ze stání. Vzala jsem Lafovu uzdu, s trochou problémů jsem ho nauzdila a vyvedla ven. - Pojedu bez sedla. Nebudu Bera prosit, aby mi ho osedlal. - řekla jsem si. Už jsem byla na hřbetě, když Ber přinesl Lafovo sedlo.

„Já jedu bez sedla.“ oznámila jsem mu. Pohodil rameny a vrátil sedlo na své místo. Potom vyvedl svého, taky neosedlaného koně a vhoupl se mu na hřbet. Vyjeli jsme bránou, směřovali jsme nejkratší cestou ke mně domů.

Projížděli jsme kolem domu správců. Trochu jsem se zarazila. Před domem bylo početné vojsko. - Co se děje? Zase jedou hledat mě?“ - ptala jsem se sama sebe. Nenápadně jsme projeli a pokračovali k Fronovi. Vojáky jsem pustila z hlavy.