Dojeli jsme k domu právě, když Fron vyváděl Fana, že pojede k Izupovi. Trochu se divil, že jsem přijela na koni, ale jinak byl rád, že jsem vzhůru. Sedl na koně a vraceli jsme se k Izupovi. Vzali jsme to kolem západní brány. Netoužila jsem znovu projíždět kolem domu správců. Tentokrát by nás mohli zastavit.
Brána byla zavřená a stálo u ní to vojsko, co jsme viděli před domem správců. Tentokrát se nám nepovedlo projet bez povšimnutí. Obklíčili nás a do kruhu vjel Miner na koni. „Naše slečna se vrátila. Kdepak byla?“ zeptal se.
„To Vás nemusí zajímat.“ odpověděla jsem.
„Ty dva“, ukázal na Frona a Bera stojící u mne, „odveďte pryč.“
„My nikam nepůjdeme.“ řekl Fron.
„To si myslíte vy. Jsem v převaze.“ škodolibě se usmál. „Tak už je odveďte, nebo je zabijte přímo před očima slečny.“ řekl. - Ten je ale škodolibej. - Neklidně se ošíval. Neodvažoval se podívat Fronovi ani do očí.
„Ať nás zabijí, ale mnoho jich zemře s námi.“ řekl Fron s úsměvem. Ani nevím odkud, ale prostě měl můj meč a právě mi ho nenápadně podával. Odjistil svůj a dorozuměl se pohledem s Berem.
„Být Vámi, tak se stáhnu.“ varovala jsem ho. „Dnes by nemuselo zůstat u facky a kopance.“ trochu se zalekl, ale nestačilo to. Zase se mu na tváři objevil ten stejný úsměv jako tenkrát. Popohnal svého koně k Lafovi. Vše se opakovalo. Odstranil mi ofinu a dal mi ruku kolem pasu. Snažila jsem se odtáhnout. Upustila jsem meč. Má sílu, jen tak mě nepustí. Byla jsem nepřirozeně ohnutá v zádech. Levou rukou jsem ho od sebe odstrkovala. Musela jsem použít i druhou ruku. Skoro jsem křičela bolestí, která se ozývala v rameni. Tekly mi slzy. Pak jsem pobídla Lafa, aby udělal alespoň jeden krok. Udělal ho, hodný koníček. Oba jsme letěli na zem. Nic už jsem nevnímala, jen to, že mě Miner pustil a snažil se rukama zbrzdit pád. Fron, Ber i vojáci jen ohromeně přihlíželi. Dopadli jsme na zem. Ležela jsem, nehýbala jsem se, zhluboka dýchala a snažila se nemyslet na bolest. Vedle mě se pomalu zvedal držíce se za ruku Miner. Zlomil si ji. Výhled mi zastínila Berova záda. Vedle mě si klekl Fron. Byl rád, že jsem při vědomí. Zvedl mě ze země a odnesl dál od Minera. Ber přestal Minera hlídat. Vyhoupl se na koně, Fron mě předal Berovi, který si mě posadil před sebe. Fron se vysadil na Fana, vzal za uzdu Lafa a vraceli jsme se k Izupovi.
Začalo se stmívat. Dojeli jsme ještě otevřenou bránou do domu. Seskočila jsem z koně. Odvedla jsem Lafa do stáje, sundala mu uzdu a dosedla do stlaní. Moje hlava odmítala pracovat a taky mě odmítala pustit do bezvědomí. Takhle mě našel Fron. - Chudák, taky mu jen přidělávám starosti. - myslela jsem si.
„Ari, vstávej prosím.“ oslovil mě prvně. Nereagovala jsem, tak mě zvedl a odnášel do pokoje. Cestou jsem usnula.
Probudila jsem se. Vedle mě seděl spící Ber s Fronem. Potichu jsem vstala a šla se trochu zkulturnit před zrcadlo. Když jsem se vrátila, ještě spali. Dostala jsem nápad na velmi nepříjemné probuzení pro Bera. Taková malá odplata za ty moje.
Vlezla jsem na postel a přiblížila jsem se blíž k Berově hlavě. Seděl blíž k posteli.
„Poplach.“ řekla jsem potichu. Nic. Ani se nehnul. „POPLACH!!!“ zakřičela jsem. Vyskočil ze židle jako by ho někdo píchnul. Fron se lekl taky, ale u Bera mě to těšilo víc.
Klečela jsem na posteli a hihňala se. Ber se nechápavě rozhlížel. Když nikoho nenašel, došlo mu to. Byla jsem to já, kdo ho tak krásně vzbudil. Fron se začal smát, až spadl ze židle. Udivená tvář Bera byla k nezaplacení. Nakonec se začal smát taky. Smích přivolal Izupu. Trochu shovívavě se na nás podíval a pokračoval v cestě.
„Zase s tebou šijou všichni čerti, co?“ zeptal se Fron, když se trochu uklidnil.
„A to vadí?“ zeptala jsem se.
„Ne. Bez těch čertů si tě stejně nedovedu představit.“
„No vidíš. Takže příště žádné komentáře na mou náladu. Teď se jde na snídani. Nevím jak vy, ale já mám hlad.“ vystřelila jsem z pokoje. Ber a Fron na nic nečekali a následovali mě. Fron se ujal vedení a Ber se mi ztratil z očí už dávno. Doběhli jsme k jídelně. Ber už tam čekal.
„Tys to vzal zkratkou, že?“
„Jak jinak?“
„No jo. Znáš to víc jak já. To se musí uznat.“ řekla jsem. Vešli jsme do jídelny a spokojeně jsme snídali. Myslela jsem na Jeka. - Kde teď asi je?
Do jídelny vletěl strážce od východní brány a očima hledal Izupu. Jenže ten buď nedorazil, nebo už odešel. Spatřil Bera a Frona a hrnul se k nim.
„Kde je pán domu?“ vyhrkl na nás otázku.
„Nevíme. Asi ve svých komnatách.“ odpověděl Fron. „Co se děje?“
„To můžu říct jen jemu. Zavedete mě k němu?“
„Ano.“ řekl Fron, zvedl se a odváděl strážného.
„Zajímalo by mě, co se stalo.“řekla jsem, když byl Fron z doslechu.
„Mě taky. Jdeme?“ zeptal se Ber. Nic jsem neřekla a zamířila si to rovnou ke dveřím. Ber mě následoval.
„Doufám, že mi ukážeš zase nějakou tajnou chodbu.“
„S radostí.“ přešel ke stěně a zatlačil. Překvapením pro mne bylo, že tam nebyla tma. Vběhla jsem dovnitř, Ber mě následoval a zavřel dveře. Dnes na konci nebylo žádné zrcadlo.
Prošli jsme chodbou, u dveří jsme se zastavili a naslouchali. Nic jsme neslyšeli, tak jsem vykoukla.
„Nikde nikdo, vzduch je čistý.“ řekla jsem Berovi a vylezla.
„Jdi rovně, je tam další.“ podle instrukcí jsem našla další. Přeběhli jsme a já zavřela. Zarazila jsem se. Slyšela jsem hlasy. Mluvil Izupa a s ním šel Fron a ten strážce brány. Zastavili se u dveří do tajné chodby. Poslouchali jsme.
„Řekni to ještě jednou a pomalu.“ říkal zrovna Izupa.
„Maur je u průsmyku a rozmýšlí se kam půjde. Vím ale, že vyslal tak deset tisíc vojáků na Modré Město. Budou tu tak zítra v poledne.
„A je to jisté?“ zeptal se Fron.
„Vzkazuje to Váš bratr.“ odpověděl mu strážný.
„Jestli to tvrdí Jek, je to pravda. Máme celý den na přípravu.“
„Tak na co čekáme.“ slyšeli jsme kroky pryč. Sesula jsem se podél zdi a zírala do neurčita. Zítra v poledne se rozhodne o osudu Modrého Města. - To snad není možné. To nemůže být pravda. - myslela jsem si. To je teda šok. Ber mi zastínil výhled do neurčita.
„Budeme pokračovat, Ari?“ zeptal se. Tak jsem se zvedla a pokračovala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dostali jsme se do, pro mě známé, části. Na nic jsem nečekala a rozběhla se ke stájím. Cestou jsem sebrala Lafovu uzdu. Nauzdila jsem ho a vyváděla. Ber mě doběhl.
„Kam chceš jít?“ zeptal se.
„Nikam mimo město. Potřebuji si provětrat hlavu a být sama.“ vysvětlila jsem mu své počínání, vyšvihla se na Lafa a vyjela bránou na ulici. Zamířila jsem si to rovnou za Hwestou. Seskočila jsem z koně, zaklepala a čekala. Otevřel mi Hwestův otec Magner.
„Mára rë, je Hwesta doma?“ zeptala jsem se.
„Ano. Pojď dál.“ Vešla jsem do domu. V dlouhé chodbě na stěnách viselo mnoho obrazů a pod každým byla květina. Magner šel hledat Hwestu a já jsem si začala postupně prohlížet obrazy.
Prošla jsem kolem otevřených dveří a koutkem oka jsem spatřila bílou postavu. - Kdo je to? - ptala jsem se sama sebe. Přistoupila jsem blíže. Teď už jsem poznala tu tvář.
„Meren?“ oslovila jsem postavu. Ani se nepohnula. „Meren, to jsem já, Ari.“ řekla jsem trochu naléhavěji. Pootočila ke mně hlavu. Její, kdysi krásná tvář byla ubrečená. Její oči byly propadlé a mdlé. Vypadala, že zestárla za ten měsíc víc, než je možné. Trochu jsem se zděsila. - Tak tohle Maurovi nedaruju a Ponekovi taky ne. - myslela jsem si. Meren se opět začala dívat na věc, kterou držela v rukách. Přistoupila jsem blíž, poklekla u ní a podívala se, co drží. V dlani měla přívěšek, který jsem vídávala na krku její matky. Pohlédla jsem jí do tváře. U očí se objevily slzy. Jemně jsem je setřela a odejmula ji.
„Ari.“ vzlykla. Zřejmě po několika dnech se opravdově rozbrečela. Pláč jí přinášel úlevu a všechna trápení ji opouštěla. Vyplakala se mi na rameno a usmála se.
„Už je dobře.“ řekla jsem tiše. Nevnímala jsem okolí. Naše dojemné setkání sledoval Hwesta s Magnerem. Hwesta si odkašlal.
„Co potřebuješ?“ zeptal se chladně. Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Závistivě se díval na svou sestru. - Žárlí už i na ni? - pomyslela jsem si.
„To, na čem jsme se domluvili.“ odpověděla jsem mu.
„Tak pojď se mnou.“ vyzval mne.
„Ještě se vrátím.“ řekla jsem Meren a následovala jsem Hwestu. Vedl mě do útrob jeho domu. Po očku mě sledoval. - Nad čím zase přemýšlí? - ptala jsem se sama sebe. Dovedl mě do sklepa, zavřel a zamknul za mnou dveře. Hrklo ve mně, ale nedala jsem na sobě nic znát. Zažehl dvě pochodně. V jejich záři jsem spatřila v rohu mužský oděv mé velikosti. Do výhledu si stoupl Hwesta a usmíval se, ale ne jako kamarád. Usmíval se chladně.
„Díky, že jsi sehnal to, co budu hned zítra potřebovat.“
„Tohle děkování mi nestačí. Já chci něco za něco. Rozumíš?“ řekl.
„Dost dobře ne.“ odpověděla jsem. Nezačal nic vysvětlovat. Udělal dva kroky a stál přímo u mě. Prohlížel si můj obličej.
„Kde jsi nechala svou tělesnou stáž?“ zeptal se najednou.
„To ti může být jedno.“
„To mi nemůže být jedno. Máte se rádi, co? Přítel z dětství ti nic neříká?“ zakřičel na mě.
„Jsme jen kama…“
„Kamarádi se k sobě nechovají tak důvěrně. Myslíš si, že nevím jak tě vozí na koni? Že kamkoli jdeš, jde s tebou?“
„To jsem byla úplně mimo, není to …“ dostala jsem facku, která mě srazila na kolena. - Tak takového Hwestu neznám. - myslela jsem si. Ne zrovna jemně mě zvedl a dal mi ruku kolem pasu, jako Miner. Druhou mi nadzvedl hlavu.
„Teď mi za všechno zaplatíš.“ začal se sklánět. - No jo, je jako Miner. - myslela jsem si. Dostal facku. Nic. Ani se nezastavil, ale začal mi rozvazovat halenu. - Tak toto ti přijde draho. - pomyslela jsem si. Jeho hlava byla skoro u mé. Kopla jsem ho do rozkroku. Klesl na kolena a povolil sevření. Vymanila jsem se z jeho objetí a utíkala ke dveřím. Lomcovala jsem s nimi. Ani klíč tam nebyl. Halena začala povolovat a překážet mi v pohybu. Zavázala jsem ji. Zmocňovala se mě panika. - Proč jsem s sebou nevzala Bera. - myslela jsem si. Hwesta se začínal probírat. - To chce chladnou hlavu. - poručila jsem si. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Pomohlo to. Přeběhla jsem k pochodni a rozmetala ji o stěnu na cucky. To stejné jsem udělala s druhou. Zahalilo nás šero. - Někde je tu okno. To je má spása. - zaradovala jsem se. Hwesta se probral z bolestné agonie úplně.
„Kde seš? Mě stejně neutečeš.“ zařval. Lekla jsem se. Tolik zloby v jeho hlase mě vyděsilo. Ukryla jsem se do nejtemnějšího kouta a čekala. Celý sklep i s Hwestou jsem měla jako na dlani. Hwesta nezačal hledat, jak jsem předpokládala. Přešel ke dveřím, vylovil z kapsy klíč, otevřel si, odešel a zase zamknul. - No super, jsem v pasti. - myslela jsem si. Vzpomněla jsem si na okno.
Půl dne jsem je hledala. Našla jsem jen větrací šachtu, ze které to světlo šlo. Bylo mi jasné, že ústí někam na povrch. Přeběhla jsem ke dveřím a naslouchala. Nic se na schodech nehýbalo, tak jsem neváhala. Místo, kde šachta ústila, bylo vysoko. - Budu muset šplhat. - pomyslela jsem si. Okraj byl dobré dvě dlaně nad mýma nataženýma rukama. Poskočila jsem si a chytla se okraje. Ramenem projela tak silná bolest, že jsem se pustila a dopadla na zem. Vstala jsem a zkusila to znovu. Na bolest jsem byla připravená. Pomalu jsem se přitahovala. Dosedla jsem na její okraj a oddechovala. Po chvíli jsem pokračovala. Teprve teď jsem si všimla, jak je šachta prudká. Zapírala jsem se nohama o stěny a zdárně lezla nahoru. Čekalo mě nemilé překvapení. Na konci byla mříž. Křičet jsem se ani nepokusila. Hwesta by mě slyšel a já už bych neutekla. Zklamaně jsem se podívala dolů. Vrátit se, nevrátit se. Kolem okna se mihl stín. Otočila jsem se. Za mříží stál Akan. Vždycky ví, když potřebuji pomoc. Zapřela jsem se, vytáhla papír a tužku, které mám vždy u sebe, a psala.
Pomozte mi prosím někdo. Jsem zavřená u Hwesty, syna Magnerova, ve sklepě. Ari.
Dopsala jsem, složila papír a schovala Akanovi za obojek.
„Hledej. Najdi Frona nebo Bera.“ řekla jsem mu a pustila ho. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel z očí. Slezla jsem šachtou zase dolů, schovala se do nejtemnějšího kouta a čekala. Usnula jsem a zdál se mi sen…
Akan běží jako pominutý do Izupova domu v Modrém Městě a na někoho doráží. Ten někdo se otočí a já v něm poznávám Bera.
„Akane, co se děje?“zeptá se. Potom si všimne lístečku za jeho obojkem. Vezme ho a čte. Po chvíli zděšeně odlepí oči od papírku, schová ho do kapsy a někam běží. Chtě nechtě ho následuji. Našel toho, koho hledal. Ukazuje mu vzkaz. Fron se omlouvá Izupovi, odbíhají do stáje a …
Rána. Vzbudila jsem se. Do sklepa vešel Hwesta s pochodní. Stoupl si ke stěně a rozhlížel se. Chránil si tím záda, abych jej nemohla napadnout zezadu. Chytrý manévr. Potichu jsem vystartovala, prudce mu vzala pochodeň a rozbila ji o stěnu. Utéct se mi už nepovedlo. Hwesta mě chytil za ruku a smýkl se mnou. Tvrdě jsem dopadla. Chytil mě i za druhou ruku, zvedl mě a přitlačil ke stěně. Nohy mi přišlápl. - Co teď? Poslední zbraň mi sebral. - myslela jsem si. Blaženě se usmíval. - Ještě mi jednu nechal. - vzpomněla jsem si. Nechala jsem ho přiblížit se. Prudce jsem pohnula hlavou dopředu a narazila do jeho. Něco křuplo. Hwesta mě pustil a chytil se za nos. Promarnila jsem šanci utéct. Když jsem se vzpamatovala, bylo pozdě. Chytl mě za zápěstí a táhl dozadu. Trochu jsem očekávala, co tam bude, ale přece jenom to byl šok.
Ve stěně byly zaražené háky a na nich provazy. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem jednu ruku přivázanou a druhou přivazoval. Teď už bylo pozdě se nějak bránit. Postavil se proti mně a usmíval se. Byl to spíš škleb, než úsměv. Ze zlomeného nosu mu odkapávala krev.
„Teď už mi neutečeš.“ smál se. Zaslechla jsem rachot a kroky na schodech.
„Tím bych si, být tebou, nebyla tak jistá.“ odpověděla jsem mu jedovatě. Zase mi začal rozvazovat halenu. V zámku zarachotil klíč, dveře se rozletěli a v nich stál Fron s Berem, každý s pochodní. Hwesta je spatřil a vrazil mi facku. Sesula jsem se podél zdi a ztratila vědomí. Stačila jsem ještě zahlédnout, jak Ber srazil Hwestu a Frona přibíhajícího ke mně.
Probírala jsem se. Někdo mě lehce pleskal po tvářích. Levá mě pálila. Měla jsem ji v jednom ohni. Otevřela jsem oči a zděsila se. Byla jsem stále ve sklepě. Nade mnou se ale neskláněl Hwesta, ale Fron a Ber. Oddechli si a já taky.
„Nepůjdeme někam jinam? Mě se tu už nelíbí.“ řekla jsem. Upřímně se zasmáli a pomohli mi na nohy. Na zemi ležel Hwesta a vedle něj klečela Meren. - Chudák holka. Matka jí zemřela, z bratra se stal žárlivec a otec? Ani nevím. - myslela jsem si. Fron asi myslel na to, co já šel pro ni. Nechala se odvést do domu. Na světle jsem uviděla na její tváři otisk ruky. Nepochybuji o tom, kdo ji to udělal. Fron ji odvedl ven. Já jsem hledala jejího otce. Chtěla jsem je oba odvést k Izupovi. Našla jsem ho celkem rychle, ale už si s ním nepopovídám. Dosedla jsem do křesla. Magner se oběsil. Na stole byl rozlitý inkoust a vedle něj sokolí brk s dopisem
Toto je moje poslední vůle napsaná 87. jara.
Celý majetek odkazuji Meren, mé jediné a milované dceři. Svému synu Hwestovi neodkazuji nic, protože se přidal na stranu Maura, našeho dlouholetého nepřítele.
Tuto závěť stvrzuji svým podpisem já Magner, syn Tirinwy.
Objala jsem svoje kolena a rozbrečela jsem se. Našel mě Ber. Lekl se oběšeného Magnera. Nic neřekl a objal mě.
„Tohle si Meren nezaslouží.“ opakovala jsem pořád dokola.
„Co si nezaslouží?“ zeptal se Ber.
„Takového bratra. Za všechno tohle může Hwesta, a já mu věřila.“
„Pojď, půjdeme.“ ani jsem se nehnula. Ber mě tedy zvedl a odnášel pryč. Cestu mu zastoupil Hwesta. - Ten si taky nedá pokoj. - myslela jsem si. Probudil se ze snů.
„Vypadni z mého domu.“ zařval na Bera. Ten mě postavil na nohy a položil ruku na jílec.
„Toto není tvůj dům. Otec tě vydědil.“ řekla jsem roztřeseným hlasem a udělala dva kroky k němu.
„A jak to můžeš vědět?“ divil se. Závěť jsem měla v ruce. Všiml si jí. „Dej mi to.“řekl.
„Nedám. Patří Meren.“ řekla jsem. Stála jsem asi ve středu mezi Berem a Hwestou. Hwesta se začal přibližovat a pořád opakoval 'Dej mi to.' Od pasu vytrhl dýku a zaútočil. Uhnula jsem a Hwesta setrvačností doběhl k Berovi, který ho opět poslal do říše snů. Nervové vypětí posledních hodin si vybralo svou daň. Nohy mě neposlouchaly a dopadla jsem do Berovy náruče. Vynesl mě z domu, posadil na Lafa a sám se vyhoupl na Brana. Meren seděla na svém bílém koni. Namířili jsme si to rovnou k Izupovi. Ještě jednou jsem se ohlédla po domě Magnera. Závěť jsem měla v kapse a přemýšlela, jak to udělat, aby byla naplněna.
Začalo se stmívat. Další den pryč a já nic nedokázala. - Zítra se rozhodne. - řekla jsem si. Cestou jsem se trochu vzpamatovala. Dojeli jsme k Izupovi. Fron odvedl Meren a já s Berem jsem se postarala o jejich koně.
„Zajímalo by mě, kdy a proč se Hwesta přidal k Maurovi a jestli zná Bala, Bakara a Mučiho.“ uvažovala jsem nahlas.
„Nezajímá tě moc věcí najednou?“
„To je celkem možné, ale je to důležité, nemyslíš? Když jsme jeli na ten výlet, byl ještě normální.“ sedla jsem si k Lafovi do rohu a hladila ho.
„Pokud se nepřetvařoval.“ namítl Ber a opřel se o stěnu Lafova stání.
„Beztak mi bylo divný, že se s tebou bavil normálně.“
„Jak 'normálně'?“
„No… Prostě normálně. S někým jiným se nebavil. Vždycky mě chtěl mít pro sebe. Jediný koho snesl byla Meren, ale i teď se na ni díval, jako by ji moje objetí záviděl.“
„A nebyl vždy takový?“
„Ne, alespoň jsem to nepostřehla…“ vzpomínala jsem.
„Tak pojď, je pozdě. Zítra nás čeká těžký den.“
„Jak koho. Já budu jen sedět a čekat. Nervovat se jestli přežijete.“ řekla jsem.
„Určitě sedět a čekat nebudeš. Nějakou zábavu si najdeš.“ řekl. - Najdu a uvidíš jakou. - myslela jsem si. Měla jsem plán. Budu bojovat někde daleko od Frona. Vyhledám si takové místo, kde mě ani Fron, ani Ber, ani Jek, jestli tu bude, nenajde. Doprovodil mě k pokoji a popřáli jsme si dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat