Poslouchám písně, které jsem poslouchala, když jsem dojížděla každý všední den do Brna, a u kterých jsem psala Ari a snila o tom, jak to dopadne.
Je to skoro neuvěřitelné, že už je to víc jak šestnáct let. A pořád mám ty zvláštní pocity, když ty písničky slyším.
Na jednu z nich jsem po dlouhé době narazila na Facebooku. Vzpomněla jsem si, jak jsem je ráda poslouchala a snila u nich.
Jedná se o ukrajinskou zpěvačku Ruslanu. Má takové zvláštní rytmické písně. Je to prostě něco jiného, než ty klasické. V rádiu jsem ji snad nikdy neslyšela. Písničky jsou pěkně staré, ale mě to nevadí. Pořád jsou melodické.
Druhou skupinou písní jsou písně od Enyi. Vyvolávají ve mně také zvláštní pocity ohledně Ari. Jsou krásné. Pocity i písničky.
Jinak ve čtvrtek jsem dala jedné kolegyni přečíst Tajemství lesa, které najdete i na blogu. Dneska mě velmi potěšila tím, že se jí to líbilo. Snad to nebylo jen proto, že jsem to napsala já. Věřím, že to myslela upřímně. Dostane hned další výplod mého tehdy chorého mozku.
Teď nad tím psaním moc přemýšlím a většinou k tomu potřebuji ticho nebo zpěv lesa a přírody. Ale jsou to krásné vzpomínky, ne?
Vaše zasněná Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat