Dneska jsem se rozhodla, že zveřejním jeden příběh. Leží v šuplíku už od února 2022. To není tak dlouho, že? Inspirace: fotky ze dnů 5. a 6. února 2022.
Záhadná lesní víla, ale spíš elfka. Potkala jsem ji u studánky kousek od Šilhavého Pánbíčka na Dolině. Byla opravdu ostražitá. Nedala se snadno zachytit na fotce. :)
To jsem si napsala před tento text, který bude následovat.
Tak tedy Tajemství lesa
No to se mi snad ještě nikdy nestalo. Aspoň ne na tom místě, kde se to stalo. Snad nikdy jsem tam nikoho nepotkal. Chodívám tam docela často. Skoro denně. Ji jsem tam však uviděl poprvé. Byla krásná. Tajemná. Záhadná lesní víla. Moje babička by řekla, že spíš elfka. Chvíli jsem ji sledoval. Neodolal jsem. Po chvíli mi zmizela v lese. Vstal jsem ze svého místa a pokračoval v procházce ke studánce. Tam jsem ji uviděl znovu. Studánka je kousek od Doliny, ale nikdo tam nechodí. Je dávno zapomenutá. Voda z ní má léčivou moc.
Znovu jsem ji pozoroval. Skoro jsem ani nedýchal, aby se mi nerozplynula. Měla nádherný vlněný, tmavě modrý kabát s kožešinkou na kapuci, černé úzké kalhoty, pletené šedé podkolenky a šedé šněrovací boty. Světle hnědé vlasy měla rozpuštěné a rozevláté. Byla prostě nádherná.
Napila se ladně ze studánky a strnula. Pak se rozhlédla a znovu mi zmizela v lese. Začalo se stmívat, tak jsem se raději vrátil domů pevně rozhodnut, že se tam další den vrátím s přístrojem na zaznamenávání obrazu.
Druhý den jsem na ni čekal u studánky. Brzy přišla. Nahlédla do koruny blízkého stromu. Skoro to vypadalo, že z něj čerpá sílu. Dlouho tak stála a hleděla k oblakům. Zachytil jsem ji přístrojem.
Pak přistoupila ke studánce.
Sklonila se nad ní a dlouze se napila. Nedýchal jsem, abych ji nevyplašil. Potichu jsem si nachystal přístroj a zachytil její obraz. Slyšela to. Slyšela to příšerně hlasité cvaknutí. Ohlédla se.
Nespatřila mě, ale už byla vyrušena. Tak rád bych si s ní promluvil. Nešlo to. Aspoň zatím.
Byla obrácená obličejem ke mně. Sličná a neuvěřitelně nádherná. Světlé vlasy jí splývaly podél bezchybného obličeje. Kolem krku měla duhový šátek. Z jemných rukou s dlouhými štíhlými prsty jí kapala voda. Dostal jsem šanci ji zachytit zepředu. Neváhal jsem. Znovu se ozvalo cvaknutí. Elfka se zvedla a pospíchala podél potoka dolů k řece.
Po chvíli jsem opustil své stanoviště. V blátě kousek pod studánkou jsem našel její lehký otisk boty. Ještě než mi zmizela z očí, se naposledy rozhlédla. Přístroj v tom případě cvakl znovu.
Když mi zmizela z očí, přistoupil jsem ke studánce. Musel jsem se také napít. Přemýšlel jsem nad ní. Kdo to je? Kde se tady vzala? Jak dlouho vlastně v tom lese žije? Proč jsem ji ještě nikdy nepotkal? Uvidím ji ještě někdy? Nevyplašil jsem ji moc? Uvidíme se někdy tváří v tvář?
Pomalu jsem se vracel domů. Nečekal jsem, že ji ještě spatřím. Stalo se tak. Seděla na spadeném kmeni stromu. Vítr si pohrával s jejími vlasy. Rozhlížela se kolem sebe. Mě však vidět nemohla. Anebo nechtěla. Zpívala nějakou píseň. Doslova mě tou písní okouzlila. Slovům jsem nerozuměl. Měla ta píseň vůbec nějaká slova? Nebyla to jen melodie beze slov?
Znovu jsem si ji prohlížel. Vysoké čelo a tváře nastavovala vzácnému zimnímu slunci. Klenuté tmavé obočí rámovalo její obličej. Hnědé oči sledovaly okolí. Uši měla schované pod vlasy, takže nebylo poznat, zda jsem měl pravdu o její elfské krvi.
Dozpívala svou zimní píseň a vstala. Pečlivě se rozhlédla. Málem mě spatřila. Rozpřáhla ruce a zvonivě se zasmála. Pak se roztančila mezi stromy. Spadané listí ji šustilo pod nohama. Tanečním krokem pokračovala stejným směrem, kterým jsem mířil i já. Jen tak se mě dneska nezbaví.
Dotančila nad blízkou skálu. Tam zesílil vítr. Vlasy se jí rozlétly na všechny strany. Odhodlal jsem se k ní přiblížit. Přístroj jsem lépe nastavil, abych ji mohl přiblížit. Lesem se znovu neslo hlasité cvaknutí mého přístroje.
Podívala se přímo na mě. Nehýbal jsem se. Snášel jsem její pronikavý pohled dlouho. Ani se nepohnula. Mírně sklonila hlavu a rozběhla se do lesa. Zmizela mi z očí. Mé srdce zaplnil smutek. Nečekal jsem to.
Vstal jsem z listí a odešel domů. Byl jsem pevně rozhodnut, že se na ta místa budu vracet každý den. Bohužel se mi to nepodařilo.
Do lesa jsem se přes týden nedostal. Stále jsem něco musel řešit. Doma, v práci, ve vesnici.
Konečně se mi podařilo ušetřit čas na procházku do lesa. Vzal jsem s sebou svůj přístroj. Prošel jsem několika houštinami, ale nic jsem neviděl. Neviděl jsem ji. Pod vrcholem kopce jsem usedl. Nastavil jsem přístroj na pohybový senzor a pokračoval jsem v procházce.
Když jsem se vrátil, přístroj mi ukázal plnou paměť. Tak přece. Objevila se. Doma jsem si obrázky pořádně prohlédl. Přístroj jsem namířil totiž zpětně na cestu, kterou jsem prošel.
Ona šla po mých stopách. Zkoumala je, často se rozhlížela, jestli nejsem někde schován.
Druhý úspěch jsem měl den na to. Znovu jsem umístil přístroj na cestu, po které jsem prošel. Opět mi zanechala nádherné obrazy.
Vydala se po mých stopách. Zřejmě mě tenkrát viděla. A teď nejspíš chtěla vědět, co tam dělám, proč tam chodím. Bohužel na obrázcích nejsou vidět uši. Stále si nejsem jist, zda je to člověk, nebo elfka. Možná má aspoň částečně elfskou krev. Její krása by tomu odpovídala.
V našich zemích už moc elfů nežije. Většinou se skrývají. Dřívější generace elfy pronásledovala a snažila se je vyhubit. Takové krásné a sličné bytosti.
Čas plynul rychlým tempem. Celé dva týdny jsem se do lesa nedostal. Až teď. Procházel jsem novými cestami. A pak jsem ji spatřil.
Seděla ve vysoké trávě a hleděla na horu. Byla zády ke mně. Nechtěl jsem ji vyrušovat. Nastavil jsem přístroj a cvaknul obrázek. Překvapivě mě tentokrát neslyšela. I tak vstala a šla k nejbližšímu stromu. Opřela se o něj. Měla tentokrát nádherně spletené vlasy.
Podařilo se mi k ní přiblížit. Víc než obvykle. Hleděla do vesnice a nad něčím hloubala. Neslyšela mě přicházet. Neslyšela cvakat můj přístroj. Byl jsem skoro u ní. K mé smůle jsem se nedíval pod nohy a zlomil jsem větvičku. V tu chvíli strnula. Přístroj jsem měl nachystaný, namířený na ni. Zaregistrovala už i cvakání. Otočila se. Přísným pohledem se na mě dívala. Nemohl jsem se nikam rychle skrýt. Stáli jsme proti sobě. Nic nás nedělilo, jen vzdálenost několika kroků. Netvářila se zrovna šťastně, že mě vidí. Mohl jsem si detailně prohlédnout její tvář. Vysoké čelo, nádherně klenuté obočí nad hnědýma očima. Úzce stažené rty a drobný nos.
Dlouho se na mě dívala. Čím dál víc se mračila. Vstoupil jsem na její území, co jejího prostoru. Chápal jsem to.
Když se dodívala, rozběhla se do kopce. Následoval jsem ji. Věděla to a ještě zrychlila. Taktak jsem stihl znovu nastavit svůj přístroj a vyfotit ji.
Pak se ztratila mezi stromy. Jen vyplašené ptactvo mi dokázalo aspoň přibližně ukázat, kde je. Následoval jsem ji. Nechtěl jsem ji ublížit, ale chtěl jsem se s ní setkat. Zamiloval jsem se do ní.
Následoval jsem ji do křoví. Tam to bylo silně nepřehledné. Pak jsem ji spatřil. Dřepěla zády ke mně. Zřejmě mě čekala z jiného směru, než jsem přišel.
Nastavil jsem přístroj a cvakal. Zaslechla mě.
„Asi nemá cenu už utíkat, že?“ oslovila mě. Nečekal jsem to. Strnul jsem a dlouho jsem nebyl schopen jí odpovědět.
„Co mlčíš?“ otočila se ke mně čelem. „Několik dní mě pronásleduješ, zaznamenáváš na ten svůj přístroj a nedáš mi pokoj. Co ode mě chceš?“
„Já… Nic nechci. Chtěl jsem si jen promluvit. Jsi pro mě jedna velká záhada. V těchto lesích jsem nikdy nikoho podobného nepotkal.“
„Jsem naprosto obyčejná. Nic zvláštního na mě není.“
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Že není elfka jsem viděl hned. Dneska uši neskrývala.
„Obyčejný člověk. Nic víc. Jen nemám moc ráda města.“ potvrdila můj úsudek.
„Tak proto chodíš do lesa, abys unikla světu?“
„Nejen proto. Ráda poznávám přírodu, své nejbližší okolí.“
„Nemáš elfskou krev?“
„To nevím. Možná trochu. Proč? Chceš mě zabít?“
„Ne. To ne. To bych si nedovolil. Takovou nádhernou osobu bych nedokázal zabít.“
Sklonila hlavu a trochu se pousmála. Pak mi ostře pohlédla do očí. Utápěl jsem se v nich.
„Tak co bys chtěl?“
„Být s tebou celý zbytek života.“
Zvonivě se zasmála.
„Vídáváme se pár dní, poprvé spolu mluvíme a ty chceš se mnou strávit zbytek života? Vůbec se neznáme.“
„Mám pocit, že tě znám už dlouho. Jsi nádherná, neodolatelná.“
„Jsi ochoten se mnou žít v lese? Bez moderních technologií? Žít jen z toho co najdeš nebo ulovíš?“
„Ano.“ vyslovil jsem, aniž bych se rozmýšlel, „Pro tebe cokoli.“
„Tak tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl.“ zašeptala, „Děkuji ti.“ natáhla ke mně ruku, „Následuj mě.“
Přijal jsem její nabídku. S úsměvem jsem jí chytil za ruku. Naše prsty se propletly. Ona se usmála tím nejkouzelnějším způsobem a vykročila do lesa. Vedla mě ke studánce, kde jsem ji prvně fotil. Cestou si rozpletla vlasy. U studánky se zastavila. Něco zašeptala. Nerozuměl jsem, co říkala, ale říkala to šťastně.
Po chvíli jsme vyšli z lesa na louku, kde nastavila zimnímu slunci svou tvář.
Nemohl jsem se vynadívat na její dokonalou tvář. Byla nádherná. Zachycoval jsem její tvář na přístroj pro příští pokolení, aby v budoucnu věděli, že na zemi mezi námi žili elfové a že někteří lidé jsou jejich dědici.
Poslední úsměvy pak patřily už jen a jen mně. Žili jsme spolu šťastně a i přes občasné mráčky v našem životě jsme se milovali celou dobu. Prožili jsme spolu krásný dlouhý život. A její elfské dědictví jsme dál předali svým dětem.
Konec.
Přidávám ještě jednu fotku, kterou jsem na blogu už zveřejnila.
P. S.: Fotky vznikly na samospoušť. Nikdo mi při focení neasistoval. Občas si takhle udělám fotku. Někdy u toho i padám ze skály, nebo do potoka. Naštěstí se mi nic nestalo. Tyhle fotky byly pořizovány jako první, hrozně moc mě to bavilo a ty další fotky už nejsou tak pěkné, jako ty z února tohoto roku.
Vaše Vanimaré
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat