Po čtrnácti dnech jsem se ocitla v sedle Ernesta. A užívala jsem si.
Dojela a došla jsem na statek. Odložila jsem si v sedlovně a šla pozorovat koníky do ohrady.
Pak přijela trenérka a šly jsme pro poníky. Cestou jsme pokecaly. Vrhly jsme se na Giovanniho a nachystali ho na práci.
Mezitím přijela kolegyně a já se s ní šla nachystat ty naše kluky, Artura a Ernesta.
Ernestovi se z ohrady moc nechtělo. Ale donutila jsem ho a byl jako zlatíčko. Nechal se očistit, a že byl jako čuňátko, vyškrábnout kopyta, osedlat, nauzdit. A dotáhnout sedlo jsem zvládla sama. Pak pomocí schůdků do sedla a nechat se odvést na jízdárnu. Nasadila jsem si rukavice a jezdilo se. Kolem celé jízdárny, diagonála, klus, velký kruh, od stěny ke stěně. No prostě jako vždy. Většinou v klusu.
A trenérka chválila, upozorňovala, opravovala. A já si užívala. S úsměvem.
Lekce rychle utekla. Užívala jsem si.
Ke konci vykrokovat ven, poděkovat, odstrojit, zkontrolovat tělo, vydezinfikovat dvě rány a vrátit do ohrady.
Ještě pak uklidit koblížky z cesty a věci na místa. Rozloučit se a odjezd. V sedle jsem si uvolnila trochu bolavá bedra, zato mě budou zítra bolet nohy.
Málem jsem opět nabourala levé koleno. Jednou nebo dvakrát jsem ťukla třmenem do tyčky. Naštěstí velká jízdárna je s těmi sloupky lepší. Jsou dál od koňského těla. Takže se tam krásně vlezu.
Vaše spokojená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat