Šerm stále není a navíc nejsem schopná se jakkoli víc pohnout. Od minulého pondělí jsem pořád ospalá a větší pohyb mi dělá trochu problém, což je dost smutné a nechtěné. Na meč jsem víc jak týden nesáhla.
Tak nabízím četbu. Druhá část předposlední kapitoly. Přeji příjemní čtení.
V.
„Ari, melinye le.“ zašeptal mi Ber do ucha. Políbila jsem ho.
„Melinye le, Bere. Mára lómë.“
„Mára lómë, krásko.“ zašeptal ještě Ber. Objal mě a já mohla v klidu usnout.
Procitla jsem ještě za tmy. Ber vedle mě spal. Vstala jsem tak, abych jo neprobudila. Potichu jsem se oblékla a ozbrojila se. Vše bylo připraveno. Pohlédla jsem na Bera.
„Namárië, lásko.“ zašeptala jsem a políbila ho na čelo. Neprobudil se. Potichu jsem odešla z pokoje. Doufala jsem, že nikoho nepotkám, ještě bylo brzy. V kuchyni jsem si nabalila nějaké jídlo a šla do stájí.
Jednomu setkání jsem se ale nevyhnula. Osedlala jsem si koně a vyváděla ho ven, když jsem potkala Izupu.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě.
„Mára arin, heru.“
„Jsi připravená?“ kontroloval postroj koně.
„Ano, heru. Jen jsem doufala, že odjedu potají. Už se mi to asi nepovede.“
„Aspoň s rodinou by…“
„Rozloučila jsem se včera.“ sklonila jsem hlavu, „Mohla bych mít jednu prosbu? Poslední?“
„Jistě, Ari.“
„Vystrojte Arinovi a Nacil takovou svatbu, aby na ni dlouho vzpomínali a nemysleli na bolest, která jí bude předcházet.“
„Pokusím se Ari. A rozluč se aspoň s Berem.“
„Nevím, jestli bych potom dokázala odejít.“
„Dokázala, Ari. Jsi silná.“ ozvalo se za mnou. Po zádech mi přeběhl mráz. Zadržela jsem dech a pomalu se otočila. Za mnou stál Ber.
„Namárië.“ řekla jsem jen, nasedla na koně a vyrazila z města. Nechtěla jsem se ohlížet. Schovala jsem obličej do koňské hřívy a snažila se zadržet slzy.
Projela jsem bránou. Hned jsem koně nasměrovala k západu a pobídla ho patami.
Zastavila jsem až po několika mílích a pořádně zakřičela. Po uklidnění splašeného koně jsem pomalu pokračovala dál k západu.
Krátce po poledni jsem minula Zlý průsmyk. Cesta probíhala monotónně. O pět hodin později jsem dojela ke konci Sněžných hor. Teď mi zbývalo najít tu pevnost.
Sesedla jsem n kraji lesa. Něco málo jsem snědla a potom se vydala dál.
Brzy jsem narazila na pěšinu směřující vzhůru do kopců. Odsedlala jsem koně, odepnula mu otěže a nasměrovala jej k domovu.
„Běž, koníčku. Děkuji ti a buď šťastný.“ Zašeptala jsem a plácla ho po zadku. Chvíli jsem ho sledovala. Potom jsem chytla sedlo a schovala ho kousek od pěšiny do malé jeskyně. Otěže jsem si schovala do batohu a s ním na zádech jsem pomalu stoupala vzhůru.
Šla jsem klidně, smysly zbystřené na sebemenší náznaky nebezpečí. Pěšina byla beze stop. Ani v okolí jsem si nevšimla náznaků přítomnosti člověka. Byla jsem sama.
Do kopce jsem stoupala asi hodinu. Kolem mě byl neustále les. Šeřilo se. V houstnoucí tmě jsem spatřila kamenný oblouk a jedno vyvrácené křídlo vrat. Druhé bylo neznámo kde. Našla jsem pevnost. Pravděpodobně jsem došla k hlavní bráně. Zbystřila jsem smysly a opatrně vkročila pod oblouk. Svými kroky jsem nezpůsobila sebemenší hluk. I na tohle Izupa myslel.
Prošla jsem na první a největší nádvoří. Vpravo ode mě směrem do hor vedl mostek a druhá brána. Na tomto nádvoří byly jen zbytky hospodářských budov.
Podél zpola rozbořené zdi jsem mířila neslyšně k mostku, kde jsem se zastavila. Mostek vedl přes pěti metrovou propast. Neměla jsem na výběr. Musela jsem přes něj. Vykoukla jsem zpoza roku. Vrata byla otevřená.
Držela jsem se při zemi a podél zábradlí se plížila k vratům. Našlapovala jsem co nejtišeji. Nezaskřípal ani kamínek. Otevřenými vraty jsem nahlédla na druhé nádvoří. Váhavě jsem vstoupila. Okamžitě jsem se schovala do stínu. Rozhlédla jsem se.
Přímo proti bráně stála budova, do které se vcházelo po několika stupních. Budova měla okna. Jasně v nich zářilo světlo. Hwesta byl tedy přítomen a připraven. Na zádech jsem nahmátla meč. Připadala jsem si podivně lehká a odhalená bez meče u pasu. Ten krátký dotek hlavice mě zatížil a zahalil.
Stínem jsem se blížila k pootevřeným dveřím. Věděla jsem, že z hlavní síně vede množství dveří, že ty druhé vpravo vedou na schody a ochoz.
Došla jsem ke dveřím. Přimhouřila jsem oči, abych nebyla oslněna a nahlédla jsem do síně. Strop síně podepíralo šest sloupů. Tři na každé straně. U jednoho z nich jsem spatřila siluetu ženy. Uprostřed síně plál vysoký oheň, který svým světlem prozařoval okolí. Bohužel i mě.
„Vítám tě, Ari. jsi přesná.“ oslovil mě někdo. Ten někdo byl Hwesta. Stočila jsem hlavu vlevo. Stál kousek ode dveří a díval se na mě.
„Jen se neostýchej a přistup.“ vyzval mě. Vstoupila jsem do místnosti a znovu se rozhlédla. Místnost byla prázdná až na jednu postel u protější zdi. – Jeho to ještě nepřešlo? – blesklo mi hlavou. Hwesta za mnou zavřel dveře a zajistil. Otočila jsem se za zvukem západky. Hwesta to postřehl.
„To jen aby tě přešla chuť mi utéct.“
„Zatím to nemám v úmyslu. Aspoň ne do té doby, dokud nebude moje dcera v bezpečí.“
„Nějak si věříš. Jako ostatně vždy.“ došel ke mně a z vysoka se na mě díval. „V tom případě by sis svou dceru měla jít osvobodit., nemyslíš?“ chytil mě za ruce a svázal je. Nebránila jsem se. – Do háje. – pomyslela jsem si jenom. Hwesta dokončil tohle svoje dílo a vedl mě ke sloupu se ženou. Pomalu. Dělal to napínavé a nehorázně se u toho culil.
Postava se za celou dobu ani nepohnula. – Něco mi tu nehraje. – blesklo mi hlavou. Zpomalila jsem. Hwesta to vycítil a ďábelsky se usmál.
Postava u sloupu měla tmavé vlasy dlouhé do pasu. Část vlasů spadala do obličeje a zakrývala profil tváře. Byla vyšší, vysoká asi jako Aranel. Šaty byly viditelně potrhané a zašpiněné blátem a … - Krví.
„Ne…“ vydechla jsem. Hwestův úsměv se rozšířil. Začala jsem sebou cukat. Hwesta mě jedním trhnutím provazu zklidnil.
„Ještě jsi neviděla všechno a už takhle vyvádíš.“ sklonil se ke mně a chytil mě za ruce, „To zdaleka nebylo všechno.“
„Hwesto, jestli jsi jí něco udělal, zabiju tě.“ zavrčela jsem. Hwesta se usmál a šel dál. Mě táhl za sebou. Dívka se nepohnula. Nedýchala.
„Co jsi jí udělal?“ skočila jsem na ně a snažila se ho pořádně praštit přes hlavu. Nepovedlo se. hwestu jsem minula o vlas. Trhnul se mnou a já padla rovnou před připoutanou dívku. Pomalu jsem zdvihla hlavu a pohlédla na ni. Vlasy měla sčesané do obličeje. Nepohnuly se vydechovaným vzduchem. Byla mrtvá.
„Aranel…“ vydechla jsem.
„Tak jste se setkaly. Jsi ráda, Ari?“ řekl Hwesta. Trhnutím lana mě postavil na nohy. Z očí mi tekly slzy. Cítila jsem příšerný tlak na hrudi. Měla jsem pocit, že se dusím. Hwesta přistoupil k Aranel. Odstranil jí vlasy z obličeje a napřímil hlavu. Jen koutkem oka jsem její obličej spatřila a omdlela jsem.
Probudila jsem se na zemi, kde jsem omdlela. Lehce jsem zvedla hlavu. Aranel zmizela. Už nebyla připoutaná ke sloupu. Ztratila jsem naději. Chtěla jsem jen rychle zemřít.
„Konečně jsi zase při smyslech, drahá Ari. Teď budeme pokračovat.“ ozval se Hwesta a trhnutím provazu mě donutil vstát. Prohlížel si mě. Nepřítomně jsem se na něj dívala. Chtěla jsem bojovat, ublížit mu co nejvíc a přitom zemřít. Jen se dostat k meči. Cítila jsem jeho tíhu. Hwesta jej u mě nenašel nebo to nedal vědět, že o něm ví.
„Tak jdeme, chci si trochu užít. Aranel toho moc nevydržela.“ otočil se ke mně zády a vykročil k posteli na druhé straně místnosti. Přemýšlela jsem, jak se dostat k meči. Stále jsem byla lanem spojena s Hwestou. Jakýkoli neopatrný pohyb rukou by jej varoval.
Došli jsme k posteli. Hwesta mě uvázal jako psa.
„Chvilku strpení. Neboj se, o nic nepřijdeš.“ chytil mě za bradu a pokusil se mě políbit. Kousla jsem ho. Odměnou mi byl pěst na bradě a nose. Potom na chvíli odešel, čímž mi poskytl příležitost. Otřela jsem krev z obličeje a snažila se svázanýma rukama nahmátnout meč. Uvázal mě tak, že se mi to nepovedlo. Neměla jsem ani potřebný čas.
„Už jsem tady, drahoušku.“ zahalekal. Rychle jsem dala ruce do stejné pozice, „Doufám, že se na naše společné chvíle těšíš stejně jako já.“ pokračoval v samomluvě, „Najez se.“ položil přede mě talíř s jídlem, „Budeš potřebovat sílu a energii.“ vedle talíře postavil sklenici. Na jídlo ani na pití jsem neměla ani pomyšlení.
„Za chvíli je půlnoc, měli bychom si jít lehnout, drahá. Za chvíli jsem zpět. Nech si chutnat.“ pohladil mě po tváři a odešel. Chvíli jsem poslouchala. Potom jsem rozbila sklenici a střepem jsem se pokusila přeříznout pouta. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec se mi to podařilo. Ze zápěstí jsem ovšem cedila krev. Vstala jsem a tasila meč. Uklidnila jsem svou hlavu, abych se nenechala unášet hněvem. Skryla jsem se za postel a několikrát se nadechla a vydechla. Pak jsem ho zaslechla. Hwesta se vracel a vesele si hvízdal. Došel k posteli, ale mě nenašel. Hvízdání ztichlo.
„Ale, ale. Stejně mi neutečeš, Ari. Brzy si tě najdu.“ řekl do prostoru. Trochu jsem nakoukla. Hwesta ke mně stál zády. Mohla bych ho jednoduše zabít. Něco mi ale říkalo, že Hwesta ví, kde se schovávám.
„Pak tě bude mrzet, že ses pokusila o útěk.“ procedil mezi zuby. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a vyšla na světlo ohně.
„Tady jsem,“ řekla jsem klidně, „Zabil jsi moji dceru.“
„Kdybys jen tušila, jak žadonila o smrt. Moc odvahy nepobrala.“
„Mlč!“ okřikla jsem ho, „Teď jsi na řadě ty.“ vykročila jsem a přiložila špičku meče Hwestovi na hruď.
„Haha, ty mě nezabiješ. Nedokážeš to.“ smál se mi. Jeho slova jsem nevnímala.
„Zaplatíš za smrt Aranel, Jeka i Melin.“
„Jen těch tří? Já jsem zabil mnohem víc elfů, než si dokážeš představit.“ ustupoval, „Zabil jsem i Melien a Vercamakila. Vyvraždil jsem většinu tvé rodiny. A budu pokračovat, dokud nezničím všechny elfy. Neomezím se jen na tvou rodinu, ale na všechny. Elfské plemeno vymře mou rukou a rukou mých spojenců.“ chvástal se a stále ustupoval, protože jsem ho k tomu nutila, „Už teď se chystá velký útok na sídlo Izupy, který mi kdysi prozradil jeho polohu. Lidé z Númenu zaútočí na Modré Město a vyženou Frona do pouště. Na Esgoren zaútočím ze Severních hor a od moře zároveň. Nemají šanci. Všichni bídně zemřou. A ty se na to budeš bezradně dívat. Zemřeš jako poslední elfka. Nezůstane po vás nic, ani vzpomínka.“ zastavil se. Nemohl dál, protože tam byl jeden ze sloupů.
„Rozluč se s životem. Žádný z tvých plánů se neuskuteční, protože uříznu hadovi hlavu.“ zasyčela jsem. Hwesta se usmál.
„Měla jsem tě za přítele, ale…“
„S elfy se nepřátelím. Jen je využívám ke svým cílům.“ přerušil mě a odněkud vytáhl meč. Odrazil mou čepel a zaútočil. Bránila jsem se. Byl rychlý. Úder stíhal další úder. Občas se odkryl, ale nestihla jsem toho využít. Byl rychlejší.
„Nikdy ses nezamyslela,“ pokračoval po chvíli, „proč žiju tak dlouho?“
„Budeš mě nudit rodinnou historií?“ skočila jsem mu do řeči. Určitě jsem se ale nenudila. Musela jsem se bránit a bojovat o svůj život. Vlastně o život všech elfů.
„Ne, vezmu to zkrátka. Stačí mi k vysvětlení pár slov.“
„Ale nepovídej. Ty se rád posloucháš, takže nevěřím, že ti stačí pár slov.“
„Tentokrát ano. Jsem stejné prokleté krve jako ty.“
„To je špatný vtip.“ protestovala jsem.
„Jsem elf, jako ty. Jen mě v mládí odvrhli z lidu. Nějaká pomatená ženská mým rodičům tvrdila, že budu jejich zkázou.“ na chvíli se odmlčel, „Svým způsobem měla pravdu.“ pousmál se. Během toho jsme pokračovali v souboji.
„Možná tě místo vyhnání měli rovnou zabít. Ušetřili by mnoho životů.“
„To už nestihli. Všechny jsem je v tu chvíli zabil a odřízl si špičky uší.“
„Začíná to být zajímavé, mluv dál.“ pobídla jsem ho, aby se mluvením méně soustředil na samotný souboj.
„Zabil jsem celou vesnici a utekl do Númenu. Ujala se mě na pár let královská rodina. Vlastně na několik století. Potom přišel Maur a já musel začít jednat. Vetřel jsem se do rodiny Magnera. Volbu osudu jsem znal a brzy jsem zjistil, že Maurovu smrt způsobíš ty. Mohl jsem ho tedy nahradit. A pak už to znáš.“ v tu chvíli polevil v obraně a já ho zasáhla do boku. Svět se zastavil. Nevěřícně jsem na něj hleděla.
„Ty mrcho.“ vydechl a padl na zem. Došla jsem k němu a odkopla meč z jeho ruky.
„Sbohem Hwesto.“ řekla jsem. Myslela jsem, že to nebudu já, kdo ukončí jeho život. Byl mým přítelem. Po tvářích mi začaly téct slzy. Odložila jsem meč. „Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo.“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Chytil mě za předloktí. Okolí jsem nevěnovala pozornost. „Ale zabils mi dceru, bratra, rodiče, tak…“ nedořekla jsem. Ozvalo se dvojité křupnutí a já jsem pocítila prudkou bolest v pravé ruce. Hwesta ji jedním hmatem zlomil. Pak mě chytil za krk a do boku mi vrazil dýku. Vytřeštila jsem oči. Bokem projela nesnesitelná bolest. Skoro beze smyslů jsem nahmátla dýku, o které nevěděl ani Izupa, a dokončila jsem dílo. Hwesta naposledy zachroptěl, vyprskl mi do obličeje krev a zemřel. Cítila jsem smutek. Velmi hluboký smutek, ale také úlevu. Všechno bylo za mnou. Z očí mi tekly slzy. Začala jsem se otřásat pláčem a ztrácela jsem vědomí. Před očima se mi začaly střídat obrazy z mého života. Setkání s Fronem v Modrém Městě, útěk a setkání s Ponekou, záchrana Bera, moje zajetí a léčení, svatba, narození mých a Fronových dětí. A Aranel už se mnou nikdy nebude.
„Bere…“ vydechla jsem a ztratila vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat