Druhá část jedenácté kapitoly Dodatků. Ber začíná číst vzkaz od Hwesty a nebude to pro Ari nic příjemného. A končím asi v další vypjaté situaci.
Přeji příjemné čtení.
V.
„Tuším, co Ti napsal Fron, ale není to pravda.“
„Jak to myslí? Fron by nelhal.“
„To nevím, jak to myslí.
Zajal jsem Tvou krásnou dceru. Aranel se jmenuje, že? Dala mi krásnou příležitost, kdy utekla za Tebou. Nebylo to těžké ji chytit. Nabízím Ti výměnu.“
„Bere…“ držela jsem ho za ruku.
„Ari, klid. Moc tomu nevěřím.“
„Jakou výměnu nabízí?“
„Pustí Aranel, když se mu vzdáš.“
„Musím to udělat.“
„Ari, to nedovolím. Hwesta Aranel určitě nechytil. Jen se tě snaží vylákat. Fron by to nedovolil a Sired už vůbec ne.“
„Mě tenkrát taky zajal.“
„Já vím, ale Aranel určitě nikdy nezůstala sama. Nevěřím, že by Fron zamlčel, co se děje. Ari, buď klidná.“ setřel mi slzy.
„Je to moje dcera, Bere.“
„Moje taky, Ari. Oblečeme se a půjdeme na snídani.“ řekl klidně. Možná i tak klidný byl. – Odkdy víc věřím Hwestovi než Fronovi a Berovi? – ptala jsem se sama sebe, když jsem se převlékala. Zakázala jsem si myslet, že má Hwesta pravdu. Tu myšlenku jsem skryla co nejhlouběji. S Berem jsem opustila pokoj a společně jsme šli na snídani. V jídelně se k nám připojil Arin s Nacil.
„Tak jdeme na to, Ari.“ oslovil mě Ber po snídani a vstal.
„Na co?“ nechápala jsem.
„Trochu si tě vyzkouším. Jdeme na cvičiště.“ usmál se.
„Aha.“ Usmála jsem se také a následovala Bera ven.
„Akorát u toho budeme trochu mokří.“ komentovala jsem stav počasí.
„Tobě to vadí?“ zeptal se Ber, „Odkdy?“
„Nevadí mi to. Nejsem z cukru.“ vyšla jsem ven. Ber mě následoval. Společně jsme se trochu rozcvičili, pak jsme se na sebe vrhli. Ber měl ovšem navrch. Většinu společných soubojů vyhrál a ty ostatní byly nerozhodné.
„Je to skvělé, Ari.“
„Mamil, atar,“ oslovil nás Arin. Už nás nějakou dobu sledoval.
„Arine, co se děje?“ zeptal se Ber.
„Heru Izupa s vámi chce mluvit. Prý je to důležité.“
„Nevíš o čem?“ vyzvídala jsem.
„To nevím, mamil.“
„Jdeme.“ pobídla jsem se sama vykročila k dou. Měla jsem cestou zvláštní pocit. Na povrch vyplynula informace z rána. – Něco se stalo Aranel. – napadlo mě. Rozběhla jsem se.
„Ari…“ křikl za mnou Ber ve snaze mě zastavit. Utíkala jsem k Izupovi do pracovny. Měl otevřené dveře. Jen jsem zbrkle zaklepala a rovnou vstoupila.
„Heru…“ oslovila jsem o na koberec ze mě kapala voda.
„Ari.“ vzhlédl Izupa od papíru, „Posaď se.“ ukázal na židli.
„Hanta.“
„Kde je Ber?“ zeptal se, což mě donutilo se otočit. Ber už stál ve dveřích. Zaklepal a vstoupil. Izupa mu také nabídl židli.
„Arine, pojď si to poslechnout také a zavři dveře.“ pobídl Izupa na chodbě stojícího Arina. Neváhal a brzy seděl z mé pravé strany.
„Dneska jsem dostal list.“ začal Izupa. Chytila jsem Bera za ruku. Podíval se na mě. Já jsem ale sledovala pouze list, který držel Izupa.
„Psal jej Hwesta,“ pokračoval Izupa. Zachvěla jsem se. „Nevěřím však tomu, co tam píše.“ odmlčel se.
„A co píše?“ nevydržela jsem tu odmlku.
„Že zajal Aranel. Nabídl mi výměnu.“
„Pustí Aranel, když se vzdám.“
„Ano.“ zazněla stručná odpověď. Mlčela jsem. Už je to podruhé, co jsem slyšela, že Hwesta zajal Aranel.
„Heru,“ ozval se Ber, „Tuto informaci jsme také dostali společně s dopisem od Frona. Myslím si, a věřím tomu, že Hwesta blafuje.“
„Co psal Fron?“
„Že je Aranel v pořádku. Skřeti směřují k jihu a Fron se obává, že budeme napadeni.“
„Skřeti zatím neví, kde se skrýváme. Rizikem teď budou vaše výjezdy.“
„Omezíme je a budeme vyjíždět za tmy. Tak se budeme i vracet. Neohrozím město, heru.“
„Já vím. Přemýšlím nad tím, jak Hwestu zastavit.“ znovu jsem se otřásla.
„Věděla bych.“ ozvala jsem se. všichni na mě pohlédli.
„Ari…“ snažil se mě zastavit Ber.
„Nech mě prosím domluvit. Heru Izupa určitě přemýšlí nad tím stejným. Vzdám se mu.“
„Ari…“
„Neočekávám, že budete souhlasit, ale jiná možnost není. Ať má nebo nemá Aranel, stejně se s ním musím ještě jednou setkat. Rozhodla jsem se a už nechci, aby byl ještě někdo v ohrožení, zvlášť ne ti, na kterých mi záleží.“
„Myslel jsem na něco podobného.“
„To nemyslíte vážně.“ ozval se Ber, „To nedovolím.“ vstal a opustil místnost.
„Ale…“
„Ari, promluvím s ním. Zůstaň tady.“ Izupa vstal a následoval Bera ven. Složila jsem hlavu do dlaní. Nečekala jsem to. Myslela jsem, že mě Ber podpoří.
„Mamil.“ oslovil mě Arin.
„Arine, co se to děje?“
„Všechno bude zase dobré.“ objal mě. Propukla jsem v pláč. Arin mě pevně objímal, což mě po chvíli uklidnilo. Setřela jsem poslední slzy a našla ztracenou rovnováhu.
„Jdu napsat Fronovi.“ zašeptala jsem, vymanila se z Arinova objetí a odešla z Izupovy pracovny. Arin se za mnou chvíli díval.
Vešla jsem do pokoje. Nikdo tam nebyl. Usedla jsem ke stolu, položila před sebe list papíru a brk, ale nebyla jsem schopna cokoli napsat. Z očí mi tekly slzy. Na stole jsem usnula.
Během spánku se mi zdálo, že za mnou přišel Ber, přenesl mě do postele, odpásal mi meč a zul boty. Nakonec zašeptal dobrou noc a opustil mě.
Procitla jsem v posteli, zbavena meče, bot, povolenou šněrovačkou a důkladně přikrytá. – Že by to nebyl sen? – blesklo mi hlavou. Venku už bylo světlo. Vymotala jsem se z přikrývek, opláchla si obličej a snědla něco málo ze stolu. Zbytek jsem odnesla do jídelny. Nikdo tam nebyl.
Vrátila jsem se do pokoje a konečně se vrhla na odpověď Fronovi.
Milý Frone,
jsem ráda, že je u Tebe všechno v pořádku. Tady se všechno komplikuje. Chci to ukončit, ale Ber nesouhlasí s plánem. Vzdám se Hwestovi, tvrdí, že uvěznil Aranel. Ber tou nevěří, ale já mám nepříjemný pocit, že je to pravda. Proto se vzdám.
Řešili jsme to i s Izupou, ale Ber se rozzlobil a odešel. Nechtěl nic slyšet. Mrzí mě to, ale udělat to musím, jinak nebudu mít klid. Nikdo nebude mít klid.
Nechci, aby trpěl někdo z těch, na kterých mi záleží.
Snad se ještě setkáme. Všechny objímám a líbám.
Ari
Dopsala jsem. Dopis jsem vložila do obálky, zapečetila a nadepsala adresáta. Teď ještě napsat Hwestovi. Sáhla jsem po dalším papíru a psala:
Hwesto, kdy a kde se sejdeme?
Ari
Jedna věta musí stačit. Nevěděla jsem, co dál psát.
Zopakovala jsem postup a položila druhou obálku na tu první. Cítila jsem se mizerně. Složila jsem hlavu do dlaní. Dlouho jsem nehnutě seděla. Nevím, na co jsem čekala. Každopádně se nic nestalo.
Po chvíli jsem se převlékla, opásala se mečem a šla hledat pana Izupu. Zaklepala jsem na dveře jeho pracovny. Tentokrát jsem čekala na vyzvání.
„Vstupte.“ ozvalo se zevnitř. Vzala jsem za kliku a vešla. Naproti dveřím stál Izupa.
„Mára arin, heru. Donesla jsem vzkazy k odeslání. Mohl byste je prosím odeslat?“ podala jsem je Izupovi.
„Mára arin, Ari. Velmi rád je pošlu.“ převzal ode mě obě obálky. Obě si prohlédl. „Hned vyšlu posla.“ řekl a podíval se za mě. Chvíli po tom jsem na zádech ucítila pohled. Neotočila jsem se. bylo mi jasné, že je tam Ber.
„Ari.“ oslovil mě. Sklonila jsem hlavu. Oči se mi začaly plnit slzami. Vybavila se mi včerejší scéna Berova odchodu. Snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. Nic už jsem neřekla, otočila se a odešla. Na Bera jsem se ani nepodívala.
Vyhledala jsem Arina a společně jsme šli na cvičiště. Šermovala jsem dlouho. Arin byl stejně tvrdý, jako Ber.
Celé dopoledne a vlastně i odpoledne jsem strávila s Arinem. Večer se k nám připojila Nacil se svým otcem. Bera jsem celý den neviděla.
„Mamil, už toho necháme. Cvičili jsme celý den.“
„Já vím.“ odmítala jsem skončit.
„Heri Ari, Arin má pravdu.“ vložila se do toho Nacil.
„Ari, už jste dokonalá.“ ozval se Hunson. To mě konečně zastavilo.
„Myslíte?“
„Ano, běžte odpočívat. Zítra můžete taky trénovat, ale dnes už jste unavená. Běžte si odpočinout.“
„Dobře. Hanta, Arine. Mára lómë.“ rozloučila jsem se a odcházela ze cvičiště. Začínalo poprchávat. Pocítila jsem velkou únavu a osamělost.
„Atar,“ slyšela jsem Nacil, „ona se zničí.“
„To doufám ne.“ odpověděl jí Hunson. Dál jsem rozhovor neslyšela. Jen jsem cítila jejich pohledy. Vešla jsem do domu a zamířila si to do pokoje. Byla jsem unavená. Nechala jsem si připravit lázeň. Na chvíli jsem se ponořila do přijatelně teplé vody. Zavřela jsem oči. Myšlenky jsem nechala volně plynout. Nemyslela jsem na to, co bylo, ani na to, co bude. Prožívala jsem přítomný okamžik své zasloužené koupele. Nevnímala jsem okolí.
„Ari, můžu s tebou mluvit?“ ozvalo se nade mnou. Dost jsem se lekla. Zahučela jsem pod hladinu. Když jsem se vynořila, stál nade mnou Ber.
„Proč?“
„Budu při tobě stát, ať se rozhodneš jakkoli. To jsem ti slíbil a svůj slib dodržím.“ vzal mou hlavu do svých dlaní.
„Já nevím, co…“ byla jsem zaskočená.
„Teď nic neříkej, Ari, melinye le.“ políbil mě, „Jen se mnou mluv o všem, co tě trápí.“
„Bere, tohle musím vyřešit sama. Musím to sama ukončit, jinak nebudeme mít klid. Nechci nikoho ohrozit, ni tebe. Melinye le.“ usmála jsem se.
„Dobře odpočívej, krásko. Za chvíli jsem zpět.“ ještě jednou mě políbil a odešel. Ze mě spadla tíha samoty. Osušila jsem se oblékla. V pokoji jsem na stole našla večeři. Najedla jsem se a zalehla chvíli na to přišel Ber.
„Mára lómë, krásko.“ zašeptal. Konečně jsem usínala klidná a doufala v lepší zítřky.
Procitla jsem v objetí Bera. Nehýbala jsem se, abych ho nevzbudila. Chtěla jsem si to užít. Do poslední chvíle.
„Mára arin, krásko.“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.
„Mára arin, jak to…“
„Instinkt.“
„Ale…“
„Ptáš se na to pokaždé. Půjdeme na snídani?“
„Ještě chvíli, prosím.“ zaškemrala jsem. Potřebovala jsem cítit jeho objetí, jeho blízkost.
„Dobře.“ zřejmě tušil, co potřebuji a objal mě pevněji. Přitom mě políbil do vlasů. Ještě dlouho jsme mlčky leželi.
„Ari?“ oslovil mě Ber.
„Hm.“
„Neusnula jsi?“
„Ne.“
„Co máš v plánu?“
„Měla bych šermovat. Za chvíli se tu staví Arin…“
„Já vím. Tak se pojďme nasnídat.“ vstal a začal se oblékat. Následovala jsem ho. Opásala jsem se mečem a společně jsme šli na snídani.
V jídelně jsme potkali Arina s Nacil a Hunsonem.
„Mára arin.“ oslovili nás.
„Mára arin.“ odpověděli jsme a přisedli k nim.
„Mamil, jak se cítíš?“ zeptal se mě Arin.
„Je mi lépe, Arine.“
„Budeš dneska šermovat?“
„Ano. Musím se ještě zlepšit.“
„Pomohu Vám, jestli neodmítnete.“
„Hanta.“
„Tak se najez, Ari.“ podstrčil mi Ber pod nos talíř. S chutí jsme se pustili do jídla. Arin se bavil převážně s Nacil. Nespustil ji z očí, ani když odpovídal Berovi nebo Hunsonovi na otázky. Já jsem jen pozorovala. A co jsem viděla, mě potěšilo. Škoda, že se té svatby asi nedožiju. Ani jedné. Jako moje mamil.
„Ari, co se stalo?“ zeptal se mě potichu Ber.
„Nic se nestalo, jen jsem se zamyslela.“
„Nad čím?“
„Bere, to…“
„Jen to řekni.“
„Nechci nikoho zatěžovat.“
„Ari.“ výhružně se na mě podíval.
„Mrzí mě, že nebudu Arinovi ani Aranel na svatbě.“ vypadlo ze mě.
„Ari, nemysli na to, ano?“ políbil mě do vlasů, „Půjdeme?“
„Ano, už jsem tady strávila dost času.“ vstala jsem od stolu a s Berem a ostatními v závěsu jsem opustila jídelnu. Společně jsme šli na cvičiště. Venku poprchávalo, ale mě to nevadilo. Až na to dojde, budu muset bojovat za každého počasí.
Proti mně se střídali všichni, Nacil, Arin, Ber i Hunson. Muže jsem porazit nedokázala.
Celé dopoledne mi věnovali. Hlavně Ber s Hunsonem. Arin se s Nacil na chvíli vzdálil a něco řešili. Neměla jsem čas si jich všímat.
„Ari, dáme si na chvíli pauzu.“ ukončil Ber další souboj s Hunsonem.
„Jste lepší a lepší.“ řekl mi Hunson.
„Bojím se, že to nebude stačit. Na Hwestu určitě ne.“
„Každopádně teď potřebuješ odpočinek. Jdeme trochu uschnout.“
„Dobře.“ rezignovala jsem na jakýkoli protest. Šli jsme k Arinovi a Nacil.
„Dnes večer přijdu.“ říkal Arin. Koutkem oka jsem zahlédla, že ji políbil. V duchu jsem se usmála. Aspoň něco pěkného je všechny čeká.
Vešli jsme do domu. Arin s Nacil zůstali venku. Hunson šel na chvíli za Izupou. S Berem jsem osaměla. Usadili jsme se v zimní zahradě. Nemluvila jsem.
„Heri Ari?“ ozvalo se vedle mě. Vzhlédla jsem. Nade mnou stál jízdní posel od Izupy.
„Inkwista.“
„Mám pro Vás dopis.“ předal mi papír, poklonil se a odešel. Nepřítomně jsem za ním hleděla. Bylo mi jasné, od koho to je. Měla jsem strach jej otevřít.
„Ari.“ oslovil mě Ber a chytil mě za levou ruku, „Otevři to.“ pobídl mě. Pohlédla jsem na něj. Opatrně jsem obálku rozlepila.
Po prvním slově jsem věděla, že to psal Hwesta.
Milá Ari,
jsem rád, že jsi tak rychle přistoupila na moje podmínky.
Aranel se má zatím dobře. Uvidíme, jestli jí bude dobře i nadále.
Na naší schůzce budeme jen my dva. Sejdeme se 1. léta večer, skoro za tmy na západním konci Sněžných hor. Jsou tam zříceniny pevnosti. Sejdeme se v hlavní síni. Přijď sama, jinak Aranel zemře. Koně necháš u úpatí hor. Nahoru vystoupáš v těch nejkrásnějších šatech a neozbrojená
Jako důkaz, že ji opravdu mám, posílám pramen jejích vlasů. Abys mi konečně věřila.
Budu se těšit na naše setkání, které už nikdy neskončí.
Tvůj milovaný Hwesta
Dočetla jsem. Přehnula jsem poslední část dopisu a vypadl pramen vlasů.
„Bere…“ vydechla jsem ohromením. Rozplakala jsem se. Ber mě okamžitě objal.
„Ari, ava aista.“
„On ji doopravdy má.“
Žádné komentáře:
Okomentovat