Do okolí 1. část

Znovu jsem přišla o šerm, tak pokračujeme v tradici. Uvidíme, jak dlouho to tentokrát bude pokračovat. Snad ne dlouho. 

Bohužel nás čekají jen dvě kapitoly, protože zatím poslední, třináctá, kapitola není dopsaná. To znamená jen čtyři části. Dvě části má jedenáctá kapitola a dvě části  má dvanáctá kapitola. A dál nic. Toto je jedenáctá kapitola Dodatků.

Přeji příjemné čtení.

V.

Další dny plynuly. Někdy bylo dobře, někdy hůře. Rána se vyléčila a účinky jedu slábly. 

„Tak, Ari, můžeš začít šermovat.“ řekl mi Izupa čtrnáct dní po našem příjezdu, „Prvně ovšem musíš zesílit. Proberu to s Berem.“ 

„Pane Izupo. Jsem dospělá.“ 

„Já vím. Zítra začneš, dnes ještě odpočívej. Rozcvičím tě sám.“ 

„Dobře.“ poskočila jsem si, „Já mám takovou radost.“ 

„Tak se trochu kroť, ať tě zítra nic nebolí.“ 

„Hanta rimbevë, heru.“ opustila jsem Izupovu pracovnu zbytek dne jsem se procházela po městě. Večer jsem se usadila do křesla na chodbě a začala přemýšlet nad svým životem. Ber se ještě nevrátil a mě to začínalo dělat starosti. Neřekl mi, kdy se vrátí, jako vždy. Venku se setmělo. 

„Ari.“ oslovil mě někdo a vytrhl z myšlenek. Kolem je šero, tudíž příchozímu nevidím do tváře. 

„Co se děje?“ zeptala jsem se. 

„Běž spát.“ postava si vedle mě dřepla. Byl to Izupa. 

„Počkám, až se vrátí.“ 

„Dnes se pravděpodobně nevrátí. Potřebuješ si odpočinout.“ 

„Pane, prosím. Nedokážu spát. Měla jsem jet s nimi.“ 

„Ari.“ vzdychl a usadil se na druhé křeslo, „Ber tě nechtěl ohrozit…“ 

„Tak ohrozil sebe? To nechci.“ skočila jsem mu do řeči. 

„Brzy se vrátí. Ava aista. A teď pojď spát, ať máš zítra sílu.“ poklepal mě po rameni. 

„Pane, prosím.“ odporovala jsem. 

„Ne. Jen pojď.“ natáhl ke mně ruku. Musela jsem ji přijmout a následovat ho do svého pokoje. Pocítila jsem únavu, ale na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Služebná mi pomohla z šatů a já pod bedlivým Izupovým dohledem zalehla do postele. Následně oba odešli. Překvapivě jsem brzy usnula. 

Procitla jsem. 

„Dlouho jsem ji přemlouval, aby si šla lehnout. Jsem rád, že konečně usnula.“ slyšela jsem někoho mluvit na chodbě. 

„To je dobře, že spí.“ 

„Je na dně, když tu nejsi. Neměl bys tak často jezdit pryč.“ 

„Musím najít Hwestu.“ 

„Myslím, že spíš on si najde Ari. Teď si běž odpočinout.“ 

„Musím ji aspoň vidět.“ 

„Dobře, ale jen na chvíli.“ 

Někdo vstoupil do místnosti. Pootevřela jsem oči. V otevřených dveřích jsem spatřila jen siluetu muže. Nevěděla jsem, kdo to je, jestli Izupa nebo Ber. Dveře se zavřely. Někdo usedl na postel a pohladil mě po tváři. 

„Krásné sny, krásko.“ zašeptal. Byl to Ber. Otevřela jsem oči. Kolem mě byla skoro neproniknutelná tma, ale i tak jsem na něj trochu viděla. 

„Bere, vrátil ses…“ zašeptala jsem. 

„Ari? Jsi vzhůru?“ divil se. 

„Ano.“ 

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ 

„Nevzbudil jsi mě.“ usmála jsem se. 

„Jak se cítíš?“ 

„Už je mi lépe. Co Hwesta?“ 

„Nenašel jsem ho. Spi, Ari… Melinye le.“ políbil mě. 

„Zůstaň, prosím.“ chytila jsem ho za ruku. Usmál se. Tohle znal až moc dobře. Usadil se lépe a objal mě. 

„Chyběla jsi mi.“ zašeptal. 

„Tak mě máš brát s sebou.“ odpověděla jsem. Usmál se ještě víc. 

„Ari, jsi nenapravitelně tvrdohlavá. A proto tě miluji.“ políbil mě na čelo, „Odpočívej. Zůstanu s tebou.“ 

Objala jsem ho a položila hlavu na jeho rameno. Cítila jsem se v bezpečí. Pomalu jsem usínala. 

Procitla jsem. Stále jsem byla v Berově objetí. Zřejmě usnul. Slyšela jsem jeho pravidelný dech. Opatrně jsem vstala, abych ho neprobudila. Převlékla jsem se a chystala se na výcvik. Jed z mého těla pomalu vyprchával, proto Izupa rozhodl, že začnu cvičit. 

„Jsi nádherná.“ zašeptal Ber, když jsem si zaplétala vlasy. Usmála jsem se a otočila se k němu čelem. 

„Mára arin, Bere.“ usedla jsem na postel. 

„Na co se chystáš?“ 

„Na výcvik. Je mi lépe a už mě nebaví jen tak sedět.“ 

„Ari…“ 

„Jdeme. Nechci se jen schovávat.“ 

„Víš určitě, že to chceš?“ zeptal se. 

„A ty bys chtěl, abych byla bezbranná a už jen utíkala?“ odpověděla jsem otázkou. 

„Ne.“ pohladil mě po tváři. 

„Tak jdeme.“ opásala jsem se mečem a opustila pokoj. Ber mě následoval. Společně s Arinem a Nacil jsme se nasnídali a vydali se na cvičiště. Izupa už mě očekával. 

„Mára arin.“ pozdravili jsme 

„Mára arin, Ari, Bere. Ten meč dneska potřebovat nebudeš.“ řekl mi. 

„Ach jo.“ odpověděla jsem zklamaně. 

„Uvidíme, jak na tom jsi. Musíš v první řadě zesílit a rozhýbat se. Tak jdeme na to.“ hnal mě Izupa do cvičení. Za celé dopoledne jsem se nezastavila. Odpoledne jsem ale měla volné a strávila jsem je s Berem. 

Jaro pokračovalo. Dny sem většinou trávila s Izupou a cvičila se v šermu. Nestíhala jsem počítat dny. Během mého výcviku proběhly dvě úplňkové slavnosti a blížilo se léto. 

Fron mi pravidelně psal, co se děje u uch a jak se vlastně všichni mají. 

Byl večer. Během odpoledne trochu sprchlo a teď jsem dýchala svěží jarní vzduch. Čekala jsem a Bera. Stála jsem a terase Izupova domu. Pomalu se stmívalo. Někdo mě objal zezadu. Ve vlasech jsem ucítila polibek. 

„Ari...“ zašeptal Ber. 

„Bere…“ 

„Jak ses měla?“ 

„Jako při výcviku. Hunson mi dal pořádně do těla. A co ty a Arin?“ 

„Nepřítele jsme neviděli, ale to neznamená, že tu není.“ 

„Já vím. A co Arin?“ 

„Plně se věnuje Nacil. Odepsal ti Fron?“ 

„Očekávám odpověď každým dnem. Ale pojďme už spát. Jsem nějaká unavená.“ 

„Dobře. Zítra budeme odpočívat.“ 

„Já myslela, že pojedeme společně?“ 

„Ne. Zítra má Arin a já odpočinek. Už jezdíme několik dní po sobě. Oba to potřebujeme. Navíc doufám, že se Arin konečně vyjádří. Většinu času, který můžeme mluvit, slyším jen o Nacil. Opravdu ji miluje.“ 

„Já zase slyším hlavně otázky na Arina, takže nejspíš dostane Arin kladnou odpověď.“ 

„V to doufám.“ 

„Strašně rychle to uteklo. Aranel je zasnoubená, Arin se snad brzy zasnoubí také…“ povzdechla jsem si, „Kam ty roky zmizely?“ 

„Do historie, Ari. Pojďme spát.“ odepjal mi meč, „Zítra si tě vyzkouším v šermu.“ 

Vešli jsme do pokoje. Převlékla jsem se a zalehla do postele. Jakmile vedle mě lehl Ber a objal mě, usnula jsem.

Procitla jsem. Ber mě stále objímal a spokojeně oddechoval. Užívala jsem si ten pocit. Zatím mě nic netížilo.
Někdo zaklepal. Chtěla jsem vstát a otevřít, ale Ber mě zadržel.
„Mára arin, Ari. Jen lež, já to vyřídím.“ opustil postel. V poslední době spával skoro v botách. Každopádně byl oblečen v lehké tunice a kalhotách.
„Mára arin, Bere.“ zašeptala jsem v odpověď a pohledem ho sledovala ke dveřím. S někým se tam bavil, ale neviděla jsem s kým. Po chvíli dveře zavřel a vracel se ke mně. V ruce měl lístek. – Fron odepsal. – blesklo mi hlavou a usmála jsem se. Ulehl vedle mě a políbil mě.
„Máš tu dopis, krásko.“ zašeptal.
„A od koho?“
„To se ptám já, kdo ti píše?“
„Ještě nevím, nečetla jsem ho.“
„Tak se podíváme.“ začal si prohlížet obálku, „Vypadá to na někoho velmi blízkého. Že by nějaký tajný ctitel?“ zahleděl se mi do očí.
„Bere. Až mi to dáš, tak ti to řeknu.“
„To si ještě rozmyslím.“
„Bere.“ V očích měl ty škádlivé jiskry.
„Tak co?“
„Bere, prosím.“ už jsem začínala být trochu nedočkavá, „Je to od Frona.“
„Určitě?“ zeptal se a tvářil se nevěřícně.
„Ano, nikdo jiný mi nepíše, to víš.“
„Já vím, Ari.“ řekl potichu a políbil mě, „Já vím, tady máš.“
„Děkuji.“ natáhla jsem ruku, ale Ber na poslední chvíli ucukl a usmál se.
„Bere!“ skoro jsem po něm skočila. Přetočil se na záda a já se ocitla na něm. Dopis držel v natažené ruce. Šplhala jsem se tím směrem. Když jsem se dostala na úroveň, kdy jsem mu hleděla do očí, zastavil mě.
„A dál tě nepustím.“ řekl a políbil mě. Nemohla jsem reagovat, protože mě tím umlčel. „Krásné narozeniny, krásko.“ zašeptal, čímž mě totálně odrovnal.
„Bere…“ vydechla jsem. V tu chvíli jsem zapomněla na dopis.
„Tak si to přečteme ne?“
„Co?“
„Dopis od Frona.“
„Aha.“ Podal mi obálku.
„Budeš číst nahlas?“ zeptal se.
„Ano.“ odpověděla jsem, posadila se a rozbalila dopis. Byl od Frona.

„Milá Ari,“ četla jsem, „velmi mě potěšil Tvůj poslední dopis a to, že už jsi zdravá. Doufám, že tento dopis přijde v den Tvých narozenin, protože Ti chci popřát alespoň tímto způsobem. Takže krásné narozeniny, zdraví, štěstí, lásku a hlavně dostatek klidu.
Doufám, že se brzy s Berem vrátíš a chvíli u nás zůstaneš.
Jarin i děti se mají skvěle, denně jsou celé dny venku a užívají si slunečného počasí. Aranel většinu času tráví se Siredem. Je šťastná a těší se, až se vrátíte.
Dvojčata cvičí s Lithiánem a Sunka s Froncinou je neustále sledují.
Jarin začíná chystat svatbu…

Cože? Aranel se ještě nemůže vdát, není dospělá.“
„A nikdo jiný tě nenapadá?“
„Že by Sunka? Neustále se věnovala Rikanovi.“
„No a to bude ono.“ 

„Sunka se zamilovala do Rikana a on do ní. Ale to si všechno povíme, až se vrátíš.
Hwesta se v okolí nepohybuje, takže děti jsou snad v bezpečí. Občas se kolem města proplíží nějaký skřet. Většina jich zemře našimi šípy, ale ostatní směřují na jih. Varuj Izupu. Možná mají v plánu jej zničit. Buďte opatrní.
My jsme všichni v pořádku. Brzy se vraťte. Těšíme se na vás.
Fron, Jarin
a děti

Dočetla jsem dopis.
„Tak je všechno v pořádku.“ řekl Ber.
„Naštěstí. Jdeme na snídani?“
„To nevím.“
„Co nevíš?“
„Jestli tě někam pustím“
„Budeš muset.“
„Ale ale…“ objal mě kole pasu a přetočil se. Ocitla jsem se pod ním.
„Bere…“ protestovala jsem, ale jen na oko. Líbilo se mi to. „Měla bych Fronovi odepsat.“ zamávala jsem mu dopisem před očima. Berův úsměv pohasl a chytil mě za ruku.
„Co to je?“
„Co myslíš?“
„Tohle…“ ukázal mi několik slov z druhé strany papíru, kterých jsem si nevšimla.
„To nebude od Frona. Ale kdo by to psal?
„Ari.“ podíval se mi Ber do očí. Došlo mi, koho myslí.
„Ne. Co píše?“
„Nevím. Přečtu to.“ posadil se vedle. Chvíli mlčel. Mlčel velmi dlouhou dobu. Upřeně hleděl na papír. „Milá Ari,“ začal a podíval se na mě.