Poslední část deváté kapitoly Dodatků. Příjemné čtení.
V.
Procitla jsem v Berově objetí. Netrvalo dlouho a Ber vstal. Slyšela jsem, jak se obléká, jak si bere zbraně. Pak bylo ticho. Vedle mě na posteli jsem ucítila, jak se někdo opřel. Někdo se nade mnou skláněl. Na tváři mě zašimraly vlasy.
„Ari?“ zašeptal Ber. Nic jsem neudělala a předstírala, že spím.
„Já vím, že nespíš.“ pokračoval v samomluvě. Pousmála jsem se.
„A jak?“ otevřela jsem oči.
„Prostě to poznám.“ řekl a usmál se. Už byl oblečen a v plné zbroji. V levé ruce měl meč.
„Vyrážíme s Arinem.“
„Tak brzy?“
„Chceme se vrátit na místo, kde tě postřelili. Třeba tam najdeme nějakou stopu.“
„Vezmi mě s sebou.“
„Víš, že to nejde, Ari. Aspoň jednou mě poslechni a nevystavuj se nebezpečí. Nechci tě ztratit. Spi ještě, krásko.“ políbil mě a opustil pokoj. Nestihla jsem nějak reagovat. Rychle jsem odhodila přikrývku, něco na sebe oblékla a utíkala ven. Bera s Arinem jsem v domě už nezastihla. Svezla jsem se podél jednoho sloupu k zemi a složila hlavu do dlaní.
„Ari, co tady děláš?“ oslovil mě Izupa. Sklonil se ke mně a pomohl mi vstát. „Stalo se něco?“
„Jo, Ber odjel.“
„To vím. Poslal jsem s ním i Hunsona a Orotila. Ava aista, Ari. Vrátí se. A teď se pojď pořádně obléci, tady ještě panuje zima, i když už začal jarní čtvrtrok.“
Odváděl mě do pokoje. Cestou jsem se trochu uklidnila.
„Až budeš oblečená, stav se za mnou. Podívám se na tu ránu.“ řekl Izupa a odešel. Zatímco jsem byla pryč z pokoje, někdo mi nachystal oblečení. – Aspoň o tohle se nemusím starat. – blesklo mi hlavou. Oblékla jsem se a v duchu poděkovala tomu, kdo to připravil.
Po lehké snídani jsem vyhledala Izupu.
„Ari, vítám tě.“
„Mára rë.!
„Posaď se. Co tvá ruka?“
„Na dotek bolí. V ráně to silně cuká.“
„Tak se na to podíváme.“
Posadila jsem se na židli a opatrně začala vyhrnovat rukáv. Moc se mi to nedařilo. Musel mi pomoct Izupa. Provizorní obvaz byl nasáklý krví.
„Nevypadá to moc dobře.“ konstatoval Izupa zakrvácený obvaz, „Zřejmě to ještě dlouho krvácelo.“
„Nebo to dělá ten jed.“
„To je dost pravděpodobné. Pohodlně se usaď. Začínám sundávat obvaz, možná to bude bolet.“
„Já vím.“ povzdechla jsem si. Izupa si počínal více než opatrně. První tři vrstvy jsem necítila. Pak to začalo. Zprvu to bylo jen slabé štípání, ale později jsem měla pocit, že mi strhává kůži. Nevědomky jsem začala uhýbat.
„Ari, necukej sebou, bude tě to víc bolet.“ napomenul mě.
„Já vím.“
„Mám na chvíli přestat?“
„Ne, pokračujte. Pak by to mohlo být ještě horší. Už to chci mít za sebou.“
Izupa tedy pokračoval.
„Poslední. Bude bolet asi nejvíc.“
„Jen do toho. Při nejhorším omdlím.“
„Dobře, jdu na to.“ Upozornil mě ještě. Pak se do nejjemněji snažil odstranit poslední vrstvu. Na paži kromě bolesti jsem cítila i tekoucí krev. Z očí mi tekly slzy bolesti.
„Už to skoro…“ omdlela jsem. Nestihla jsem konec Izupovy věty.
„Ari, probuď se.“ dolehl ke mně hlas, „Už to máš za sebou.“ Pocítila jsem lehké poplácávání po tvářích.
„Hanta. Jak to vypadá?“
„Vypadalo to ošklivě. Rána byla plná hnisu. Okolí začalo rychle otékat. Zřejmě reakce jedu. Hnis jsem odstranil, ránu vyčistil a zašil. Snad nebudou žádné komplikace.“
„Hanta rimbevë.“ zašeptala jsem.
„Každopádně budeš teďka odpočívat. I když je rána na levé ruce, nebudeš šermovat, ani jinak cvičit.“
„Teď jste mi vzal jedinou radost.“
„Já vím. Bohužel je to nutné. Jakákoli fyzická aktivit tě bude velmi vyčerpávat a to by pro tebe nebylo dobré.“
„Já vím. Posledně jsem většinu času strávila v bezvědomí. A to nechci.“
„Za dva dny přijď na převaz.“
„Hanta rimbevë.“ poklonila jsem se a otočila se k odchodu.
„Ari?“ oslovil mě ještě jednou.
„Prosím.“ Otočila jsem se k Izupovi čelem.
„Nebylo by moudré teď otěhotnět. Mohlo by to mít tragické následky.“
„Dobře.“ Opustila jsem Izupovu pracovnu a začala bloumat po městě. Moje kroky však vedly na nejvyšší vrchol, na Rozhlednu. Slunce pomalu putovalo po své denní cestě. Svítilo, ale moc nehřálo. Od hor foukal studený větřík. Moje oči se stočily k východu, kam odjel Ber s Arinem. Daleko však vidět nebylo, protože se ještě nezvedl ranní opar. Čas utíkal a j nehnutě stála na místě.
„Paní Ari?“ oslovil mě někdo. Trochu jsem se lekla, protože jsem nikoho neslyšela přicházet. Otočila jsem se. proti mně stála vysoká žena v tmavě zelených šatech upravených pro boj u pasu měla krátký meč a za levým ramenem jí vykukoval luk a šípy.
„Jsem Nacil. Posílá mě heru Izupa. Nebyla jste u oběda. Dělá si starosti.“
„Jak dlouho tu jsem?“
„To nevím. Pojďte, doprovodím Vás.“
„Je zima.“
„Za chvíli se zahřejete. Pojďte.“
„Dobře. Zapomněla jsem na čas.“ usmála jsem se. Nacil mě pomalu vedla zpět do Izupova domu. Ve dveřích nás čekal Izupa.
„Tak jste se našly. Ari jsi celá zmrzlá.“
„Byla jsem se podívat, jestli se nevrací Ber.“
„Ber se vrátí až večer, Ari. Pojď se najíst. Musíš teď myslet na sebe.“
„Moc mi to nejde.“
„Právě proto s tebou bude trávit čas Nacil. Je to Hunsonova dcera.“
„Přemýšlela jsem, kam si ji zařadit. Někoho mi připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout.
„Teď už to víš.“
„Váš otec mi pomáhal se zdokonalit v šermu. Je výborný šermíř.“
„Děkuji. Takže Vy jste zabila Maura?“
„Ano, za pomoci svých bratrů a manžela.“
„Můj otec o Vás hodně vyprávěl. Prý jste mu vrazila facku, když jste se seznámili.“
„Ano.“ pousmála jsem se vzpomínce, „Oslovil mě slečno, což se mi nikdy moc nelíbilo.“
„Nikdy jsem tomu nevěřila. I strýc mi to tvrdil, ale od Vás to zní nejlépe. Ale pojďme se najíst. Určitě máte hlad.“
„To mám.“
Společně jsme vešly do jídelny. Nacil jedla se mnou. Zřejmě se kvůli mně taky nestihla naobědvat. Po obědě jsme se usadily v malém sále. Nacil se mě hodně ptala, ale také mluvila o sobě. Připomínala mi mě, když jsem byla mladší. Stejně horlivá, dychtivá a bojující až do konce.
V malém sále jsme seděly až do setmění. Díky Nacil jsem se cítila velmi dobře. Dokonce jsem zapomněla na starosti a od srdce se několikrát zasmála. Večeři nám donesli.
„Máte sourozence?“ zeptala jsem se.
„Ano, mám ještě starší sestru. Už je vdaná a má dítě. Takže jsem i teta. A Vy máte děti?“
„Mám, čtyři. Tři syny a dceru.“
„A proč tu nejsou s Vámi?“ zeptala se. Okamžitě jsem zesmutněla.
„Omlouvám se, nechtěla jsem tak vyzvídat…“
„Nic se neděje.“ nalezla jsem ztracenou rovnováhu, „Jeden syn, Arin, nejstarší, je tady se mnou. Dvojčata zůstala s Aranel u mého bratra. Nechtěla jsem ohrozit víc členů mé rodiny, než je nutné.“
„Aha.“
„Schovávám se tady před jistým člověkem, který se mě snaží zničit život.“
„Omlouvám se.“
„Nic se neděje, Nacil, mluvit o těžkostech je stejně důležité, jako je překonávat.“ usmála jsem se.
„To jsi řekla krásně, Ari.“ ozvalo se za mnou. Zachvěla jsem se. Ani jsem nezaregistrovala jeho příchod. Nacil vzhlédla.
„Heru.“ oslovila Bera, „Nechám vás osamotě.“ vstala, „Mára lómë, heri Ari.“ rozloučila se a odešla. Ber si dřepnul vedle mě. Okamžitě jsem ho objala.
„Jsem zpátky, Ari.“
„To je dobře.“ trochu jsem se odtáhla a políbila ho, „Kde je Arin?“
„Šel se najíst. Měl velký hlad.“
„A ty nemáš hlad?“
„Mám, ale prvně jsem tě chtěl vidět a obejmout.“
„To je hezké, ale měl by ses najíst.“
„Jedině, když půjdeš se mnou.“
„Dobře.“ vstala jsem a společně s Berem jsme šli do jídelny.
„Co ruka? Byla jsi za Izupou?“
„Ano. Od půlky zákroku nic nevím. Omdlela jsem. Ránu mi vyčistil a zašil. Taky mi zakázal šerm.“
„To jsem přepokládal. A copak jsi dělala celý den?“
„Půl dne jsem strávila na Rozhledně. Chtěla jsem vidět, jak se vracíš.“
„A co druhá půlka dne?“
„Povídala jsem si s Nacil. Jeto Hunsonova dcera.
„To jsem ani nevěděl, že má dceru.“
„Dokonce dvě. A co ty?“
„Vrátili jsme se do lesa, ale žádné stopy jsme nenašli. Bylo to asi zbytečné. Hwestu…“ otřásla jsem se, „jsme nenašli, ani známky jeho přítomnosti. Takže si nemusíš dělat starosti“
Došli jsme do jídelny. U stolu seděl Arin a překvapivě neseděl sám. Vesele se bavil s Nacil.
„Nebudeme je rušit.“ navrhla jsem.
„Dobře.“ souhlasil Ber. Usadili jsme se na druhé straně jídelny.
„Takže se vlastně nic nevyřešilo.“
„Ari…“
„Já vím, nemám být smutná.“
„Přesně tak.“
Ber se najedl. Občas jsem mu také něco málo uzobla. Vždy se usmál. Nakonec mě začal sám krmit.
„Vzpomínáš, jak jsi mi poprvé ujídala večeři?“
„Ale ty sis tenkrát začal.“
„Já vím.“ vložil mi do úst poslední sousto a políbil mě, „Půjdeme?“
„Ano.“ naposledy jsem se podívala na Arina a Nacil. Oba byli ke svému okolí slepí a hluší. Opustili jsme jídelnu. Ber mě objal kolem ramen a pomalu jsme kráčeli do pokoje. Opláchla jsem si obličej a zalehla do postele. Za chvíli přišel Ber. Stulila jsem se do jeho náruče. Nechala jsem ho chvíli vydechnout.
„Bere?“ oslovila jsem ho a doufala, že ještě nespí.
„Copak, Ari?“
„Pojedeš zítra pryč?“
„Ano, Ari, pojedeme směrem k Opevněnému Městu. Vrátíme se s Arinem zítra dřív.“
„Vezmi mě s sebou.“
„Ari, nechci tě ohrozit.“
„Ale…“ snažila jsem se o odpor, ale umlčel mě polibkem.
„Proč jsi tak tvrdohlavá, Ari.“
„Bojím se o tebe a o Arina.“
„Já vím, ale něco jsem ti slíbil. Já se vrátím a nedopustím, aby se Arinovi něco stalo.“ odmlčel se. Nadechovala jsem se, ale Ber pokračoval.
„Ari, prosím, poslechni mě.“ zašeptal, „Nedokázal bych unést, kdyby se ti něco stalo. Nedokázal bych bez tebe žít. Melinye le, Ari.“ pohlédl mi do očí. Doslova mě ukecal. Neznatelně jsem kývla na souhlas.
„Mára lómë, Ari.“ naposledy mě políbil. Vypadal velmi unaveně. Pohladila jsem ho po tváři a ještě víc se přitulila. Brzy jsem o sobě nevěděla.
Žádné komentáře:
Okomentovat