Probudila jsem se v Berově objetí. Cítila jsem se odpočatě. Byla jsem ale překvapená, že nesedím na koni sama.
„Bere, co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Omdlela jsi. Málem jsi spadla z koně.“ řekl mi.
„Nemám už sílu…“
„Jak to?“ přerušil mě, „Co se děje?“
„To bude ten jed. Když jsem poprvé chtěla odejít, tak do pokoje nastražili jedovatého hada. Od té doby mi podávali jed. Říkala mi to Aranel po cestě.“
„Dobře, odpočiň si. Na koně už tě nepustím. Pojedeš se mnou.“
„Bere, já to zvládnu.“
„Ne, Ari. Já ti to nedovolím.“
„Bere…“
„Copak Ari?“
„Já to zvládnu.“ Hleděla jsem mu do očí. Chtěla jsem ho přesvědčit, že mi vlastně nic není, i když jsem ho před chvíli přesvědčila o opaku.
„Bere…“
„Ari, nech si pomoct.“
„Ale…“ pokusila jsem se o odpor.
„Ari?“ zarazil mě na začátku mého odporu. Hleděl mi do očí. Podlehla jsem a sklopila zrak. Objal mě a pokračovali jsme v cestě. Pociťovala jsem únavu. Brzy jsem usnula.
Probudila jsem se ve stanu. Byla jsem sama. Usadila jsem se do křesla a zamyslela se. Nevím, jak dlouho jsem v šeru stanu seděla. Někdo přišel. Otočila jsem se. Do stanu vešel Ber.
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se.
„Celkem ano. Kde přibližně jsme?“ zeptala jsem se a vstala.
„Za dva sny jsme snad u Frona. Ava aista.“
„Tohle mi říkáš pořád. Já nemám strach.“ usmála jsem se. Vždycky mi to říkal.
„Já vím. Máš hlad?“
„Ani moc ne.“
„Ari.“
„Jsem pořád tak unavená…“ objala jsem Bera a opřela se o něj.
„Tak půjdeme spát.“ políbil mě do vlasů. Svlékla jsem se do spodních šatů. Společně jsme zalehli na lůžko.
„Mára lómë.“ zašeptala jsem, když jsem usínala v Berově objetí.
„Mára lómë.“ odpověděl mi. Usnula jsem.
Procitla jsem. Ležela jsem v Berově objetí a nechtěla jsem přerušit tuto chvíli. Odmítala jsem jej pustit.
„Ari.“ oslovil mě Ber, „Ari, budeme muset vstávat.“ hladil mě po zádech.
„Ještě chvíli.“ zašeptala jsem.
„Jsi nenapravitelná.“ řekl a usmíval se u toho, „Nezáleží na mě. LacRen by rád brzy pokračoval v cestě.“
„Bere…“
„Ari. Asi tě budu muset probudit.“
„Hmm, a jak?“ zeptala jsem se zaujatě. Najednou jsem pocítila pevnější objetí.
„Co bys řekla pořádné snídani?“ navrhl. Konečně jsem otevřela oči. Ber mě bedlivě sledoval. Pohladil mě po tváři a políbil mě.
„Mára arin.“ zašeptal.
„Mára arin. Kde jsme?“ zeptala jsem se.
„Pod Severními horami, za dva dny jsme u Frona…“
„Neříkej ta slova. Nemám strach.“ usmála jsem se.
„Jak víš, co jsem chtěl říct?“ zeptal se Ber s úsměvem.
„Už tě znám dost dlouho.“
„Tak už budeme vstávat?“
„Mě se nechce.“ odpověděla jsem.
„Ale musíme. Pojď, celou cestu tě stejně budu objímat.“
„Ale jak to? Vždyť pojedu na koni?“
„Ale se mnou.“
„Já to zvládnu.“ snažila jsem se odporovat.
„Ari, poslechni mě, prosím. Nerad bych tě sbíral ze země.“
„Ale…“
„Ari, prosím.“ upřeně mi hleděl do očí. Nakonec jsem se podvolila a skoro neznatelně přikývla.
„Ale jakmile se vrátíme k Fronovi, tak začnu se šermem.“ dala jsem si podmínku.
„Pokud budeš v pohodě, nemám nic proti tomu, abys znovu začala šermovat. Ale teď jsi slabá. Musíš nabrat sílu.“ rozumoval. Musela jsem se usmát.
„Tak jedeme.“ zavelela jsem a vstala. Překvapivě jsem měla dost energie. Ber mě následoval. Venku jsme se najedli. Pak Ber sedlal koně a konečně jsme vyjeli. Celou cestu mě Ber držel v náruči. Svým způsobem jsem si to užívala a hlavně jsem pořádně odpočívala. Chtěla jsem hned po návratu k Fronovi začít šermovat.
Večer jsem kolem sebe začínala poznávat krajinu. Tábořili jsme u Nachového jezera. Teď večer měl přesně tu barvu tmavého nachu, podle které dostalo jezero jméno. Místo mi vlévalo sílu do žil.
Večer jsem s Berem osaměla ve stanu.
„Půjdeme spát?“ zeptal se mě Ber.
„Tobě se chce?“ odpověděla jsem otázkou.
„Ani moc ne.“
„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se a doufala, že myslí na to stejné, co já. Políbil mě. Mysleli jsme na to stejné. Objala jsem ho a rukama se dostala pod jeho tuniku. Usmál se. Zatáhl za stuhu šatů. Svlékl mě a já jeho. Hladila jsem ho. Zcela jsem se mu poddala.
Dlouho do noci jsme se milovali. Usínala jsem v jeho objetí. Ležela jsem k němu zády. Ber mě najednou pohladil po zádech. Zřejmě si všiml jizvy.
„Ach, Ari. Opět jsem tomu nedokázal zabránit.“ zašeptal a políbil mě na jizvu, „Miluji tě.“
Přitulil se ke mně a pořádně mě přikryl. Konečně jsem usnula.
Probudila jsem se první. Ber vedle mě ještě spokojeně spal. Usmála jsem se při vzpomínce na včerejší noc. Po chvilce přemlouvání jsem vstala a oblékla se. Ber stále spal.
Venku už probíhal klasický táborový ruch. Vyšla jsem ze stanu. Slunce už bylo vysoko nad obzorem.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě LacRen.
„Mára arin, atar. Proč jste nás nevzbudil? Už musí být za chvíli poledne.“
„Musíte odpočívat, má drahá.“ odpověděl mi.
„Mára arin.“ slyšela jsem Bera. Otočila jsem se k němu a usmála se. Ber se sklonil a políbil mě.
„Mára arin.“ odpověděl LacRen, „Měli bychom konečně vyrazit. Za chvíli je poledne. Vyslal jsem posla k Vašemu bratrovi.“ otočil se LacRen na mě, „Do večera jsme u něj.“ usmál se.
„Děkuji.“
„Tak jdeme.“ řekl Ber a objal mě kolem ramen. Společně jsme šli ke koním.
„Pojedu sama.“ řekla jsem.
„Ari, už zase?“ usmál se Ber.
„Co?“ nechápala jsem jeho reakci a pohlédla na něj.
„Máme dohodu. Jedeš se mnou.“
„Ale…“ nadechovala jsem se k odporu. Rychle mě umlčel polibkem.
„Nedovolím to. Nabírej sílu na výcvik.“ řekl mi. Podvolila jsem se. Nic jiného mi nezbývalo. Došli jsme ke koním. Ber ještě upravil sedlo a vyskočil na koně. S jeho pomocí jsem si sedla za něj a objala ho kolem pasu. Jeli jsme pomalu.
Večer jsme dorazili k Izupovu domu v Modrém Městě. Rychle jsem seskočila.
„Aranel.“ volala jsem. Nikde jsem ji neviděla. Ber mě následoval. Brzy jsem ji spatřila mezi vojáky. Objala jsem ji. Brzy nás vyhledali i moji synové. Následně jsme se přesunuli do společenské místnosti. Arin a Likon mě odmítali pustit z objetí. Ber cestou objímal Aranel kolem ramen. Ve vstupní hale jsem kolovala mezi Fronovými dětmi, Jarin a Fronem.
„Ari, rád tě vidím.“ zašeptal i do ucha. „Určitě máte hlad.“ zvolal Fron a už mě postrkoval dál do domu. Jarin nás vedla. Usedli jsme ke stolu. Neustále jsem si prohlížela všechny kolem sebe. Dlouho jsme se neviděli. Fron s Berem a LacRenem probrali u večeře celou cestu a také situaci v Númenu a celé země. Moc jsem je nevnímala. Jen jsem zaslechla něco o Hwestovi. Při vyslovení jeho jména jsem se otřásla.
Po večeři jsem se usadila u krbu, Aranel si sedla k mým nohám a položila mi hlavu do klína. Již jsme delší dobu mlčeli. Hleděla jsem do plamenů ohně a hladila Aranel. Vedle mě seděl Ber a držel mě za ruku. Neustále se na mě díval. Stejně tak Fron ze mě nemohl spustit oči. Cítila jsem únavu. Větší než včera večer.
„Měli bychom jít spát.“ prolomila jsem ticho, „Jsem stále ještě unavená.“
„Ještě ne, prosím.“ ozvala se Aranel. Usmála jsem se. Aranel ještě nedospěla. Byla více dítětem.
„Tak dobře.“ souhlasila jsem, „Ještě chvíli posedíme.“ Aranel se usmála a znovu položila svou hlavu ke mně do klína. Užívala jsem si pohodu, která zavládla.
„Mamil,“ přerušila ticho Aranel, „můžu se tě na něco zeptat?“
„Ano.“ neváhala jsem s odpovědí.
„Měla jsi ještě jiného bratra než strýčka Frona?“ vyslovila otázku. Zarazila jsem se. Hledala jsem pomoc s odpovědí u Bera a pak i u Frona. Skoro neznatelně kývl na souhlas. Rozhodl se, že otevřeme znovu toto stále bolavé téma.
„Ano,“ řekla jsem, „měli jsme ještě bratra.“ mluvila jsem velmi pomalu. Slyšela jsem, jak se mi třese hlas. „Už je to mnoho let. Ale není dne, kdy by mi nechyběl.“ odmlčela jsem se. „Zabil ho stejný muž, který tě chvíli věznil. Věznil i mě a tvého otce. Jeho nenávist se nedá unést.“ selhal mi hlas. Dál už jsem nemohla.
„Jak se to stalo?“ ptala se zvědavě Aranel. Fron se nadechl k odpovědi. Já už nebyla schopná mluvit.
„Byla slavnost. Tancovali jsme a najednou na nás zaútočili skřeti. Všichni tři jsme se rozběhli do boje.“ na chvíli se Fron odmlčel. Nadechla jsem se a uklidnila.
„Měl mě hlídat, ale v bitvě jsme se navzájem ztratili.“ dostala jsem ze sebe. Ber mě objal. Už jsem nedokázala zastavit slzy, které se draly na svět.
„Bojoval velmi statečně, byl skvělý bojovník, ale Hwesta byl lepší.“ pokračoval ve vyprávění Fron. Poslouchala jsem. Před očima se mi vybavila vzpomínka na tu bitvu. Slyšela jsem slova, která mi tehdy řekl Fron a potom i Jek.
„Viděl jsem to. Dodnes si vyčítám, že jsem tomu nedokázal zabránit.“ dokončil Fron. Pak už bylo ticho. Nikdo dlouho nepromluvil. Ber mě stále objímal. Nebyla jsem schopná se uklidnit.
„Půjdeme spát. Ještě jsme unavení z cesty. Popovídat si můžeme zítra.“ promluvil Ber po chvíli. Aranel vstala.
„Mára lómë.“ rozloučila se a odešla.
„Promiň, Ari. Sám jsem nechtěl, aby se o tom ještě někdy mluvilo.“ řekl potichu Fron.
„Nic se neděje. Mají právo to vědět.“ odpověděla jsem. Stále jsem nebyla klidná. I po těch letech. Byla jsem velmi unavená.
„Ari, nechme to na ráno. Jsi unavená.“ oslovil mě Ber po dlouhé chvíli ticha.
„A ráno budu potřebovat sílu na výcvik.“
„Ano, to se uvidí ráno.“ upozornil mě Ber.
„Ještě se podívám na Aranel.“ vstala jsem.
„Doprovodím tě.“
Fron mě doprovodil k pokoji Aranel. Potichu jsem vstoupila. Aranel již spala. Posadila jsem se na postel. Fron a Ber zůstali na chodbě, ale stále jsem cítila, že jsem bedlivě sledována. O něčem se bavili, ale nerozuměla jsem slovům. Pohladila jsem Aranel po zádech a odešla z pokoje.
„Teď už nemusíš.“ říkal zrovna Fron. Pohlédl na mě, „Už běžte oba spát. Ari je unavená.“ objal mě a políbil do vlasů. Musela jsem se usmát nad jeho starostlivostí.
„Jdeme spát.“ souhlasila jsem s Fronem, „Na nic jiného se netěším. Navíc zítra začínám s výcvikem.“
„Mára lómë.“ řekl Fron a odešel. Osaměla jsem s Berem. Objal mě kolem boků a pomalu jsme kráčeli k mému pokoji.
„Tak mára lómë, Ari.“ zašeptal.
„Mára lómë.“ odpověděla jsem a otočila se k němu zády. Nepustil mě.
„Ještě chvíli.“ řekl a objal mě. Otočila jsem se k němu čelem a pohlédla mu do očí. Sklonil se a políbil mě. Pak mě pustil a podešla do pokoje. V umyvadle jsem se opláchla, převlékla se do košile a zalehla jsem. Usnula jsem téměř okamžitě.
Procitla jsem. Vycítila jsem, že v pokoji nejsem sama.
„Nechci.“ slyšela jsem Frona.
„Tak jdeme na to. Ari, vstávej.“ někdo mě pohladil po tváři, „Ari, už je čas vstávat.“ pokračoval Ber v probouzení a políbil mě na tvář. Usmála jsem se a otevřela oči.
„Mára arin.“ zašeptala jsem.
„Mára arin. Pojď, jdeme cvičit.“
„Dobře.“ usmála jsem se. Cítila jsem se velmi dobře. Byla jsem odhodlaná vydržet vše, před co mě Ber s Fronem postaví. Ber opustil můj pokoj. Rychle jsem se převlékla a něco málo pojedla. Ber čekal před dveřmi. Došli jsme na cvičiště. Prvně byla na řadě rozcvička. Pak jsem si prošla kroky a jednotlivé seky. Vše za vytrvalého deště. Odmítla jsem jít dovnitř.
Zaregistrovala jsem někoho u hrazení. Přišel Arin s dvojčaty. Sledovali. Já se znovu začala plně věnovat cvičení. Velmi jsem se potila, ale teplo jsem nepociťovala.
„Myslím, že je pravý čas.“ ozval se Fron. Zastavila jsem se. Ber od něj převzal meč pro Aranel. Došlo mi, o čem se včera bavili na chodbě, když jsem já byla u Aranel. Došel k našim dětem.
„Myslíš, že ho přijme?“ zeptala jsem se Frona.
„Nevím. Je jiná, než jsi byla ty. Nezdědila tvou divokost a bojovnost.“
Musela jsem se usmát. Fron měl pravdu.
„Ale tvrdohlavá je pořádně.“ pohlédla jsem na něj. Usmál se. Znovu jsem se zaměřila na skupinku. Stál u nich i Sired. Aranel vytasila meč. Chvíli si ho prohlížela. Pak jej vrátila do pochvy a předala jej Berovi.
„Odmítla.“ zašeptala jsem. Cítila jsem zklamání. Fron mi položil ruku na rameno. Taky to pro něj bylo zklamání. Ber ji objal a pomalu se vracel k nám. Nevěřila jsem, že by Aranel odmítla.
„Tak co?“ zeptala jsem se, i když jsem si byla jistá odpovědí. Ber jen zklamaně zakroutil hlavou.
„Nenuťme ji.“ usmála jsem se. „Až sama bude chtít, tak přijde. Nestačím ti já na výcvik?“
„Stačíš, ale mohly jste být dvě.“ objal mě Ber.
„Bere, nebudeme ji nutit. Musí chtít sama.“
„Já vím, jen jsem nečekal odmítnutí.“ na chvíli se odmlčel, „Budeme pokračovat?“
„Ano.“ souhlasila jsem.
Postavili proti mně elitu. Nečekala jsem, že toho tolik vydržím. Porazila jsem Sireda, Lutena i Rdaneho.
Chvíli jsem měla klid na oddech. Něco se se mnou dělo. Začalo to neurčitým pocitem v nohách.
Z myšlenek mě vytrhl Ber. Postavil se proti mně s mečem v ruce. V tu chvíli mi připadal neporazitelný. Stál odhodlaně v levém gardu a čekal. V rukou se mu leskl jeho dlouhý meč. Hleděli mi do očí a tím pohledem mě vyzýval. Zatím jsem se nehnula.
„Tak co?“ probudil mě slovy, „Zvládneš to ještě?“
„Pokusím se.“
„Nepřecenil jsem tě?“
„Snad ne.“ odpověděla jsem na poslední Berovu otázku a zaútočila. Musel se bránit.
Dlouho jsem nasazené tempo nevydržela. Pocit těžkosti a nemožnosti ovládat nohy, který jsem se snažila ignorovat, se pomalu rozrůstal do celého těla. Cítila jsem strašnou horkost i chlad zároveň.
Zpomalovala jsem. Před očima se mi dělaly mžitky. Najednou mi bylo velmi zle, ale nedala jsem na době nic znát. Bojovala jsem s těmi pocity. Přestala jsem se soustředit na souboj a veškerou energii jsem koncentrovala na potlačení náhlé a nepříjemné nevolnosti.
Ber mě porazil. Ocitl se mi za zády a jeho meč jsem měla u krku. Černota před očima se prohlubovala. Zrychleně jsem dýchala a snažila se černotu odstranit.
„Výborně, Ari.“ ozval se šeptem Ber do mého ucha. Černota trochu ustoupila.
„Díky, ale prohrála jsem.“ řekla jsem překvapivě pevným hlasem.
„To nevadí, ale držela ses výborně.“
Černota se opět prohlubovala.
„Opravdu?“ zašeptala jsem a propadla se do tmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat