Rok 2014

Konec roku je zde. Nevím, jestli jsem něco podobného psala i loni, ale letos se tomu nevyhnu a nechci vyhnout. Je to osmdesátý a poslední článek tohoto roku. A bude to dlouhé....

52. týden 2014

Tak poslední týden tohoto roku je snad úspěšně za námi. Možná úspěšně, možná neúspěšně. Přeberte si to jak chcete. A co se dělo? Řekla bych nic moc, ale to přece nejde. Vždyť byly Vánoce a s nimi i liturgie.

V pondělí jsem byla doma. Balila jsem dárky až se ze mě kouřilo. Nešlo mi to. Vždycky mě to baví, ale letos to byla otrava. Tolik balícího papíru jsem nezničila za celý svůj život. No, pak jsem umyla v pokoji okno a dala do něj výzdobu. V úterý jsem byla doma. Spíš jsem jela nakupovat, ať nemusím do obchodu na Štědrý den. Nakoupila jsem vše potřebné a do večera se flákala. Ne to fakt ne. Uklízela jsem. Ve středu byl Štědrý den. Dárky až na pár věcí byly zabalené. Ve středu byl ten den, kdy se dárky dávají a dostávají. Ráno jsem si přivstala, protože dávali pohádku Popelku z roku 1969, tak jsem se chtěla podívat. Pak jsem bohužel do toho obchodu musela. Koupit bílou svíčku. Pak už jsem nikam nešla. Zdobila jsem stromeček, ujídala kolekci a pak zdobila stromeček u babičky a silně ujídala kolekci. A pak už jen čekala na večer. Po výborném kapru jsme se šli podívat pod stromeček, zda se tam už něco objevilo. A ejhle, ono se objevilo. Dostala jsem novou myš k počítači, bezdrátovou, taky halenky, ponožky, jsou krásné pruhované, novou čepel na florbalku, protože tu starou jsem nalomila, a taky krásný přívěšek andílka. O toho se musím prostřednictvím fotky podělit.

Večer jsem byla na mši, na vigilii. Málem jsem tam nešla. Nějak jsem se přestala kontrolovat a pojídala a pojídla cukroví až mi bylo zase špatně. Budu si muset víc hlídat, kolik toho sním. Nicméně na mši jsem byla. Liturgii jsem sledovala, ale soustředila jsem se i na to podstatnější. Takže ani na Vánoce si nedám pokoj.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Jen taková praktická drobnost. Když jsou dva misály, z toho jeden zpívaný, tak se na mensu dává pouze ten zpívaný. Je v něm všechno, co se týká bohoslužby oběti. Od superoblaty po modlitby k purifikaci misky, patén a kalicha a možná ještě dál. Myslím, že až po slavnostní požehnání. Z hlavy to fakt nevím a nemůžu do něj nahlédnout. Škoda. Jinak liturgie proběhla jako normálně. Ve čtvrtek jsem byla na slavnosti Narození Páně. Vše svatá proběhla stejně jako na vigilii. Jen preface byla jiná a ordinarium taky. Ale nehrála jsem. Odpoledne jsem byla ještě na besídce u jesliček. Pak už jsem spokojeně seděla doma na zadku. V pátek jsem ráno byla na mši svaté. Svátek svatého Štěpána, prvomučedníka. Byla by ostuda neoslavit jej mší svatou. Nějak jsem ji ale bohužel nevnímala. Bylo mi příšerně špatně. Myslela jsem si i, že po přijímání odejdu. Vydržela jsem až do konce.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Taky jsem si všimla jedné věci před slavnostním požehnáním. Neříkal tam větu, která se říká před samotným požehnáním. Je tam věta "Skloňte se před Bohem a přijměte požehnání." Je to docela škoda. Lidé pak očekávají, že bude jen klasické propuštění lidu a ono nic. Pak to jednotlivé Amen mezi modlitbami se vztaženýma rukama je takové nejisté.

V pátek jsem měla hrát, ale nehrála jsem. Mistr varhaník i já jsme nachcípaní a nikdo jiný nedošel, tak se rozhodlo po zralé úvaze, že hrát nebudu, že budu radši zpívat. Zahrála jsem si jen Pater Noster. Překvapivě jsem zvládla i první rychlou výměnu akordů. Taky mě mistr varhaník donutil si ji přehrát. Odpoledne jsem byla doma a byla jsem ráda. Po celých třech dnech jsem byla nějaká unavená. Tak jsem celé odpoledne četla Příručku pro varhaníky. V sobotu jsem se trochu prospala. Pak se uklízelo, ale ne nijak moc, jen se vysálo. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát. Nemám ráda pozdní hraní. Ještě to jde od půl třetí, ale od půl čtvrté už to nebylo nic moc. Ale co jsem měla dělat. Cvičit se musí. Pak jsem byla na mši svaté a opět tu bude........

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Schválně jsem se podívala do direktáře a hle. Byl sice svátek svatého Jana, apoštola a evangelisty, ale svátek se měl slavit jen ráno. Mše svatá byla až večer. Tudíž měla být z vigilie. Vzpomněla jsem si, jak jednou byla vigilie ze svátku, který vigilii nemá. Taky jsem o tom psala, jen nevím, kde. Přidávám foto z direktáře. Poslední dobou mě baví jej fotit. Dnes ale foťákem.

První část.

A druhá část. Samozřejmě neměli nové Obřady žehnání. Škoda, asi se toho nikdy v životě nedočkám. Přeřadit na jedničku nejde, zasekla se spojka. (ironie) Ale na druhou stranu, aspoň byla správná liturgická barva a žehnací modlitba byla na konci mše svaté před požehnáním.

Večer jsem byla doma. Florbal nebyl, neb jsou prázdniny. Nebyla jsem ovšem ušetřena nevolnosti. Už se z těch stavů asi zblázním. Nejspíš na mě čekají každý den, jen si pokaždé vyberou jinou dobu. Někdy je to ráno, někdy večer. Je zajímavé, že v poledne nikdy, ale nesmím to zakřiknout a zaťukat do dřeva. (Au moje hlava.) V neděli jsem byla na mši svaté. Hrála jsem. Dohrála jsem, ale s velkými a poznatelnými chybami. Nejsem na to hrdá, spíš naopak. Nejraději bych se nechala zastřelit a zahrabat. Taky mi zase bylo špatně. A to jsem toho moc nesnědla. A nebylo to z hladu. Vzbudila jsem se do bíla. Venku sněžilo a nasněžilo, tak dva centimetry, a u muzea tři. (To nevím, nebyla jsem tam, ale vzpomněla jsem si na Ladovskou zimu od Nohavici.) Když jsem hrála, bylo mi fest špatně. Asi jsem za manuály neměla lézt, ale stalo se. Možná mám strach, co nový rok přinese. Tak neudělám státnice, no a co? Tak je udělám v září. Na mši svaté byli dva kněží. Docela zajímavé. Opět jsem ale rostla z liturgie. A proto bude.........

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Už čtvrtá. Ignorace mensy stále pokračuje. Škoda. Chtělo by to pro ministranty povinně přečíst IGMR. A někdy nejen pro ministranty. A snad už poslední.

Odpoledne jsem se kochala sněhem. Dočetla jsem příručku pro varhaníky a sledovala Pevnost Boyard. Po dlouhé době.

Tak to bude pro dnešek a letošní rok vše. Přeji krásný zbytek roku 2014 a úspěšný vstup do roku 2015.

Vaše Vanimaré

Vánoce 2014

Krásné svátky vánoční.

pěknou cestu z půlnoční.

Pod tromečkem dárků dosti

pozor však na rybí kosti.

Na silvestra pevný krok

a pak šťastný celý rok.

Krásné svátky vánoční přeje Vanimaré

51. týden 2014

A neděle je opět tu. Toto letí, že? Za tři dny je Štědrý den a všichni se můžou zbláznit, aby sehnali dárky.

A co se dělo? V pondělí jsem zamířila do Olomouce. Naposledy v tomto kalendářním roce, a naposledy na koleje. Cesta probíhala v pohodě. V prvním vlaku jsem potkala známého průvodčího, tak jsme pak na nástupišti povykládali asi pět minut, než mi dojel druhý vlak. V Brně jsem pak přestoupila do třetího a posledního vlaku a frčela směr Olomouc. Učila jsem se. Didaktiku vlastivědy. Večer jsem šla na svou poslední zkoušku sboru. Donesla jsem jim čokoládu a rozloučila se s nimi. Nechtělo se mi. Nechce se mi odcházet. Nechci odejít ze studií. Ale budu muset. V úterý byla na zkoušce z didaktiky vlastivědy a mám za …A. nečekala bych to. Odpoledne po jednom zapsání do indexu jsem šla se spolubydlící do města nakupovat dárky. Taky jsem byla na poslední studentské a zpívala jsem. I sólo. Pak jsem se s nimi vyfotila a ještě jednou se řádně rozloučila, poobjímala skoro celý sbor a s úsměvem na rtech a slzami v očích jsem odešla. Uzavřela jsem další krásnou kapitolu života. Pak jsem si šla s holkama sednou na chvíli do Mučírny v Olomouci. A večer jsem završila hrou na housle na přáni. Ve středu jsem byla na mši svaté na teologické fakultě a kolem poledne jsem psala poslední písemku z primární pedagogiky. Učivo jsem si přečetla nějaké dvě hodiny před testem. No což, snad to dám, myslela jsem si a taky že dala. Pak už jsem se mohla věnovat jen sobě a svým kuličkám a stužkám a špendlíčkům. A vzniklo z toho toto.

Tohle byla poslední kulička do jednoho velkého celku.

Ve čtvrtek jsem jela domů. Na jednu stranu jsem se těšila a na druhou se mi nechtělo. Poslední cesta z kolejí. Četla jsem si. O tom také vyšel ve čtvrtek článek. Přečíst si jej můžete ZDE. A týká se liturgie, takže kdo nechce číst, nechť nečte. Cesta byla trochu prodloužena pobytem v Brně. Vlak nabral nějakých deset minut a přípoj mi ujel. Využila jsem ovšem hodinu a šla přijmout svátost smíření. Domů jsem dojela skoro o půl druhé. Tak jsem si ohřála oběd a vrhla se na vybalování. Pak jsem si pustila pohádku Rebelku a pomalu u ní usínala. Pak jsem šla popřát několika lidem krásné svátky, předala dárek, který jsem dělala minulý týden a šla tvořit zase něco doma. Skoro jsem dodělala věnec, který jsem ovšem zapomněla samostatně vyfotit. Tak tu bude jen fotka celku. Ale to nevadí. Věnec jsem dodělala až v pátek dopoledne, kdy jsem si musela zajet do Ivančic pro špednlíčky, neb mi došly. Koupila jsem si rovnou dvě balení. Však ono se to neztratí. V pátek dopoledne a částěčně odpoledne jsem dodělala velký celek.

Pak jsem už utíkala hrát na varhany. Do zimy. Pak jsem zpívala na mši a čekala na zkoušku s orchestrem. Liturgie proběhla normálně. Žádný kopanec jsem neviděla. Třeba se poučili. Zkouška byla taky v kostele. Přežila jsem a možná i ve zdraví. Uvidíme za tři dny, jestli se na mé osobě nějak podepsala zima. Zatím nic nepociťuji. V sobotu jsem nešla hrát. V kostele se zpovídalo. Tak jsem se trochu prospala, pověsila závěs (na fotce výše) pověsila hvězdičku, kterou jsem dodělala v pátek v jedenáct večer a uklidila psovi na dvoře. Už se tam nedalo projít bez toho, aby na botě nezůstal voňavý pozůstatek. Hvězdička vypadá nějak takhle.

A nebyla jsem líná vzít si foťák, takže všechny fotky jsou foceny foťákem.

Dopoledne jsem v sobotu dělala svícínek. Zatím fotku nemám, neb se suší. Hvězdička už visí v okně. Pak jsem pomáhala s cukrovím, i ujídat. A naši si stěžovali, že zase moc žeru. Když nejím, tak se to nelíbí, když mi chutná je to taky špatně. ne dělám si srandu. Večer jsem byla na florbale. Bylo nás docela dost. Byl to taky poslední florbal na dlouhé tři týdny. Dala jsem si tři góly a spokojeně odešla domů. V neděli jsem byla na mši svaté. Hrála jsem ordinarium a verš před evangeliem. První část ordinaria se povedla. Bez chyby. Pak přišel na řadu verš před evangeliem. Taky bez chyby. Moje hraní pokračovalo Credem, kde už byly nějaké přehmaty, ale ty byly bleskurychle opraveny a mnohými nezaznamenány. Pak přišel horor. Sanctus. Ano, ten byl nejhorší. V pátek jsem to hrála nejvíc a pomalu, pěkně notičku vedle notičky. Super, začátek, kde jsem chybovala posledně se povedl. Tentokrát jsem se vysekala v poslední frázi a už se nevymotala. Zkusila jsem dát aspoň poslední akord, ale ani ten se neozval. Neměla jsem se kde chytit. Ale už to svým způsobem bylo jedno, když byl konec. Pak mě čekal Pater Noster. Ten až na první výměnu akordů se povedl. ta první výměna je rychlá a moje prsty ji nějak nezvládly. Taky musím docvičit. Agnus Dei byl v pohodě. Pak jsem ještě chvíli preludovala a měla jsem po hraní. Liturgii jsem nějak nesledovala. Jen jsem si všimla, že oltář stále v ignoraci. IGMR se stále nestalo bestsellerem. Přitom je to tak zajímavé. No, odpoledne jsem dodělávala jeden dárek. Takový jednoduchý svícínek. Návod jsem našla ZDE. A takhle to dopadlo.

Foceno foťákem, překvapivě. Na tom tácku jsem to dělala, zatím z toho ještě odpadávají krystalky, ale doufám, že se mi podaří sehnat lak ve spreji, abych to zafixovala. Odpoledne jsem jela do Hrotovic na koncert. Ne jen tak se podívat, ale i hrát. Koncert dopadl aspoň pro nás dobře. Poprvé jsem zahrátla celé tři takty od konce. Většinou jsem se tam vysekala a zahrála až posledná tón. O půl sedmé jsem byla doma u zapálených čtyřech svíček na adventním věnci.

A to bude pro dnešek asi všechno. Možná se v týdnu ozvu.

Tak přeji všem, co se dočetli až sem krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Vlaková četba

Název článku je trochu divný, ale obsah článku patří do nové rubriky s názvem Liturgika. Dneska jsem jela naposledy z Olomouce s velkým batohem. Ano, už jsem se definitvně odstěhovala. Ve vlaku, jelikož už jsem se nemusela učit, jsem vytáhla dlouho dokládanou knihu s názvem Příručka pro varhaníky a začetla se. Mám ji nějakou dobu rozečtenou, hlavně část, která se týkala liturgie. Tu jsem ve vlaku dočetla a došla jsem do další části knihy, jejíž autorem je Karel Cikrle a jmenuje se Liturgická hudba. Dočetla jsem se do stránky 77, což není moc, ale aspoň něco. O několik stránek dříve byl jeden odstavec týkající se vztahu faráře a liturgické hudby. V podkapitolce s názvem Vztah k hudebníkům je doslova napsáno, cituji: "Farář se snaží, aby ve farnosti byli lidé, kteří se starají o hudební složku liturgie. Získává je hlavně z řad hudebně nadaných farníků. Snaží se, aby měli a doplňovali si hudební a liturgické vzdělání." (CIKRLE, Karel a SEHNAL, Jiří. Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2. Přesně na straně 73.) Další novinkou, i pro mě, je, že farář má podporovat a umožnit činnost hudebníků a to nejen jejich učinkování při liturgii, ale také na cvičení. A peníze (řešilo se to pod jedním článkem v komentářích) nejsou jen na opravy, provoz a pastoraci, ale také na liturgii. A liturgie je nejdokonaleším projevem úcty k Bohu. Liturgie je vrcholnou, ne však jedinou činností církve. (CIKRLE, Karel a SEHNAL, Jiří. Příručka pro varhaníky. 1. vyd. Rosice: Gloria, 1999. ISBN 80-86200-13-2.) A ještě přidám jednu informaci, kterou jsem taky netušila, že na varhany se musí hrát pravidelně, jinak chátrají.

Tak to bude asi všechno. Potřebovala jsem se trochu vypovídat. V pravidelném reportu z týdne se dozvíte i jiné zajímavosti z posledního týdne v Olomouci.

Požehnaný závěr adventní doby a krásné Vánoce přeje Vanimaré

50. týden 2014

Tak je tu opět neděle. Hned na začátku vás, milí čtenáři budu informovat, že s pravidelnými informačními články prozatím končím, neb na to nejspíš nebudu mít čas a mnohdy ani náladu. Ale občas se ozvu s novinkami z mého nudného života.

A co se dělo? V pondělí jsem jela do školy. Rozhodla jsem se, že pojedu o vlak dříve z Brna, tak jsem vyrazila už před dvanáctou. A měla jsem dobrý nápad. Vlak, kterým jezdívám normálně, měl dvacet minut. To už bych nestíhala zkoušku sboru. Takhle jsem přijela už ve tři do Olomouce. Spokojeně jsem si šla nakoupit večeři, došla na koleje, najedla se a šla se podívat na slavnost Panny Marie, počaté bez prvotního hříchu do katedrály sv. Václava. Mši svatou měl olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Liturgie byla naprosto dokonalá a překrásná. Tohle mít doma, tak skáču dva metry, no možná i víc, vysoko a usmívám se na celé kolo a jsem ten nejšťastnější člověk ve farnosti. Bohoslovci nezklamali. A sbor zpěváků také ne. Jsou vždycky dokonale připraveni. Bylo mi přímo líto, že jsem s nimi nemohla zpívat. Moc mi to chybí, ale už jsem veškeré své předměty liturgické hudby a zpěvu vyčerpala. Snad se vrátím. Pozdravila jsem se tedy se sbormistrem. Překvapil mě, že si mě pamatoval. Na to, kolik lidí potkal a ještě potká… Asi jsem se mu zaryla do paměti. Potkala jsem také jednoho bohoslovce, se kterým jsem si krásně popovídala na dni otevřených dveří. Ale bohužel jsme se jen pozdravili, když jsem čekala na tramvaj do centra. Ale pozdravili jsme se. A to je velmi povzbuzující. Ti bohoslovci, se kterými jsem zpívávala, tak mě na ulici normálně nezdravili. Ani se nedivím, pamatovat si několik dalších lidí, které potkali na zpěvu hodinu přede mší svatou, je docela těžké. Sama jsem si vybavovala jen nějaké tváře, ale zaručeně ne všechny. Největší radost mi ale dělalo to, že jsem mohla zpívat v katedrále, před arcibiskupem a s budoucími knězi. Prostě paráda. Nic lepšího mě v Olomouci snad nemohlo potkat. Kolik lidí z celé univerzity dostane takovou příležitost. Po mši svaté jsem spěchala na tramvaj a jela k dominikánům na zkoušku sboru. Moji předposlední. Bude mi po nich smutno, bude mi smutno po té atmosféře ve sboru, po té škádlivosti… No, všechno krásné jednou skončí. Možná i proto, aby něco krásnějšího mohlo začít. I když to v některých případech není pravidlem. Skončilo mé ministrování a nic krásnějšího mě ještě nepotkalo. Počkám si, co přijde pak, a třeba to bude ještě lepší. Jeden jáhen mi kdysi řekl, že kdybych byla kluk, hned by mě poslal na teologii. Odpověděla jsem mu, že by mě posílat nemusel, že už bych tam studovala. Zatím jsem mu neřekla, že to fakt studovat jdu. Možná by měl radost. Nevím. Ale to jsem odbočila, silně odbočila, od reportu z týdne. V úterý jsem šla napsat jeden test z angličtiny. O tom už jsem psala minulý článek. Snad to dobře dopadne, něco jsem tam napsala, ale jak moc je to dobře, nevím. Nechám se překvapit. Ve středu jsem měla jen jednu hodinu. Odpoledne jsem se šla podívat na trhy a do města. Cesta domů probíhala v pohodě. Ve čtvrtek jsem se flákala, a v pátek taky. Jen v pátek odpoledne jsem byla na chvíli hrát. Zmrzaly mi prsty, ale zatím neodpadly, tak je to dobré. Pak jsem zpívala na mši, i přes mé nachlazení jsem musela. Bylo nás ve sboru pět a půl. Žalm byl ve stylu, že vůbec netuším, zda mi bylo rozumět. Rýma dělá divy s některými hláskami. Jedna koncovka byla úpně spolknutá, protože mi do krku stekla slina a já musela polknout. Pak jsem šla do orchestru, většinu jsem zpívala, ale jednu koledu hrát budu. Neb potřebují chlapy na zpěv. Tak vystřídám kolegu violistu a budu hrát já. Pak jsem šla za dětmi. Bylo jich tam málo. Vzala jsem si s sebou svou tvořící práci, tak jsem tvořila na svém. Takhle to dopadlo. Tu jednu jsem dělala ještě v Olomouci. Tentokrát jsem nebyla líná jít pro foťák. Takže dnes kvalitně. Třeba se k tomu dokopu častěji.

Velikostně jsou obě dvě stejné, jen jedna má hvězdičku uprostřed větší a druhá menší. Obě půjdou z domu. Jako dar.

Příští týden budu tvořit ozdoby do kostela. Už tam jednu mám, tak udělám ještě aspoň jednu, jestli to stihnu časově. Ale to se dozvíte až příští týden. V sobotu jsem se konečně vrhla na učení didaktiky vlastivědy. Uklidila jsem si na stole a trochu jej přerovnala, aby mi nic nezavazelo. Můj styl učení je takový, že si všechno přepisuju. Skončila jsem na šesti otázkách z třinácti. Kolem šesté večerní nastala krize. Přemýšlela jsem, že nepůjdu na florbal a že se budu učit. Nakonec jsem šla s tím, že při nejhorším odejdu. V tělocvičně se mi udělalo trochu nevolno, tak jsem asi první tři čtvrtě hodiny nehrála a uklidňovala žaludek. Pak jsem se odhodlala a šla hrát, i když stylem rychlejší chůze. Hned v první minutě na hřišti jsem si dala gól. Pak jsem si dala ještě tři. Spokojeně, hlavně, že jsem neodešla s nulou, ale silně unaveně jsem šla domů. Pak jsem začala řešit, do čeho zabalím dárky pro spolubydlící. To jsem vyřešila za necelou půl hodinku. Pak jsem šla konečně po dlouhém a velice únavném dni spát. V neděli jsem vstávala na mši svatou. Liturgiky si tentokrát moc neužijete, tak můžete být šťastní. Proběhla relativně normálně a žádný lapsus a kopanec se nekonal anebo nestojí o to, abych se s ním zabývala, neb se stále opakují. (Byly tam dva, ale na ty už jsem si zvykla a zas tak moc z nich nerostu.) Hurá, sláva, Vanimaré si nerýpe. Odpoledne jsem ještě dodělávala otázky ke zkoušce z didaktiky vlastivědy. Tu dělám v úterý, tak na mě myslete. Kolem čtvrté odpolední jsem dopsala poslední otázku a mohla se aspoň chvíli dívat na Pevnost Boyard. Aspoň konec jsem viděla. Jen dopadl špatně. Nezískali žádné zlaťáčky, jen garantované tři tisíce eur. I tak dost slušná cena. Abyste věděli, není to pro soutěžící, ale pro nějakou pomáhající asociaci, kterou představují a reprezentují. Pak jsem se konečně vrhla na psaní tohoto článku.

Tak to bude pro dnešek asi všechno. Jsem unavená z neustálého sezení za stolem a psaní. Ale udělám tu zkoušku, napíšu si jeden test ve středu, odstěhhuju se z kolejí a na školu kašlu. Mám to nařízeno od paní doktorky. Vypnout. Ale....já to neumím. Špendlíková terapie to jistí. I když ta mi posledně moc nepomohla. Tak už přestávám a přeji všem, krásný další adventní týden roku 2014. Konec roku se blíží.

Vaše učením unavená Vanimaré

49. týden 2014

Tak, neděle je tu a s ní i reportáž z týdne. A co se dělo?

V pondělí jsem šla na jednu hodinu do školy, odprezentovala jednu prezentaci a dostala zápočet. Pak jsem byla odhodlána jet domů, abych v úterý mohla jet s přáteli do Vídně. To, že jsem nakonec nikam nejela již víte z úterního článku,. Je tam všechno detailně popsáno, opakovat to v tomto článku nebudu. Ráno mě čekalo překvapení ve formě sněhu. Ano v Olomouci sněžilo. V úterý jsem tedy šla do školy. Po pěti hodinách spánku to bylo opravdu zajímavé. Ale vydržela jsem až do devíti do večera. Pak už jsem to vzdala a šla spát. V úterý odpoledne, když jsem si šla nakoupit, tak jsem se ze zvědavosti podívala, jak jezdí vlaky. Vlak ve tři, kterým jsem jela v pondělí, nejel vůbec. Místo něj jel autobus a i ten měl půl hodiny sekeru. V Olomouci nejezdily tramvaje, tak jsem chodila všude pěšky. I když ne tak úplně. Z nádraží jsem se svezla autobusem č. 13 k fakultě. Večer jsem na mši nešla. Byla jsem unavená, že jsem se kolem čtvrté hodiny umyla hlavu, aby mi uschla a chtěla jít spát mezi osmou a devátou. Nakonec jsem šla v devět. Ve středu jsem vstávala dříve než normálně a dobře jsem udělala. Měla jsem na devátou konzultaci k diplomce. Když jsem seděla před pracovnou, zapkoloval mě jeden vyučující, jestli bych mu nepomohla s nástěnkou. Tak jsem se vrhla na sundávání leátčků a textů. Pak už jsem šla na konzultaci. Na výuku didaktiky angličtiny jsem přišla tak o deset minut pozdě. Stejně pořádně nestihli ani začít, neb jich a nás bylo pomálu. Zbytky Izraele. Pak byla primárka, ale vyučující nedojela, tak jsme měli supla. Po obědě a krátké pauzičce na kolejích jsem šla na psychologický seminář a hurá nakupovat, ale jen večeři a filce na tvořivé hraní a taky do knihovny pro dvě knížky. Všechno jsem to zvládla za hodinu a něco málo. Pro ty filce jsem šla až na Hodolanskou v Olomouci, což je docela daleko, jen tramvaj tam jede sedm minut. A jako naschvál žádné tramvaje v Oomouci nejezdily. Stále kalamita. Jediná tramvaj, která jezdila byla linka číslo jedna. Při cestě z Hodolanské jsem se podívala na zpoždění vlaků. Jeden tam měl napsáno sto minut. Myslím, že ta něch našich úterních deset hodin asi nikdo nemá. No, a pak jsem teprve pěšky dostávala do knihovny. Knihy jsem sehnala a tak mám četbu na Vánoce. Taky je musím do 6. ledna vrátit. Přes Vánoce bude času dost. Hlavně se nesmím stresovat a myslet na školu. Ve čtvrtek jsem měla poslední praxi. Učila jsem angličtinu. Nachystala jsem si hromadu aktivit a neodučila ani polovinu. Paní učitelce se hodina líbila, takže jsem byla spokojená i já. Pak jsem cupitala na zkoušku z didaktiky přírodovědy. Ústní zkoušku jsem dala, obrázky jsem také poznala, jen nevím, jak na tom jsem s portfoliem. Pak jsem si spokojeně zašla na oběd a hurá na vlak. Docela jsem měla strach, abych vůbec dojela ještě ve čtvrtek. Na nádraží jsem si ještě zašla pro odškodnění za zpoždění. Pak jsem tedy vyrazila a dojela. Sice o půl hodiny později, než normálně, ale dojela. To bylo hlavní. Nezkysla jsem na deset hodin sto kilometrů od domova. V pátek jsem se byla podívat do muzea. Nafotila jsem si tam nějaké texty, abych je pak mohla zpracovat, a taky pozdravit přátele. Fotky jsem zpracovat v pátek nestihla. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát na varhany. Už začala zima, umrzaly mi prsty. Pak jsem zpívala na mši. Po mši svaté přišel Mikuláš.

PEDAGOGICKÁ POZNÁMKA: Pro děti pěkné, jen bylo velmi nepedagogické, že ti, kteří pomáhají ve farnosti, dostali větší balíčky. Brala bych to, kdyby jim ty balíčky byly předány v soukromí, ale takhle.... Pro budoucího pedagoga je to nepředstavitelné. Když už, tak mají dostat všichni stejně, mít všichni stejné podmínky. Zvlášť pokud se jedná o balíčky od Mikuláše.

Při odchodu byli ministranti trochu zmateni. A mě dorazily ohlášky tím, že v neděli, kdy se má slavit druhá neděle adventní, bude slavnost sv. Mikuláše.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Neděle adventní má přednost před patrociniem. Všechny vztahy mezi předností svátků a slavností je důkladně a krásně popsán v direktáři, který vydává Katolický týdeník s r. o. každý rok. Hlavně se jedná o tabulku na straně 14.

Pak jsem do orchestru nešla. Nebyl. Tak jsem šla tvořit za dětmi. Byly jsme tam jen dvě, co tvořily. A dopadlo to takhle. Vytvořila jsem jeden náramek z korálek a stužky a jednu baňku z filcu.

Náramek je focen foťákem. Podložkou je moje skriptum do vlastivědy s názvem Didaktika vlastivědy. K čemu všemu se dá využít jedna knížka.

Baňka. Vlastnoručně jsem si vyrobila šablonu. Fotka je trochu rozmazaná, ale podstatné je vidět. Foceno mobilem takže se omlouvám za kvalitu.

Večer po příchodu domů jsem si stáhla nový dokument o liturgické hudbě, který vydala ČBK. Teď mi ho stačí přečíst, ale nevím, kdy. Potřebuji se učit na angličtinu a vlastivědu, dodělat metodické zpracování regionu a pak teprve se tomu budu moct plně věnovat a připravovat se na přijímací zkoušky. Přečetla jsem si jen tak slovo úvodem a musím přímo citovat: "Podpořte mladé lidi, kteří mají o tento druh služby ve farnosti zájem, i finančně, aby se mohli zúčastnit nabízených kurzů, a sami vzdělávejte tyto své spolupracovníky v základnách vědomostech o Bohu, o církvi a o liturgii." (ČBK. Soubor doporučení pro používání liturgické hudby při bohoslužbách, Praha 2014, internetový zdroj: http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/fialova-rada/). Citace není asi podle normy, ale tady je to vcelku jedno. Až se začtu dál, tak dám vědět, určitě to bude moc poučné i pro nehudebníky. V sobotu jsem se věnovala škole. Začala jsem se učit na test z angličtiny, který píšu v úterý. Tak na mne prosím myslete, ať ho zvládnu. Děkuji. A taky jsem dodělávala zpracování regionu do didaktiky vlastivědy. Skončila jsem na straně 25 bez příloh. Večer jsem byla na florbale. dala jsem si tři góly a odešla smutně domů. Nějak se mi nedařilo. V neděli jsem byla na mši, ale možná jsem tam neměla chodit. Myslela jsem, že je advent, ale asi ne.

LITURGICKÁ POZNÁMKA: Je sice hezké, že v sobotu bylo patrocinium kostela, ale neděle adventní je v hierarchii slavností a svátků výš, než patrocinium. Taky v direktáři, podle kterého se řídím, nebylo nic o slavení patrocinia. Svatý Mikuláš je patron našeho kostela, ale pokud se mělo slavit patrocinium, tak se mělo slavit buď v pátek, v předvečer a nebo v sobotu, v den svátku. A byla jsem ještě tak drzá, že jsem si dovolila na to upozornit kněze. Když má člověk něco rád, tak za to bojuje. Já mám ráda liturgii, tak bojuji za to, aby byla podle platných předpisů a ne podle toho, jak někomu rupne v hlavě a tak to celé změním. Liturgie je krásná a jednoduchá. Naučit se anglický jazyk je mnohem složitější, ale pochopit liturgii je hračka. Hlavně pro kněze, který to studoval a má na to papír. Vyhledala jsem si v IGMR (2002) předpisy, které se vztahují k mému problému. Nachází se přesně v kapitole osm, Mše a modlitby k různým příležitostem a mše za zemřelé, pod číslem 372. Cituji: Mše spojené s určitými obřady jsou spojeny se slavením některých svátostí nebo svátostin. Jsou zakázány o ADVENTNÍCH, postních a velikonočních nedělích, ve dnech velikonočního oktávu, v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, na Popelčení středu a ve Svatém týdnu; jinak je třeba zachovat předpisy uvedené v obřadních knihách nebo přímo u textů těchto mší. Na stránkách liturgie.cz, už jsem se o nich taky jednou zmiňovala, jsem našla praktické informace k adventu. Cituji: "Nesmí se použít mešní formuláře pro mše spojené s určitými obřady nebo votivní mše. O všedních dnech do 16. 12. je možné toto pravidlo porušit, pokud to duchovní správce uzná za opravdu potřebné nebo pastoračně užitečné. O nedělích a v předvánočním týdnu se toho pravidlo porušit nesmí NIKDY." A ještě přidám jednu citaci, také z internteových stránek liturgie.cz "Pro svůj mimořádný význam ustupuje neděle jedině slavnostem a svátkům Páně. Neděle adventní, postní a velikonoční mají ovšem přednost i před svátky Páně a před kteroukoli slavností." Ještě sem přidám fotku z direktáře. Spíš dvě.

Druhá fotka. Jsem líná skenovat.

Můžete tam zkusit najít to pravidlo, kdy se patrocinium, či jiná slavnost nebo svátek, může přesunout na neděli. Většinou tam bývá něco jako slovo nebo, nebo tam bývá, většinou se jedná o Slavnost těla a Krve Páně, kdy jsou na výber možnosti. Pokud se slavnost přesouvá na neděli, otočte na stranu xy. Neděle je vždy ohraničena vodorovnými čárami. Takže pod tou spodní už je pondělí, neošidila jsem vás o nic. Foceno mobilem, tak se omlouvám za kvalitu, ale přečíst to jde. Trochu by mě zajímalo, jaké hodinky se ráno modlil. Jestli z neděle, jako já, protože nic jiného mi elektronický breviář nedovolil, nebo z Mikuláše, což breviář knižní dovolí. Ten dovolí všechno. I třeba Slavnost Narození Páně v den Slavnosti Zmrtvýchvstání. Stačí zapomenout, kolikátého je. Možná počasí venku někoho zarazí, že místo bláta, mlhy a případně sněhu, venku svítí slunko a kvete zlatý déšť, vrba jíva a šeřík. Někoho nezarazí ani to.

Teď se vrátím ke mši. Musela jsem tedy hrát Gloria, i když vůbec být nemělo. Nastala situace, jako na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Zkuste na druhé fotce najít slovo Gloria. Na první fotce z direktáře je. Tam je hledat nemusíte. Hrála jsem já a mám štěstí, že jsem tak pohotová a hrála dál. Sice to nebylo nic moc, ale dohrála jsem byť i jednou rukou. To naštěstí nebylo v Gloria, ale až v části Sanctus.

Odpoledne jsem byla doma a snažila se učit angličtinu. Vytiskla jsem so práci do didaktiky vlastivědy. Tak snad bude všechno v pořádku aspoň ve škole a já zdárně dokončím semestr a celých pět let, když už není v pořádku nic ve farnosti.

Tak jsem se vypovídala a vypsala. Asi jsem to potřebovala. No a době postní budeme hrát gloria taky, ať je to veselejší, ne? Neděle se do postních dní stejně nepočítají. (smutná ironie, která se snad nestane realitou, i když tady je možné všechno)

Tak přeji všem, co se dostali až sem, krásný další adventní týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

Ještě jedna LITURGICKÁ POZNÁMKA: Všechno, co se týká nových dokumentů. Nejsou to nejnovější trendy, ale závazné předpisy pro každého kněze, které souvisí s vírou a poslušností kněze i věřícího. Navíc, když člověk na mši nevidí gesta a symboliku, která tam má být, tak nemůže mši svatou prožívat správně a je z toho akorát rozladěný a někdy, dovolím si říct až znechucený. Pokud je mu jedno, myslím tím věřícího a ne kněze, jak mše svatá probíhá, taky to není ten správný postoj, ale dobře, nerozumí tomu, tak se k tomu nevyjadřuje. Neznalost zákona neomlouvá. Je to stejné jako jet sto dvacet v obci a pak říct policii, že jste to nevěděli, že v obci je jen padesátka.

Děkuji za pochopení.

V.

Nejdelší cesta mého života

Přidávám trochu netradiční článek, sice by v této rubrice být neměl, ale svým způsobem tam patří, i když to nebude reportáž z uplynulého týdne. Teď po dopsání si říkám, jestli jsem to neměla nazvat, co dokáže déšť a mráz.

Všechno začalo v Olomouci na nádraží. Jela jsem netradičně domů už v pondělí. Chtěla jsem odjet vlakem ve tři, abych kolem šesté byla doma. Vlak přijel relativně na čas. odjezd už byl ale o deset minut zpožděný. Paní průvodčí musela projít celý vlak, aby upozornila cestující do Prostějiva, že jedeme odklonem a že si mají přestoupit na osobák. Venku stále pršelo a padaly takové malé ledové krupičky. Teploměr na koleji mi před odchodem ukazoval teplotu - 2,1°C. Nastoupila jsem tedy do vlaku a pohodlně se usadila s vidinou volného dne ve Vídni. Vlak odjel z Olomouce s patnáctiminutovým zpožděním. to je ještě dobré, buď to doženeme a nebo pojedu spěšňákem a přestoupím na osobák a dojedu jen o půl hodiny později. Utěšovala jsem se a těšila se na teplou a pohodlnou postel. Tak jsem se tedy začetla do přírodovědy. Čas i cesta utíkaly až do Přerova (odklon). tam nastal drobný zádrhel a to v podobě toho, že se z rychlíku stal osobák. Minulý týden to bylo také, ale nebylo takové velké zpoždění. Situace na první pohled stejná a přece odlišná. zpoždění v Přerově narostlo na víc jak půl hodiny, ale i tak jsem se nestrachovala. Vlak do Ivančic jede každou hodinu. Takže No stress. Říkala jsem si. Z Přerova do Nezamyslic je to kousek, ale jelikož jsem nejela rychlíkem, ale osobákem na přechodnou dobu, tak se zastavovalo v každé dědině. A Kojetín, což je asi druhá zastávka od Přerova, byl vlaku osudný. Celou cestu už z Olomouce od sběrače pantografu létaly jiskry. Mela jsem to za hezkou podívanou. V Kojetíně jsme stáli deset minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu, dvě, sři a stále jsme nejeli. Paní průvodčí nás v pravidelných intervalech informovala o vývoji na trati. Před námi zamrzl vlak v opačném směru. Měli jsme štěstí, kdy strojvedoucí odmítl jet dál z důvodu nebezpečí. Měli jsme štěstí, že jsme mohli topit a svítit. Ti chudáci, co jeli proti nám, prý seděli ve tmě a zimě. Měli jsme štěstí a dostatek energie v bateriích. čas ubíhal, informací ubývalo a pomalým tempem ubývalo i energie. Paní průvodčí tedy udělala některá opatření. Pokud si člověk vyloženě nečetl, tak mě zhasnout. většina světel ve vlaku tedy zhasla. v kupé, kde jsem seděla ještě se dvěma spolucestujícími se kolem osmé vyprázdnilo a já osaměla. Už jsem si nečetla, tak jsem taky začala šetřit energii a zhasla jsem. Pomodlila jsem se nešpory a celý Růženec a zkoušela usnout. Venku několikrát a na dlouhou dobu zhasla světla. Po desáté hodině vlak utichl. Většina cestujících aspoň podřimovala. Před jedenáctou kolem projela diesel lokomotiva a jela pro vlak, který uvízl mezi Kojetínem a Nezamyslicemi. Také k nám se kolem jedenácté hodiny dostali hasiči a nabízeli vodu, jídlo a deky pro aktuní případy. Nic z toho jsem nepotřebovala. V kupé jsem měla relativně teplo. O půl dvanácté přijela Kojetínská městská policie s tím, že nám starosta posílá jídlo a pití. Rozdávali nějaké tyčinky s vyšší energetickou hodnotou a ochucenou matonku. Také nám nabízeli, že za hodinu bude teplý čaj. Už jsem nemohla usnout. taky se k nám dostala informace, že do hodiny a půl vyrazíme směr Přerov a pak do Brna. Bděla jsem. Nevím v kolik projel kolem vlak do Bohumína tažený lokomotivou, která předtím projela kolem nás. Ti na tom prý byli podstatně hůř. My jsme stále stáli Kolem půl jedné nastala krize. Aspoň pro mě. Zrovna jsem se rozepisovala o této příhodě, kdy se z vedlejšího kupé ozvala rána. něco nebo někdo spadl na zem. Věděla jsem, že tam spí jeden pán, co původně seděl v kupé se mnou, ale šel si lehnout a trochu se vyspat vedle, kde bylo volno a tma. Vstala jsem. Šla jsem se tam podívat. Pán ležel na zemi tváří dolů. Mluvila jsem na něj, ptala se ho, jestli je v pořádku, ale neodpovídal mi. Po chvíli se začal třást v křečích. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem zburcovala pána v dalším kupé, aby mi pomohl. Poslal mě, ať najdu paní průvodčí. Měla jsem štěstí, že jsem ji zaregistrovala jít do dalšího a posledního vozu vlaku. Proběhla jsem celý vagón v ponožkách, botama jsem se nezabývala, bylo důležitější postarat se o toho pána, ale nenašla jsem ji. Ona si však všimla mě a zeptala se, co se děje. Všechno jsem jí vysvětlila. Nevěděla jsem, co dělat, jestli jsem to udělala správně, ale v rámci možností jsem se podle některých cestující zachovala pohotově. Dorazilo mě několikahodinové stání, vidina Vídně s přáteli se rozplynula s úderem půlnoci a teď ještě tohle, byla jsem psychicky vydeptaná. Brečela jsem, třásla jsem se, byla jsem v šoku. Paní průvodčí zavolala sanitku. Pán byl zmatený, aspoň co jsem poznala z komunikace s paní průvodčí.Jeden spolucestující pán si pak přišel za mnou povídat, čímž mě uklidnil. Mezitím vším dorazila policie s čajem a postupě jej rozlévali cestujícím. Sanitka přijela tak za půl hodiny. Rychleji by to ani nešlo v takovém počasí. Než přijeli, byla jsem už relativně v pohodě, jen jsem se ještě trochu třásla. Pánovi už také bylo lépe, což jsem poznala z komunikace s paní průvodčí. Ale to čekání bylo skoro nesnesitelné. Musela jsem poskytnou informace lékaři, který přijel. Popsala jsem všechno. Pán jen prodělal epileptický záchvat. Nepoznala jsem to, ale i kdybych to poznala, tak bych mu nemohla pomoci. Všechno dopadlo dobře. O půl druhé v noci přijel autobus. Jeden autobus pro více jak sedmdesát lidí. trochu málo. Druhý autobus prý poslali do Šumperka. Já už jsem vzdala cestu do Brna a domů a chtěla se co nejdříve vrátit do Olomouce na koleje. Z Brna bych se domů stejne nedostala. Bylo pro mě tedy jednodušší jet zpátky do Olomouce a pak dojít pěšky na kolej. Brzy přijel další autobus. Autobus od hasičů. Ti měli odvézt lidi do Přerova, kde měli přestoupit na autobus do Brna. Několik lidí chtělo také do Olomouce, tak jsme jeli s hasiči až do Olomouce. Na kolej jsem přišla po třetí hodině ranní, přesně po dvanácti hodinách cesty, kdy jsem dojela jen do Kojetína.

Zaručeně to byla moje zatím nejdelší cesta vlakem, jakou jsem kdy zažila. Snad se ale nebude opakovat. Zkysnout deset hodin na jednom nádraží, kde si nemůžete skočit ani něco koupit, je příšerné. Až pojedu příště vlakem, což bude pravděpodobně ve čtvrtek, snad dojedu relativně v čas a budu spát ve své posteli a ne ve vlaku...

A v Brně, Olomouci a Praze nejezdily tramvaje a trolejbusy. A pro Brno speciálně šaliny.