26. týden 2014

Tak neděle. A opět.

V pondělí jsem byla doma. Zpracovala jsem jednu kusudamu...

... a pak jsem vyrobila patchworkový kříž.

Docela záhul, vymyslet, jak to přichytit v těch rozích, jak se to kříží. Vymyslela jsem. A taky jsem ho dodělala. Jinak foťák trochu změnil barvu. Není modrý, ale postně fialový. A uprostřed má být srdce, které znázorňuje Kristovu lásko k nám. V úterý jsem jela do Olomouce odvezdat papíry. Cestou jsem přečetla další knihu, která se týkala liturgie, přesněji Liturgie evangeliáře. Docela zajímavé počtení a zjištění, jaké byly kdysi tendence přednesu Božího slova. Domů jsem se vrátila až ve středu. Důvody vysvětlovat nebudu. Taky se mi poštěstilo a přijela jsem za deště. Naštěstí před tím nejhorším mě zachránil autobus. Ano jsem mu vděčná, že jsem se s počítačem na zádech v něm mohla včas schovat. Pak jsem ještě musela přebehnout z autobusáku až k nám. To už moc nepršelo. Taky jsem se dozvěděla, že jsem minula vzácnou návštěvu. Navštívil nás sousedovic pes, Eda. Je moc krásný, chtěla bych si jej pohladit, ale zatím na mě pokaždé jen štěkal.

Dneska se ještě pochlubím jednou fotkou, která vznikla ve vlaku. Netušila jsem, že firma Apple už vyrábí i vlaky. I když s trochu jiným designovým řešením svého loga. (Berte to jako vtip. Děkuji.)

Ve čtvrtek jsem byla na sborové zkoušce. Jinak se nic extra nedělo. V pátek jsem trochu upravovala středověké šaty, pak jsem šla hrát na varhany a zpívat na mši. Po dlouhé době jsem také jela na mši do Zbýšova. Byla jsem jen jedna z lidu. Potom se šlo na faru, možná spíš na farní zahradu, kde se konalo takové posezení, kdy se opékaly špekáčky a byla tam ukázka středověké hostiny. Středověku jsme se vlastně věnovali celý večer, kdy byla také nachystána ukázka boje s chladnou zbraní a ohňová show. Na tu ukázku boje s chladnou zbraní jsem se těšila. Po té už jsem společnost opustila a jela domů. V sobotu jsem jela do Brna na svatbu. Měla jsem zpívat, ale nakonec jsem to ještě zkombinovala s ministrováním. Užila jsem si to i přes to, že jsem byla v cizím kostele, kde jsem nevěděla, co se kdy dělá a jak. Jinak liturgii jako takovou mám zmáknutou. Pokud něco nevím, tak se zeptám, což jsem vlastně také udělala. Celý obřad proběhl v pohodě. Odpoledne jsem i přes únavu vyčistila cestičky mezi záhony na zahradě. Večer se žádný florbal nekonal, už jsou prázdniny. V neděli jsem byla na mši. Překvapivě jsem nehrála, i když na mě vyšla řada a měla jsem se zapojit s ordináriem. Tak snad příští týden. Odpoledne trochu sprchlo. Teda trochu víc, ale konečně. Modlitby lidí, kteří nemají studnu, byly vyslyšeny.

Tak to bude asi pro dnešek všechno. Přeji všem, kdo se pročetli až sem, krásný další a první prázdninový týden.

Vaše Vanimaré

Originalita neroste na stromech

Téma týdne: Originalita neroste na stromech

---

Dlouho jsem nic nenapsala na téma týdne. K tomu dnešnímu "Originalita neroste na stromech" se vyjádřím jen jedním souvětím.

Každý člověk je originál a je jen na něm, zda svou originalitu a jedinečnost ukáže všem ostatním.

25. týden 2014

Tak. Opět po týdnu jsem zde.

Od minulého pátku mám volno. V pondělí jsem tedy ještě dodělala jeden projekt a odevzdala. Pak jsem s potěšením zjistila, že projekt byl v pořádku. Tak jsem se mohla už doopravdy flákat. Taky jsem se byla zeptat na brigádu, jestli letos budou shánět pomocnou sílu. Zatím jsem nepochodila, takže se flákat budu dál. O úterku se zmiňovat nebudu. Už ani nevím, co jsem dělala. Ve středu jsem umyla doma okno v pokoji a utřela po dlouhé době prach. Večer jsem šla na mši svatou. LITURGICKÉ OKÉNKO: Opět nebyl jmenován sv. Josef v eucharistické modlitbě. Tentokrát jsem nehrála. Ve čtvrtek jsem jela do Ivančic koupit si sandály. V prvním obchodě jsem si žádné nevybrala, ale odnesla jsem si odtud jedny balerínky. Jako vždy v černé barvě s decentní mašličkou na špičce a tentokrát bez pásku přes nárt. Sandály mám až ze sportu. A ty jsou taky moc pěkné. Večer jsem byla ve sboru. Dovolila jsem si se vrátit k návštěvě Újezda. Strhla se docela dost velká diskuze, že to bylo špatně zorganizované a že bylo moc teplo. Špatně zorganizované to nebylo. Program byl naprosto úžasný. Ale o tom jsem psala už dřív v článku s nadpisem 23. týden 2014. Nejspíš z toho někdo chtěl udělat svůj koncert. V pátek jsem po dlouhé době šla do zámku do spolku. Odpoledne jsem šla na chvíli hrát a pak zpívat na mši. Po mši tradičně do orchestru. Pak jsem ještě šla za dětmi. V sobotu jsem byla hrát. Vybrala jsem novou písničku, kterou se chci naučit a cvičila a cvičila tři hodiny s varhaníkem. Taky se musím naučit hrát modlitbu Páně. Odpoledne jsem se šla projít. Večer byl ve znamení posledního florbalu v této sezóně. Bylo nás šest, ale vyplatilo se to. V neděli byla velká sláva. Bylo lidově zváno Boží tělo. Zpíval sbor a dvě děti šli k prvnímu svatému přijímání. Asi se tu nebudu rozepisovat o ministrantech, neb by se tu opět objevily komentáře typu, že tomu nerozumím a nemůžu rozumět, když jsem ministrovala jen tři roky. Nerozumím všemu a já si to uvědomuji, takže mi nic nemusíte připomínat. Děkuji. Odpoledne byl na zámku Den hudby. Počasí se vydařilo, z hraní jsem se nezbláznila, jen mě bolí záda a na prstech mám černo od strun.

Tak to bude asi pro dnešek všechno. Přeji všem krásný další týden roku 2014. Je to poslední školní týden, takže školákům co nejvíce jedniček.

Vaše Vanimaré

Ztracena v lese 2. část

Druhá část povídky z literární soutěže. Příjemné čtení přeji.

Vaše Vanimaré

---

Na tváři jsem ucítila lehké šimrání slunečních paprsků. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem kolem sebe domy města. Byla jsem trochu zmatená. Nebyla jsem oblečena do výstroje a výzbroje vojáka. Po boku se mi nehoupal meč. Na kůži jsem cítila jemnou látku letních šatů. Mířila jsem ke královskému paláci, k shluku ostatních obyvatel. Paní Ari povila syna. Dnes mu měli dát jméno.

"Elain, pojď za mnou."zavolal na mě Farda. Usmála jsem se na něj a s radostí jej následovala. Oba jsme se dostali dopředu. Pečlivě jsem si prohlížela paní Ari. Ještě jsem neměla tu možnost a tu čest se s ní setkat osobně. Byla neobyčejně krásná. Celá jen zářila. Její muž, princ Ber, stál hned vedle ní a láskyplně ji objímal kolem ramen. Jeho otec, LacRen, zahájil celou slavnost. Celému zástupu obyvatel ukázal svého vnuka, Arina. Pak se začalo hodovat a tancovat…

Já jsem to zvládla. - zastavila jsem se před polorozbořenou budovou. Nerozhlížela jsem se. Hned jsem vešla do budovy. Bylo tam trochu tepleji, než venku. Uvnitř nic nebylo. Všechno tehdy odnesli, když se celé město přesouvalo do nové lokality. Venku se opět pomalu stmívalo. - Ještě štěstí, že jsem došla za světla. V noci bych ji nenašla. Teď jen počkat, až mě najdou. - pomyslela jsem si a spokojeně se uložila k odpočinku na zem. Usnula jsem.

Farda se rychle blížil k budově. Vysunul nohy ze třmenů a prudce zastavil svého koně, během čehož seskočil a rozběhl se k budově. Jen zběžně nakoukl a shledal jen prázdnotu. Pocítil zklamání. Nenašel ji. Nejspíš myslel trochu jinak než Elain. Opět vsedl na koně a hledal nějakou sebemenší stopu. Objížděl budovu v soustředných kruzích. - Snad ji neminula. Možná ještě nedošla. Možná ji dostihli pronásledovatelé. - pomyslel si. - Já ji najdu, i kdybych měl jezdit stále dál od strážnice. - pomyslel si a pokračoval v jízdě. Vzdaloval se od budovy.

Takto jezdil celý den. Na večer se vrátil k budově. Čekalo jej nemilé překvapení. Okolo budovy stály dvě postavy. Třetí se k nim blížila. Farda opět seskočil z koně a potichu se k nim blížil. Rozmlouvali spolu.

"Je uvnitř?"zeptal se ten vlevo.

"Nejspíš ano. Dovedly nás sem její stopy. Doufejme, že má plánek stále u sebe."odpověděl mu ten vpravo.

"Dobře, jdi dovnitř a zabij ji. Moc toho ví."řekl ten, co přišel. Se svým komplicem se otočil zády k budově a spatřil Fardu. Farda neváhal, tasil meč. Měl na své straně výhodu překvapení. První z útočníků padl k zemi během chvíle. Druhý, který vynesl ortel smrti nad Elain, byl zdatnější. Meče se střetly. Útočil. Farda se musel bránit, ale doufal, že souboj brzy skončí.

"Nevyhraješ."pousmál se, "Já jsem totiž porazil i vaši krásnou princeznu."

"Nevěřil bych si tak moc."odpověděl mu Farda a roztančil se.

Někdo vešel do budovy. Nenápadně jsem se podívala. Postavu jsem nepoznala. Blížila se. Nejspíš doufala, že jsem buď v bezvědomí, nebo spím. Nahmátla jsem dýku. Postava došla až ke mně, sklonila se. Na krku jsem cítila dotek chladné oceli. Neváhala jsem. I přes únavu jsem protivníkovu ruku odmrštila a druhou rukou, ve které jsem měla dýku, jsem se vrhla do protiútoku. Bodla jsem. Neznámý zachroptěl. A svalil se vedle mě na zem. Pak jsem začala vnímat zvuky z okolí. Venku se odehrával šermířský souboj. Nedokázala jsem vstát, zkoušela jsem to, ale po několikátém nezdařeném pokusu jsem to vzdala. Pokoušela se o mě mdloba. Chtěla jsem počkat, chtěla jsem vědět, jak souboj dopadne. Byla pravděpodobnost, že už nikdy neprocitnu. Nechtěla jsem…

Farda se bránil. Nic jiného mu nezbývalo, pokud chtěl zachránit Elain. Pak to zaslechl. Dusot koňských kopyt. Neváhal a zaútočil. Příjezd jezdů domobrany Farda nevnímal.

"Ještě jsme spolu neskončili."zakřičel jeho protivník a zmizel v lese. Farda si oddechl, vběhl do staré strážní budovy a rozhlédl se. Uvnitř už byla skoro tma. I tak brzy rozeznal dvě ležící postavy. Jedna, ta více uprostřed, byla podivně zkroucená. Druhá se choulila těsně vedle stěny. Farda skoro přestal dýchat. - Snad jsem nepřišel pozdě. - prolétlo mu v myšlenkách. Čím déle byl v budově, tím víc detailů obou postav rozeznával. Brzy poznal, že Elain leží u stěny. Odsunul druhou postavu a rychle se k ní sklonil. - Ještě dýchá. - blesklo mu hlavou. Vzal ji do náruče a vynesl ven.

"Jak je jí?"zeptal se Rdane.

"Ještě žije."odpověděl mi Farda, "Děkuji, bylo to na poslední chvíli. Uvnitř je jeden z útočníků."

"A ten třetí?"

"Utekl, když vás spatřil."

"Odvez ji do města, ať se o ni postarají."převzal ji Rdane, dokud Farda nevsedl na koně. "Pošlu s tebou dva vojáky. Se zbytkem pojedu hledat toho třetího."podal Elain Fardovi.

"Dobře. Děkuji, Rdane."Farda pobídl koně a se dvěma vojáky zamířil do města. Jeli opatrně. Okolo nich již zavládla noc. Skoro neviděli na cestu. Museli si počínat obezřetně. Farda jel mezi vojáky, před sebou měl posazenou bezvládnou Elain. Jeli celou noc, bez odpočinku. Cesta se jim zdála nekonečná. Teprve za svítání spatřili první domy města. Všechno, kromě stráží, ještě spalo. Ještě jednu hodinu jim trvala cesta ke královskému paláci a ke královské léčitelce. Jezdci se sotva drželi v sedlech. Koně šli jen ze zvyku klást jednu nohu před druhou. U paláce na ně již čekala léčitelka se svými pomocníky. Okamžitě převzali Elain od Fardy a spěchali s ní do sousedního domu. Farda seskočil z koně a pomalu je následoval. Léčitelé se zavřeli v jedné místnosti. Farda si sedl ke dveřím a čekal. Doufal s hlavou v dlaních, že nepřijeli pozdě.

"Fardo, běžte si odpočinout. Elain nepomůžete tím, že tu budete sedět a ničit se."oslovil jej Ber, "Je v dobrých rukou."

"Teď ji nemůžu opustit."

"Pojďte, lehněte si vedle v pokoji a trochu se prospěte. Jakmile něco budu vědět, budete první, komu to řeknu. Měly byste si odpočinout."

"Dobře."souhlasil nakonec Farda. Unaveně vstal ze země a nechal se Berem odvést do pokoje. Sotva ucítil pod svými zády postel, usnul.

Co se děje? Ještě můžu myslet. Jak dopadl ten souboj? Jsem v zajetí? Jak to, že ještě žiju? - první otázky a myšlenky, které mě napadly po probuzení. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. - Byl to jen sen. - pokusila jsem se vstát. Pak jsem ucítila ostrou bolest v levém stehně. O levou ruku jsem se také nemohla opřít. Byla pevně sešněrována mezi dvěma dlahami. - Tak to asi nebyl sen, ale skutečnost. Ale…jak jsem se sem dostala? - ptala jsem se sama sebe.

"Dobré ráno, slečno Elain."pozdravila mě léčitelka. Ta nejlepší, jakou mohlo město poskytnout.

"Dobré ráno…"

"Jen si zase lehněte a já Vám všechno vysvětlím."vzala židli a posadila se na ni vedle postele. "Tak jistě si pamatujete souboj a smrt Oriho a Keyra."začala.

"Ano, jistě."

"Také útěk."pokračovala. Jen jsem kývla na souhlas. "Našli Vás ve staré budově na úpatí hor v lese. Našel vás přesněji řečeno Farda. I proti rozkazu Vás jel hledat. Pronásledovali Vás tři muži. Jednoho jste zabila nejspíš Vy sama. Druhého překvapit Farda a třetí utekl. Pronásledovali Vás nejspíš pro tohle."vzala ze stolu pouzdro na papír. "Ne, neotevřela jsem je, ale vím, že určitě není Vaše."

"Ztratil to jeden z útočníků. Je to…"

"To si nechte pro krále, ať se zbytečně neunavujete mluvením."položila pouzdro opět na stůl. "Budu pokračovat. Rdane vyjel hledat jak Vás, tak Fardu. Našel ho právě včas. Jinak byste ani jeden už nežili. Rdane se pak vydal hledat toho, co utekl a Farda vás dopravil sem. Měla jste sečnou ránu na stehně. Naštěstí nezasáhli tepnu. A také máte zlomené předloktí. Pár týdnů budete mimo službu. Tak to je ode mne všechno. Ve vedlejším pokoji na Vás čeká Farda. Zavolám jej."léčitelka vstala a opustila místnost. Za chvíli se ve dveřích objevil Farda. Nejistě vešel. Posadil se na židli vedle postele.

"Ahoj."pozdravila jsem ho. Usmál se a chytil mě za zdravou ruku. Chvíli jsme mlčky seděli.

"Měl jsem strach. Nemusela jsi to dělat…"

"Situace si to žádala. Můžeš prosím zavolat krále a důstojníky?

"Hned?"zeptal se. Souhlasně jsem kývla. "Měla bys odpočívat."

"Nemělo by se to odkládat."naléhala jsem. Farda vstal a předal vzkaz léčitelce. Brzy se všichni žádaní dostavili do místnosti. Ukázala jsem jim důvod toho všeho. Všechno jsem jim dopodrobna vyprávěla. Po hodině, kdy jsem mluvila, mi poděkovali za obětavost a s plánkem v rukách opustili místnost. Zůstal jen Farda.

"Děkuji ti, za všechno."

Ztracena v lese 1. část

Vážení čtenáři, co trpělivě či netrpělivě očekáváte moji povídku, kterou jsem zaslala do jedné literární soutěže. V soutěži jsem dopadla tak, že jsem se neumístila. To mi nevadí. Zkusila jsem to. Povídka vyjde chvíli po sobě ve dvou částech. Do jedné se mi to nevešlo. Teď už všem popřeji příjemné čtení a děkuji za každý objektivně napsaný komentář.

Vaše Vanimaré

---

Začíná zima. Venku v lese padá první sníh a já mám pohotovost. Sedím ve strážnici na jižním konci zahrady královského paláce. Pomalu se stmívá. Brzy budu muset vyjet do toho sněžení a objet svůj úsek. U ohně jsme seděli tři. Já, Keyr a Ori. Mí bratři ve zbrani řešili své ženy. Já jen seděla, ano jsem žena a ne jediná v královské elfské domobraně, v dlaních svírala hrnek s čajem a vracela se v myšlenkách do léta. Tohoto roku naše královská dcera Ari povila svého prvorozeného syna. Pojmenovali ho Arin. Tehdy jsem byla taky šťastná. Šťastní byli vlastně všichni. Až na jednu osobu. Tou byla Draen, sokyně paní Ari.

Ze vzpomínek na léto, na slavnost narození Arina mě probudil Ori.

"Pomalu vyrazíme, Elain."

"Dobře, kdo tu zůstane?"

"Keyr. Byl venku před chvílí, tak ať se trochu ohřeje, než někam pojede."

"Dobře."vstala jsem, "Jen aby tu neusnul, když nebude mít s kým rozebírat svou manželku."popíchla jsem ho.

"Už radši běžte."ozval se Keyr.

"Už jsme na cestě."odpověděl mu Ori a zavřel za sebou dveře. Ani jeden z nás netušil, že Keyra už nenajdeme živého.

Koně jsme měli osedlané, tak jsme jen nasedli a vyrazili na okružní jízdu našeho úseku. Nemluvili jsme. Nebylo by to bezpečné. Dojeli jsme k sousední strážní budově, ohlásili vše v pořádku, otočili koně a vyrazili na zpáteční cestu. Ani na zpáteční cestě jsme nepromluvili ani slovo. Zamyslela jsem se, ovšem ne tak, že bych přestala vnímat okolí.

"Něco se děje."zastavil mě Ori.

"Co…"

"Pšt."zarazil mě pokynem ruky a tasil meč, "Počkej tady."seskočil z koně a hodil mi otěže. Neprotestovala jsem. Ori vykročil ke strážnici. Také jsem seskočila z koně a čekala. Ori se mi mezitím ztratil z dohledu, vešel do strážnice. Brzy se ozval třesk oceli. Uvnitř se střetly dva meče. Chvíli jsem váhala, jestli jít na pomoc Orimu, nebo zavolat pomoc rohem. Zatroubila jsem a pak se rozběhla ke strážnici. Cestou jsem tasila meč. Doběhla jsem ke dveřím ve chvíli, kdy dva útočníci zabili Oriho. Zmocňovala se mě panika. Dlouho jsem uvažovat nemohla. Musela jsem se bránit. - Jsou jen dva. To zvládnu. - blesklo mi hlavou. Ze strážnice pomalu vyšla další osoba. Zhrozila jsem se. Ti dva mě dokonale zaměstnávali, nemohla jsem znovu zatroubit na roh. Byla jsem odkázána sama na sebe. Bránila jsem se. Pak jsem uslyšela dusot koní. Ohlédla jsem se. Jezdce jsem nezahlédla, ale rozptýlilo to mou pozornost. Oba útočníci mě společnými silami odzbrojili. Snažila jsem se uhýbat, snažila jsem se. Jeden z útočníků se pronikavě zasmál, čímž mě opět rozptýlil a druhý mohl seknout. Skácela jsem se k zemi a ztratila vědomí.

Procitla jsem. Stále jsem ležela na zemi. Okolo mě zuřila bitva. Trochu nemotorně jsem vstala. Zjišťovala jsem rozsah svých zranění. Usoudila jsem, že se zlomenou rukou nejsem schopná bojovat. Také přes levé stehno se táhla otevřená krvácející rána od meče. Rozhlédla jsem se. Nikdo z bojujících mi nevěnoval pozornost. Mohla jsem se potichu vytratit a nechat se ošetřit.

"Elain, běž pryč. Nepomůžeš nám."křikl na mě Rdane. Byl můj nadřízený. Musela jsem ho poslechnout. Ihned jsem začala hledat únikovou cestu. Pak jsem spatřila tu věc. Jednomu z protivníků něco upadlo. Bylo to kožené pouzdro. Protivník poodstoupil a pouzdro nechal na místě. Vzala jsem je, pouzdro bylo na papír, na zprávy a bylo plné. Otevřela jsem je, rozvinula papír a nevěřícně hleděla na dokonalý plán lesa, Elfského lesa s naznačenými stanovišti hlídek, časy obchůzek a výměn stráží.

"Polož to."ozvalo se přede mnou. Zvedla jsem zrak. Proti mně stál ten, který pouzdro ztratil. Neváhala jsem. Pozvedla jsem meč a začala couvat. Muž se nepohnul. Otočila jsem se tedy a utíkala se schovat. Překvapivě jsem přes zranění utíkala lehce. Muž se za mnou rozběhl. Slyšela jsem jeho kroky i jeho dech. Myslela jsem si, že se schovám ve městě, že mi někdo pomůže zastavit muže. Naneštěstí jsem utíkala stále hlouběji do lesa. Vzdalovala jsem se městu. Běžela jsem, co jsem mohla. Všechny bojující jsem ztratila z dohledu, jen toho, co mě pronásledoval, jsem neztratila. Utíkala jsem dál, moje kroky se stávaly těžšími a těžšími. Už jsem dál nemohla. Podlomila se mi kolena. Skutálela jsem se ze stráně do křoví. Nevstávala jsem. Nemohla jsem. Byla jsem si vědoma toho, že už nikoho neuvidím. Před očima mi proběhl celý můj život, všechny tváře mé rodiny, přátel a milého. Na svém těle jsem cítila svou krev. Rána na noze ještě trochu krvácela. Utrhla jsem spodní lem pláště a ránu provizorně obvázala. Lehce jsem ránu zaškrtila. Pak se zatmělo.

Probudila jsem se. Už svítilo slunce. Rozhlédla jsem se. Pokusila se postavit. Nepodařilo se, podlomila se mi kolena a dosedla jsem do křoví. Právě včas. Uslyšela jsem kroky. Znehybněla jsem, ztišila dech a zaposlouchala se. Kroky se zastavily. Pak se znovu rozešly a zanikly v dáli. Ještě chvíli jsem seděla a odpočívala. Usnula jsem.

Když jsem se znovu probudila, slunce bylo na druhé straně oblohy a sklánělo se k obzoru. Pro mě byl nejvyšší čas vyrazit. S obtížemi jsem vstala. Zatmělo se mi před očima, země pod nohama se mi zhoupla a okolí se roztočilo. Opřela jsem se o nejbližší strom a čekala, až tyto pocity pominou. Netušila jsem, kterým směrem je město. Vydala jsem se na jih do hor. Tam mě snad budou hledat. Výše položené území se lépe brání. Šla jsem, co noha nohu mine, dokud mi slunce svítilo na cestu. Pak, když ukončilo svou pouť po obloze, jsem zalezla do nejbližšího křoví a usnula.

"Už je to několik hodin, co jsme ji neviděli."naléhal Farda, "Může být zraněná."

"Anebo taky mrtvá."ozval se Nildoren.

"To si nepřipustím, to není možnost. Žije, to vím jistě."rozkřikl se Farda.

"Prosím, uklidněte se. Oba."okřikl oba hádající se LacRen, "O co se vlastně v té potyčce jednalo?"

"Zabili Keyra a Oriho…"začal říkat Ber.

"A možná, spíš jistě Elain."skočil mu do řeči Nildoren.

"Není mrtvá. Cítím to."

"Nildorene, prosím vás." Chvíli bylo ticho. "Bere, prosím, pokračuj."

"Překvapili je. Elain s Orim jeli hlásit sousední strážnici. Útok zjistili až při zpáteční cestě. Pak jsme jen zaslechli signální roh. Když jsem se svou patrolou přijel, už bojovala jen Elain. Byla zraněna. Po boji jsem ji už neviděl."zakončil hlášení Ber. Chvíli bylo ticho.

"Vydám se ji hledat a najdu ji."vstal Farda. Nikdo se jej nesnažil zastavit. Opustil místnost.

"Neměl by tak odejít a sám."naznal Jakr.

"Nezastavíme ho."řekl Ber, "Ani rozkaz ho nezastaví."

"Rozchod."zavelel LacRen, vstal a opustil místnost následován svým synem Berem. Ostatní důstojníci domobrany postupně opustili místnost. Venku se stmívalo, Farda sedlal svého koně a chystal se vyrazit a pátrat po Elain. Ber jej sledoval z pokoje svého prvorozeného syna Arina.

"Na co myslíš?"zeptala se jeho žena Ari.

"Na to, zda Farda nedělá chybu."

"Jakou?"

"Jede hledat Elain. Ztratila se a on ji nejspíš miluje."

"Proč by měl dělat chybu? Ty bys pro mne udělal to samé, určitě bys jednal stejně paličatě, jako on."objala jej kolem pasu.

"Nejspíš máš pravdu, moje milovaná Ari."otočil se čelem do pokoje a políbil svou ženu na čelo. "Půjdeš už spát?"

"Ano, jsem unavená."Ari ještě pohladila spícího syna a s Berem ruku v ruce opustila místnost.

Proč je taková zima. - blesklo mi hlavou. Přitáhla jsem si plášť více k tělu. Byla to zima, co mě probudilo. Rozhlédla jsem se. Z oblohy se polehoučku sypal sníh. Podzim se už definitivně přehoupl v zimu. Pokusila jsem se vstát. Povedlo se na třetí pokus. Nevěděla jsem, kam mám jít. Vzpomněla jsem si, že pravděpodobně kousek od mé pozice je stará strážnice. Hodlala jsem se tam schovat. Tak jsem vyrazila. Klopýtala jsem. Každou chvíli jsem znovu a znovu vstávala a pokračovala v cestě. Bez jídla s trochou vody jsem šla celý den. K mé smůle byly dny krátké. Nevnímala jsem čas. Byla jsem na dně svých sil a neustále jsem se povzbuzovala k dalším a dalším krokům. Setmělo se. Dříve, než jsem čekala. Ke staré strážnici jsem nedošla. Únavou jsem padla k nejbližšímu keři a snažila se na chvíli usnout. Spíš jsem ale upadla do bezvědomí, než usnula.

Nevím, kde hledat. - pomyslel si Farda, když téhož dne dojel na místo boje, na místo, kde to všechno začalo. Stop v okolí bylo hodně. Mířily snad na všechny strany. - Elaininy stopy nebudou tak výrazné. Její běh se podobá letnímu vánku, který také nezanechává po sobě jedinou stopu. - Stmívalo se. Stmívalo se rychle, ale Farda to ani nezaregistroval. Stále kroužil kolem bojiště a v předklonu vedle šíje koně hledal.

"Fardo, jeď domů, teď už nic nenajdeš. Za chvíli je tma."oslovil jej Rdane. Farda jej nevnímal a vzdaloval se od přítele. Rdane nesouhlasil s tím, že Farda sám vyjede v noci do lesa, ale Farda byl neoblomný. O vztahu a citech Fardy k Elain neměl ani tušení. Jakmile mu Farda zmizel z očí v šeru lesa, vrátil se ke svým přátelům do strážní budovy k ohni. Farda zatím stále mířil k jihu. Jel tak dlouho, dokud viděl na cestu a doufal, že jede po správné stopě. Nastala noc. Ještě chvíli jel, ale pak smířen se skutečností se utábořil. Oheň nezakládal. Možná by tak mohl pomoci Elain, ale větší pravděpodobnost byla, že by jej našel nepřítel. Byla zima. Pobídl svého koně, aby si lehl. Sám si lehl vedle něj, zachumlal se do pláště a pokoušel se na chvíli usnout.

Probudila ho zima. Jeho kůň se pásl opodál. Slunce pomalu stoupalo nahoru a z mraků se sypal sníh. Jednoduchými rychlými cviky se zahřál, ze sedlové brašny snědl trochu ze zásob a vyrazil. Chvíli hledal stopu. Jakmile ji našel, rychle vyrazil. Sníh se stále sypal a pomalu zahlazoval stopy. Jednu stopu ale ani sníh zahladit nemohl. Stále častější stopy a tmavé skvrny od krve. Elaininy krve. Tuto stopu sledoval celý den. Neodpočíval, doufal, že ji dostihne ještě ten den. Noc však přišla rychleji, než očekával. Brzy neviděl na stopy. Byl nucen zastavit. - Proč se Elain stále vzdaluje od města? - přemýšlel, když usínal vedle svého koně. - Orientační smysl má dobrý. Co ji tedy vede dál? Co ji nutí utíkat opačným směrem? Je pronásledována? Nechce ohrozit město?… - tyto myšlenky se mu honily hlavou, dokud neusnul.

Procitl brzy. Opět jej probudila vlezlá zima. Vstal a ještě za šera vyrazil. Sněžilo stále hustěji. Elaininy stopy již nebyly vidět. Farda stále mířil na jih. - Kam míří? - stále přemýšlel. - Stará budova stráží. - napadlo ho. - Je dobře skrytá a kdo neví, kde přesně se nachází, nenajde ji. - přestal sledovat stopu a pobídl koně do cvalu. Rychleji jet se v lese neodvážil.

24. týden 2014

Tak neděle je opět tu. Přes týden se nic moc nedělo. V pondělí jsem se učila na zkoušku z angličtiny. V úterý jsem si jela vědomosti ověřit na zkoušku. Paní doktorka byla v dobré náladě, dokonce mě i něco nového naučila a odešla jsem s Ačkem. Z didaktiky angličtiny. :D Nic lepšího mě nemohlo potkat. Ani ve snu mě nenapadla tahle možnost. Jupí. Ve středu jsem se opět začala učit. Tentokrát na druhý pokus didaktiky prvouky. Taky začalo pršet. Kolem třetí hodiny. Konečně. Pak tu trochu strašila bouřka, ale nic moc nenapršelo. Ve čtvrtek jsem se opět učila. A v pátek jsem šla na zkoušku. Zkoučku jsem překvapivě dala. A za A. A byla to pořádná skupinová práce. Doufám, že to dali všichni. Odpoledne jsem byla na mši svaté. Od středy jsou nové změny v eucharistických modlitbách. Kdo se aspoň trochu zajímá o liturgii, tak o tom ví. Ve druhé, třetí a čtvrté eucharistické modlitbě se nově jmenuje i sv. Josef. (Kdo nevěří nechť nahlédne na stránky www.liturgie.cz) Bohužel jsem jej v pátek neslyšela. V sobotu jsem byla hrát a trochu jsem se přesvědčila o tom, jak někteří lidé, ač se tváří strašně moc inteligentně, inteligentní nejsou a nejsou schopni změnit názor i pod množstím dobrých, oprávněných a literaturou podložených argumentů. Neřeším to. Je to jejich hloupost. Ještě dopoledne jsem posbírala hrášek. Odpoledne jsem se byla na chvíli projít s pejskem. Bohužel jsem si nevzala foťák, takže žádné fotky nejsou. Florbal se večer nekonal. Z důvodu konání soustředění sboru jsme neměli jednoho golmana. Tak snad příště. Bohužel už naposled v této sezoně. Večer jsem tedy vyloupala ráno natrhaný hrášek. V nedělí jsem byla na mši a hrála jsem. Měla jsem hrát celé ordinárium a proprium. Proprium jsem odehrála celé, s ordináriem to bylo horší. Nedohrála jsem Gloria. Nechápu proč, vždyť je umím. Dalším faktorem bylo, že nepředcházelo Kyrie. Když nepředchází Kyrie, většinou to zblbnu. Ony se totiž žehnaly dopravní prostředky. Taky jsem se nedočkala snoubence sv. Josefa v eucharistické modlitbě. Tak třeba příště. Odpoledne jsem se trochu prospala. Nejak to na mě přišlo.

Tak to bude asi pro dnešek a pro celý tento týden vše. Přeji krásný další týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

23. týden 2014

Pravidelný týdenní článek s drobným zpožděním. No, včera jsem na to neměla čas, napsat pár dalších výplodů mého mozku.

A co se dělo? Nic moc. V pondělí jsem se učila didaktku matematiky. To mi vydrželo do úterka. V úterý večer jsem vyrazila do Olomouce. Přespala jsem na koleji, bylo to trochu dražší, ale bylo to nezbytné. Ve středu jsem šla na zkoušku. Všechno neprobíhlao zrovna podle mých představ, ale co podle mých představ poslední dobou probíhá, že? Odešla jsem s Déčkem. Vytáhla jsem si otázku Transmisivní a konstruktivistické pojetí vyučování matematice a rozvíjení matematických představ v předškolním a mladším školním věku. První otázka byla v pohodě, ale v té druhé jsem se trochu zamotala do relací a geometrie. Nebyla to otázka matematická. Domů jsem dojela kolem čtvrté odpolední, uvařila si kašičku k obědu a utíkala do kostela s tím, že budu cvičit. Nestihla jsem to. Pak jsem hrála při mši. Kromě Kyrie jsem zahrála všechno dobře a bez chyby. Ve čtvrtek jsem se opět vrhla do učení, tentokrát na didaktiku angličtiny. Zkoušku mám v úterý. tak prosím o modlitbu za zdárné splnění. Stačí mi za E. Ale teď se ještě vrátím k uplynulému týdnu. Čtvrtek a pátek jsem se snažila učit tu didaktiku. Přepsala jsem všechny otázky a přeložila pomocí Seznamu do angličtiny. Teď se to ještě naučit a mám vyhráno. Odpoledne jsem chvíli hrála na varhany, pak jsem zpívala na mši a hrála v orchestru na violu. V sobotu jsem byla cvičit s kolegou varhaníkem dvě hodiny. Odpoledne jsem se opět učila a večer jsem šla na florec. Na jeden z posledních florbalů. V neděli jsem hrála spíš po mši než na mši. Měla jsem hrát Vesel se, nebes královno, ale hned v první sloce jsem se někde sekla a nedohrála. Byla to poslední možnost si tu píseň zahrát. Teď budu čekat na příští rok. Ale na druhou stranu to můžu pořádně nacvičit a pak to zahrát. Po obědě jsem zamířila do Újezda na farní den, který začínal mší svatou. Zpívala jsem s tamějším sborem. I v tom teple se to dalo vydržet. Na programu byly různé soutěže nejen pro děti. I ti starší si zasoutěžili ve skupinkách, kdy vymýšlely modlitbu z určených slov nebo psaly hlavní postavy z daných pohádek. Skupinky byly sestaveny náhodně. Program byl až do půl sedmé. Pak bylo požehnání a začala hrát cimbálovka. Domů jsem odjížděla až kolem deváté hodiny večerní. Farní den byl moc krásný a v proběhl v pozitivní a přátelské atmosféře. Škoda, že skončil.

Tak to bude asi vše. Už jsem se dost dlouho vypisovala. Pokud to někdo dočte až sem, tak mu přeji krásný další letní týden roku 2014.

Vaše Vanimaré

22. týden 2014

Tak neděle. Celý předchozí týden jsem byla doma a učila se na zkoušku z didaktiky prvouky. Taky jsem se aspoň zběžně podívala na okruhy do didaktiky matematiky. Ve středu jsem byla na mši svaté. Přede mší svatou jsem ještě byla na chvíli hrát. přehrála jsem si ordinárium, zopakovala písničky. Moc mi to nešlo. Minulou sobotu jsem hrála v Újezdě a tam mi to taky nešlo. Jiné varhany, delší pedály, vyšší manuály a padající noty. Dost velký problém. Ale jinak ty varhany hrají naprosto úžasně. Člověk se musí jen trochu přizpůsobit. Tak ve středu jsem se přizpůsobovala našim. Ve čtvrtek jsem jela do Olomouce. Bylo to docela dobrodružství. Ztvrdla jsem o půl hodiny déle v autobuse do Brna, tak jsem musela v Brně čekat na další vlak, který jel až o čtvrt na osm. Na koleje jsem dorazila skoro o půl desáté. Tak jsem nelelkovala a začala s úklidem. Druhý den ráno jsem měla odevzdávat klíče. Tak se taky stalo, ještě podepsat smlouvu na dlaší rok, rezervovat si pokoj na jedno přespání a hurá na zkoušku. Moc jsem to neuměla. Možná jsem trochu moc spoléhala na pomoc ostatních. Bylo nás tam sedm, radili jsme si. Pak jsem opět utíkala na vlak. Tentkokrát jsem ho stihla a dojela domů v čas. Odpoledne jsem šla na zkoušku orchestru a pak následoval koncert. Povedl se. Pak jsem sedla do auta a jela do Újezda. V sobotu brzy ráno, velmi brzy ráno ve 3:45 jsem vstávala. Pomohla jsem nachystat svačinu a o tři čtvrtě hodiny později hurá na cestu do Prahy. Tam jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava. Pak jsem byla na prohlídce u rakve sv. Václava, viděla jsem dveře, za kterými jsou korunovační klenoty. Pak jsem se skupinou poutníků zamířila do krypty králů. Taktéž v katedrále. Spíš pod katedrálou. Jsou tak krásně odhalené pozůstatky kostela, který tam stál dříve. Prohlídka pokračovala venku, kde jsem zhlédla mozaiku naz Zlatou bránou. Pak jsem vstoupila do jedné části Hradu, přesně do té, kde se nachází Vladislavský sál a koňské schody. Taky jsem se podívala z okna, kterým byli vyhozeni lidé při druhé pražské defenestraci. Nejspíš se ti, co vyhazovali docela nadřeli, Okna byla trochu vysoko. Pak pokračovala prohlídka v arcibiskupském paláci kousek od Hradu. Po vstupu do budovy jsem zjistila, že už jsem tam kdysi dávno byla. Nebylo to ku škodě, ale spíš ku prospěchu. Pak kroky celé skupiny směřovaly po nových zámeckých schodech dolů do města a do parku na oběd. Já se zastavila v první relativně levné restauraci. Po obědě jsem se prodrala zástupy lidí na Karlově mostě ke kostelu sv. Františka z Assissi. Po krátké adoraci jsem si vyslechla krátkou přednášku o sv. Anežce a o kostele, který patří řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Vzali nás také do kláštera do kapitulní síně. Pak se skupinové kroky vrátily k autobusu, který nás odvezl na Břevnov. Zde jsme si také prohlédli kostel, krátce se pomodlili a navštívili kryptu s pozůstatky románského kostela. Pak se udělala společná fotka, všichni hladoví se porcovali své zásoby jídla a pak jsme zamířili ještě do kněžského semináře v Dejvicích, kde byla společná modlitba nešpor v seminární kapli. Pak jsme se rozloučili s Prahou a zamířili ku domovu. Počasí nám krásně vyšlo. Domů jsem se dostala až skoro o půl jedenácté, ale stálo to za to. V neděli jsem vstávala relativně v normální čas. Jen asi o čtvrt hodiny později. Hrála jsem na mši. Všechno proběhlo v pohodě, ale u Beránka jsem nějak ztratila koncentraci a nezahrála správně asi dva takty. Ale dohrála jsem. Teď se snažím dostat z flaschdisku nahrný koncert, ale chce se nechat naformátovat. Když se snažím jí přání splnit a tím ztratit celou nahrávku koncertu, tak že naformátovat nejde. Tak nevím. Asi si pořídím novou. U toho všeho jsem si všimla, že na Facebooku je video z koncertu, tak poslouchám a snažím se u toho učit didaktiku matematiky.

To bude asi pro dnešek všechno. Zapomněla jsem dodat, že tu zkoušku jsem nedala. Tak snad příště, ještě mám dva pokusy.

Vaše Vanimaré