Vážení čtenáři, co trpělivě či netrpělivě očekáváte moji povídku, kterou jsem zaslala do jedné literární soutěže. V soutěži jsem dopadla tak, že jsem se neumístila. To mi nevadí. Zkusila jsem to. Povídka vyjde chvíli po sobě ve dvou částech. Do jedné se mi to nevešlo. Teď už všem popřeji příjemné čtení a děkuji za každý objektivně napsaný komentář.
Vaše Vanimaré
Začíná zima. Venku v lese padá první sníh a já mám pohotovost. Sedím ve strážnici na jižním konci zahrady královského paláce. Pomalu se stmívá. Brzy budu muset vyjet do toho sněžení a objet svůj úsek. U ohně jsme seděli tři. Já, Keyr a Ori. Mí bratři ve zbrani řešili své ženy. Já jen seděla, ano jsem žena a ne jediná v královské elfské domobraně, v dlaních svírala hrnek s čajem a vracela se v myšlenkách do léta. Tohoto roku naše královská dcera Ari povila svého prvorozeného syna. Pojmenovali ho Arin. Tehdy jsem byla taky šťastná. Šťastní byli vlastně všichni. Až na jednu osobu. Tou byla Draen, sokyně paní Ari.
Ze vzpomínek na léto, na slavnost narození Arina mě probudil Ori.
"Pomalu vyrazíme, Elain."
"Dobře, kdo tu zůstane?"
"Keyr. Byl venku před chvílí, tak ať se trochu ohřeje, než někam pojede."
"Dobře."vstala jsem, "Jen aby tu neusnul, když nebude mít s kým rozebírat svou manželku."popíchla jsem ho.
"Už radši běžte."ozval se Keyr.
"Už jsme na cestě."odpověděl mu Ori a zavřel za sebou dveře. Ani jeden z nás netušil, že Keyra už nenajdeme živého.
Koně jsme měli osedlané, tak jsme jen nasedli a vyrazili na okružní jízdu našeho úseku. Nemluvili jsme. Nebylo by to bezpečné. Dojeli jsme k sousední strážní budově, ohlásili vše v pořádku, otočili koně a vyrazili na zpáteční cestu. Ani na zpáteční cestě jsme nepromluvili ani slovo. Zamyslela jsem se, ovšem ne tak, že bych přestala vnímat okolí.
"Něco se děje."zastavil mě Ori.
"Co…"
"Pšt."zarazil mě pokynem ruky a tasil meč, "Počkej tady."seskočil z koně a hodil mi otěže. Neprotestovala jsem. Ori vykročil ke strážnici. Také jsem seskočila z koně a čekala. Ori se mi mezitím ztratil z dohledu, vešel do strážnice. Brzy se ozval třesk oceli. Uvnitř se střetly dva meče. Chvíli jsem váhala, jestli jít na pomoc Orimu, nebo zavolat pomoc rohem. Zatroubila jsem a pak se rozběhla ke strážnici. Cestou jsem tasila meč. Doběhla jsem ke dveřím ve chvíli, kdy dva útočníci zabili Oriho. Zmocňovala se mě panika. Dlouho jsem uvažovat nemohla. Musela jsem se bránit. - Jsou jen dva. To zvládnu. - blesklo mi hlavou. Ze strážnice pomalu vyšla další osoba. Zhrozila jsem se. Ti dva mě dokonale zaměstnávali, nemohla jsem znovu zatroubit na roh. Byla jsem odkázána sama na sebe. Bránila jsem se. Pak jsem uslyšela dusot koní. Ohlédla jsem se. Jezdce jsem nezahlédla, ale rozptýlilo to mou pozornost. Oba útočníci mě společnými silami odzbrojili. Snažila jsem se uhýbat, snažila jsem se. Jeden z útočníků se pronikavě zasmál, čímž mě opět rozptýlil a druhý mohl seknout. Skácela jsem se k zemi a ztratila vědomí.
Procitla jsem. Stále jsem ležela na zemi. Okolo mě zuřila bitva. Trochu nemotorně jsem vstala. Zjišťovala jsem rozsah svých zranění. Usoudila jsem, že se zlomenou rukou nejsem schopná bojovat. Také přes levé stehno se táhla otevřená krvácející rána od meče. Rozhlédla jsem se. Nikdo z bojujících mi nevěnoval pozornost. Mohla jsem se potichu vytratit a nechat se ošetřit.
"Elain, běž pryč. Nepomůžeš nám."křikl na mě Rdane. Byl můj nadřízený. Musela jsem ho poslechnout. Ihned jsem začala hledat únikovou cestu. Pak jsem spatřila tu věc. Jednomu z protivníků něco upadlo. Bylo to kožené pouzdro. Protivník poodstoupil a pouzdro nechal na místě. Vzala jsem je, pouzdro bylo na papír, na zprávy a bylo plné. Otevřela jsem je, rozvinula papír a nevěřícně hleděla na dokonalý plán lesa, Elfského lesa s naznačenými stanovišti hlídek, časy obchůzek a výměn stráží.
"Polož to."ozvalo se přede mnou. Zvedla jsem zrak. Proti mně stál ten, který pouzdro ztratil. Neváhala jsem. Pozvedla jsem meč a začala couvat. Muž se nepohnul. Otočila jsem se tedy a utíkala se schovat. Překvapivě jsem přes zranění utíkala lehce. Muž se za mnou rozběhl. Slyšela jsem jeho kroky i jeho dech. Myslela jsem si, že se schovám ve městě, že mi někdo pomůže zastavit muže. Naneštěstí jsem utíkala stále hlouběji do lesa. Vzdalovala jsem se městu. Běžela jsem, co jsem mohla. Všechny bojující jsem ztratila z dohledu, jen toho, co mě pronásledoval, jsem neztratila. Utíkala jsem dál, moje kroky se stávaly těžšími a těžšími. Už jsem dál nemohla. Podlomila se mi kolena. Skutálela jsem se ze stráně do křoví. Nevstávala jsem. Nemohla jsem. Byla jsem si vědoma toho, že už nikoho neuvidím. Před očima mi proběhl celý můj život, všechny tváře mé rodiny, přátel a milého. Na svém těle jsem cítila svou krev. Rána na noze ještě trochu krvácela. Utrhla jsem spodní lem pláště a ránu provizorně obvázala. Lehce jsem ránu zaškrtila. Pak se zatmělo.
Probudila jsem se. Už svítilo slunce. Rozhlédla jsem se. Pokusila se postavit. Nepodařilo se, podlomila se mi kolena a dosedla jsem do křoví. Právě včas. Uslyšela jsem kroky. Znehybněla jsem, ztišila dech a zaposlouchala se. Kroky se zastavily. Pak se znovu rozešly a zanikly v dáli. Ještě chvíli jsem seděla a odpočívala. Usnula jsem.
Když jsem se znovu probudila, slunce bylo na druhé straně oblohy a sklánělo se k obzoru. Pro mě byl nejvyšší čas vyrazit. S obtížemi jsem vstala. Zatmělo se mi před očima, země pod nohama se mi zhoupla a okolí se roztočilo. Opřela jsem se o nejbližší strom a čekala, až tyto pocity pominou. Netušila jsem, kterým směrem je město. Vydala jsem se na jih do hor. Tam mě snad budou hledat. Výše položené území se lépe brání. Šla jsem, co noha nohu mine, dokud mi slunce svítilo na cestu. Pak, když ukončilo svou pouť po obloze, jsem zalezla do nejbližšího křoví a usnula.
"Už je to několik hodin, co jsme ji neviděli."naléhal Farda, "Může být zraněná."
"Anebo taky mrtvá."ozval se Nildoren.
"To si nepřipustím, to není možnost. Žije, to vím jistě."rozkřikl se Farda.
"Prosím, uklidněte se. Oba."okřikl oba hádající se LacRen, "O co se vlastně v té potyčce jednalo?"
"Zabili Keyra a Oriho…"začal říkat Ber.
"A možná, spíš jistě Elain."skočil mu do řeči Nildoren.
"Není mrtvá. Cítím to."
"Nildorene, prosím vás." Chvíli bylo ticho. "Bere, prosím, pokračuj."
"Překvapili je. Elain s Orim jeli hlásit sousední strážnici. Útok zjistili až při zpáteční cestě. Pak jsme jen zaslechli signální roh. Když jsem se svou patrolou přijel, už bojovala jen Elain. Byla zraněna. Po boji jsem ji už neviděl."zakončil hlášení Ber. Chvíli bylo ticho.
"Vydám se ji hledat a najdu ji."vstal Farda. Nikdo se jej nesnažil zastavit. Opustil místnost.
"Neměl by tak odejít a sám."naznal Jakr.
"Nezastavíme ho."řekl Ber, "Ani rozkaz ho nezastaví."
"Rozchod."zavelel LacRen, vstal a opustil místnost následován svým synem Berem. Ostatní důstojníci domobrany postupně opustili místnost. Venku se stmívalo, Farda sedlal svého koně a chystal se vyrazit a pátrat po Elain. Ber jej sledoval z pokoje svého prvorozeného syna Arina.
"Na co myslíš?"zeptala se jeho žena Ari.
"Na to, zda Farda nedělá chybu."
"Jakou?"
"Jede hledat Elain. Ztratila se a on ji nejspíš miluje."
"Proč by měl dělat chybu? Ty bys pro mne udělal to samé, určitě bys jednal stejně paličatě, jako on."objala jej kolem pasu.
"Nejspíš máš pravdu, moje milovaná Ari."otočil se čelem do pokoje a políbil svou ženu na čelo. "Půjdeš už spát?"
"Ano, jsem unavená."Ari ještě pohladila spícího syna a s Berem ruku v ruce opustila místnost.
Proč je taková zima. - blesklo mi hlavou. Přitáhla jsem si plášť více k tělu. Byla to zima, co mě probudilo. Rozhlédla jsem se. Z oblohy se polehoučku sypal sníh. Podzim se už definitivně přehoupl v zimu. Pokusila jsem se vstát. Povedlo se na třetí pokus. Nevěděla jsem, kam mám jít. Vzpomněla jsem si, že pravděpodobně kousek od mé pozice je stará strážnice. Hodlala jsem se tam schovat. Tak jsem vyrazila. Klopýtala jsem. Každou chvíli jsem znovu a znovu vstávala a pokračovala v cestě. Bez jídla s trochou vody jsem šla celý den. K mé smůle byly dny krátké. Nevnímala jsem čas. Byla jsem na dně svých sil a neustále jsem se povzbuzovala k dalším a dalším krokům. Setmělo se. Dříve, než jsem čekala. Ke staré strážnici jsem nedošla. Únavou jsem padla k nejbližšímu keři a snažila se na chvíli usnout. Spíš jsem ale upadla do bezvědomí, než usnula.
Nevím, kde hledat. - pomyslel si Farda, když téhož dne dojel na místo boje, na místo, kde to všechno začalo. Stop v okolí bylo hodně. Mířily snad na všechny strany. - Elaininy stopy nebudou tak výrazné. Její běh se podobá letnímu vánku, který také nezanechává po sobě jedinou stopu. - Stmívalo se. Stmívalo se rychle, ale Farda to ani nezaregistroval. Stále kroužil kolem bojiště a v předklonu vedle šíje koně hledal.
"Fardo, jeď domů, teď už nic nenajdeš. Za chvíli je tma."oslovil jej Rdane. Farda jej nevnímal a vzdaloval se od přítele. Rdane nesouhlasil s tím, že Farda sám vyjede v noci do lesa, ale Farda byl neoblomný. O vztahu a citech Fardy k Elain neměl ani tušení. Jakmile mu Farda zmizel z očí v šeru lesa, vrátil se ke svým přátelům do strážní budovy k ohni. Farda zatím stále mířil k jihu. Jel tak dlouho, dokud viděl na cestu a doufal, že jede po správné stopě. Nastala noc. Ještě chvíli jel, ale pak smířen se skutečností se utábořil. Oheň nezakládal. Možná by tak mohl pomoci Elain, ale větší pravděpodobnost byla, že by jej našel nepřítel. Byla zima. Pobídl svého koně, aby si lehl. Sám si lehl vedle něj, zachumlal se do pláště a pokoušel se na chvíli usnout.
Probudila ho zima. Jeho kůň se pásl opodál. Slunce pomalu stoupalo nahoru a z mraků se sypal sníh. Jednoduchými rychlými cviky se zahřál, ze sedlové brašny snědl trochu ze zásob a vyrazil. Chvíli hledal stopu. Jakmile ji našel, rychle vyrazil. Sníh se stále sypal a pomalu zahlazoval stopy. Jednu stopu ale ani sníh zahladit nemohl. Stále častější stopy a tmavé skvrny od krve. Elaininy krve. Tuto stopu sledoval celý den. Neodpočíval, doufal, že ji dostihne ještě ten den. Noc však přišla rychleji, než očekával. Brzy neviděl na stopy. Byl nucen zastavit. - Proč se Elain stále vzdaluje od města? - přemýšlel, když usínal vedle svého koně. - Orientační smysl má dobrý. Co ji tedy vede dál? Co ji nutí utíkat opačným směrem? Je pronásledována? Nechce ohrozit město?… - tyto myšlenky se mu honily hlavou, dokud neusnul.
Procitl brzy. Opět jej probudila vlezlá zima. Vstal a ještě za šera vyrazil. Sněžilo stále hustěji. Elaininy stopy již nebyly vidět. Farda stále mířil na jih. - Kam míří? - stále přemýšlel. - Stará budova stráží. - napadlo ho. - Je dobře skrytá a kdo neví, kde přesně se nachází, nenajde ji. - přestal sledovat stopu a pobídl koně do cvalu. Rychleji jet se v lese neodvážil.
Žádné komentáře:
Okomentovat