Vánice 2. část

Druhá část příběhu o Lídě a Jakubovi.

O půl roku později:

Probudila jsem se ve své posteli. Všechno, co se stalo na chatě, se mi zdálo, že to byl jen krásný sen. Zazvonil mi mobil. Přišla jen SMSka s přáním krásného dne. Od Jakuba. Usmála jsem se. Připravila jsem se do školy. Dneska jsem měla jet s ním do Brna. Chvíli po snídani se zvenku ozvalo troubení auta. Vyhlédla jsem z okna. Seběhla jsem ze schodů a už se s Jakubem vítala.

"Jak ses vyspala?"zeptal se.

"Celkem dobře. A ty?"

"Výborně, když jsem ve snu byl stále s tebou."usmál se. Vytáhla jsem biologii a začala se učit.

"Nepřeháněj to."vyrušil mě.

"Snažím se učit, když jsem to nestihla včera."usmála jsem se.

"Dobře, nebudu tě rušit."

Cesta proběhla v pohodě. Na dálnici nebyla žádná zácpa. Chvíli jsme trčeli v tunelu, ale nebylo to tak strašné. Měla jsem více času na Jakuba. Zastavil u školy.

"Konečná. Aspoň pro tebe."podíval se na mě.

"Ach jo. moc se i nechce."

"Jen běž. Odpoledne mám pro tebe překvapení."políbil mě, "Přeji úspěšný den."

"Díky. Tobě taky."vystoupila jsem z auta. Den uběhl velmi rychle. Domů jsem bohužel musela autobusem. Po příjezdu domů jsem chvíli zasedla k matematice. Zazvonil mi mobil.

"Čekám Tě za půl hodiny u řeky."

Usmála jsem se. Lehce jsem se nalíčila, upravila si vlasy a oblékla se. Dala jsem si záležet. Za půl hodiny jsem čekala u řeky. Sledovala jsem hladinu a zasnila se.

"Lído?"oslovil mě někdo.

"Ahoj."otočila jsem se. Za mnou stál Jirka s Aničkou.

"Čekala jsi někoho jiného?"

"Trochu."odpověděla jsem. Měla jsem pocit, že mě Jakub vylákal a nepřijde.

"Za chvíli je tady. Jen se trochu zdržel."řekla mi Anička, "My zase půjdeme. Užijte si to."

"Jo, díky. Ahoj."rozloučili jsme se. Usadila jsem se na lavičku a sledovala hladinu řeky.

"Lído, Liduško."oslovil mě někdo. Takhle mě oslovoval jen Jakub. Otočila jsme se. "Omlouvám se, že jdu pozdě."

"Ahoj. To je dobré."usmála jsem se. Vstala jsem a políbila ho. Docela dlouho jsme se objímali.

"Tak jaké je to překvapení? Jsem zvědavá."řekla jsem s úsměvem.

"Opravdu to chceš vědět?"

"Ano." Jakub sáhl do kapsy. Teprve teď jsem si všimla, že je velmi pěkně oblečen, což bylo neobvyklé.

"Sluší ti to."pochválila jsem jeho oblečení.

"Tahle příležitost si to žádá."

"Jaká?"nechápala jsem. Jakub se usmál, "Slib mi, že neutečeš."

"Pokusím se."

"Liduško, já… chci tě požádat o ruku. Vezmeš si mě?"klekl si přede mě. To, co vytahoval z kapsy byla krabička. Vzal moji ruku a navlékl na můj prst prstýnek. Vyděšeně jsem se na něj dívala. Nemohla jsme tomu uvěřit. Díval se mi do očí a čekal na moji odpověď.

"Ano."vydechla jsem, "Ano."skoro jsem to vykřikla. Jakub vstal a objal mě. Když mě pustil, políbil mě.

"Půjdeme na večeři?"zeptal se.

"Ano."odpověděla jsem.

"Dneska ti to moc sluší."chytil mě za ruku.

O rok později:

Chystala jsem se na nešťastnější den svého dosavadního života. Na svou svatbu. Matka mě strojila do krásných dlouhých bílých šatů. Účes jsem měla jednoduchý, jen falešný culík se zapletenou bílou stuhou.

"Jsi spokojená?"

"Ano. Děkuji, mami."sedla jsem si na židli, abych se obula. Místo krásných lodiček na vysokém podpatku jsem měla bílé zdobené baleríny.

"Opravdu nechceš ty druhé, na podpatku?"zeptala se mě matka naposledy.

"Ne."

"Jen aby se Jakub nemusel tolik sklánět."

"Jemu to vyhovuje. Ptala jsem se."usmála jsem se. Přepravili nás do kostela. Z obřadu si moc nepamatuji. Jen jsme řekli nějaké sliby, navlékli si prstýnky a políbili se. Pak jsme průvodem odešli a přesunuli se do restaurace na hostině. Den utekl, ani nevím jak. Večer jsme zalehli.

"Tak, naše první manželská noc."

"Ano."

"Doufám, že nejsi moc unavená."

"Ne."políbila jsem ho. Během dlouhého polibku, který nikdy nekončil, mě začal svlékat.

Probudila jsem se. Byla jsem šťastná, ale stále jsem nemohla uvěřit, že jsem provdaná žena. Že už mě nikdo neosloví slečno, ale to mi nevadilo. Probudila jsem se vedle milovaného muže. Nechala jsem ho zatím spát. Odešla jsem se osprchovat. Když jsem se vrátila, Jakub ještě spal. Probudila jsem ho polibkem.

"Dobré ráno."usmála jsem se.

"Dobré ráno."políbil mě. Chvíli jsme se mazlili. Líbilo se mi to, ale museli jsme na snídani. Po snídani jsme se vystěhovali z hotelového pokoje. Byla to krásná noc. Užila jsem si ji.

"O prázdninách pojedeme na dovolenou."

"Už jsem se lekla, že ji chceš uskutečnit ještě ve školním roce."

"Z důvodu tvého studia jsem ji odložil. Pojedeme hned to tvé jistě úspěšné maturitě."usmál se.

O několik týdnů později:

Sedla jsem do autobusu. Podle naší domluvy jsem se měla dostavit v neděli večer na letiště v Brně. Cesta proběhla v pohodě. Na letiště jsem dorazila včas. Jakub mě čekal u vchodu.

"Ahoj lásko."

"Ahoj."políbili jsme se.

"Jsi připravená letět do dalekých krajin?"

"Asi ano."odpověděla jsem.

"Tak vzhůru do letadla."

"Uf, jaké to je, letět?"

"Je to úžasné. Neboj se. Budu tě držet za ruku."

"Dobře. Kam vůbec letíme?"

"Tam, kam jsi chtěla. Do Věčného města."usmál se.

Bez problémů jsme byli odbaveni a prošli jsme bránou. Sedli jsme do letadla a vznesli se k oblakům. Moje bezproblémová, vysněná cesta do Říma se uskutečnila dříve, než jsem si myslela. A uskutečnila se s člověkem, kterého miluji.