Vánice 1. část

Po dlouhé době příběh ze života lidí. Doufám, že se bude líbit. S hrdiny této povídky, nebo jak to nazvat, jste se ještě nesetkali. Děj a postavy jsou vymyšlené. Pokud se vyskytně nějaká podobnost, je tato podobnost zcela náhodná a nebyla záměrná. Přeji příjemné čtení. A děkuji za komentáře.

Je zima. S partou svých kamarádů jsem se procházela lesem. Dostali jsme se až z dosahu všech moderních technologií. Neměli jsme ani signál na svých mobilech. V tu dobu jsme netušili, jak osudné se nám to stane.

S několika kamarády jsme se rozhodli, že si uděláme malý zimní výlet. Bylo nás asi deset. Pět kluků čtyři holky a já, Ludmila. Bavili jsme se velmi dobře. Marek šel ve dvojici s Karin. Pravděpodobně spolu chodili. Dlouho jsme se takhle nesešli, tak jsem trochu koukala, jak moc se věci změnily. K lepšímu. Pavel se dal dohromady s Janou, Martin s Anet a Jirka s Aničkou. Jakub, pokud vím, byl stále sám a já také. Už dlouho se mi líbil. Jelikož všichni šli ve dvojici, tak jsem šla ve dvojici s Jakubem. Ocitli jsme se na začátku naší výpravy. Všichni ostatní šli za námi.

"Tak kdy se začneš učit na varhany?"zeptal se mě Jakub.

"Zatím nevím. Právě se učím na violu, takže na varhany mi nezbývá čas."usmála jsem se.

"A kde budeš hrát?"

"V komorňáku."

"Aha." Chvíli bylo mezi námi ticho. Začal padat sníh.

"Asi bude sněžit."

"Měli bychom se vrátit do města."ozval se Martin.

"Myslím, že na něco podobného už je pozdě."řekl Pavel, když se otočil. Za námi už zuřila vánice.

"Kousek odtud je srub. Můžeme se tam schovat."oznámil nám Jirka.

"Ty se tu vyznáš, že?"přitočila se k němu Anička.

"Ano."políbil ji na čelo.

"Tak jdeme."vyzval nás Marek. Jirka se dostavil s Aničkou do čela našeho průvodu. Okolo nás začala zuřit sněhová vánice. Ostatní dívky se tulily ke svým partnerům. Ti je se je snažili chránit proti ostrému větru a sněhovým vločkám. Během půl hodiny jsme před sebou spatřili dřevěnou zeď srubu.

"Vítejte v teple domova."řekl Jirka. Na trámu nahmatal klíč a otevřel dveře. Rychle jsme vběhli do síně. Jako poslední jsem vešla já.

"Lído, zavři prosím dveře a dej pod ně deku."řekla Karin a sundávala si kapuci a čepici. Totéž dělali všichni ostatní. Jakub musel čistit i brýle. Udělala jsem, co po mě žádala Karin a začala si vytřepávat z vlasů sníh.

"Pojďte dál."zval nás Jirka. Vešli jsme do velkého obývacího pokoje. Jirka zažehl oheň v krbu. Holky se usadili na gauči. Svlékla jsem kabát a přidala se k nim. Kluci si posedali na zbývající židle a křesla.

"Tak, co teď?"zeptal se Marek.

"Máš tu nějaké hry? Myslím společenské?"ozvala se Jana.

"Já uvařím čaj."zvedla se Anička. Pravděpodobně věděla, kde je potřebné vybavení k vaření čaje.

"Ráda ti pomůžu."zvedla jsem se. Společně jsme zamířili do kuchyňského koutu.

"Ty už někoho máš?"zeptala se mě.

"Zatím jsem se nesetkala s … jak bych to řekla, s tím, pro mě dokonalým."odpověděla jsem.

"A co Jakub?"

"Ten určitě někoho má. Je sympatický, milý, pozorný."zasnila jsem se na chvíli. "Ne, ten určitě není sám."odpověděla jsem. Voda začala vřít.

"Tak, čaj je hotový. Vezmi z horní police hrnky. Možná budou chtít trochu vypláchnout. Pokud vím, dlouho tu nikdo nebyl."usmála se, "A Jakub nikoho nemá. Vím to."odešla a zanechala mě v kuchyni v rozpacích. - Že já nedržím hubu. - pomyslela jsem si. Vypláchnuté hrnky jsem poskládala na tác a vrátila se do společnosti.

"Tak co si zahrajeme?"zeptal se Marek, studujíc skříňku s hrami. Nakonec jsme se shodli na hře Člověče nezlob se. Ovšem museli jsme hrát ve dvojicích. Jirka měl desku, na které mohlo hrát jen pět barev. Holky se přidružili ke svým klukům a já hrála s Jakubem.

"Tohle vyhrajeme, Lído."řekl Jakub.

"Možná bych si tím nebyla tak jistá. Kdokoli se mnou hrál nějakou hru, většinou prohrál."

"Kolika procentní máš úspěšnost?"

"Nevím, tak pětiprocentní. Devadesát pět procent jsou neúspěchy."

"Víš, jak se to říká?"

"Ano znám to, ale u mě to asi neplatí."

"Tak budeme házet kostkou, kdo hodí nejvyšší číslo začíná."řekl Martin a hodil.

Dlouho jsme hráli. Venku už se setmělo.

"Neměli bychom dát někomu vědět, že jsme v pořádku?"zeptala jsem se. Venku stále zuřila sněhová vánice. Hra už nás nebavila. Jirka s Aničkou se zdejchli, stejně tak Pavel s Janou a Karin s Markem. Zůstali jsme jen čtyři.

"Zkus zavolat."podal mi Jakub můj mobil.

"Nemám signál."odpověděla jsem po chvíli.

"Já také ne."ozval se Martin.

"Já ani mobil nebrala."přihodila do debaty Jana. Konečně jsme donutili i Jakuba, aby se i on podíval svůj mobil.

"Do háje. Jsem taky bez signálu."

"A ostatní?"

"Necháme je v soukromí."zastavil mě Jakub než jsem stihla dokončit myšlenku.

"Dobře."rezignovala jsem. Martin přihodil polínko do krbu. Jana se zabalila do deky.

"Je ti zima?"zeptal se jí Martin.

"Trochu."odpověděla. Jakub na chvíli opustil místnost.

"Dobrou noc, Lído."zvedli se a odešli z pokoje.

"Dobrou noc."odpověděla jsem. Odešli. Chvíli na to se vrátil Jakub.

"Kam šli všichni?"zeptal se ve dveřích.

"Asi si užít soukromí a spát."odpověděla jsem. Nervózně jsem se usmála. Začalo se ochlazovat.

"Je ti zima?"zeptal se.

"Trochu."stáhla jsem kolena k bradě. Jakub mi přehodil přes ramena deku.

"Je to lepší?"zeptal se.

"Ano, díky."zahleděla jsem se do ohně.

"Lído?"oslovil mě po chvíli ticha.

"Hmm?"dala jsem na vědomí, že slyším. Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Trochu mě to vyděsilo.

"Já…"díval se mi do očí, "Váhal jsem, jestli ti to mám říct, jestli se mám zeptat…"

"Nikoho nemám."zvedla jsem hlavu"Teda jestli jsi chtěl vědět tohle." Usmál se.

"Již dlouho tě velmi obdivuji a sbírám odvahu ti to říct. Já… miluji tě."vzal moji hlavu do svých dlaní, "Miluji tě."políbil mě. Nečekal jsem to, pak jsem ale neodolala a políbení opětovala. Přitiskla jsem se k němu.

"Přesuneme se do pokoje?"zeptal se mě Jakub mezi polibky.

"Jasně."souhlasila jsem. Vzal mě do náruče a odnášel z obývacího pokoje. Stále jsme byli spojeni v nekonečném polibku. "Ať do něčeho nenarazíš."řekla jsem mezi polibky.

"Pokusím se."usmál se. Našli jsme poslední otevřené dveře a prázdný pokoj. Vešli jsme.

"Chvilku počkej."zastavila jsem ho. Postavil mě na zem. Potichu jsem zavřela dveře. Pak jsem na něj pohlédla.

"Budeme pokračovat?"zeptal se. S úsměvem jsem kývla. Pomalu jsem k němu došla. Pohlédla jsem mu do očí. Byla jsem skoro o dvě hlavy menší jak on. Pomalu se skláněl. Vzal moji hlavu do svých dlaní. Cítila jsem jeho dech na rtech. Spojili jsme se v dalším dlouhém polibku. Jeho ruce se přesunuly níž. Chvíli setrvaly na mých ňadrech. Pousmála jsem se. Pak mě mohutně objal. Vjela jsem rukama do jeho vlasů. Nadzvedl mě nad zem. Na chvíli jsme přestali. Mohla jsem se mu chvíli dívat do očí. Byli jsme ve stejné výšce. Přenesl mě k posteli a položil mě. Skláněl se nade mnou.

"Opravdu to chceš?"zeptal se mě.

"Ty máš teda otázky."odpověděla jsem mu s úsměvem.

"Dobře."usmál se. Pohladila jsem ho po tváři. Rukama mi vjel pod vrstvy oblečení až na holou kůži. Vzdychla jsem. Pomalu mě svlékal a já jeho. Neustále jsme se líbali. Jakub mě hladil všude, kam dosáhl. Po chvíli jsem v jeho láskyplném náručí začala usínat. Objímal mě.

"Dobrou noc, lásko."naposledy mě políbil a nechal mě usnout.

"Dobrou noc."odpověděla jsem

Probudila jsem se. Ležela jsem v objetí Jakuba. Nikdy jsem netušila, že se tohle vůbec někdy stane. Cítila jsem se velmi šťastná. Jakub ještě spal. Probudila jsem ho polibkem.

"Dobré ráno."usmála jsem se skláněje se nad ním.

"Dobré ráno."políbil mě.

"Co si dáš k snídani?"zeptala jsem se.

"Co dům, spíš srub, dal."

"Po něčem se podívám."vstala jsem z postele.

"Ještě chvíli zůstaň."chytil mě za ruku a stáhnul zpátky do postele. Neodolala jsem a nechala se svést. Chvíli jsme se mazlili. Pak už jsem opravdu opustila teplo postele, oblékla si několik vrstev oblečení, mimo postel byla přece jenom větší zima, a opustila pokoj. Na chodbě jsem potkala Aničku.

"Dobré ráno."pozdravila jsem.

"Dobré ráno. Jaká byla noc?"

"Výborná."odpověděla jsem s úsměvem, "Vyspala jsem se dobře."

"To jsem ráda. Nachystáme snídani, ano?"

"Jasně. Právě se jdu podívat, co tu máme." Došli jsme do kuchyně. Překvapivě jsem našla nějaký sýr, marmelády a chléb.

"Tak jo, zásoby jsou docela dobré."

"Jo, tohle se nám stává docela často."usmála se Anička, "A co Jakub?"

"Celkem dobrý."

"Už jste si bližší než jako přátelé."řekla. Já jsem zčervenala.

"Jak…"

"Poznala jsem to na tobě. Vypadáš šťastně."usmála se. Usmála jsem se také. Namazaly jsme několik krajíců chleba a odnesli na stůl do jídelny. Za chvíli se v jídelně objevili ostatní.

"Dobré ráno všem."zahlaholil Jirka, který přišel jako poslední.

"Dobré ráno."odpověděli jsme.

"A dobrou chuť."dodala jsem. Všichni jsme se zakousli s chutí do snídaně. Jakub seděl u rohu stolu, vedle mě.

"Kdy vyrazíme domů?"zeptala se Karin. Aneta se podívala z okna.

"Myslím, že dneska to ještě nebude."odpověděl ji Martin, "Možná by se někdo měl pokusit jít do města. Vůbec bych se nedivil, kdyby po Karin a Lídě vyhlásili rodiče pátrání."

"Cože?"řekla jsem zároveň s Karin.

"Proč?"zeptala jsem se.

"Pokud sis nevšimla, jsi tady nejmladší."odpověděl mi Pavel, "Je ti jen osmnáct."

"No a? Podle zákona jsem dospělá."

"Jak znám tvé rodiče, budou si dělat starosti."podíval se na mě Marek.

"No jo, v tom máš asi pravdu."sklonila jsem hlavu.

"A Karin je jen o pár měsíců starší. Rodiče má úplně stejně starostlivé."dopověděl Pavel.

"Vypravím se do města."oznámil nám Marek. Vstal od stolu.

"Mělo by nás jít více."navrhl Pavel.

"Já jdu určitě."oznámila rozhodně Karin.

"Karin. Je pravděpodobné, že nedorazíme."snažil se ji odradit Martin.

"Právě proto chci jít taky."zarazila ho Karin.

"Tak dobře. Půjdeme čtyři. Já, Karin, Martin a Anet."rozhodl Marek.

"Souhlasíme."

Někde jsme vyštrachali batoh a několik prázdných lahví. Naplnili jsme je teplým čajem. Do batohu jsme dali několik krajíců chleba. Na prahu jsme se s nimi rozloučili. Za chvíli nám zmizeli z dohledu. My, co jsme zůstali na chatě jsme se vrátili do obýváku. Na chlebu s máslem a sýrem jsme strávili den. Čas se nemilosrdně vlekl. Do večera se nikdo nevrátil. Spát jsme šli brzy.

"Myslíš, že dorazili do města?"zeptala jsem se Jakuba v posteli.

"Doufám, že ano. Zkus na to nemyslet."políbil mě, "A trochu se prospi."sklonil se nade mě.

"Pokusím se."odpověděla jsem. Pod peřinou jsem ho objala. Využívala jsem teplo jeho těla. Nakonec jsem přece jen usnula. Do rána se nikdo nevrátil.

Probudila jsem se brzy a v posteli sama. Jakub byl dávno vzhůru. Oblékla jsem se a došla do kuchyně. U stolu seděl Jakub, Jirka a Pavel. Živě o něčem debatovali.

"Dobré ráno."pozdravila jsem.

"Dobré ráno."odpověděli mi. Sedla jsem si vedle Jakuba.

"Vyspala ses dobře?"zeptal se mě Jakub.

"Celkem ano."odpověděla jsem. Políbila jsem Jakuba. Ostatní nás sledovali. Jirka něco pošeptal Pavlovi. Anička se usmívala.

"Tak jak jste se dohodli? Kdo půjde?"zeptala se Jana.

"Asi já a Pavel."ozval se Jakub.

"Kam půjdete?"nechápala jsem, o čem mluví.

"Do města."

"A neměli bychom jít všichni?"

"Myslím si, že ne."

"Proč?"

"Lído, nevíme, co se stalo ostatním. Půjdeme to zjistit. Až se dozvíme něco nového, vrátíme se."snažil se mě uklidnit Jakub. Vstala jsem od stolu.

"Nesouhlasím."odešla jsem.

"Lído."křikl za mnou Jakub. Vyšla jsem na chodbu a vrátila se do pokoje, ve kterém jsem strávila první noc s Jakubem. Sedla jsem si na postel zády ke dveřím.

"Lído."oslovil mě. Setřela jsem slzy.

"Ano?"ozvala jsem se.

"Promiň. Měl jsem ti to říct, ale už nemáme jinou možnost."posadil se vedle mě.

"Jen to, co jsem navrhla já."

"Nechci tvůj život ohrozit."

"Neohrozil bys mě."pohlédla jsem mu do očí, "Ohrozíš sebe, když nepůjdeme všichni."odmlčela jsem se, "Nechci tě ztratit. Teď, když…"umlčel mě polibkem.

"Já vím."odpověděl. Setřel mi slzy, "Neplač."

"Promiň." Znovu mě políbil. Opakoval se večer prvního dne, co jsme tady. Vášnivě mě líbal. Položil mě na záda. Trpělivě ze mě sundal jednu vrstvu oblečení po druhé. Spojili jsme se. Byli jsme jedno tělo. Bylo to vášnivé milování. Objímala jsem ho. Částečně jsem spánek předstírala, ale nakonec jsem spánku neodolala. Usnula jsem, i když jsem se vyspala pořádně. I ve spánku jsem odmítala Jakuba pustit.

"Lído. Liduško."oslovil mě.

"Hmm."dala jsem na vědomí, že ještě vnímám.

"Už musím jít."odstranil mi z obličeje pramen vlasů.

"Nechoď, prosím."otevřela jsem oči. Pohladila jsem ho po tvářích.

"Musím."vstal z postele. Oblékl se, naposledy mě políbil a odešel z pokoje. Mě zůstaly oči pro pláč. Oblékla jsem se a vyběhla za ním.

"Jakube…"zastavila jsem ho.

"Mějte se tu. Brzy se vrátíme."řekl Pavel a vešel do vánice. Jakub mě naposledy a poprvé před všemi políbil a zmizel ve vánici.

Večer jsme šli velmi brzy spát.

"Lído. Liduško."ozývalo se z dálky. Někdo mě pohladil.

"Nech mě spát."

"Myslím, že ne."řekl někdo s úsměvem. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo do Jakubových.

"Vrátil ses."políbila jsem ho. Dlouho jsme tak setrvali.

"Vždyť jsem ti to říkal. Pojď, vrátíme se domů."řekl, když jsme se přestali líbat. Objala jsem ho. Pevně mě k sobě přitiskl. Znovu jsme se políbili.

"Tak pojď. Jdeme." Vyhrabala jsem se z peřin a následovala jej ven ze srubu. Kousek od budovy stála dodávka. Do té jsme nastoupili a ta nás odvezla do města. Cestou jsem usnula.